Tento rozhovor s Johnem Lennonem jsem vedl začátkem prosince 1970 v newyorské kanceláři jeho obchodního manažera, vysoko nad každodenním dopravním ruchem, který vládne na Broadwayi v místech největšího soustředění hudebního byznysu. Seděli jsme s Yoko víceméně izolováni v konferenční místnosti, jejíž stěny byly obloženy masivními panely ořechového dřeva.

Yoko s námi velmi aktivně spolupracovala, tu a tam doplnila nějaké slovo, a když se objevila jakákoli nepřesnost, snažila se o její nápravu. Protože Yoko je stejně jako my ostatní příznivcem Johna Lennona, nedokázala také občas potlačit smích, jejž vyvolával Johnův nakažlivý humor, stejně jako respekt před některými jeho nápady či prohlášeními. Velmi dobře chápe starou dobrou beatlemanii a rozumí jí.

Tak jako je tomu u všech událostí a výroků, jež patří do určitého období, je i tento rozhovor poznamenán módními záležitostmi a náklonnostmi poplatnými své době – očividnými příkladem jednoho takového výkřiku, který byl později zavržen a kritizován, je dr. Arthur Janov.

A mám dojem, že i John měl při našem interview podobný pocit. Občas prohodil něco v tom smyslu, že on sám je také jen člověk, který moc mluví a prochází mnoha změnami, opouští řadu svých předchozích prohlášení a teorií a dál se o ně nestará. Tak už to bývá s dozrávajícím umělcem, že neustále hledá nové cesty a nápady. V tomto rozhovoru byl John poprvé od rozpadu Beatles tak sdílný a doslova ze sebe všechno, anebo téměř všechno, vychrlil. Poprvé tak odhalil spoustu neznámých skutečností. Bez ohledu na to, že později mnohé ze svých výroků a názorů pozměnil či vyslovil jinak, je tento rozhovor dodnes možné považovat za stanovisko ke konci Beatles (protože John byl vedoucím skupiny) a za výpověď o Johnovi jako umělci. Můžeme jej považovat jak za historii, tak za odhalení. Některé části interview, zejména pokud jde o faktický materiál, jsem doplnil po telefonickém rozhovoru, který jsem měl s Johnem v době Vánoc.

Původně jsem tento rozhovor chtěl doplnit ještě o další debaty, čímž by celé vzpomínání dostalo komplexnější podobu, ale John postupně ztrácel zájem. Takže to, co tu předkládáme, je interview, tak jak se událo, jen s menšími retrospektivními a redakčními úpravami.

John mi rozhovor poskytl především jako splnění svého osobního závazku (a částečně také jako součást reklamy pro sólové album John Lennon/Plastic Ono Band v té době uváděné na trh) po asi dvou nebo třech letech našich vzájemných styků, jež začaly otištěním fotografické série Two Virgins v Rolling Stone (23. prosince 1968). Následoval Johnův článek o torontském mírovém festivalu (16. dubna 1970) a posléze dvouhodinová schůzka s Yoko v jejich domě v Ascotu, kdy John odmítl sejít z prvního patra dolů a setkat se se mnou, protože byl, jak řekla Yoko, „příliš paranoidní“.

Nakonec jsme se po mnoha telefonátech konečně sešli v červnu 1970. John tehdy spolu s Yoko navštívil dr. Janova, který žil v Los Angeles. Přitom se zastavili v San Francisku. Moje žena Jane a já jsme s nimi strávili víkend a trochu jsme jim ukázali město. Společně jsme zašli na odpolední představení do prázdného kina, kde promítali filmový dokument o rozčarování a rozchodu Beatles nazvaný Let it be. Po jeho skončení jsme byli všichni – ať už jako přímí účastníci, nebo vášniví fanoušci – poněkud naměkko.

Asi o pět měsíců později jsem se s Johnem a s Yoko setkal v New Yorku, abychom konečně dali dohromady jeho vzpomínky na roky s Beatles.

John Lennon je jedním z největších umělců moderní doby. Rozhovor má svoje chyby, ale je obrazem svého protagonisty: vzpomínáním jedné z nejpopulárnějších osobností populární hudby.

Jann S. Wenner, San Francisco, 1971



Hele, ty si děláš poznámky a tak.

Jo.

Hm, musíme to udělat pořádně, co? Budu si přitom čmárat na papír. Než se dostaneš přes začátek, uklidní mě to. Čím začneme? Nestyď se.

Nestydím se. Máš radost z vašeho nového alba?

Ano. Mám z něj velkou radost. Ale je spousta věcí, který bych chtěl zlepšit.

Jako co třeba?

Hodně jsem se na tomto albu po všech stránkách naučil. Dřív to bylo jednodušší, protože tu vždycky byli George a Paul a poslouchali jsme to společně, takže jsem nemusel nad každým jednotlivým zvukem tak přemýšlet. Naučil jsem se pár věcí o basech na jedný stopě nebo na druhý. Některý technický záležitosti mě rozčilovaly, ale s pojetím a celkovým vyzněním jsem spokojený. Kdybych se pouštěl do podrobností, přivedlo by mě to k šílenství. Ale líbí se mi, jinak bych ho nepustil ven.

Necháváš se při nahrávání vést spíš pocitem, nebo dokonalostí zvuku?

No, mám rád oboje, ale řídím se spíš pocitem. Většina věcí se nám povedla hned napoprvé a mnohdy jsem zároveň hrál i zpíval. Já totiž dost nesnáším...

Playbacky?

Když se nejdřív nahrává spodek, to jsem za starých časů dělávali dost často. Ale taková nahrávka je vždycky mrtvá. Zní to jako vyčichlí Beatles nebo mrtvá studiová věc. Něco z toho byly druhý pokusy a tak

Na začátku jsou zvony. Proč?

No, díval jsem se na televizi, jako obvykle, když jsem v Kalifornii. Dávali zrovna nějaký starý horor. Zaslech jsem zvony, který mi připadaly, že je to ono. Ale nejspíš to bylo něco jinýho, protože v nahrávce jsme použili jiný zvony, který jsme zpomalili. Okamžitě mě napadlo: Takhle by měla začínat Mother. Věděl jsem, že Mother bude první skladba.

Říkáš, že jsi většinu alba napsal v Kalifornii?

Hm, spoustu věcí. Ale Mother a Isolation jsem napsal v Anglii, v Kalifornii jsem je jen dokončil. Musíš mě víc tlačit, když chceš podrobnosti – jinak na to zapomenu. Look at me jsem napsal někdy v době, kdy jsme natáčeli dvojalbum Beatles, ale nikdy jsem ji úplně nedokončil. Mám ještě v šuplíku pár takových písní.

Řekl jsi, že to mělo být první prvotní album.

Kdy jsem to řek?

V Kalifornii. Už si to nemyslíš?

Ne, nezměnil jsem názor, prvotnost je totiž jako další zrcadlo, víš, a já jen...

Y: Protože on chce být, stejně jako každý jiný umělec, skutečně upřímný k sobě a ke svým deskám. Místo toho, aby jen slepil dohromady něco, co je trochu zajímavé, jde do toho celý, dává do toho celý svůj život. Jako když odjel do Indie a studoval u Maharishiho.

J: Je to, jako když spisovatelé odjíždějí do Singapuru, aby tam nasáli atmosféru. Takže kdekoli jsem... je to svým způsobem prvotní album... ale je Georgeovo album (All things must pass) prvním albumem ovlivněným Gítou? Takhle důležitý to totiž je.

Y: Prvotní výkřik je jako zrcadlo a on se díval do zrcadla.

Pojď si chvíli povídat o Arthuru Janovovi. Když jsi přijel do San Franciska, chtěl jsi dělat reklamu jeho prvotní křikové terapii. Chtěl jsi říct: „Tohle je to pravé.“

No, myslím, že na počátku týhle terapie lidi něčím takovým procházejí, protože člověk je tak ohromený tím, co zjišťuje sám o sobě, že si myslí, to tedy je rozhodně něco. Protože se to děje jemu, tak si říká, že se to určitě stalo poprvý. Byl jsem toho prostě plný. A druhá věc je, že prostě potřebuju mít nějaký důvod, abych někam jel, jinak mě to moc znervózňuje. Tak jsem sám sebe oblafnul a přijel do San Franciska (smích) a navštívil tě. A měl jsem cíl: chtěl jsem něco propagovat... Pak jsme si mohli sednout a popovídat si. Tak to bylo. Ale pořád ještě si myslím, že ta terapie je skvělá, jen s tím nechci dělat takový poprask, jako byl s Maharishim. Měl jsi pravdu, když jsi mi řek: „Zapomeň na reklamu.“ A proto o tom ani nechci moc mluvit. Když někdo ví, že jsem to dělal, a když se o tom bude chtít něco dovědět, tak se to doví. Jinak z toho zase bude humbuk.

Jo. Takže už nemáš pocit, že tohle je to jedině správné, ale prostě jen jedna z řady terapií...

Nevím, protože o žádný jiný terapii nic nevím. Nemyslím, že by na mě cokoli jinýho tak dobře zapůsobilo.

A taky jsme s tím samozřejmě ještě neskončili, pokračujeme, děláme to skoro denně. Jediný rozdíl je, že jen nechci, aby se to nějak dál nafukovalo, protože mi to vadí. Stručně řečeno prvotní křiková terapie nám dovoluje uvědomovat si pocity neustále, a ty pocity člověka většinou přimějou k pláči. To je všechno. Předtím jsem věci necítil, byl jsem zablokovaný. A když se pocity dostanou ven, tak člověk pláče. Je to opravdu tak prostý.

Myslíš si, že ses díky zkušenostem z terapie stal lepším zpěvákem?

Ale ne.

Myslíš, že tvůj zpěv je na tomhle albu lepší?

No, pravděpodobně je lepší, protože jsem se celou tu dobu věnoval jen sobě. Když nahrávám doma, jsem fakt dobrý (smích). Ale tentokrát to bylo moje album. Před Georgem a Paulem jsem býval trochu nesvůj, protože se všichni moc dobře známe: „Hm, on se pokouší být jako Elvis!“ a podobně. Jsme jeden k druhému trochu nadměrně kritičtí, hodně jsme se navzájem brzdili. Teď jsem ale měl Yoko a Phila (Spectora), každého zvlášť i dohromady, který mě mají rádi, jo, takže můžu hrát líp. A uvolnil jsem se. Mám teď studio doma a myslím, že příště to bude lepší, protože mě to tolik neomezuje, jako když jsem musel jezdit do EMI. Tak to je. Uvolněnost při zpěvu písně Cold turkey jsem dosáhl experimentováním při zpěvu s Yoko – ona totiž svoje hlasivky vůbec neomezuje.

Na tom albu se píše, že Yoko dělala „vítr“.

Jo. No hrála vítr. Hrála atmosféru.

Y: Motala jsem se tam.

J: Ne, nemotala se tam, má ucho pro hudbu a dokáže produkovat rokenrol. Dokáže mi dělat producentku, což taky u některých nahrávek dělala, když Phil dřív nemoh. Nechci začít vykládat, že ona dělala tohle a on tamto. Člověk se nemusí narodit s rockem v krvi, aby ho dokázal cítit. Ona pozná, kdy basy znějí dobře a kdy je někdo mimo rytmus a kdy zvukař... Má s ním trochu problémy, protože zvukař si myslí: Kdo to, sakra, je – co ta o tomhle ví?

Píseň Dělnický hrdina (Working class hero) zní trochu jako jedna z raných Dylanových věci.

Hm, každý, kdo zpívá s kytarou a zpívá o něčem závažným, bude znít trochu jako Dylan. Já jím vždycky budu ovlivněný, protože je to jediný druh folku, který jsem kdy poslouchal. Nikdy jsem neměl rád ty sladký Judy Collinsový a (Joan) Baezový a jim podobný. Takže jediná folková hudba, kterou znám, jsou ty hornický písně z Newcastlu. Anebo Dylan. Takže tím způsobem jsem ovlivněný, ale mně to nikdy jako Dylan neznělo. Tobě se zdá, že jo?

Jen nástroje... to brnkání akustické kytary.

Ale to je jediný způsob, jak to hrát, prostě jedeš džing-džing-a-džing-džing. Nikdy jsem ho neposlouchal tak zaujatě, víš?

Co znamená 5. listopad?

V Anglii toho dne vyhodili do vzduchu Parlament. Slavíme to každoročně pátýho listopadu ohňostroji. Bylo to jen taková improvizace. Zkoušeli jsme to asi potřetí a začínalo to znít jako Frankie Laine – když zpíváš (zpívá) „remember, remember, the fifth of November“ (pamatuj, pamatuj na 5. listopad). Pak jsem se na to vykašlal a jeli jsme dál asi sedm nebo osm minut. Bylo to improvizace, takový blbinky. Pak jsem to ale odstřih a přidal výbuch, protože to byl bezva fór. Slyšels někdy o Guyi Fawkesovi?

Guy Fawkes, to je ten, co se slaví Den Guye Fawkese?

Jo, ten. Myslel jsem, že by to byl gól, kdybysme vyhodili do vzduchu Parlament (smích).

Vadí ti někdy, když posloucháš album a uvědomíš si, jak je to osobní?

Ne – někdy mi při poslechu něco vadí, ale to jde spíš o náš výkon nebo o hudbu nebo o téma. A někdy ani to ne. Měním se každý den. Těsně předtím než album vyjde, to nemůžu doma poslouchat ani hrát. Ale pár měsíců předtím to klidně zahraju komukoli. Pořád se to mění. Někdy něco poslouchám, co já vím, třeba Buddy Hollyho nebo kohokoliv, a někdy mi ta deska zní dvakrát tak rychle než další den. Zažils to někdy se singlem? Já to míval, třeba u Hound dog. Jeden den mi to připadalo hrozně pomalý a jindy strašně rychlý. Ale je to jen otázka nálady, mých pocitů, způsobu, jakým zrovna poslouchám. To všechno na to může mít vliv. Právě tady musíš mít dost umělecký soudnosti na to, abys řek: „Jo, tohle je ta pravá nahrávka a tohle ne.“ Musíš se rozhodnout, kde to zní dobře.

Jaké je tvoje pojetí bolesti?

Nevím, co tím myslíš.

Píseň God (Bůh) začíná slovy: „Bůh je pojem, kterým poměřujeme svou bolest.“

Naše bolest je bolestí, kterou neustále procházíme. Rodíme se v bolesti a bolest nás provází po většinu života. Podle mě čím větší je bolest, tím víc bohů potřebujeme.

O Bohu jako míře bolesti existuje strašlivá spousta filozofické literatury.

Hm, o tom jsem nikdy neslyšel. Chápej, to byl můj vlastní objev. Nevím, kdo o tom psal nebo co někdo jiný řek. Já jen vím, že to je to, co vím já. Zajímavý.

Y: Ty jsi to prostě cítil.

J: Jo, já to cítil, víš? A když jsem to cítil, bylo to, jako by mě ukřižovali. Takže teď vím, o čem je řeč.

Jaký je rozdíl ve stylu produkce George Martina a Phila Spectora?

No, George Martin – já nevím. Víš, některý naše desky, jako třeba bílý dvojalbum, George Martin ve skutečnosti neprodukoval. Nevím, jestli je to běžný nebo ne, ale nevzpomínám si, že by to dělal. Na to, co dělal v počátcích, si vzpomínám.

A co dělal?

Zařizoval. Když chtěl Paul použít housle nebo něco takovýho, on mu to zařídil. Jako v In my life (Za mého života) je alžbětinský klavírní sólo. Tak takový věci dělal. Řek jsem třeba: „Mělo by to znít nějak jako Bach, můžeš tam nahrát dvanáct taktů?“ A taky nám pomoh naučit se trochu komunikovat, mluvit s hudebníkama. Protože já jsem hodně plachý a ze spousty důvodů jsem neuměl moc vycházet s muzikantama. Vadilo mi, když jsem se musel postavit před dvacet chlápků a vysvětlovat jim, co mají dělat. Protože byli stejně většinou k ničemu. Takže až na ty první roky jsem s tím nemusel mít moc společnýho. Dělal jsem to sám.

Proč teď využíváš Phila místo George?

Hm, to není místo George Martina. Nevyužívám nikoho. Nemám proti Georgeovi Martinovi nic osobního, on jen není – víc zapadá do Paulova stylu hudby než do mýho.

Přispěl Phil něčím zvláštním?

Phil – ano, ano. Tu a tam ho slyšíš. Nic mimořádnýho, jen ho prostě slyšíš. Podle mě je Phil skvělý umělec. Ale stejně jako všichni velký umělci je i on velmi neurotický. Udělali jsme s Yoko pár dobrých nahrávek, ona mě pořád postrkuje do dalších oblastí a tak. Nějak jsme ale začali ochabovat a Phil přišel a vnes do toho nový život, protože my jsme byli nějak těžkopádný. Udělali jsme pár věci a radost z nahrávání nám trochu zevšedněla.

Co si myslíš o albu jako celku?

Myslím, že to je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Myslím, že je to realistický obraz mý vlastní osoby, jak se vyvinula od In my life, I'm a loser, Help! a Strawberry fields. To všechno byly osobní nahrávky. Vždycky píšu o sobě, nemám totiž moc rád psaní písní ve třetí osobě, o lidech, který žijou v panelákách a tak. Mám rád hudbu v první osobě. Ale kvůli různým trablům jsem psával vyloženě o sobě jen tu a tam. Teď jsem ale napsal všechno o sobě, a právě proto se mi to líbí. Jsem to já a nikdo jiný. Proto to mám rád.

Je v tom upřímnost...

Je to opravdový, víš. Je to o mně, nic jinýho ani pořádně neznám. Jediný opravdový věci, který jsem kdy napsal, jsou Help! a Strawberry fields. Moh bych jich jmenovat víc, ale takhle najednou si nevzpomenu. Svoje nejlepší písně jsem si vždycky považoval. Ty jediný jsem opravdu napsal z vlastní zkušenosti, nepromítal jsem se do nějakých situací a nesnažil se o nich psát hezký příběhy, to mi vždycky připadalo falešný. Občas jsem to ale musel dělat, protože bylo třeba, abych udělal tolik věcí, a býval jsem občas tak zaneprázdněný, že jsem dokonce nemoh přemýšlet ani o sobě.

Na tomto albu není prakticky nic vymyšleného...

Ne. Protože nic takovýho jsem v hlavě neměl. Nejsou to žádný halucinace.

Není tam žádné „novinové taxi“...

Ne, tehdy jsem vědomě psal poezii, a to jsou verše uvědomující si sama sebe. Ale verše na tomhle albu jsou lepší než cokoliv, co jsem udělal předtím, protože to není sebereflexní tímhle způsobem. Měl jsem s psaním míň problémů než kdykoliv předtím.

Y: Nejsou to žádné kecy.

J: Jo, žádný kecy.

Ta hudba je velmi jednoduchá a úsporná...

Hm, vždycky se mi líbil jednoduchý rock. V Anglii teď právě letí jedna skvělá věc, I hear you knocking. A líbil se mi i Spirit in the sky, který bodoval před několika měsíci. Vždycky jsem měl rád jednoduchý rock, nic jinýho. Byl jsem ovlivněný LSD jako celá generace a z toho vzešlo moje psychedelický období, ale rokenrol mám doopravdy rád. V rocku se nejlíp sám vyjadřuju. Měl jsem pár nápadů, jak udělat s Mother to či ono, ale klavír to za tebe všechno udělá a zbytek už domyslíš. Myslím, že doprovod (na mé desce) je stejně komplikovaný jako doprovod na jakýkoli jiný desce, jakous kdy slyšel. Když budeš poslouchat, uslyšíš to. Každý muzikant ti to poví, stačí prostě zahrát tón na klavíru a je v tom spousta harmonie. Tak to tam je. Kruci, nic jinýho to nepotřebuje.


Jak jsi dal dohromady tu litanii v písni God?

Jakou litanii?

Ten verš „nevěřím v kouzla“, kterým píseň začíná.

No, jako spoustu jiných slov, prostě mi tak přišly na jazyk. Tak nějak to vzniklo. God je slepená z asi tří písní. Měl jsem nápad: „Bůh je pojem, kterým poměřujeme svou bolest.“ Když máš nějakou takovou větu, stačí si sednout a zazpívat první nápěv, který tě napadne. Nápěv je jednoduchý: (zpívá) „Bůh je pojem – pam – pam – pam“, protože tenhle druh hudby mám rád. A pak už to jelo samo: (zpívá) „Nevěřím v kouzla“ - a v hlavě mi to prostě pokračovalo. A pak I-ťing a bible, první tři nebo čtyři se jednoduše najednou vynořily, prostě jen tak.

Kdy ti došlo, že se dostáváš k verši „Nevěřím v Beatles“?

Nevím, kdy jsem si uvědomil, že vedle sebe skládám všechny ty věci, kterým nevěřím. Pokračoval jsem pořád dál, bylo to, jako když sepisuješ seznam adresátů vánočních přání – kde skončím? U Churchilla? A na koho jsem ještě zapomněl? Nějak takhle jsem pokračoval a myslel jsem si, že už bych měl přestat... Hodlal jsem vynechat mezeru a říct, doplňte si sami, v koho ještě nevěříte. Trochu se mi to vymklo z ruky. Ale Beatles byli to poslední, protože to je tak, jako když už nevěřím v mýty, a Beatles jsou mýtus. Nevěřím v něj. Sen je pryč. Nemluvím jen o tom, že Beatles už jsou pryč, mluvím o generačním pocitu. Sen je za náma a já se musím vrátit zpátky do takzvaný reality.

Kdy sis uvědomil, že se God stane nejhranější písní v rozhlase?

Tohle jsem nevěděl. Začali hrát Look at me, protože je jednoduchá, a nejspíš si mysleli, že to je něco jako Beatles. Takže nevím, ale jestli to má být tahle, tak je to ona. God a Working class hero jsou možná ty nejlepší nápady nebo pocity na desce.

Proč mluvíš v písni God o Dylanovi jako o Zimmermanovi a nepoužíváš jména Dylan?

Protože Dylan je nesmysl, jmenuje se Zimmerman. Nevěřím na Dylana – stejně jako ze stejnýho důvodu nevěřím ani na Toma Jonese. Jmenuje se Zimmerman. Já se taky nejmenuju John Beatle, jsem John Lennon. Prostě proto.

Proč jsi na konec přidal My mummy's dead?

Protože tak se to stalo. Všechny ty písně prostě vzešly ze mě. Nesedl jsem si s tím, že „teď napíšu o své matce,“ ani že napíšu o tomhle, o tamtom nebo o čemkoli jiným. Všechny prostě přišly, stejně jako ty nejlepší věci od kohokoli jinýho. Vznikly taky proto, že jsem měl čas. Když jseš na dovolený nebo na terapii, máš spoustu času – jako v Indii, kde jsem moh hodně psát a napsal jsem poslední várku svých nejlepších písní. I'm so tired a Yer blues jsou opravdu pořádně realistický. Jsou o mně a mě vždycky zarážela ta... ne, jak je to správný slovo? legrace...? ironie? - že jsem je psal v blízkosti guru, když jsem tolik hodin denně meditoval, a psal jsem „Jsem tak unavený“ (I'm so tired)...

Songy bolesti.

Písně takový bolesti, jako je Yer blues, to jsem měl v úmyslu. Chtěl jsem to vyjádřit jazykem blues, protože...

Y: Cold turkey taky.

J: Cold turkey. Byl jsem v Maharishiho táboře a psal jsem: „Chci zemřít...“

Mělo být Yer blues také parodií na anglická blues?

Ne – no možná trochu, protože já taky trochu jsem... my všichni si uvědomujem sami sebe. A Beatles byli až moc sebevědomý, když parodovali Američany. Vím, že jsme přinesli svůj vlastní styl, ale taky svým způsobem pořád parodujem americkou hudbu. Je to zajímavý, protože dřív vypadaly všechny skupiny v Anglii jako Elvis a jeho doprovodná kapela. A Beatles se vědomě nechtěli pohybovat jako Elvis. Byl to náš záměr, protože se nám to zdálo hloupý a nesmyslný. A pak se objevil Mick Jagger a zase vyhrabal ty pitomosti jako kroucení zadkem a tak. Takže lidi začali říkat: „Beatles jsou passé, protože se nehýbají.“ Ale my jsme to dělali s rozumem – když jsme byli mladší, tak jsme se hýbali, poskakovali jsme a dělali všechno, co oni dělají teď. Třeba jsme chodili na pódium se záchodovýma prkýnkama a močili jsme tam a kadili. Takový pitomosti jsme vyváděli v Hamburku. A rozbíjeli jsme věci. Není to nic, co by vymyslel Pete Townshend, spíš to člověk vyvádí, když hraje šest nebo sedm hodin v kuse. Když už ho nenapadá nic jinýho, tak to tam rozmlátí a kdekoho napadne. Ale museli jsme se dát do pořádku a nechali jsme toho. O čem jsme to vlastně mluvili – co to bylo? Jo o zpívání – ale o čem? Čím jsme začali?

Že Yer blues bylo úmyslnou parodií...

Jo, jo, takže to náhlý zpívání blues byla sebereflexe. Všichni jsme v hudebních školách poslouchali Sleepy Johna Estese, tak jako každý. Ale zpívat tyhle věci, to bylo něco jinýho. Myslím, že Dylan to dělá dost často. Když si není moc jistý sám sebou, začne se vyjadřovat v dvojsmyslech a snaží se tak držet krok s dobou. Ale Paul říkal: „Nenazývej to Yer blues, řekni to přímo.“ Já jsem z toho byl ale nesvůj a tak zůstalo Yer blues. Myslím ale, že teď už je to minulost, protože všichni už máme takový sebeuvědomění za sebou.

Y: Myslím, že John je trochu nefér vůči své hudbě právě proto, že je to John. Chtěla bych k tomu pár věcí dodat. Mohl by pokračovat dál třeba hodinu, ale myslím, že v jedné věci je to jako s Arthurem Janovem. Řekněme, že se John zamiluje, víš, on se pořád zamilovává do kdečeho – do Maharishiho, a co já vím, do čeho ještě... Prostě si myslím, že se pořád do něčeho zamilovává. Ale řekněme, že se zamiluje do nějaké dívky a napíše píseň. Nezáleželo by nijak zvlášť na tom, do koho se zamiloval, důležitý je jen výsledek, ta píseň samotná.

Chceš říct, že píseň jako Well, well, well má vztah k prvotní terapii.

J: Proč?

Y: Proč?

Ty výkřiky.

J: Ne, ne, ale poslechni si Cold turkey.

Y: Hm, tam opravdu křičí.

J: A poslechni si Twist and shout. Tu zatracenou věc jsem nemoh zpívat, jen jsem ječel. A poslechni si „A-wop-bop-a-loo-wop-a-wop-bam-boom“. Nemotej terapii s muzikou.

Y: Já jsem ječela.

J: A Yoko jenom ječela. Poslechni si Don't worry Kyoko. To je jeden ze zatraceně nejlepších rokenrolů, co kdy kdo nahrál. Poslechni si to a srovnej s Tutti frutti. Poslechni si Don't worry Kyoko, druhou stranu Cold turkey. Na chvíli odbočím, ale kdyby si někdo s trochu rockově zaměřeným mozkem poslechl její nahrávku, pochopil by, co udělala. Je to fantastický. Je to stejně důležitý jako cokoliv jinýho, co jsme kdy udělali, a tak podstatný jako cokoliv, co kdy udělali Stouni nebo Townshend. Poslechni si to a zjistíš, co do toho dává. V Cold turkey jsem se k tomu přiblížil. Jsem její hudbou ovlivněný o tisíc procent víc, než jsem kdy byl Dylanem. Dělá hudbu, jakou jsi v životě neslyšel. A když s ní muzikanti hrajou, jsou jí neuvěřitelně ovlivněný. Nevím, jak moc to hrajou později... Dostali jsme její sestřih z londýnskýho Lycea s patnácti nebo dvaceti muzikanty, který hrajou s ní, od Bonnie a Delaeyho a spoustou dalších. Tuhle jsme tu nahrávku poslouchali a je to ta nejfantastičtější hudba, jakou jsem kdy slyšel. Nejspíš na to úplně zapomněli. Uvažujem teď o tom, že to vydáme. Je to fantastický! Předběhlo to dobu nejmíň o dvacet let. Máme starší nahrávku s Ornettem Colemanem, kterou chceme (na desku) přidat, aby lidi viděli, že Yoko neobjevili Beatles, že už v hudbě pár let něco dělala. Máme nějaký její věci s (Johnem) Cagem a přidáme k tomu Ornette Colemana. Příště vydáme Oldies but goldies s Yoko. No ale zase zpátky ke mně.

Když jsi mluvil o Cold turkey, řekl jsi: „To není píseň, to je deník.“

J: Jo, je to tak.

Y: Všechno.

J: Je to tak. V Lyceu jsem Cold turkey ohlásil slovy: „Zazpívám píseň o bolesti.“ Bolest a křik byly před Janovem. Terapii jsem absolvoval, jak už jsem ti říkal, s ním. A jsem teď asi volnější.

Jsi méně paranoidní?

Ne, ale dokážu cítit svůj vlastní strach, svou bolest. Takže je dokážu zvládnout líp než předtím. To je všechno. Já jsem stejný. Jen je tu jakýsi kanál, už to ve mně nezůstává, prochází to a já můžu trochu lehčeji jít dál.

Jaká byla tvoje zkušenost s heroinem?

Heroin. To nebyla zas tak moc velká legrace. Nikdy jsem si ho nepíchal. Trochu jsme ho šňupali, když jsme procházeli opravdovou bolestí. Chci říct, že jsme prostě už nemohli... lidi k nám byli dost zlí...

Y: Nezapadli jsme do toho moc hluboko.

J: Ne. Ale všichni se k nám chovali dost děsně. Házeli na nás tolik špíny a zvlášť na Yoko. Lidi jako Peter Brown z naší agentury, který přišel a třás mi rukou a jí neřek ani bú. Zažívali jsme to pořád dokola a tolik nás to bolelo, že jsme s tím museli něco dělat. Tak se nám to stalo. Brali jsme háčko kvůli tomu, co nám dělali Beatles a jejich kámoši. Ale dostali jsme se z toho. Nebyla to nějaká dohoda z jejich strany, ale tehdy to tak vyšlo. A já nezapomínám.

Y: Vraťme se k tomu, co říkal o Philu Spectorovi. Chci říct, že John si opravdu produkuje svoje věci sám. Phil je, jak víš, známý jako velmi zručný a zkušený v technických záležitostech, v elektronice, zvuku a tak.

J: Ale neodbočujme od toho, co skutečně udělal; přines s sebou spousty energie a hodně mě toho naučil. Chci s ním znovu pracovat.

Y: Ano, ale on je ve všem tak neoblomný.

J: Já vím, co chci, víš? Když Philovi řeknu: „Chci to a to,“ zařídí to jako tohle (luskne na dokreslení svých slov prsty).

Y: Je v tom hodně Spectorova zvuku...

J: Můžeš ho slyšet na albu.

Hlasy zní tak jak Spector...

J: Ne, on ne... Ne, to jsem byl já. Udělal jsem to, ještě než Phil přišel. Udělal jsem docela... poměrně hodně, než přišel.

Y: A taky ten zvon v Mother. Říkal: „To je kostelní zvon, mám ho spojený s dětstvím.“ Pořád opakoval: „V neděli jsem slýchal kostelní zvony.“

J: Jo, čet jsem článek o nějakým novým zpěvákovi country z Jihu, který napsal něco jako „Neděle je osamělý den.“ Jasně.

Na starších deskách, jako bylo album Seržant Pepper, je verš: „Přijďte se podívat na představení.“ Je to takové osobní...

Paul říkal: „Přijďte se podívat na představení.“ Já ne. Já říkal: „Dneska jsem čet noviny, páni,“ to jsem říkal já. Já jsem Mr. Kite, když dovolíš.

Ty jsi Mr. Kite?

Ne, ne. Napsal jsem to čistě jako básnické cvičení. Sed jsem si a chtěl jsem napsat písničku. Musel jsem psát, protože byl čas na psaní. A musel jsem to napsat rychle, protože jinak bych na tom albu vůbec nebyl (smích). Tak jsem ze sebe musel vypotit pár písní. Nadrásal jsem A day in the life, nebo aspoň svoji část, Mr. Kite a podobně. Byl jsem tehdy hrozně paranoidní, skoro jsem ani nechodil.

Četl jsem takový krátký rozhovor z doby, když jsi hrál na Rock & Roll Revival v Torontu. Říkal jsi tam, že než jsi šel na scénu, tak jsi zvracel...

Jo, to taky jo. Byli jsme nacpaný nějakým svinstvem. Blil jsem celý hodiny, než jsem šel na plac. Málem jsem se poblil i při Cold turkey. V Rolling Stone je zpráva o filmu, který to zachycuje – ještě jsem ho neviděl – a tam se píše, že jsem dělal to a ono. Málem jsem hodil šavli při vystoupení, spoustu těch písniček jsem sotva dokázal zazpívat. Byl jsem pořádně mimo.

Ještě míváš takovou trému, když se máš objevit na veřejnosti?

Vždycky jsem tak nervózní, ale když se to veme kolem a kolem (smích), prostě to musí někudy ven. Myslím, že nebudu moc vystupovat. Nestojí to za ty nervy. Nechci se před lidma moc předvádět.

Co si myslíš o Georgeově albu?

Nevím, myslím, že je to dobrý. (odmlka) Doma bych si takovou hudbu nepustil, ale nerad bych se George dotkl. Chci říct, že nevím, co bych k tomu řek. Myslím, že je lepší než Paulovo.

Co si myslíš o Paulově albu?

Zdá se mi, že je to brak. Myslím, že dokáže udělat lepší, když k tomu bude nucený. Ale tohle první je jen taková nenáročná věc a tak. Ale když poslouchám rádio a slyším vysílat Georgeovy věci, připadají mi vážně dost dobrý. Tak nějak. Ale můj osobní vkus je hodně zvláštní.

Jaký je tvůj osobní vkus?

„Wop bop a loo bop.“ Už víš? Chci říct, že mám rád rokenrol. Já... jiný věci se mi ani moc nelíbí.

Proč rokenrol?

Protože to je hudba, která mě inspirovala, abych se dal na muziku. Koncepčně není nic lepšího než rokenrol. Žádná skupina, ať už Beatles, Dylan nebo Stouni, podle mě nikdy nepřekonala Whole lotta shakin' (Goin'on). Možná jsem jako naši rodiče, je to prostě moje doba. Baštím to a nikdy se toho nevzdám.

Co si myslíš o dnešní rockové scéně?

Nevím, co to je. Budeš muset jmenovat.

Těší tě hitparáda? Posloucháš ji někdy?

Ne, neposlouchám ji, jen když nahrávám nebo se chystám něco uvíst. A těsně před nahráváním si poslechnu pár desek, jen abych věděl, co lidi dělaj, jestli se nějak zlepšili, anebo jestli se něco děje. Zatím se nic moc nestalo. Je tu spousta skvělých kytaristů a muzikantů, ale žádná velká událost. Chci říct, že se mi nelíbí srágory typu Blood, Sweat and Tears – myslím, že to všechno je blbost. Rock je jako jazz, aspoň jak já to vidím. Ale ty pitomci se snaží o superdokonalost, který jsem nikdy nedůvěřoval. Považuju se za avantgardu rocku, protože Yoko mě toho spoustu naučila a já zas naučil plno věcí ji. A myslím, že je to na její desce slyšet.

Co si myslíš o Dylanově albu?

Myslím, že to není nic moc, protože jsem čekal víc. Možná od lidí očekávám příliš moc, ale čekal jsem prostě víc. Od tý doby, co přestal s rockem, už nepatřím k jeho vyznavačům. Líbí se mi Rolling Stone a pár věcí, který udělal potom. Líbí se mi některý věci, co udělal na začátku, ale zbytek už je jako McCartney nebo tak. Není v tom žádný rozdíl – je to mýtus.

Takže si nemyslíš, že je to skutečné „nové ráno“?

Ne, je to jen spousta keců. Možná to je nový ráno pro něj, protože přestal zpívat ve výškách (předvádí) a zpívá takhle dole (předvádí). Myslím, že je to v pořádku, ale nic to není. Neznamená to vůbec nic. Spíš bych bral I hear you knocking od Davea Edmundse, která je teď v Anglii na vrcholu (Top Ten). (Zpívá) „Odešlas a nechalas mě už dávno“ - tohle.

Je zvláštní, že George přichází s krišnovským albem Hare Krishna Gita, zatímco ty s úplným opakem. Jak myslíš, že na to bude George reagovat?

No, já nevím. Nedokážu si představit, co si George myslí. Ale řekl bych, že něco jako, že jsem ztratil směr, nebo něco takovýho. Ale já jsem v týhle poloze doma, a už se od ní moc neodchýlím.

Proberme si to. O Beatles se mluvívalo jako o jediné bytosti tvořené čtyřmi součástmi. Co se to s těmi součástmi stalo?

Vzpomněly si, že bývaly čtyřma individualitama. Víš, my jsme tomu mýtu o Beatles taky věřili. Nevím, jestli tomu ostatní ještě věří, ale byli jsme čtyři kluci – potkal jsem Paula a řek mu: „Chtěl bys se mnou hrát v kapele?“ a pak se přidal George a potom Ringo. Byli jsme jenom kapela, která měla úspěch, velký úspěch – to je všechno. Naše nejlepší věci nikdy nebyly nahraný.

Proč?

Protože jsme byli koncertní muzikanti, bez ohledu na to, co o nás tvrdí Mick (Jagger), v Liverpoolu, Hamburku a v různých tanečních sálech. To, co jsme vyvolali, bylo fantastický. Když jsme hráli čistý rock, nikdo na nás v Británii neměl. Ale jakmile jsme to udělali, elán byl pryč. Brian Epstein nás nacpal do obleků a všechno se to neskutečně rozjelo. Prodali jsme se. Hudba byla mrtvá ještě dřív, než jsme vyrazili na turné po Británii. Cítili jsme se mizerně, protože jsme museli zredukovat hodinu nebo dvě hraní – a svým způsobem jsme za to byli rádi – na dvacet minut a konec a opakovat těch stejných dvacet minut každý večer. Tenkrát hudba Beatles umřela, stejně jako muzikanti. Proto jsme se jako hudebníci nikdy nezlepšili. Tenkrát jsme zabili sami sebe, abychom to dokázali – a to byl konec. George a já jsme víc ochotní to přiznat. Stýskalo se nám po hraní v klubech, protože tenkrát jsme hráli hudbu. Později se z nás stali technicky zdatný studiový muzikanti, což bylo něco jinýho. Protože my jsme schopný, a s jakýmkoli materiálem dokážeme udělat něco, co za to stojí.

Jak se hodnotíš jako kytarista? Jako hudebník?

No, to záleží na tom, jaký druh kytaristy...

Rokenrolový.

To jsem v pohodě. Technicky nejsem moc dobrý, ale dokážu to pořádně rozjet a dát tomu říz. Hrál jsem na doprovodnou kytaru a to je důležitý místo. Dokážu kapelu rozpumpovat.


Jak hodnotíš George?

Je fakt dobrý. Ale raděj bych mluvil o sobě – musím být upřímný. Svým způsobem se za svou hru na kytaru stydím, protože je hodně slabá. Nedokážu se pohnout z místa. Ale moje kytara dokáže mluvit. Je tady jeden chlápek – myslím, že se jmenuje Ritchie Valens, nebo Richie Havens? - má takový zvláštní styl hry na kytaru. Je to černoch a hrál na koncertě na ostrově Wight. Zpíval tam Strawberry fields nebo něco takovýho.

Aha, Richie Havens.

Jo, hraje celou dobu jen jeden akord – bezva kytara. Vypadá to, že ve skutečnosti vůbec neumí hrát. Já jsem taky takový. Ale Yoko mě naučila být domýšlivý na svoji kytaru, protože pořád říká... No dobrá, a jedna část mý osoby pořád říká: „Ano, samozřejmě že umím hrát, protože to dokážu rockově rozjet.“ Ale ta druhá na to: „No, přál bych si, abych to dokázal tak jako B.B. King.“ Když mě budeš srovnávat s B.B., budu si připadat blbě. Ale jsem umělec, a když mi dáš třeba tubu, dokážu z ní taky něco dostat.

Řekl jsi, že tvoje kytara dokáže mluvit. V kterých písních tomu tak podle tebe je?

I found out, myslím, že je to hezká věc, že to jede. Nevím, zeptej se Erika Claptona, ten si myslí, že umím hrát. (smích) Spoustu lidí zajímá technická stránka hry, je to jako kdyby chtěli technicky dokonalý filmy. Spousta rokenrolových kritiků a kytaristů žije pořád ještě někde v 50. letech, kdy všem stačil k úplnýmu štěstí jen technicky dokonalý film. Já jsem kytarista a muzikant éry cinéma-verité. Jestliže někdo chce slyšet, co hraju, musí překonat svoje vlastní bariéry. Na Abbey Road mám takový hezký místo. Paul nám každýmu nechal kousek prostoru. Hraje tam Paul, pak George a nakonec já. Když si to poslechneš, poznáš to...

Kde to je?

V písni Carry that weight je takový místo, kde se zastaví hudba, a pak najednou přijde bum-bum-bum na bicí a my to všichni na střídačku zahrajem. Já jsem třetí. Mám výrazný styl hraní, vždycky jsem měl. Ale byl jsem zastíněný. Georgeovi se říkalo neviditelný zpěvák, já jsem neviditelný kytarista.

Říkals, že jsi hrál doprovod v Get back?

Hrál jsem tam sólo, jo. Když měl Paul laskavou náladu, dal mi sólo. Možná mi ho dával, když se cítil provinile, že má víc věcí na prvních stranách nebo tak. A v tomhle jsem sólo hrál. Myslím, že George hraje opravdu moc pěkně na kytaru, ale podle mě je moc sešněrovaný na to, aby se opravdu odvázal. A stejně tak Eric. Možná se změnil. Všichni jsou tak svázaní. No, všichni jsme, to je ten problém. Ale B.B. King se mi vážně líbí.

Líbí se ti Ringova deska? Ta countryová?

Myslím, že je to dobrá deska. Sice bych si ji nekoupil, ale je dobrý. Byl jsem příjemně překvapený, když jsem slyšel Beaucoup of blues. Měl jsem dobrý pocit a nebylo to tak trapný jako jeho první deska. Ale odpovídat na takovou otázku je dost těžký – jako by ses mě ptal, co si myslím o... Ptej se radši na někoho jinýho. Protože mi připadá hrozný, když pořád říkám: „Nelíbí se mi tohle a nelíbí se mi tamto.“ Je to prostě tak, nelíbí se mi ani většina desek Beatles. Můj vlastní vkus je dost odlišný od toho, co jsem někdy hrál. Nazval bych to „zbabělým útěkem“, aby člověk vydělal prachy nebo tak. Nebo protože jsem nic lepšího neuměl.

Rád bych ti položil ještě pár otázek o Paulovi, abychom se přes to dostali. V San Francisku jsme viděli film Let it be. Jaké z toho máš pocity?

Bylo mi smutno. Ten film sestavil Paul pro Paula. Je to jeden z hlavních důvodů, proč Beatles skončili, protože... Nemůžu mluvit za George, ale zatraceně dobře vím, že jsme už začínali mít po krk toho, že jen děláme Paulovi křoví. Začalo to, když zemřel Brian. Kamera se natáčela tak, aby zabírala Paula a nikoho jinýho. Tak mi to připadalo. A navíc to ve střižně ještě sestříhali, aby to vypadalo, že „Paul je bůh“ a my ostatní se tam jen motáme kolem. Tak jsem to cítil. Věděl jsem, že tam bylo pár záběrů s Yoko a se mnou, který pak z filmu vystřihli jen proto, že se lidi otáčeli k Engelbertu Humperdinckovi. Bylo mi z toho špatně.

Jak se díváš na rozpad Beatles?

Když Brian zemřel, tak jsme se zhroutili. Paul se sebral a pokoušel se nás víst. Ale co to bylo za vedení, když jsme se jen motali v kruhu? Potom jsme se rozpadli. Byl to rozklad.

Kdy jsi poprvé pocítil, že se Beatles rozpadli?

Nevzpomínám si. Trčel jsem ve vlastní bolesti. Opravdu jsem si to neuvědomoval. Dělal jsem to jen jako práci. Beatles se rozpadli po Brianově smrti. Udělali jsme dvojalbum. Když si vezmeš všechny nahrávky, poznáš, který jsou moje a který dělal George. Jak už jsem ti to mockrát povídal, bylo to jako já a moje doprovodná skupina a Paul a jeho doprovodná skupina. Líbilo se mi to. Ale pak jsme se rozpadli.

Kde jsi byl, když ses dozvěděl o Brianově smrti?

Byli jsme s Maharishim ve Walesu. Zrovna jsme měli po prvním setkání s ním. Odjeli jsme do Walesu a tam jsme to slyšeli. A pak jsme rovnou padli do toho všeho s Maharishim.

Kde jsi byl?

Na místě, který se jmenuje Bangor, ve Walesu...

V hotelu?

Ne, byli jsme s Maharishim před přednáškovým sálem. Tam jsme se to nějak dozvěděli. Někdo tam za námi přišel – byli tam novináři, protože jsme s tím zvláštním Indem přijeli my. A řekli nám: „Brian je mrtvý.“ Byl jsem jako omráčená. My všichni. A Maharishi – obraceli jsme se k němu o radu se slovy, že je Brian mrtvý, a tak. A on nám odpovídal něco jako: „Ach, zapomeňte na to, buďte šťastný.“ Zatracený idiot. Jako rodiče: „Usmívej se.“ To nám Maharishi řek. Tak jsme to udělali. A pokračovali jsme s ním na jeho turné.

Co jsi cítil, když Brian umřel? Pamatuješ si to?

Měl jsem pocit, jaký má každý, když mu umře někdo blízký. Trochu hysterie, jako že „ha, ha, to jsem rád, že jsem to nebyl já, nebo něco takovýho, tyhlety zvláštní pocity, když někdo umře. Nevím, jestlis to někdy zažil. Mně už umřela spousta lidí. A další pocit je: Co teď, sakra? Co můžu dělat? Věděl jsem, že budeme mít problémy. Nedělal jsem si žádný iluze o naší schopnosti dělat cokoliv jinýho než hrát muziku. A byl jsem vyděšený. Myslel jsem si: Sakra, lítáme v tom.

Co se stalo bezprostředně po tom, co Brian zemřel?

No, zůstali jsme s Maharishim. Pamatuju si, že jsme byli ve Walesu, a dál už si na nic nevzpomínám. Nejspíš bych musel absolvovat pořádný sezení (prvotní), abych se rozpomněl. Nedokážu si vzpomenout. Prostě se to všechno nějak stalo.

Pak jsi odjel do Indie.

Jo, myslím, že jo.

A co pohřeb?

Ale to byla blbost. Byl jsem z toho všeho tak vyvedený z míry, že jsem zapomněl. Pohřby jsou...

A jak Paul...

Nevím, jak to brali ostatní. Já ti na to neodpovím, protože nevím. Jako by ses mě ptal, jak jsi to bral ty – já prostě nevím. Jsem ve vlastní hlavě, nemůžu být v nějaký cizí. Nevím, co si George, Paul a Ringo myslí, o nic víc, než to vím o... znám je sice dost dobře, ale nikoho neznám tak dobře. Yoko znám ze všech nejvíc. Nevím, jak se cítili. Měl jsem svoje vlastní starosti. Všichni jsme byli jako omámený.

Takže po Brianově smrti začal Paul přebírat vedení?

Nevím, jak moc o tom chci mluvit. Myslím, že Paul měl dojem – má ho ostatně doteď, jako rodič – že bysme měli být vděčný za to, co udělal, že držel Beatles v chodu. Ale když se na to podíváš objektivně, držel je v chodu ve vlastním zájmu. Nesnažil se kvůli mně. Pokusil se pokračovat, jako by Brian nezemřel. Říkal: „No tak, kluci, natočíme desku.“ A protože já jsem takový, jaký jsem, pomyslel jsem si: Tak jo, dobře, natočíme desku, v pořádku. Tak jsem se do toho dal s ním, šli jsme a natočili desku. Myslím, že to byl Seržant, nejsem si jistý.

To bylo dřív.

To bylo před Brianem. Jo, jasně. Hm, tak potom to bylo dvojalbum. Ale bylo to podobný. A Magical mystery tour bylo po Brianovi? Paul měl sklony prostě přijít a prohlásit: „Napsal jsem deset písniček, tak to pojďte nahrát.“ A já na to řek: „Dej nám pár dní a já dám dohromady ještě něco,“ nebo tak nějak. Přišel za mnou a ukázal mi, jaká je jeho představa ohledně Magical mystery tour, příběh a produkce a tak. Takhle to chodilo. Nadhodil třeba: „Tady je kousek, dopiš k tomu ještě něco.“ Pomyslel jsem si: Do háje, nikdy jsem film nedělal, jak to myslí? Řek mi: „Napiš scénář.“ Tak jsem šel a napsal snovou sekvenci o tý tlustý ženský a všech těch pitominách – špagetách a tak. Tak takhle to bylo. S Georgem jsme trochu vrčeli: „Zatracenej film, no ale raděj to uděláme.“ Měli jsme pocit, že něco takovýho publiku dlužíme. Tak jsme to udělali.

Kdy skončilo tvoje partnerství v psaní písniček s Paulem?

Skončilo to, nevím, někdy kolem roku 1962 nebo tak nějak. Kdybys mi dal desky, moh bych ti říct přesně, kdo co napsal a který verš. Někdy jsme psali spolu a někdy ne. Ale všechny naše nejlepší věci – až na úplný začátky, kdy jsme psali společně, například I want to hold your hand a ještě pár dalších písniček – jsme vždycky psali zvlášť. Dokonce i One after 909 na jánevímkterým elpíčku jsem napsal, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, sám bez Paula v Liverpoolu. The sun is fading away a podobný věci napsal Paul. Vždycky jsme psali každý zvlášť. Ale psávali jsme i spolu, protože nás to bavilo, a taky proto, že nám vždycky řekli: „Udělejte album.“ Tak jsme si spolu sedli a vypotili pár písniček. Prostě jako práci.

Koho napadlo, že pojedete do Indie?

Nevím. Nejspíš George, nepamatuju se. My (John a Yoko) jsme se tenkrát zrovna seznámili. Chtěl jsem ji vzít s sebou, ale ztratil jsem nervy, protože jsem chtěl vzít svou ženu i Yoko a nevěděl jsem, jak to zvládnout (smích). Tak jsem to neudělal. Vůbec.

Sexy Sadie jsi napsal o Maharishim, co?

To je o Maharishim, jo. Zbaběle jsem to maskoval a nenapsal rovnou: „Maharishi, cos to proved, udělal jsi ze všech blázny.“ (naklání se k mikrofonu magnetofonu) Ale teď už se to může říct, milí posluchači.

Kdy sis uvědomil, že si z vás dělá blázny?

Nevím, prostě mi to nějak došlo.

Ještě v Indii, nebo až když jste se vrátili?

No jo, byl kolem něj obrovský kravál, že se pokusil znásilnit Miu Farrow nebo se ji a ještě pár dalších ženských pokusil osahávat, něco takovýho. Tak jsme se za ním vypravili a zůstali jsme celou noc vzhůru a diskutovali o tom, jestli to je nebo není pravda. A když si George začínal myslet, že by to mohla být pravda, řek jsem si: No, musí to být pravda, protože jestli o tom George pochybuje, tak na tom musí něco být. Pak jsme šli za Maharishim, celá naše parta se druhý den vypravila do jeho chajdy, do jeho přepychovýho bungalovu v horách. Já byl mluvčí – jako vždycky, když přišlo na špinavou práci, měl jsem to víst. Ať už šlo o cokoliv, jak přišlo na projednávání podrobností, musel jsem mluvit já. Prohlásil jsem: „Odcházíme.“ „Proč?“ Ha, ha, ha a všechny ty nesmysly. A já na to: „No, když máš tak kosmický schopnosti, tak už budeš vědět proč.“ Vždycky naznačoval, stejně jako jeho poskoci, že dělá zázraky. Odpověděl: „Nevím proč, musíš mi to povědět.“ Ale já pořád jen opakoval: „Ty víš proč...“ Vrhnul na mě pohled, který jasně říkal: Zabiju tě, ty hajzle. Ten pohled plný nenávisti mi jasně prozradil, že ví, že jsem odhalil jeho podvod. A byl jsem na něj trochu hrubý.

Y: Čekali jste od něj až moc.

J: To dělám vždycky. Vždycky očekávám příliš mnoho. Pokaždý čekám svou matku, a nedočkám se jí, tak je to. Nebo nějaký rodiče. To už vím.

Ale kdy ses rozhodl jet do New Yorku a Maharishiho veřejně odhalit?

Odhalit ho?

Přece jsi přijel do New Yorku a uspořádal tu tiskovou konferenci.

To bylo kvůli Apple. Měl jsem oznámit založení Apple.

Dobře. Ale zároveň také...

Už si na to nevzpomínám. Dobrá, tak co jsem řek? Já nevím. Všichni toho spoustu namluvíme, a často ani nevíme, o čem žvaníme. To nejspíš dělám i teď. Nevím, co jsem řek. Chápej, každý tě bere za slova, který jsi prones včera večer. Jsem prostě chlap, kterýho se lidi pořád vyptávají, co si o čem myslí. Něco plácnu a něco z toho má smysl, něco je pitomost. Něco z toho jsou lži a něčemu z toho, co melu, rozumí jen pámbu. Nevím, co jsem řek o Maharishim. Vím jenom to, co jsme řekli o Apple, což je horší.

Pojď mluvit o Apple.

Fajn.

Jak to začalo?

Clive Epstein nebo nějaký jiný z těch inkoustů od byznysu přišel a řek: „Musíte utratit tolik a tolik peněz, nebo to spolknou daně.“ Uvažovali jsme o otevření řetězu obchodů s oblečením nebo něco podobně pitomýho. Přemýšleli jsme nad tím a všichni jsme si říkali: „No, jestli si musíme otevřít obchod, tak ať je to něco, o co se zajímáme.“ Probrali jsme celou řadu nejrůznějších možností. Paul měl hezký nápad, že si otevřeme bílý domy, kde budeme prodávat bílý porcelán a takový věci, všechno bílý, protože nikdy nemůžeš sehnat nic bílýho, co by bylo fajn. Ale to nebyl konec, skončilo to u Apple, u všech těch pitomostí a The Fool s tím nesmyslným oblečením a tak.

Kdy ses rozhodl jít od toho?

Nevím, tenkrát jsem dohlížel na dění, to znamenalo, že jsem byl ten, kdo chodil do kanceláře a křičel. Paul to dělal půl roku, proto jsem se do toho obul já a všechno jsem změnil. Ale všichni ti Peterové Brownové chodili za mými zády donášet Paulovi, že John dělá tohle a John dělá tamto a že John je blázen. Vždycky jsem byl ten, co musí být blázen, protože jsem mu nechtěl dovolit, aby věci zůstaly tak, jak jsou. A tak jsem přišel s tím (k Yoko) – byl to můj nápad, nebo tvůj? No prostě jsme přišli s nápadem nechat to všechno být a přestat blbnout s obchody s pošahaným oblečením. Tak jsme toho nechali.

Byl jsi tu, když to vypuklo?

Ne, četli jsme o tom v novinách. Tenkrát jsme začali s happeningy. Naučil jsem se to od Yoko. Od tý doby jsme dělali všechno jako happening.

Když ses vzdal svého MBE...

Jo. Jo. Chystal jsem se k tomu už asi rok a něco. Čekal jsem na vhodnou chvíli.

Tenkrát jsi řekl, že jsi čekal, abys to mohl udělat při nějaké jiné akci, a pak sis uvědomil, že je to happening sám o sobě.

Jo. Jo, to je pravda.

Taky jsi tenkrát řekl, že se chystáš ještě k něčemu.

Už nevím, o co šlo.

Nevzpomínáš si?

Jo, už jo. V období našich happeningů jsme je vždycky drželi trochu našponovaný. Řekli jsme jim: „Brzy pro vás budeme mít další překvapení.“ Už si nedokážu vzpomenout, co to mělo být. Možná jsme se chystali vzít. Ne, to už jsme byli manželé. Tak nevím.

Y: Myslíš potom, co umřelo děťátko.

J: Po MBE jsme možná naznačovali, že brzy přijde další překvapení.

Y: Hm, nejspíš to bylo War is over.

J: Pravděpodobně akce okolo plakátu War is over (Je po válce), možná.

Vraťme se k Apple a rozpadu Beatles. Brian zemřel...

Tak tohle je přesně to, co jsem nechtěl. Pokračuj.

Nechtěl?

No ale už máme nejmíň půlku za sebou, tak do toho.


Říkal jsi, že jsi Beatles opustil jako první. Jak?

No, řek jsem Paulovi, že odcházím. Byli jsme v Apple a já jsem to věděl, ještě než jsem odjel do Toronta. Taky Allenovi jsem pověděl, že odcházím. Eriku Claptonovi a Klausovi jsem řekl, že odcházím a že bych s nimi možná rád postavil kapelu. Ještě jsem nebyl rozhodnutý, jak to udělám, jestli mám založit novou stálou skupinu nebo co. Ale později jsem si řekl: „Do háje, přece si nezačnu vyrábět problémy s další partou lidí, ať je to kdokoliv.“ Tak jsem si to ujasnil sám se sebou a pár dní před cestou do Toronta jsem to pověděl lidem kolem mě. V letadle se mnou letěl Allen a já mu pověděl: „Je konec.“ Když jsem se vrátil (do Londýna), měli jsme pár schůzek a Allen mi řek: „Vykašli se na to,“ protože byla fůra práce s obchodníma záležitostma (kolem Beatles), a v tu dobu by to nebylo vhodný (oznámit můj odchod). Pak jsme v kanceláři cosi probírali s Paulem a on navrhoval něco, co bysme měli dělat, a já jsem pořád říkal: „Ne, ne, ne“ na všechno, co řekl. Až to dospělo do situace, kdy už jsem musel něco říct. A tak jsem pověděl: „S kapelou je konec, já odcházím.“ Byl tam Allen a ten vyjel: „Neříkej to!“ Nechtěl, abych to řek třeba jen Paulovi. Ale nemoh jsem si pomoct, nedokázal jsem to zastavit, šlo to ven. Paul a Allen prohlásili, že jsou rádi, že se to nechystám oznámit, jako kdybych z toho chtěl dělat nějakou událost. Nevím, jestli Paul řek: „Nikomu to neříkej,“ ale rozhodně byl zatraceně rád, že to neudělám. Řek: „Fajn, takže když se nechystáš to někde rozhlašovat, znamená to, že se doopravdy nic nestalo.“ Tak takhle se to stalo.

Jak Paul reagoval, když jsi oznámil, že odcházíš?

No, jako když řekneš „rozvod“, začne obličej měnit barvy. Jako by doopravdy věděl, že to je definitivní konec. A pak o šest měsíců později přijde s tamtím (Paulovo oznámení, že odchází a zahajuje sólovou kariéru). Spousta lidí věděla, že jsem odešel, ale byl jsem blázen, že jsem neudělal to, co Paul, což znamená nevyužil toho k prodeji desky.

Byl jsi na Paula naštvaný?

Ne, nebyl jsem naštvaný.

No když přišel s tím svým: „Odcházím.“

Nezlobil jsem se, jen jsem – sakra! Paul je dobrý na reklamu. Chci říct, že je v tom pravděpodobně jeden z nejlepších na světě. Opravdu mu to jde skvěle. Nezlobil jsem se. Všech se nás ale dotklo, že nám neoznámil, k čemu se chystá. Mám dojem, že tvrdí, že to tak nemyslel, ale to je blbost. Odpoledne toho dne mi zavolal a řek: „Dělám to, co jsi udělal ty a Yoko.“

Y: Minulý rok.

J: Minulý rok. A já na to: „Dobře.“ Protože před rokem se na nás všichni koukali, jako by na tom bylo něco divnýho, když se pokoušíme zařídit si na vrcholu slávy společný život a jít vlastní cestou. Takže mi tenkrát zavolal a řek: „Udělám to, co děláš ty a Yoko, a vydám desku. A taky odcházím od skupiny.“ Já mu odpověděl: „Dobře.“ Cítil jsem se trochu divně, protože tentokrát – o rok pozdějš – to prohlašoval on. Řek jsem dobře, protože to byl právě Paul, kdo chtěl Beatles ze všech nejvíc. A pak vyšly ty večerníky (s oznámením, že Paul opouští skupinu).

Jak ses v tu chvíli cítil?

Nadával jsem, protože já to neudělal.

Y: (směje se) Prodal desku (McCartney), na které opravdu nebylo žádné poselství...

J: No na desce nemusí být žádný poselství. Ale on udělal jen velký reklamní trik. Já jsem to chtěl udělat, a taky že jsem měl. Myslel jsem si, zatraceně, to jsem byl ale pitomec. Jenže tenkrát na mě všichni vyvíjeli tlak, hlavně Northern Songs (vydavatel Beatles), protože všechno bylo rozběhnutý, a kdybych to oznámil veřejně, způsobil bych tím příšerný zmatek.

Jak ses cítil, když jsi zjistil, že Dick James prodal svůj podíl v Northern Songs?

Byl jsem naštvaný.

Připadal sis podvedený?

No jasně, to si piš. Víš on je dalším z těch lidí, trochu jako George Martin, který si myslí, že nás udělali. Ale neudělali. Rád si poslechnu něco od Dicka Jamese, rád si poslechnu něco od George Martina, prosím, jen mi zahraj nějakou jejich věc. A Dick James tohle doopravdy řek...

Co?

Že nás udělal. Lidi žijou v klamu, že oni nás udělali.

Jak vás Dick James o tom prodeji informoval?

On nám to neřek. On to udělal. Postavil nás před hotovou věc. Jednoduše to prodal Lewovi Gradeovi, to je všechno, co jsme věděli. Myslím, že jsme se to dočetli v novinách.

Jaká byla ta věc s Lewem Gradeem?

To bylo fantastický. Představ si místnost plnou staroušů, který kouří a hádaj se. Lidi si zřejmě myslí, že byznysmeni jako Allen nebo Grade nebo někdo jiný jsou nějaký zvláštní druh. Hrajou ty svoje hry tak jako my děláme hudbu, a to je teda pohled. Mají rituály a tvoří – například Allen je hodně kreativní chlápek. Vytváří situace, z kterých vznikají pozice, do kterých se můžou posunout. Všichni to dělaj. Je úžasný to sledovat. Oba jsme hráli svůj part.

Co jsi dělal ty?

Věci s bankéři a podobně. Allen ti to poví líp, protože nejde jen tak o někom něco plácnout, aby na člověka nepodali žalobu nebo něco takovýho. Takže si to ověř u Allena, poví ti, co jsme dělali. Já měl na starosti bankéře, jehož služeb jsme všichni využívali. A ještě pár dalších lidí. A Beatles.

Jaký druh „práce“ to byl?

No, jak bych ti to popsal? Manévruju s lidma, to dělají vůdci. Sedím a vytvářím situace, ve kterých mám oproti ostatním lidem výhodu. Je to úplně jednoduchý.

Y: Myslím, že bychom toho měli nechat.

J: Proč?

Y: Takhle to vždycky cítíš, ale potom se nikdy nemůžeš...

J: Taky jsem manipuloval. Musel jsem se postarat, abych dostal Allena do Apple.

Y: Přesně tak.

J: Udělal jsem svoji práci. A Yoko taky.

Y: Ty to děláš... děláš to instinktivně, ne vychytrale...

J: Bože, Yoko, tohle neříkej. Manévrování je to pravý slovo, jen nebuďme tak upejpaví. Je to úmyslná a promyšlená manipulace ve snaze navodit situaci, jakou chceme. Tak to přece v životě chodí, ne? Anebo ne? Co?

Y: No, ty jsi dost instinktivní člověk...

J: Stejně jako je Allen a Dick James a Grade, ty všichni jsou instinktivní. Stejně tak je i on (Jann), chci říct, je to instinktivní, ale je to manévrování. Není v tom nic zahanbujícího, děláme to všichni, já to jen otevřeně přiznávám, místo abych chodil kolem a mlel: „Bůh žehnej tvýmu bratrovi, Hare zatracenej Krišna,“ a přitom bych to dělal a předstíral, že mi na tom nesejde.

Y: Ne, rozdíl je v tom, že jsi nechodil za Allenem a nekecal blbosti, abys ho dostal. Prostě jsi instinktivně vycítil že Allen je ten pravý člověk – skočil jsi na něj a prostě jsi ho dostal.

J: Ale na tom nezáleží. To, o čem mluvím, je vytvoření situace kolem Apple a Beatles, do který moh Allen přijít. Nedostal by se tam, kdybych mu neudělal...

Y: Správně. To je pravda.

J: ... a nedostal by se tam, kdybys to neudělala ty. Taky ty jsi udělala to rozhodnutí.

Jak jsi získal Allena?

Stejně jako jsem získal všechno, co jsem chtěl – stejně jako ty získáš všechno, co chceš. Nemusím ti nic povídat.

Stačí na tom tvrdě pracovat.

Stačí tvrdě pracovat, zavěsit se na telefon a ztratit slůvko tady a slůvko tam a udělat to.

Jak na to reagoval Paul?

Koukej, fůra lidí – Dick James a Derek Taylor a Peter Brown, ty všichni si myslí, že jsou Beatles, chápeš a Neil a všichni. No, já říkám, do háje s nima. Po deseti patnácti letech práce s géniem si lidi začnou myslet, že oni jsou taky géniové. Ale nejsou.

Myslíš si, že ty jsi génius?

Ano, jestli něco takovýho existuje, pak určitě.

Kdy sis to poprvé uvědomil?

Když mi bylo kolem dvanácti. Říkal jsem si, že musím být génius, ale nikdo si toho nevšiml (smích). Buď jsem génius, nebo šílenec, co z toho platí? Ne, nemůžu být šílenec, protože mě nikdo nezavřel do ústavu, pomyslel jsem si, jsem teda génius. Genialita je forma šílenství a v tomhle směru jsme šílený všichni. Ale zároveň jsem v tom býval trochu nesmělý, jako když jde o moje hraní na kytaru. Jestli existuje něco takovýho jako genialita – Co to přesně znamená? Co to sakra je? - já jsem příklad. A jestli není, mně je to jedno. Ale myslíval jsem si to, když jsem byl ještě kluk a psal básničky a maloval obrazy – nestal jsem se někým až s Beatles, nebo když ses o mně doslech, byl jsem takový celý svůj život. Být géniem je taky bolest. Je to jenom bolest.

Jak ses cítil ve vztahu k Apple? Mluvil jsi o Malovi a Derekovi...

Nezmínil jsem se o Malovi. Říkal jsem Neil, Peter Brown a Derek. Žijou ve snu o minulosti Beatles a všechno, co dělají, je zaměřený tím směrem. Tím pádem taky mají pokřivený pohled na to, co se stalo.

Musejí teď mít pocit, že jejich životy jsou nezvratně svázány s tvým.

Hm, tak to budou muset dorůst, protože zatím prožili jenom půlku života. Mají před sebou ještě další půlku a nemůžou při tom dál předstírat, že jsou Beatles. Tak to teď je. Oni to nevědí. Jestli to v tom článku uveřejníš a oni si to přečtou, budou si myslet: To ten bláznivý John. Ale v tom to je. Žijou v minulosti.

Do Toronta jsi odjel s Derekem, že? A tam jste také s Yoko udělali Bed Peace.

To bylo stejný, jo. Já jsem tenkrát taky žil příliš v minulosti. Koukej, myslel jsem, že to půjde dál a jen do našeho života přivedu Yoko, ale dopadlo to tak, že jsem si moh vybrat – buď se ožením s nima, nebo s Yoko. Vybral jsem si Yoko. Chápeš? A udělal jsem dobře.

Jak ses seznámil s Yoko?

Určitě jsem ti to už mockrát vyprávěl. Jak jsem se seznámil s Yoko? V Londýně byla taková undergroundová parta: John Dunbar, manžel Marianne Faithfullový, tam měl uměleckou galerii jménem Indica a já jsem ve volných dnech mezi nahráváním chodíval trochu po galeriích. Byl jsem se podívat na Takisově výstavě – nevím, jestli víš, kdo to je – dělá několikanásobný elektromagnetický plastiky, a měl několik výstav v různých galeriích, který předváděly díla těchhle neznámých nebo undergroundových umělců. Zaslech jsem, že tahle zajímavá žena chystá příští týden výstavu a že tam mají být nějaký lidi v pytlích, v černých pytlích, a že to má být trochu jako happening a tak. Tak jsem se šel na generálku tý show podívat. Bylo to večer předtím, než se měla výstava otevírat. Přišel jsem tam – ona nevěděla, kdo jsem, nic – a potloukal jsem se po výstavní síni. Bylo tam několik rádobyuměleckých typů, studentů, který pomáhali tím, že polehávali po galerii, a já jsem jenom koukal a byl jsem úplně ohromený. Třeba se tam prodávalo jabko za dvě stě babek, pomyslel jsem si, že je to fantastický. Okamžitě mi došel humor skrytý v její práci. Nemusel jsem moc vědět o avantgardě nebo undergroundovým umění, ale ten humor mi byl velmi srozumitelný. Na podstavci leželo čerstvý jabko – bylo to ještě před vznikem Apple – a za dvě stě babek jste se mohli dívat, jak shnije. Byl tam ale ještě jiný objekt, který mě přiměl, abych zaujal jednoznačný stanovisko pro či proti umělci: žebřík, který ved k obrazu pověšenýmu na stropě. Vypadalo to jako černý plátno s řetízkem, na jehož konci bylo zavěšený divadelní kukátko. Bylo to hned blízko vchodu. Vylez jsem na žebřík, podíval se do dalekohledu a tam stálo drobounkýma písmenama napsáno „ano“. Takže to bylo pozitivní. Cítil jsem ulehčení. Je to velká úleva, když člověk vyleze po žebříku, podívá se do kukátka a tam nestojí „ne“ nebo „trhni si“ nebo něco takovýho, je tam „ano“. Udělalo to na mě ohromný dojem. John Dunbar nás představil – ani jeden z nás netušil, kdo může být ten druhý, ona vůbec nevěděla, kdo jsem, slyšelo jen o Ringovi, myslím, že to v japonštině znamená jabko. A John Dunbar do ní trochu strkal a hučel: „To je dobrý zákazník, musíš si s ním jít trochu promluvit a tak,“ protože já hledal nějakou akci, čekal jsem happening nebo něco podobnýho. John Dunbar trval na tom, že musí jít pozdravit milionáře. A tak přišla a podala mi kartičku, na který stálo „dýchej“, byl to jeden z jejích pokynů, no tak jsem prostě poslechl (hluboký výdech). Takhle jsem se seznámili. Pak jsem odešel a podruhý jsem ji potkal na zahájení výstavy Claese Oldenburga v Londýně. Byli jsme hrozně plachý, kývli jsme na sebe a nevěděli jsme co dál – stála vedle mě, já jsem se díval stranou, protože jsem před lidma hrozně stydlivý, zvlášť před holkama. Jen jsme se usmáli a stáli na tom koktejlu vedle sebe jako přimražený. A příště za mnou přišla, aby získala nějakou podporu – jako to dělá celý ten zatracený underground – pro show, kterou chystala. Dala mi svou knihu Grapefruit a já ji začal číst. Občas mě hrozně štvala, psaly se tam věci jako „maluj, dokud nepadneš mrtvý“ nebo „krvácej“, a jindy mě to zase úžasně osvítilo. Procházel jsem všema těma změnama, jakýma lidi nad její prací procházejí – míval jsem tu knížku u postele, někdy jsem ji otevřel a přečetl jsem si něco milýho a bylo to v pořádku, a pak tam zas bylo něco tvrdýho, a to se mi nelíbilo. Pak jednou přišla, aby získala podporu pro tu show, byla to už napůl ztracená záležitost. Dal jsem jí nějaký prachy a ta show byla – konalo se to v Lisson Gallery, dalším z těch undergroundových míst. V tý expozici bylo všechno napůl: byla tam poloviční postel, poloviční pokoj, prostě od všeho jenom půlka, uříznutý jako podle pravítka a natřený na bílo. Řek jsem jí: „Proč neprodáváte tu druhou půlku ve sklenicích?“ Ta hra mě chytila. A představ si, že ona to udělala – to bylo ještě předtím, než jsme si něco začali – ty sklenice z tý výstavy dodnes máme, bylo to moje první. Nazvala to tehdy „Yoko plus já“ - bylo to naše první veřejný vystoupení. Ani jsem se na to nešel podívat, byl jsem hrozně nervózní.

Kdy sis uvědomil, že jsi do ní zamilovaný?

To se stalo postupně. Vracel jsem se k její knize a tak, ale neuvědomoval jsem si tak docela, co se se mnou děje. A pak si vymyslela takovou věc a nazvala ji Taneční událost. Každý den mi začaly přicházet různý kartičky s nápisy „dýchej“ a „tanči“ a „dívej se na všechna světla až do svítání“ a ty mě buď rozčilovaly, nebo mi dělaly radost, podle toho, jak mi zrovna bylo. Štvalo mě to, protože to bylo hrozně intelektuálský nebo zatraceně avantgardní, pak se mi to líbilo a pak zase ne. Potom jsem odjel s Maharishim do Indie a dopisoval jsme si. Ty dopisy byly pořád ještě formální, ale už v nich mezi řádkama bylo i něco navíc. Málem jsem ji vzal do Indie s sebou, jak už jsem říkal, ale pořád jsem nevěděl proč, pořád jsem ještě sám sobě něco nalhával, schovával jsem se za různý umělecký důvody a tak. Když jsme se vrátili z Indie, telefonovali jsme si. Zavolal jsem jí, bylo už dost pozdě a Cyn byla někde pryč a já si říkal: „No, teď je čas, abych ji poznal trochu víc.“ Přišla ke mně domů a já nevěděl, co mám dělat; tak jsme šli nahoru do studia a já jsem jí přehrál všechny svoje nahrávky, všechny nový věci a nějaký komický a trochu elektronický hudby. Bylo jen hodně málo lidí, kterým jsem ty pásky mohl přehrát. Udělalo to na ni patřičný dojem a pak řekla: „No tak pojď nahrát něco spolu,“ tak jsme udělali Two virgins. Začínali jsme někdy o půlnoci, a když jsme končili, už se rozednívalo. A pak jsem se za svítání milovali. Bylo to moc krásný.

Jak se na to dívala Cynthia?

Nevzpomínám si. Byla někde na dovolený, oba naši ctění partneři byli někde na dovolený, když jsme se dali dohromady. A bylo to. Nevím. Nestýkal jsem se s ní.

Jaká byla tvoje svatba s Yoko? Líbila se ti?

Bylo to hrozně romantický. Všechno je to v písničce The ballad of John and Yoko (Balada o Johnovi a Yoko). Jestli chceš vědět, jaký to bylo, je to tam. Gibraltar byl jako malý slunečný sen. Nemoh jsem sehnat bílý oblek – měl jsem šedobílý manšestrový kalhoty a bílý sako. Yoko byla celý v bílým.

Jaká byla vaše první mírová akce?

První mírová akce byl Postelový mír v Amsterodamu (Amsterdam Bed Peace), když jsme se vzali.

Jaké to bylo? Tehdy ses poprvé objevil znovu na veřejnosti.

Byla to pěkná síla. Bydleli jsme v sedmým patře hotelu Hilton s vyhlídkou na Amsterodam. Novináři přišli a čekali, že nás uvidí šoustat v posteli – všichni totiž slyšeli, že John a Yoko budou souložit před novináři za mír. Takže všichni vešli – z Londýna tehdy přijelo asi padesát nebo šedesát novinářů, všichni dost nabroušený – a my jsme tam jen seděli v pyžamech a říkali: „Mír, bratři,“ a to bylo všechno. Pokud jde o záležitosti míru, intelektuálové neustále vedou tvrdý diskuse o tom, jak se to má dělat a jak ne.

A vy sami, byli jste s Postelovým mírem spokojeni...?

Bylo to krásný. Bylo to jako svatební album, a přitom šlo o mírovou akci. Myslím, že o tom se nedá pochybovat. Byla to ohromná záležitost, když uvážíš, že titulky světových deníků hlásaly, že jsme manželé a mluvíme v posteli o míru. Byl to jeden z naších největších zážitků. Jako být na turné bez toho, aby se člověk musel někam hnout, jako velká reklamní kampaň. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci pro to, co jsme chtěli dělat, což znamená pokusit se přimět lidi k tomu, aby se ozvali.

Vybral sis slovo „mír“ a ne „láska“, nebo jiný výraz, který má stejný význam. Co se ti na slově „mír“ líbí?

Při našem prvním setkání jsme si s Yoko povídali o našich rozdílných životech a povoláních. Ale jedno jsme měli svým způsobem společný, Yoko demonstrovala za mír tím, že třeba stála na Trafalgar Square v černým pytli a podobně – a Beatles zase zpívali o „lásce“ a tak. Pokoušeli jsme se přijít na to, jak spojit naše rozdílný východiska, abysme mohli udělat něco společně. Tak se zrodila myšlenka Postelovýho míru – byl to způsob, jak jsme mohli něco dělat spolu, aniž bych musel stát na Trafalgar Square v černým pytli, protože jsem příliš nervózní, než bych něco takovýho dokázal. Yoko zase nechtěla dělat nic, co by nemělo mírovou myšlenku.

Mělo to nějakou odezvu u předních politiků?

Pokud jde o Postelový mír, tak nevím. Ovšem naše akce s rozesíláním žaludů odezvu měla – různý hlavy států je opravdu zasadily a spousta z nich nám odpověděla. Poslali jsme žaludy prakticky každý osobnosti na zemi.

Kdo odpověděl?

No, myslím, že Golda Meirová řekla: „Nevím sice, co jsou zač, ale jestli je to pro mír, jsme pro“, nebo něco podobnýho. Někdo ze Skandinávie svůj žalud zasadil a myslím, že Haile Selassie taky, nejsem si jistý. A taky nějaká královna. Bylo docela dost lidí, co tu myšlenku pochopili.

Poslali jste žalud i královně Alžbětě?

Poslali jsme jeden Haroldu Wilsonovi, ale myslím, že jsme od něj nedostali žádnou odpověď, nebo ano?

Jaké bylo vaše setkání s kanadským premiérem Trudeauem? Jaká byla jeho reakce?

Zajímal se o nás, protože si myslel, že bysme mohli reprezentovat něco jako mladou politickou frakci – chtěl to vědět, stejně jako všichni, vážně. Myslím, že byl při našem setkání hrozně nervózní, byl mnohem nervóznější než my. Mluvili jsme úplně o všem, prostě o všem, na co si dokážeš vzpomenout. Strávili jsme spolu asi čtyřicet minut – bylo to o pět minut víc, než obvykle věnoval hlavám států, což byla v té době velká pocta. Četl moji knihu Písání (In his own write) a podobný věci. Líbila se mu poetická stránka těch věcí. My jsme zase chtěli vidět, co dělají a jak pracují.

Do pytlů jste vlezli v boji za Hanrattyho.

Za Hanrattyho, ano, dělali jsme nějaký podpůrný akce, ale my jsme přitom nebyli v pytlích, to byl někdo jiný. Nejlepší věc, kterou jsme spolu udělali v pytlích, byla tisková konference ve Vídni. Když v rakouský televizi uváděli film Yoko Znásilnění (Rape) – objednali si u nás natočení toho filmu a pak jsme se na něj jeli do Vídně podívat. Bylo to jako ta hotelová tisková konference. Do pokoje jsme je ale už nepustili. Přijeli jsme dolů výtahem v pytlích a udělali jsme si pohodlí a oni se všichni shromáždili dole. Byla to hrozně zvláštní scéna, protože oni nás nikdy dřív neviděli ani neslyšeli – Vídeň je dost šosácký město. Pár lidí říkalo: „No tak, vylezte z těch pytlů.“ Ale my jsme nechtěli, aby nás viděli. Všichni tak opatrně stáli kolem a říkali: „Je to opravdu John a Yoko?“ a „Co to máte na sobě a proč to děláte?“ My jsme odpověděli: „Tohle je totální komunikace bez předsudků.“ Byla to prostě paráda. Požádali nás, abysme něco zazpívali, a tak jsme jim pár kousků předvedli. Yoko zazpívala jednu moc hezkou japonskou lidovou písničku, udělali jsme to v naprostý pohodě. A oni nás ani nezahlídli.

Jaká byla odezva na plakát War is over (Je po válce)?

Ohromná. Lidi, který se s náma sešli, chápali, jaká je to obrovská událost i bez toho samotnýho poselství. Dostali jsme poděkování od spousty mladých lidí z celýho světa – za všechno, co jsme udělali – protože je to inspirovalo, aby sami něco dělali. Přišla nám spousta ohlasů i od lidí, který nebyli fanoušky popu, což bylo zajímavý, od lidí ze všech společenských skupin, nejrůznějších povolání a věku. Když teď někam přijdu, hovoří se mnou lidi víc o míru než o čemkoliv jiným, co jsem kdy dělal. Jedna z mých prvních příhod v New Yorku byla, že jsem prostě šel po ulici a najednou ke mně přišla nějaká žena a řekla: „Hodně štěstí s tou věcí míru.“ O to teď hlavně jde – není to o I want to hold your hand. A co je zajímavý, přemostilo to spoustu propastí.


Jaké byly reakce Beatles, když jsi s sebou poprvé přivedl Yoko?

Opovrhovali jí.

Od samého začátku?

Uráželi ji a pořád ještě to dělaj. Jo, ani nevědí, že to vidím. A i když to bude stát černý na bílým, pořád budu vypadat jako paranoik, nebo že ona je paranoidní. Jen tak mimochodem vím, že celý ty dva roky, co jsme spolu, řídili veškerou publicitu o nás dvou z Apple. A k tomu postoje lidí k nám a útržky, co člověk zaslechne od holek v kancelářích. Můžou se jít vycpat.

Y: Na začátku jsme byli příliš zamilovaní, než abychom si něčeho takového všímali.

J: Jo. Byli jsme ve svým vlastním snu. Jsou to fakt idioti, když si myslí, že Yoko rozbila Beatles, anebo Allen, to je stejná blbost. Jsou stejně šílený kvůli Allenovi.

Jak bys charakterizoval Georgeovu, Paulovu a Ringovu reakci na ni?

To je stejný. Můžeš citovat Paula, najdeš to v novinách. řek to mockrát, nejdřív Yoko nenáviděl a pak ji začal mít rád. Pro mě i pro Yoko je to už moc pozdě. Proč by si na sebe měla od těch lidí nechat kydat takovou špínu? Psali o ní, jak vypadá v Let it be mizerně. Ale zkus absolvovat šedesát nahrávání s těma nejnamyšlenějšíma a nejnervóznějšíma lidma na světě, a sakra poznáš, zač je toho loket. A nechat se urážet jenom proto, že někoho miluješ... George ji na samém začátku urazil v kanceláři Apple přímo do očí. Byla to taková ta hra: „Budu přímý, protože jsem to slyšel od Dylana a ještě od pár dalších lidí. Říkali, že máš v New Yorku dost špatný jméno a že kolem sebe šíříš záporný vibrace.“ Tohle jí George řek, a my tam jen seděli jako opařený. Ani nevím, proč jsem ho nepraštil. Vždycky jsem ale doufal, že přijdou k rozumu. Nemoh jsem tomu uvěřit! Všichni tam seděli se svýma manželkama jako nějaká zatracená porota a soudili nás! Udělal jsem jenom to, že jsem napsal ten kousek o „některých z našich nejlepších přátel“ - svým obvyklým způsobem, protože jsem nikdy nebyl upřímný. Vždycky jsem psal takovou hatmatilkou. A to nám také udělali. Ringo byl v pořádku. Stejně jako Maureen. Ale ty druhý dva nám to opravdu dávali sežrat. Nikdy jim to neodpustím. Nezajímají mě všechny ty zatracený kecy o Hare Krišnovi a Bohu a Paulovi – no, změnil jsem názor. Neodpustím jim to.

Leckdo tvrdí, že když Paul vydal album s miminkem na obálce, bylo to jako záměrně urážlivá narážka na tebe a na Yoko, protože jste přišli o dítě...

Ne, nemyslím si, že by něco takovýho udělal. Myslím, že nás jen imitoval, jako to obvykle dělali, a vydal rodinné album. Všimni si – dělaj přesně to, co jsem já udělal už rok nebo dva předtím. (K Yoko) Tohle (článek) bude pěkný nářez – to je konec. Jsou to jen imitátoři, vždyť víš.

Co si myslíš, že lidi udělají s tvým novým albem, pokud jde o imitování?

No, to netuším.

Y: Je to fantasticky silné album. Takže ať tak či tak, lidi to budou buď vášnivě nenávidět, nebo milovat...

J: Já osobně nejspíš příště přijdu s nějakým „wop-bop-aloo-bop“ nebo s něčím podobným. Chci říct, že jsem na nějakou dobu něco řek.

Y: Řekl jsi toho dost na deset let...

Kdy sis uvědomil, že nedokážeš Paula a George usmířit s Yoko?

Nevím, kdy to bylo – asi když jsem se rozhod odejít ze skupiny.

Bylo avantgardní hudební zázemí Yoko v rozporu s hudbou, kterou dělali Beatles?

Yoko mi přehrála věci, kterým jsem rozuměl. Připadalo mi to hodně zvláštní, protože avantgardní hudba je něco, s čím je těžký se ztotožnit, a tak vůbec. Ale Beatles hráli avantgardní hudbu už v době, kdy by to nikdo ještě roky nečekal. Jenže to jsou umělci a všichni umělci mají zatraceně velký ego. Ať už jsou ochotný to připustit nebo ne. A když měl do skupiny přijít někdo nový, nikdy nebyl vítaný. Svýho času jsme s Georgem chtěli přibrat někoho, jako je Billy Preston. Stal by se členem kapely. Měli jsme už po krk toho omletýho klišé. Ale nestáli o to. Byl bych rád Beatles rozšířil, stáh jim kalhoty, aby je přestali stavět na piedestal jako nějaký bohy, ale nefungovalo to.

Y: Je to moc složité.

J: Nešlo to, a Yoko byla dost naivní. Přišla a očekávala, že s náma bude vystupovat, jak by to člověk předpokládal u jakýkoli jiný skupiny. Improvizovala. Ale oni se k tomu stavěli nějak chladně. Když jsem se rozhodl skupinu opustit, pochopil jsem taky, že už od Beatles umělecky nic nedostanu. A tady byl někdo, kdo mě dokázal nadchnout pro milion nejrůznějších věcí.

Jak sis vybíral muzikanty pro toto album?

Jsem hrozně nervózní člověk, fakt. Nejsem tak sebevědomý, jak by se mohlo zdát podle nahrávek. Jsem to já, který se tam promítá skrz svůj strach. Takže si raději volím lidi, který znám, než neznámý.

Jako třeba Ringa. Proč ses dal dohromady s Ringem?

Protože navzdory tomu všemu... Beatles byli opravdu skvěle sehraná skupina, když se zrovna neplácali v nějaký krizi. A Ringo se hned chytá, ví, co a jak myslím. Tak proto. Hráli jsme spolu už tak dlouho, že jsme si rozuměli bez řečí. To je to jediný, co mi někdy chybí, ta schopnost reagovat třeba jen na mrknutí nebo na určitý zvuk, ta jistota, že všichni okamžitě pochopí, kam mířím, a přidaj se a začnou improvizovat. Ale nechybí mi to až tak moc.

Vždycky jsi říkal, že Beatles chtěli být větší než Elvis. Proč?

Protože Elvis byl největší. My jsme chtěli být největší. Copak to nechce každý?

Kdy jste se pro to rozhodli?

No, ze všeho nejdřív jsme s Paulem chtěli být anglický Goffin a Kingová. To je stará historie. Protože Goffin a Kingová psali v tý době skvělý věci. A pak jsme si řekli dobrá, tak už jsme lepší než oni, takže teď chceme být to, co je největší po nich, chtěli jsme být prezidenti nebo cokoliv. Tak to šlo dál a dál a dál. Vždycky jsme ale chtěli být větší než Elvis, protože Elvis byl naprostá jednička. To je neoddiskutovatelný.

A kdy sis uvědomil, že jste větší než Elvis?

Nevím. Když toho dosáhneš, je všechno úplně jiný, zapomeneš, jak jsi (po tom) toužil. Když se člověk opravdu dostane až na špičku a stane se jedničkou nebo tak, je to najednou jiný. Zábava je právě v tom usilování.

Takže v určitou chvíli jsi o tom prostě přestal uvažovat.

Jo, jo, byli jsme jako pudink – seděli jsme ve formě a jen jsme se tak nějak vznášeli.

V písni God (Bůh) zpíváš „sen je pryč“ a částí toho snu je, že „Beatles byli Bohem“...

Jo, jestli je Bůh, byli jsme jím všichni.

Kdy jsi začal dostávat duchovní odezvy od lidí, kteří poslouchali nahrávky Beatles?

V Anglii žije chlápek jménem William Mann, co píše do Timesů, a ten napsal první intelektuální recenzi o Beatles, což lidi přimělo k tomu, aby o nás začali mluvit tím intelektuálským způsobem. Psal o mollových kadencích a používal všechny tyhle hudební termíny. Je to kecal, na Paulovo poslední album pěl chválu, jako by ho složil sám Beethoven. Zvolil ho dokonce albem roku a všechny tyhle nesmysly. Pořád píše stejný kecy. Ale hodně nám tím pomoh, protože lidi – celá střední třída a intelektuálové – si začali říkat: „No ne, ty jsou ale chytrý.“

Y: Kdy začali s tou věcí o poselství?

J: Poselství? Jako láska a tak?

Kdy poprvé přišel někdo s tím, že „John Lennon je Bůh“?

To myslíš s tím: „Co dělat“ a tohle všechno? Jako: „Pověz nám guru...“ a takový kecy?

Jo.

Nejspíš po LSD. Rubber soul? No, já nevím, nedokážu si přesně vzpomenout. Nevnímal jsem, že se něco takovýho děje. Prostě jsme zaujali takovou pozici. Myslím tím, že jsme začali předávat poselství – jako „slovo“ a „to slovo je láska“ a takový věci. Mám rád poselství.

Y: Strawberry fields (Jahodová pole), to je poselství...

J: To bylo pozdějc, tamto bylo dřív, víš? Když začneš předávat poselství, lidi začnou přicházet a ptát se: „Jaký je poselství?“

Jak ses poprvé dostal k LSD?

U zubaře v Londýně.

Y: (směje se) U zubaře.

J: Podal to Georgeovi, mně a našim manželkám u něj doma na večeři, ale neřek nám, o co jde. Byl to Georgeův přítel a v tý době náš zubař. Prostě nám to dal do kafe nebo tak něco. Nevěděl, co to je, jen, že je to „ta věc“, co právě letí mezi londýnskou elitou ze střední vrstvy. Všichni o tom slyšeli, ale nevěděli, že je to něco jinýho než tráva nebo prášky. Tak nám to dal a pak řek: „Raději byste odtud neměli odcházet.“ Mysleli jsme si, že nás chce u sebe zdržet na nějaký orgie, a neměli jsme zájem. Šli jsme pryč. Vyrazili jsme do Ad Lib (noční klub) a na nějaký diskotéky a tam se děly neuvěřitelný věci. Ten chlápek šel s náma a byl hrozně nervózní, nevěděl, co se děje. Byli jsme jako blázni. Pohybovat se v takovým stavu po Londýně bylo naprostý šílenství. Když jsme vešli do klubu, mysleli jsme, že tam hoří. A pak jsme si mysleli, že se tam koná nějaká premiéra, ale bylo to jen obyčejný venkovní světlo. Říkali jsme si: „Sakra, co se to tu děje?“ Na ulici jsme řvali smíchy a pak začali lidi volat: „Pojďte rozbít výlohu.“ Byli jsme prostě šílený. Úplně jako zbavený smyslů. Konečně jsme nastoupili do výtahu a všichni jsme si mysleli, že tam hoří. Bylo to jenom malý červený světýlko, ale my jsme všichni vřískali – úplný hysterie. Dojeli jsme do patra, protože to byla diskotéka, která byla někde nahoře. Výtah zastavil a my jsme všichni vystoupili, „Áááááách!“ (hlasitě křičí), a viděli jsme, že to je ten klub. A pak jsme vešli, posadili se, a stůl se protáhnul. Myslel jsem, že budeme něco jíst, dřív než se ten stůl tak protáhnul, přesně jak jsem to u někoho čet – kdo to byl, Blake, ne? - někdo popisoval účinky opia za dřívějších dob. A pomyslel jsem si: „Sakra, už je to tady.“ A pak jsme šli do Ad Lib a tak. A pak ke mně přišla nějaká zpěvačka a řekla: „Mohla bych si sednout vedle tebe?“ A já na to (nahlas): „Jen když nebudeš mluvit,“ (směje se), protože jsem prostě nedokázal myslet.

Když ses vzpamatoval, co sis myslel?

Byl jsem pěkně zaražený tak měsíc nebo dva.

Kam jsi šel potom?

Zdálo se, že to trvalo snad celou noc. Nevzpomínám si na podrobnosti, prostě to tak nějak pokračovalo. A pak se Georgeovi nebo někomu podařilo nás nějak dostat domů v jeho mini morrisu. Jeli jsme rychlostí deset mil za hodinu, ale zdálo se nám, že je to nejmíň tisícovka. A Pattie říkala: „Pojďte vyskočit a zahrát si fotbal, tamhle je ragbyový hřiště,“ a podobný věci. Já jsem ze sebe chrlil takový ty hysterický žertíky, jako když se vybudíš speedem, protože to bylo vždycky moje. George pořád mlel dokola: „Nenuť mě, abych se smál!“ Ach panebože! Bylo to prostě děsný. Ale taky fantastický. Nakreslil jsem v tom stavu pár obrázků – někam jsem je zastrčil – čtyři obličeje, něco jako „my s tebou všichni souhlasíme“. Dal jsem je Ringovi, originály jsem ztratil. Nakreslil jsem tý noci spoustu obrázků (napodobuje rychlé kreslení) – prostě jen tak. A Georgeův dům se nám potom zdál jako velká ponorka. Řídil jsem ji – všichni si šli lehnout a já v tom pokračoval sám – zdálo se, že pluje nad zdma, což bylo šest metrů vysoko, a já ji řídil. Podruhý jsme si to (LSD) dali v L.A., ale to bylo jiný.

Co se stalo tenkrát?

No, tenkrát jsme si to vzali úmyslně.

Vraťme se ještě na chvíli, potom jste všichni usnuli?

Hm, už si nevzpomínám. Všichni jsme pak byli trochu mimo. No, víš, na takový věci si nevzpomínám, pamatuju si jen ty nejlepší momenty. No a potom jsme se dohodli, že si to v Kalifornii vezmem znovu.

Kde jste byli, když jste si to vzali podruhé?

Byli jsme na turné a bydleli jsme jako obvykle v jednom z těch domů, jako je dům Doris Dayový, nebo kde. A my tři jsme si to vzali. Ringo, George a já. Myslím, že možná ještě Neil. A pár lidí z Byrds, ten, jak se jmenuje, přešel do těch Stills a Nash. Znáš Byrds? B-Y-R-D – Crosby a ten druhý chlápek, co to dřív ved.

McGuinn.

Jo, McGuinn. Myslím, že tam párkrát byli, nejsem si jistý, na několika tripech. Ale bylo tam spousta reportérů, jako Don Short a podobně. Byli jsme v zahradě, bylo to teprve podruhý. Ještě pořád jsme nevěděli nic o tom, že je dobře si to vzít na nějakým příjemným místě a být přitom v pohodě. Prostě jsme si to vzali. A zničehonic jsme najednou uviděli toho reportéra, a tak jsme si v duchu říkali: Jak se chovat normálně? Protože jsme si představovali, že se chováme nějak výstředně, což nebyla pravda. Mysleli jsme si: „Určitě si toho někdo všimne.“ Zděšeně jsme čekali, až vypadne, a on se divil, proč se k nám nemůže dostat. Neil, který to ještě nikdy předtím neměl, si to taky vzal, ale přitom měl ještě pořád dělat cestovního manažera. Řekli jsme mu: „Jdi a zbav nás Dona Shorta,“ ale on nevěděl, co má dělat, jenom tam tupě seděl. A přišel Peter Fonda, to je zase něco jinýho, a pořád říkal (šeptá): „Já vím, jaký to je, být mrtvý.“ My jsme řekli: „Cože?“ A on to opakoval pořád dokola, až jsme mu pověděli: „Prokristapána, drž už hubu, nám je to fuk. Nechceme to vědět.“ Ale on o tom mlel dál. Podle toho jsem potom napsal She said she said (Řekla, řekla). (Prozpěvuje) „Vím, jaký to je, být mrtvý.“

Co ještě je v téhle písničce?

No, je to smutná písnička. Je to taková LSD-písnička, jo. (A opět prozpěvuje): „A když jsem byl malý, řekl.“ Je toho tam spousta, člověka přitom fakt napadá plno zážitků z dětství.

Jak dlouho to trvalo s LSD?

Dělal jsem to léta. Musel jsem mít aspoň tisíc tripů.

Doslova tisíc, nebo...

Jo.

Pár set?

Ne, spousty. Bral jsem to pořád. Nikdy jsem si to nevzal ve studiu. Jednou jsem to udělal, ale náhodou. Myslel jsem, že si beru nějaký prášky na povzbuzení, nebyl jsem v stavu to zvládnout. Už si nepamatuju, který to bylo album, ale vzal jsem to a pak (šeptá) jsem si najednou uvědomil, že mám hrozný strach z mikrofonu. Zeptal jsem se: „Co se děje?“ Myslel jsem si, že jsem najednou onemocněl. Zdálo se mi, že se rozletím na kusy. Řek jsem: „Musím na vzduch.“ Vyvedli mě nahoru na střechu a George Martin se na mě tak divě koukal. A pak mi došlo, že jsem si nejspíš vzal LSD. A tak jsem prohlásil, že nemůžu pokračovat, že si musím dát pauzu. Prostě jsem jim oznámil: „Musíte to udělat sami a já se budu jenom dívat.“ Byl jsem najednou hrozně nervózní a ostražitě jsem je sledoval. „Je to v pořádku?“ A oni odpověděli: „Jo.“ Byli hrozně laskaví. Říkali: „Jo, to je v pořádku.“ A já jsem se ptal: „Jste si jistý, že je to tak v pořádku?“ Oni to pak natočili sami.

Ostatní Beatles nepropadli LSD tolik jako ty.

George ano... v L.A. se Paul cítil dost stranou, protože my jsme byli trochu krutý. Něco v tom smyslu jako: „My to bereme, a ty ne.“ Nedokázali jsme se normálně najíst, já to prostě nezvládal. Jedli jsme rukama a kolem byli všichni ty lidi, co nás obsluhovali, a nám padalo všechno na zem a my to zakopávali pod stůl – takhle. Trvalo dlouho, než si to Paul vzal. A pak přišlo velký oznámení. Myslím, že George to nes nejhůř. My dva jsem v tom asi lítali nejvíc. Myslím, že Paul byl trochu vyrovnanější než George a já.

Je přímější...

O přímosti nic nevím. Vyrovnanější. Myslím, že LSD s ním hluboce otřáslo.

Měl jsi někdy i špatné tripy?

No jistě, spoustu. Ježíši Kriste. Právě kvůli tomu jsem to přestal brát. Chci říct, že jsem to už prostě...

Y: Nemohl vydržet.

J: ...nemoh vydržet. Nechal jsem toho na nevímjak dlouho. A pak jsem to začal znovu brát krátce předtím, než jsme se seznámili s Yoko. O LSD se říkalo, že by jeho pomocí člověk měl zničit svoji osobnost, a to se mi taky stalo. Čet jsem tu pitomou knihu od Learyho a všechen ten nesmysl. Absolvovali jsme celou tu hru, kterou musej projít všichni. A já jsem se zničil. Po Maharishim jsem se dával kousek po kousku pomalu dohromady. Trvalo to dva roky. A pak jsme si zničil osobnost a nevěřil jsem, že bych dokázal cokoliv udělat. Nechal jsem Paula, aby si dělal, co chce, a to samý jsem pověděl i ostatním. Nebyl jsem vůbec nic. Byl jsem úplně napadrť. A pak do mě Derek (Taylor), když se vrátil z L.A., u něj doma něco nacpal a řek: „Jsi v pořádku.“ Připomněl mi, který písně jsem napsal, a řek: „Napsal jsi tohle a řek jsi tohle, jsi inteligentní, neboj se.“ Další týden jsem se sešel s Yoko a zase jsme se sjeli, a ona mě úplně osvobodila. Pomohla mi uvědomit si, že já jsem já a je to v pořádku. A bylo to. Začal jsem zase bojovat a vytahovat se a vykládat: „Já to dokážu,“ a „Jděte do háje, já chci tohle,“ a „Neodepisujte mě, já dokázal tohle.“ A to dělám až doteď.

V tvých věcech je spousta evidentních odkazů na LSD. Například v písni Tomorrow never knows (Zítřek nikdy neví)...

Jo.

Jak si myslíš, že LSD všeobecně ovlivnilo tvoji hudbu?

No, bylo to jenom jiný zrcadlo – a ne žádný jiný zázrak. Byla to spíš vizuální záležitost, a terapie, to „podívej se na sebe“, co tohle všechno udělalo. Tak docela tomu nerozumím. Slyšíš hudbu, ale ono ji to nenapsalo, stejně jako ji nenapsal Janov nebo Maharishi... Já píšu hudbu podmíněnou okolnostmi, v jakých právě jsem, ať je to pod LSD, nebo ve vodě.

Y: A ve všech těch tripech jsi prostě neztratil sám sebe.

Byla písnička She said she said první, která s tím měla něco společného, která byla ovlivněná zkušeností s drogou?

Ne, ne doopravdy. To se nedá takhle přesně vymezit. Rubber soul byla marihuana nebo tamta předtím, ta s kresbou na obalu (Revolver). Prášky ovlivnily (hudbu) v Hamburku a pití ovlivnilo nás a tak dál a tak dál. Nedá se to přesně zaškatulkovat. Napsal jsem ji (She said she said), protože Peter Fonda mlel to svoje: „Já vím, jaký to je, být mrtvý.“ Kdybych to čet v novinách, napsal bych píseň o tom. A napsat náladovou písničku... když jsem smutný, můžu psát jenom smutný věci, napadají mě jen samý smutný věci. „Když jsem byl kluk, všechno bylo skvělý“ a podobně, což je sen. Můžu se položit do smutný nálady a napsat smutnou písničku. Nebo mít smutnou náladu a napsat písničku, to je pravděpodobnější.


Co sis myslel, když jsi viděl film Perný den?

Myslel jsem si, že to není špatný. Ale mohlo to být lepší. Je to jen další iluze o tom, že jsme byli jenom loutky a velikáni jako Brian Epstein a Dick Lester vytvořili tuhle situaci a celou tu zatracenou věc dali dohromady, přesně proto, že jsme byli, jaký jsme byli, a realisti. Nechtěli jsme dělat nějaký připitomělý popový film. Nechtěli jsme dokonce dělat ani žádný špatný film. Trvali jsme na tom, že chceme opravdovýho scénáristu, a Brian přivedl Aluna Owena z Liverpoolu, který napsal televizní hru Žádné tramvaje do Lime Street (No trams to Lime Street), kterou jsem znal a možná ji znali všichni. Lime Street je slavná ulice v Liverpoolu, kde za starých časů stávaly štětky. Proslavil se psaním liverpoolských rozhovorů. Vypsali jsme konkurs na scénář. Přivedli tohohle chlápka, a protože jsme znali jeho práci, řekli jsme mu: „Dobře.“ Jenže pak musel přijít mezi nás, aby poznal, co jsme zač. Byl to namyšlený panák – hrál si na profesionálního Liverpoolana, něco jako profesionální Američani, tak nějak. Byl s náma dva dny a napsal celou tu věc postavenou na našich charakterech: já vtipný, Ringo roztomilý hlupáček, George tohle, Paul tamto. Byli jsme z tý povrchnosti a z pitomosti dialogů docela naštvaný. Pořád jsme se snažili, aby to bylo trochu realističtější, dokonce i s Dickem (Lesterem) a tím vším, a nutili jsme i kameru, aby pracovala realističtěji. Jenže oni to tak nechtěli. Udělali tenhle film, a bylo to. A ten příští byl úplně stejný nesmysl. Prostě nenávidím tyhle iluze o Georgeovi Martinovi, Brianovi Epsteinovi, Dickovi Lesterovi a všech těch lidech, co se snaží z nás něco udělat. My jsme ty, co pořád ještě tvoří.

Můj dojem z filmu byl, že jsi to ty a nikdo jiný.

Bylo to dobrý předvedení jednoho klamu o nás, o tom, co se údajně dělo na turné v Londýně a v Dublinu. O nás společně v takový situaci. V hotelu, kde jsme museli hrát před lidma. Byli jsme takoví. Alun Owen viděl několik tiskovek. Docela dobře je vystih, ale nám to i tak připadalo dost strojený. Nebylo to dostatečně realistický.

Věděl jsi o dojmu, jaký Perný den vyvolal ve Státech? Myslím tím víc, než jen že byl strašlivě populární?

Nepamatuju se. Znali jsme jen „velký úspěch, nebo žádný úspěch“. Jestli byl velký úspěch nebo ne.

Chápej, Perný den přišel v době, kdy začínali Byrds a všichni američtí muzikanti na něj chodili do kina a zjistili, že rokenrol je v pohodě.

Chápu. Chápu. Ne, tyhle dopady jsem si neuvědomoval. Víc jsem si uvědomoval hudební vliv, poslouchal jsem řeči jako: „Vím, že tohle má od nás a my si (od něj) zase vzali tohle...“ - takový věci.

Co jsi slyšel?

Hm, nevím, můžu jenom říct, odkud ty skupiny pocházej, o kterýkoli z nich – jako (Led) Zeppelin a Fleetwood Mac – je jasně slyšet, kde to má všechno původ. Tak jako to můžeš říct o každým.

Pamatuju si, když vyšel ten singl Day tripper/We can work it out.

Jo, to byl drogovej song.

Day tripper?

Hm.

Proč?

Protože to byl každodenní tripař. Prostě se mi líbilo to slovo.

V určitou chvíli, někdy mezi Pomoc! a Perným dnem, jsi začal užívat drogy?

Jo, jenže v případě Pernýho dne jsem byl na práškách. To byly drogy, víš, silnější drogy než marjánka. Byl jsem na práškách od doby, kdy mi bylo patnáct – ne, od svých sedmnácti. Od chvíle, kdy jsem se stal muzikantem. Jediný způsob, jak přežít každodenní osmihodinový noční hraní v Hamburku, byly prášky. Číšníci ti prostě nosili prášky a pití. Na umělecký škole jsem se vrhnul na chlast. Na práškách jsem byl až do „Pomoc!“, těsně před tím jsme se dali na marjánku a přestali jsme pít. Jednoduchý jak facka. Vždycky jsem potřeboval drogu, abych přežil. Ostatní taky, ale já jsem vždycky měl víc, vždycky jsem si bral víc prášků a víc všeho, protože jsem větší blázen.

Takže po Day tripper jsi začal psát písně s poselstvím? Vážné písně?

Nejspíš po Dylanovi. Nevím. Ale Day tripper přece nebylo žádný vážný poselství, nebo jo?

Nemyslím vážná píseň s poselstvím, ne v tom smyslu. Chci říct, že v tvojí hudbě došlo od Can't buy me love (Nemůžeš si koupit mou lásku) k We can work it out (Dokážeme to) a Rubber soul k velké změně.

Tak to nejspíš byla marjánka. Opravdu nevím. Nemůžu... Ve We can work it out napsal Paul refrén a já ten kus uprostřed: „Život je hrozně krátký a není v něm čas na hádky a boje“, celý ten kus. Nepamatuju si na žádnou přeměnu, až na to, že když hulíš trávu, jsi trochu míň agresivní než když chlastáš. Když piješ a bereš k tomu prášky – to není nic.

Dobře, tak řekněme Rubber soul...

Můžeš mi říct, jestli to bílý album s kresbou Klause Voormanna na obálce bylo před, nebo po Rubber soul?

Po.

Aha, tak jo, pak je to teda Rubber soul.

Opravdu si nevzpomínáš, který...

Ne.

Hmmm...

Možná si to pamatují ostatní. Já si tyhle věci nepamatuju, protože nic neznamenaj, už je to všechno pryč.

Dobře, Rubber soul se zdál jako první pokus o vážnou...

Ne, jen jsme se hudebně a technicky zlepšili, to je všechno. Konečně jsme zmákli studio. Na začátku jsme museli brát, co nám dávali. Museli jsme to zvládnou za dvě hodiny, nebo kolik nám poskytli. A tři frekvence byly až dost, nevěděli jsme nic o „můžeš tam přidat víc basů“ a tak, teprve jsme se učili techniku. Při Rubber soul už jsme byli při přípravě alba pečlivější – to je všechno. Převzali jsme starost o obálku a o všechno.

Co byl vlastně Rubber soul? Byla to jen prostá hra na...

To byl Paulův název, něco jako Yer blues, myslím, že to znamenalo anglickou duši. Rubber soul je prostě slovní hříčka. Není za tím žádný záhadný tajemství, žádná mystika. Jen čtyři kluci, který hledali název pro svoje nový album.

Dáme si na chvíli přestávku?

Mně je to jedno. Ne, budem raději pokračovat, protože Yoko přemluvila tvýho kámoše Jonathana Cotta, že si do příštího čísla udělá takový vtípek, jak v roce 1929 založila Beatles (smích). A byli bysme rádi spolu, protože je to příjemnější.

Proč nemůžeš být sám bez Yoko?

Můžu, ale nechci. Nevidím žádný důvod, proč bych měl být bez ní. Není nic důležitějšího než náš vztah, nic. A nás baví být pořád spolu. Oba dva dokážeme přežít sami, ale proč? Nehodlám obětovat svoji lásku, opravdovou lásku, pro nějakou zatracenou děvku nebo kterýhokoli kamaráda nebo jakoukoli práci, protože nakonec jsi v noci sám. A to ani jeden z nás nechce. Fanynky ti postel nezaplní, t o nefunguje. Nechci být swinger. Jak jsem napsal v jedný písničce, tím vším jsem prošel, a nic není lepšího než mít někoho, koho miluješ a kdo tě drží.

Měl jsi takové období, kdy ses schovával ve Weybridge, pořád jsi seděl doma a nic nedělal...

No, to se o mně tvrdí, ale já jsem tehdy napsal spoustu písniček a udělal něco, čemu by se mohlo říkat „výstřední“ nahrávky. Ještě je pořád mám. A natočil jsem fůru osmimilimetrových filmů. Ale v tý době jsem si myslel, že vlastně nic nedělám; byl jsem přesvědčený, že když to není práce pro Beatles, není to práce.

Jednou jsi řekl, že musíš psát písně, které by ospravedlnily tvoji existenci.

Řek jsem spoustu věci. Skládám písně, protože jsem si to vybral, píšu je, protože si nemůžu pomoct, to je prostě fakt. Někdy mám pocit, jako by člověk pracoval... cítím, jako by pracoval, aby ospravedlnil svou existenci. Ale tak to přece není. Člověk pracuje, aby existoval, a naopak, a o to jde, opravdu.

Říkáš, že píšeš písně, protože si nemůžeš pomoc.

Jo, tvorba je taky výsledek bolesti. Musím ji někam vložit, a tak píšu písně. Ale když jsem se tenkrát schovával ve Weybridge, myslel jsem, že tam nepracuju. Udělal jsem snad dvacet nebo třicet filmů, všechno na osmimilimetrový film, ale pořád jsou to filmy. A nahrál jsem taky spousty hodin různých věcí. Ne zrovna rock, ty bys to asi označil za avantgardu.

Proč se Derek (Taylor) a Brian (Epstein) pohádali?

Protože Derek je další velký egoista a s Brianem bylo hrozně těžký vyjít, pochopit ho. Míval často špatnou náladu a záchvaty vzteku a tak, jako většina buzíků. Jsou hrozně nevyrovnaný. Něco se stalo, už si nevzpomínám co, možná Paul nebo někdo ano, ale to by ses musel zeptat jich. Mockrát se pohádali a Derek nakonec odešel, protože byl příliš hrdý, než aby dělal některý práce. Je to stejný jako teď. Já mu to nevyčítám, ale nebudu za to platit. He, he. Takže se hrozně pohádali, ale Derek byl najatý Brianem, stejně jako Peter Brown. Opravdu jsme je nenajali my. My jsme v Liverpoolu najali Neila a Mala, a to byli jediný, který jsme kdy sami najali.

V knížce Huntera Daviese se píše, že...

No, to je vážně nesmysl. Je napsaná trochu ve stylu Sunday Times - „báječná čtyřka“. Není tam ani trochu pravdy, moje tetička pomotala všechno o mým dětství a mojí matce. Já jsem jí to dovolil, což byl svým způsobem můj zbabělý únik, a tak dál a tak dál. Není tam nic o orgiích a bordelu, co se děly na turné, a o tom všem. Chtěl jsem, aby vyšla pravdivá knížka, ale všichni jsme měli manželky a nechtěli jsme zranit jejich city. A konečně, ještě tu pořád jsou. Víš, chci říct, že turné Beatles byly trochu jako Felliniho Satyricon.

Y: (Směje se)

J: Měli jsme takový image, ale člověče, naše turné, to bylo něco jinýho, kdybys mohl jet s námi, tak bys tomu rozuměl. Jen si představ Satyricon, kterým procházejí čtyři muzikanti.

Přijeli jste do města, do hotelu...

Ať jsme přijeli kamkoliv, všude to bylo stejný. My jsme měli naše čtyři ložnice oddělený od – pokoušeli jsme se to udržet mimo naše pokoje. Zato Derekův a Neilův pokoj byly vždycky plný toho svinstva a holek a čerti vědí čeho. A policajti, prostě všechno. Satyricon, chápej. My vážně... dobře, museli jsme něco dělat. A co máš dělat, když prášky ještě pořád působí – když už je čas jít. Prostě jdeš. Býval jsem celou noc vzhůru s Derekem, ať už tam byl někdo jiný nebo ne. Prostě jsem nemoh spát. Byla to dost síla. Tenkrát se jim neříkalo fanynky, ale nějak jinak. Ale když jsme nemohli mít fanynky, byly by to děvky a všechno, cokoliv. Cokoliv šlo.

Kdo to všechno zařizoval?

Derek a Neil, to byla jejich práce, a Mal, ale do toho se nechci pouštět.

Jako byznysmeni na konferenci.

Hm, no jistě. Když jsme vyrazili do města, tak jsme do toho fakt vlítli. Vůbec jsme se s tím nepárali. Existují moje fotky, jak lezu v Amsterodamu po kolenou, vycházím z bordelu a tak. A lidi mě zdravili (vesele): „Dobrý ráno, Johne.“ Na takový místa mě vždycky doprovázela policie, protože nechtěli mít velký skandál, víš. Vážně o tom nechci mluvit, protože to ubližuje Yoko. A není to fér. Ale stačí prostě říct něco jako: „Jejich turné byly jako Satyricon,“ a je to. Protože nechci ublížit ani holkám ostatních, prostě to není fér. Je mi líto.

Y: Tohle mě překvapilo! O tom jsem opravdu nic nevěděla. Myslela jsem si: No, John je umělec a nejspíš měl dvě nebo tři známosti, než se oženil. - Takovou představu člověk získá v newyorských uměleckých skupinách ze staré školy, víš?

Generační rozdíl.

Y: Jo, jasně. Přesně tak (směje se).

George o tom svého času určitě pověděl Pattie, a...

To si rozhodně nemyslím. Mám dojem, že ne. Budeš se jich muset zeptat...

Dovol, abych se zeptal na něco jiného, co bylo v knize Huntera Daviese. Jednou jste ty a Brian odjeli do Španělska.

Ano.

Měli jste... přece jste museli...

Neměli jsme spolu poměr.

Nikdy jsi s Brianem neměl žádný poměr?

Ne, poměr ne.

Y: (smích)

Brian na tebe naléhal?

Cyn měla dítě a ta dovolená byla naplánovaná předem, ale já odmítal zrušit kvůli dítěti dovolenou, takový jsem byl mizera. Prostě jsem na tu dovolenou odjel. Bavil jsem se pozorováním, jak Brian balí kluky. Líbilo se mi hrát si na velkýho buzíka, tak je to.

Y: (smích)

J: Byla to legrace, ale v Liverpoolu pak začaly kolovat hrozný klepy. To bylo děsný. Strašně zahanbující.

Klepy o tobě a o Brianovi?

Bůh ví... ale jo. Byli jsme si s Brianem hodně blízký, protože když se někdo stane mým manažerem, chci ho poznat skrz naskrz. V určitým období se mi přiznal, že je buzík a tak. Seznámil jsem ho s práškama, a proto se cítím trochu spoluzodpovědný za jeho smrt. Chci říct, že tak stejně fungujou. A měly ho přimět mluvit – chtěl jsem zjistit, jaký opravdu je. Pamatuju si, jak jedou řek: „Ne abys mi někdy vmet do tváře, že jsem teplouš.“ Taky jsem to nikdy neudělal. Jeho matka to ale pořád ještě tají. Nelíbí se mi, jak teď všichni útočí na Allena a z Briana dělají anděla. Moc dobře totiž věděl, co dělá. Okrádal nás. Sakra, bral všechny prachy a staral se o sebe a o svou rodinu a tak. Takže je to zase jenom pohádka. Nesnáším to, jak Allena napadají a Briana líčí jako světce jenom proto, že je mrtvý. Nebyl žádný anděl, byl to jenom člověk. Allen zešílí, až to uslyší.

Co ještě řekneš o té knize Huntera Daviese?

No, že... nevím, už si to nepamatuju. Love me do od Michaela Brauna byla mnohem lepší knížka o Beatles. Pravdivá. Psal o tom, jaký jsme, což znamenalo mizerové. Člověk ani nemůže být jiný, když je pod takovým neustálým tlakem – a my jsem si to vylívali na lidech, jako byli Neil, Derek a Mal. Proto nás skrytě nesnášeli, ale nikdy to nemohli dát najevo. A nebudou věřit vlastním očím, až si to přečtou, pokud to vyjde. Ale schytávali od nás spoustu svinstva, protože jsme byli v takový svinský pozici. Byla to tvrdá práce a někdo to musel odnýst. Zamlčuje se, jaký jsme byli mizerové. Zatraceně velký hajzlové, to byli Beatles. Musíš být hajzl, abys to dokázal, člověče. To je fakt a Beatles byli ti největší hajzlové na světě. Přesně jak to stálo na Allenových vánočních pohlednicích: „Jo, i když kráčím údolím stínů smrti, nebojím se žádnýho zla, protože já jsem ten největší mizera v údolí.“ Nebo tak nějak. Nedělám si legraci, když to máš dokázat, musíš být hajzl.

Y: Ale jak se ti podařilo udržet si tak čistý image? To je zvláštní.

J: Protože všichni chtěli, aby to tak vypadalo. Novináři kolem nás v tom chtěli pokračovat, protože chtěli zadarmo pití, děvky a zábavu. Všichni se s tím cirkusem chtěli svízt, byl to Satyricon. My jsme byli Caesarové. Kdo by nás chtěl shodit, když se tu točily miliony liber, který se daly vydělat, všechny ty dary a úplatky, policie, všechna ta zatracená reklama, chápeš? Všichni to chtěli. Proto se toho některý z nich pořád ještě pokoušejí zuby nehty držet. „Neberte nám to. Neberte nám Řím, náš pojízdný Řím. Všichni máme svý domy a auta a milenky a ženy a sekretářky a večírky a chlast a drogy, neberte nám to.“ Nebo jinak: „Ty jsi šílený, Johne, jsi blázen, praštěný John nám to všechno chce vzít.“

Co bys dnes pověděl lidem?

Myslíš fanouškům Beatles?

Jo.

Záleží na tom, kdo by to byl. Kdyby se mě zeptali na Perný den nebo na Pomoc!, byl bych k nim upřímný a řek bych: „Jo, to byla fajn zábava,“ nebo: „Tak to bylo.“ Vykládám ti tu o samý špíně, ale spousta z toho byla taky velká zábava. Já nevím, já moc fanoušků nepotkávám, nebo jo? (směje se)

Y: Ne.

J: Nevím, kde jsou. Popravdě řečeno ani vlastně nevím, jak na to odpovědět. To je záležitost Apple nebo koho – já nevím, jaký jsou, ať už jsou to fanoušci Beatles, nebo ne. Vracím se k tomu, co jsme říkali o vlivu Beatles v době kolem Revolveru. Opakuju to, co řek Dylan: „Nenásledujte vůdce.“ On už to jednou řekl.

Jaké to bylo na začátku v Londýně?

Když jsme tam přijeli, zacházeli s náma Londýňani jako s venkovskýma balíkama.

Jaké bylo, řekněme, chodit po diskotékách se Stones?

No, to bylo skvělý období. Tenkrát jsme byli jako králové džungle. A se Stounama jsme si byli hodně blízký. Strávil jsem spoustu času s Brianem (Jonesem) a Mickem (Jaggerem), obdivoval jsem je, víš. Žral jsem je od chvíle, kdy jsem je poprvý viděl v tom jejich Richmond Clubu. A strávil jsem s nima fůru času. Bylo to senzační. Byli jsme králové, byli jsme v rozletu, prostě jsme jezdili v autech po Londýně a scházeli se a klábosili o hudbě s Animals, Erikem (Burdonem) a tak. Byla to vážně skvělá doba. Období začínající slávy. Byli jsme tenkrát... nebyli jsme tak obklopený davem, bylo to... já nevím, trochu jako... jako pánský klub. Prostě bezvadná doba.

Jaký byl Brian?

Brian Jones?

Jo.

No, během let, kdy se rozkládal, byl pak jiný. Skončil trochu jako chlápek, u kterýho se děsíš, kdy zavolá, protože víš, že to bude malér. Nebo tak podobně. Měl opravdu hrozný bolesti. Ale na začátku byl v pořádku, protože byl mladý a dobře vypadal. Byl ale jedním z těch lidí, co se člověku rozkládají přímo před očima. Nebyl nijak vynikající nebo tak, byl to prostě bezva kluk.

Jak ti bylo, když zemřel?

Tenkrát jsem necítil nic, vážně. Jen jsem si pomyslel: Další oběť drogy. Něco takovýho.

Co si myslíš o Stones dnes?

Myslím, že je kolem nich fůra reklamy. Líbí se mi Honky tonk women a myslím, že Mick je dost legrační s těmi svými buzíckými tanečky. Vždycky jsem si to myslel. Mám ho rád, chci říct, že se vždycky rád podívám na jeho filmy a tak, jako kdokoli jiný. Ale opravdu, myslím si, že je to jenom fór.

Vídáš se s ním teď často?

Ne, nevídám se s ním vůbec. Občas jsme se vídali, když s námi začal pracovat Allen. Myslím, že Mick začal žárlit. Vždycky jsem si Micka a Stounů vážil, jenže on o Beatles navykládal spoustu hnusných věcí, což se mě dotklo, protože já do Beatles kopat můžu, ale nedovolím, aby to dělal Mick Jagger. Protože stačí jen vzít všechno, co jsme udělali my, a co udělali Stouni vždycky o dva měsíce pozdějc. U každýho zatracenýho alba a každý zatracený věci, co jsme udělali, Mick udělal pokaždý přesně to samý. Napodoboval nás. A byl bych rád, kdyby už na to někdo z vás zatracených undergrounďáků ukázal. Let it bleed (Nech to krvácet).

Y: (směje se)

J: Satanic majesties je Seržant. She's a rainbow (Ona je duha) – což je ten nejpitomější nesmysl – to je jasně All you need is love (Co potřebuješ, je láska). Nesnáším ty poznámky o tom, že Stouni jsou revoluční a Beatles nebyli, chápeš? Jestli Stouni byli nebo jsou, tak Beatles opravdu byli. Nejsou (s námi) ve stejný třídě, ani hudebně, ani vlivem. Nikdy nebyli. Ale Micka to vždycky štvalo. Nikdy jsem nic neříkal, vždycky jsem je obdivoval, protože si mi líbila jejich bezva hudba a líbí se mi jejich styl. Vždycky jsem tak trochu litoval, že jsem se nedokázal tak odvázat...

Y: Ty máš rád rokenrol.

J: Jo, mám rád rokenrol a líbí se mi směr, jakým se vydali, když se konečně vzdali všech pokusů nás napodobovat. Ale (Mick) teď dokonce chce zřídit něco jako Apple. Chystá se udělat stejnou věc. Jestli k tomu dojde, provede přesně to, co jsme udělali my, a přijde o všechny svoje peníze. Viditelně ho strašně štve, jak moc Beatles v porovnání s ním vyrostli, a nikdy se přes to nedostane. Zestárnul a začíná se do nás navážet. A bude v tom pokračovat, protože Beatles jsou teď... Jako všichni, co se s námi vezli, se teď hrnou, aby si do Beatles kopli, když jsme se rozpadli. Dokonce i z Apple... Ať už se tehdy stalo cokoliv, teď do nás všichni kopou. A mě to štve, protože i tu jeho první... druhou zatracenou desku jsme mu napsali my (směje se). Chápeš?

Y: A Peace nadělal prachy a tak.

J: Cože? Jo, jasně, on tvrdí, že Peace vydělal prachy. My jsme na něm ale žádný peníze nevydělali.

Y: Ne. My jsme o ně přišli.

Když jste dávali dohromady Seržanta Pepře, věděli jste, že to bude tak skvělé album? Cítili jste to nějak?

Jo, jo. A taky Rubber soul. A Revolver. Jo.


Co si myslíš o recenzi na Seržanta v New York Times?

Nevzpomínám si na ni. Setřeli to?

Jo.

Nepamatuju se. Tenkrát nebyly recenze tak důležitý, protože jsme si to dělali po svým, ať se dělo cokoliv. Teď jsem citlivý jako zvíře a záleží mi na každý recenzi. Ale tenkrát jsme byli příliš velký, než aby se nás to dotklo. Vůbec si na žádný recenze nevzpomínám. Nikdy jsem je nečet, byli jsme dokonce nad všechno tak povznesený, že jsme nečetli ani novinový výstřižky. Neobtěžoval jsem se s tím, nečetl jsem ani nic o nás. Byla to nuda, číst něco o nás. Možná nám Brian nebo někdo jiný řek, že to bylo bezva nebo mizerný. Dokonce si ani nevzpomínám, že bych o tom někdy slyšel.

Byl to první opravdový antibeatlesovský postoj ve Spojených státech.

Nojo, pokoušeli se nám srazit hřebínek od chvíle, kdy jsme začínali, a to včetně britskýho tisku, vždycky říkali... Za velký fór v tom davu kolem platila otázka: „Co budete dělat, až ta bublina praskne?“ a my jsme jim, soukromě, říkali, že půjdeme, až budeme chtít my, ne až se to bude líbit nějakýmu přelétavýmu obecenstvu. Protože my nejsme nějaká uměle vytvořená skupina. Že jsme to, co jsme, protože víme, co děláme. Samozřejmě jsme udělali spoustu chyb a tak dál a tak dál. Ale instinktivně jsme věděli, že skončíme, až se k tomu sami rozhodneme, a ne až se v ATV usnesou, že nás přestanou vydávat, nebo něco podobnýho. Jen málo věcí, který se staly s Beatles, jsme neměli opravdu dobře promyšlený: jestli to máme udělat, nebo ne, jak reagovat a jestli to bude trvat navždy. Měli jsme na to instinkt, jak někdo napsal.

Mluvili jsme o „Satyriconu“ na turné a tak, pak ale ta ochrana nějak přestala fungovat. Existuje taková historka o Georgeovi, který byl na večírku, kde zašili Micka a Keitha, ale George nechali jít.

Tomu nevěřím, on tam nebyl. Nemyslím si, že tam byl. Nebo to nebylo tak, že by ho nechali být, takovou ochranu jsme nikdy neměli. Byli jsme chráněný jen na šňůrách, protože tam měli všichni zaplaceno. Teď si matně vzpomínám, že George tehdy z toho večírku odešel. Koloval takový mýtus, že nás chrání naše MBE. Nevím, jestli to byla pravda, protože když mě chytili, pořád jsem ho ještě měl. Nebo ne? Když mne zašili?

Y: Hm. Ano, měl.

J: Existujou dvě možný varianty, jak se na to dívat, a sice že po nás programově šli, nebo se to stalo jen náhodou. Když jsem zahájil Two virgins a dělal tyhle věci, bylo to jako... no zdálo se, jako bych byl pro policii nehájená kořist. Kolovaly o nás mýty, že jsme chráněný, protože máme MBE. Nemyslím, že by to byla pravda, to jen, že jsme nikdy nic neudělali. Mám na mysli způsob, jakým Paul oznamoval ty věci s LSD – nikdy za to nebyl napadený. Nevím, jestli tohle bylo nějak chráněný, protože on svým způsobem otevřeně připustil, že jsme užívali drogy. Vážně o tom nic nevím. Nemyslím si, že bysme vůbec někdy byli v Anglii chráněný. Spíš mám dojem, že se s náma nikdo doopravdy neobtěžoval. Myslím, že George nejspíš z toho večírku odešel pár hodin před tím zásahem, nebo dokonce den předtím nebo tak nějak.

Co se stalo s Magic Alexem?

Nevím. Pořád ještě je v Londýně.

Opravdu jste si všichni mysleli, že to všechno vynalezl?

Myslím, že něco z toho se nakonec ukázalo jako pravda. Ještě si to ověřím u Allena, ale prostě se jim nepodařilo stvořit prodejnou záležitost. Byl to prostě další z těch chlápků, co se motají kolem lidí, jako jsme my. Byl fajn, ale trochu ujetý. Myslel to dobře.

Na desce zpíváš, že „hippíci v telefonu nedají mi pokoj“.

Jo.

Nedávej mi toho bráchu, brácho.“

Správně. Protože je mi nanic ze všech těch agresivních hippíků nebo co to je – ta nová generace – zdá se, že jsou na mně hrozně naštvaný. Ať už na ulici, nebo v telefonu nebo kdekoliv jinde, když se dožadujou mojí pozornosti, jako bych jim něco dlužil. Já přece nejsem nějaký jejich podělaný rodič. Tak to je. Chodí nám až ke dveřím s tím zatraceným protiatomovým symbolem a čekají od nás snad nějaký pochod kolem domu nebo co, jako starý fanoušci Beatles. Trpí utkvělou představou, že svýma dlouhýma vlasama vzbuzujou pozornost. A z toho je mi špatně. Děsí mě. Je mezi nimi spousta nervózních maniaků, motají se tu a nosí ty zatracený protiatomový symboly.

Co sis myslel o (Charlesu) Mansonovi, když se to stalo?

Nevím, co jsem si myslel, když se to stalo. Jen si myslím, že spousta z toho, co říkal, byla pravda, že byl dítětem náma stvořenýho státu. A ujal se jeho dětí, když to nikdo jiný nechtěl udělat. Ale samozřejmě to byl šílenec, jistě.

Jak ses cítil, když citoval Helter skelter?

No, on byl zpitomělý. Byl jako kterýkoliv jiný fanoušek Beatles, který v tom vidí mystiku. Občas jsme si z toho dělávali srandu – dej tam tohle, tamto nebo ono v odlehčeným tónu a nějaký intelektuál v tom bude hledat nějaký skrytý symbol mladý generace. Něco jsme ale brali vážně. Nevím ale, co může mít Helter skelter společnýho s tím, že někoho podřežeš. Ty ano? Nikdy jsem ty slova pořádně neposlouchal, „helter skelter“ je spíš jen takový zvuk.

Všichni mluvili o té nahrávce puštěné pozpátku na Abbey Road.

Hm, to je pitomost. Četl jsem něco takovýho i o Dylanovi, že když... že zpívá... no, nevěřím tomu, je to nesmysl.

Ty řeči o tom, že Paul je mrtvý...

Nevím, kde to začalo, byla to blbost. Nevím, ty o tom víš stejně tolik jako já.

Byly na tom albu některé z těch věcí, o nichž se tvrdilo, že tam jsou?

Tak jich pár jmenuj.

Celý seznam klíčů nebo narážek a tak...

Ne, to je nesmysl, celá ta věc byla uměle vykonstruovaná. Nikdy jsme nic takovýho neudělali. Přidali jsme „tit-tit-tit“ do Girl (Holka). Občas jsme vynechali takt nebo něco takovýho, jestli si toho někdo všimne – vím, že jsme udělali pár takových věcí, ale nic, co by mohlo být interpretovaný takhle.

Jak myslíš, že může vzniknout něco takového jako tyhle fámy o smrti?

Protože lidi nemaj nic lepšího na práci než studovat bibli a hledat na ní hnidy a studovat šutry a vykládat historky o tom, jak lidi kdysi žili a tak. Prostě tak mají co dělat. Žijou cizí životy.

V jednu chvíli ses rozhodl, že se vzdáš svého soukromého života a Yoko se také vzdá svého soukromého života.

Ne, my jsme se nikdy nerozhodli vzdát se svých soukromých životů, ale rozhodli jsme se, že jestli máme udělat něco takovýho jako vzít se nebo jako ten film, co se právě teď chystáme udělat, tak to zasvětíme míru, protože my jsme takový, jaký jsme. Celý se to vyvinulo tak, jako že jsme se stali odpovědnýma za nastolení míru. Chci tím říct, že jsme si to tak zafixovali i sami pro sebe. Tak to prostě je. Mír je totiž pořád důležitý.

Y: Ano.

J: Můj život je ale zasvěcený životu, i když doopravdy je to jenom přežívání ze dne na den.

Y: Nechceme být pokrytci. Jakou spousta lidí, když zničí svůj soukromý život a prostě se stanou obrovským billboardem s nápisem „Mír!“ nebo podobně. My chceme být zároveň i lidští, snažit se stejně tak zvládat i náš vlastní život.

J: Nabrali jsme si toho moc, to je ten problém... Já se prostě nechci zaplíst do příliš mnoha věcí. Já myslím (směje se). Prostě dělám cokoliv. Je pitomost cítit se provinile proto, že nepracuju, to nedělám – je to prostě stupidní. Prostě dělám jen to, co chci, pro sebe. Chci říct, pro nás oba.

Jaká si myslíš, že je odezva akcí, jako bylo Bed-In (Pozvání do postele)?

Já nevím. To nemůžu odhadnout.

Y: My nevíme. To musíte povědět vy od novin nám.

J: Vy nám řekněte, vy reagujete, my jednáme. Někdo jiný nám musí povědět, jaká je reakce.

Nedávno jste v Dánsku navštívili bývalého manžela Yoko, Tonyho Coxe. Setkali jste se tam s kouzelníkem...

Hamricka přived Tony, který tvrdil, že je to úžasný doktor, že nás zhypnotizuje a my přestaneme kouřit.

Y: Mysleli jsme si, že to bude velmi praktické.

J: Tak jsme si říkali, že to bude úžasný.

Y: Fantastické.

J: No a Tony nám řekl: „Opravdu to funguje, protože na nás to zabralo.“ A tvrdil, že to nic není. Pak přived toho chlápka, který přišel s něčím, co v té době připomínalo prvotnost. Pořád plakal a tak. A mluvil. A pak jsme to zkusili, ale ono to nefungovalo. Měli jsme chuť na cígo. Mluvil jako blázen a pak začal vykládat věci, jako že nás zavede zpátky do našich minulých životů. V tý době jsme byli pro každou legraci, chápeš? Tak jsem si řek, že to je, jako když člověk jde k vykladači karet. Takže jsme mu řekli: „Dobře, dej se do toho.“ Začal mumlat, předstírat, že nás hypnotizuje, my jsme tam leželi a on nad náma tvořil všechny ty pohádky ve stylu Walta Disneyho o minulých životech, kterým jsme nevěřili. Byl to ale takový milý chlápek, takže jsme nechtěli říct: „To vypadá trochu divně.“ Byl jsem v tom víc než Yoko. Ta není tak hloupá jako já. Já jsem si myslel: No, člověk nikdy neví, ne? Jsem takový, věřím, dokud se neprokáže opak. Přešlo to od zřeknutí se cigár v... on najednou začal vyprávět o tom, že byl v kosmický raketě. Já jsem říkal: „Tak do toho, pověz nám víc.“

Y: Ale trochu podezřívavý jsi byl...

J: Byl jsem podezřívavý, samozřejmě že jsem byl. Ale nechtěl jsem zarazit ty pohádky. „Pověz nám, jak to bylo.“ A pak začal vykládat, jak si všichni myslí, že jsou... Byl tam ten Zvěstovatel... Zjevně to ale všechno byli blázni. Pak s ním přišli další dva – nevím, co chtěli – jeden v purpurovým a ten druhý byl kouzelník. Říkal, že bude všechny zaříkávat a tak – prostě vážně šílený. My jsme už začínali mít obavy, začínalo se to vymykat z rukou. Oni si všichni mysleli, že jsou vyšší bytosti, chci říct, že pořád ještě cestujou po Evropě a všude vykládají, že přinášejí poselství. Je to ostuda (směje se). A Hamrick tvrdí, že byl na lítajícím talíři, ale nám je vždycky podezřelý na někom tak duchovním, nebo jak to s ním je, proč je tak tlustý, proč nedokáže tohle dát do pořádku? O to šlo. On říkal: „No, protože se musím dostat do určitýho stavu bytí tím, že sním všechny tyhle zmrzlinový poháry, abych moh komunikovat s Marťanama.“ Ten ubohý starý drahoušek a jeho žena jsou teď nejspíš někde nahoře v Kanadě. Takže jsme opravdu jeli (do Dánska), abysme si promluvili s... abysme viděli Kyoko.

Jednou jsi řekl, že mluvení je špatná forma komunikace. Hudba že je lepší formou.

Kdy jsem to řek? Nevím, jestli je to pravda, nebo ne. Jednu chvíli to je pravda a v příští minutě už ne.

Jaká si myslíš, že je budoucnost rokenrolu?

Jakou ji uděláme. Chci říct, že když dáme dohromady ty intelektuálský nesmysly s rokenrolem, dostaneme přiblblý intelektuálský rock. Pokud budeme chtít opravdový rokenrol, je na nás, abysme ho stvořili. Už by nás neměly oslňovat ten revoluční image a dlouhý vlasy. Přes to se musíme dostat. O tom je stříhání vlasů. Přiznat si, kdo je kdo a co kdo dělá. Kdo dělá muziku a kdo jenom produkuje nesmysly. Rokenrol bude takový, jaký si ho uděláme.

Proč myslíš, že pro lidi tolik znamená?

Rokenrol? Protože je dost primitivní a nejsou v něm žádný pitomosti – jen to nejlepší. A proniká přímo do tebe. Je to tep. Jdi do džungle a uslyšíš stejný rytmus, po celým světě. Je to úplně jednoduchý. Necháš proudit rytmus a všichni se přidají. Čet jsem, že Malcolm X nebo Eldridge Cleaver nebo kdo řek, že s rockem vrátili černoši bělochům ze střední třídy jejich těla, vložili do něj svoje těla i mysl. Je to něco takovýho. Jde to skrz. Podle mě to prochází. Byla to jediná věc ze všeho, která ke mně dokázala proniknout, když mi bylo patnáct. Rokenrol byl opravdový, všechno ostatní bylo neskutečný. A to hlavní na rokenrolu, na dobrým rokenrolu, ať už slovo dobrý znamená cokoliv, a tak dál, chachacha, a všechny ty nesmysly, je, že je opravdový. Ta pravdivost se k tobě dostane, i navzdory tobě samýmu. Rozpoznáš v něm něco, co je pravdivý, jako všechno pravdivý umění. Ať už je umění cokoliv, vážení čtenáři. V pořádku? Tak to je. Jestli je pravdivý, je obvykle jednoduchý. A jestli je jednoduchý, je pravdivý. Něco takovýho.

Y: Hm.

J: Rokenrol k tobě proniká (Yoko), nebo ne?

Y: Ano...

J: Konečně.

Y: Klasická hudba byla obvykle ve čtyřčtvrťovém taktu, pak se změnila tříčtvrťový, což byl valčíkový rytmus a tak. Ale prostě se to dál a dál vzdalovalo rytmu úderů srdce. Tlukot srdce je čtyřčtvrťový a zní takhle... (předvádí), chápeš? A pak začali s tím 1 – 2 -3, takhle. A potom...

J: Zvrhlost.

Y: ... začal být rytmus hrozně dekorativní a pak, víš, jako Schönberg a Webern, všechny jejich rytmy byly jako... (předvádí), víš, takovéhle. Je to strašně složité a zajímavé, naše mozky se k tomu hodně blíží, ale ztratily rytmus srdce. Když jsem poprvé navštívila nahrávání Beatles, říkala jsem si: „No, dobře.“ A tak jsem se zeptala Johna: „Proč hrajete pořád v tomhle rytmu? Stále ve stejném tempu. Proč neuděláte něco trochu složitějšího?“

J: Složil jsem Bulldog.

Y: A on na to: „Hele, ona říká, že pořád používáme stejný rytmus.“

J: Velmi trapný.

Y: A pak jsem si najednou uvědomila, že to je to, co...

Trapné pro tebe nebo pro Yoko?

J: Pro mě, protože když to na mě někdo začne hrát takhle intelektuálský, začnu si říkat: „A co když...“

Y: Je to hrozně stydlivý chlapec...

J: Jsem stydlivý. Když na mě někdo vyletí, couvnu.

Y: Hm.

J: Dokud jsem se...

Y: Bývala jsem stejně intelektuálsky snobská...

J: Ona je intelektuálka, nejskvělejší intelektuálka. Podívej, já opravdu vím, o čem mluvím, když říkám: „Ty zatracený intelektuálové.“ Musejí mít v hlavě něco jako matematický vzorce, aby něco cítili. Pořád melou: „Tohle je výsledek tady toho, což způsobilo tohle,“ protože je tak naprogramovali, když byli děti.

Y: Nejlíp se to vysvětlí takhle: Nedokážu hrát na klavír, pokud nemám noty.

J: Což je šílenství.

Y: Nejdřív to musím vidět – no tak to je.

J: Tohle je intelektuálství.

Y: (směje se)

J: A to jsou hudební profíci, to je ta škola hudebních nesmyslů – že nejde dělat hudbu, pokud si člověk nemůže přečíst kus papíru, který nemá s hudbou nic společnýho.

A je tvůj názor na rokenrol teď, když je ti třicet, úplně stejný, jako když ti bylo patnáct?

No, už to nikdy nebude takový jako tehdy. Nikdy už to se mnou nebude dělat to, co tenkrát. Ale Tutti frutti nebo Long tall Sally je pořádně avantgardní. Tuhle jsem ve Village potkal jednoho starýho avantgardního přítele Yoko. Vykládal mi o „jednom tónu“ a „nezpíval snad Dylan jeden tón?“ - jako by to zrovna on objevil. Je to tak strašně mimo, jak je vůbec možný se dostat. Intelektuálně se můžu bavit vymýšlením (důvodů), proč je ta hudba tak strašně důležitá a vždycky bude. Stejně jako blues je protikladem jazzu – bílýmu jazzu střední třídy jako protikladu k blues. Blues je lepší.

Protože je jednodušší?

Protože je opravdový. Není překroucený ani vymyšlený – není to nějaký pojem. Je to židle, ne návrh na židli nebo lepší židle nebo větší židle nebo židle s koženým potahem nebo se vzorem. Je to první židle, je to židle na sezení, ne židle na koukání nebo na obdivování. Ta hudba člověku sedí.

Jak bys popsal hudbu Beatles?

No, to pro mě znamená spoustu věcí. Hudba Beatles není jen jedna věc, protože já jsem její součástí. Co je hudba Beatles, Walrus, nebo Penny Lane? Která? Je tak rozmanitá. Anebo I want to hold your hand nebo Revolution 9?

Co kdyby to bylo o Love me do...

Love me do byl rokenrol. Dost dobrý.

Co myslíš, že způsobilo tu náhlou popularitu Love me do?

Love me do nikdy nebylo nic velkýho. Možná tady, až potom, co jsme to uvedli. Nezapomeň, že v Americe to přišlo mnohem pozdějc. Protože my jsme byli lokální hrdinové. Love me do bylo na žebříčkách v Anglii sotva čtyřicátý, nedokázalo nic.

Co bylo na tom zvuku, nejen v Love me do, ale ve všem z té doby, že to všechny tak chytlo?

Protože my jsme zněli úplně jinak než všichni ostatní, to je všechno. Nehráli jsme jako černý muzikanti, protože jsme nebyli černý a protože jsme vyrůstali v jiným hudebním prostředí a v jiný atmosféře. Takže Please please me a From me to you a všechny tyhle věci byly naší verzí tý židle. Postavili jsme vlastní židle, to je všechno, a byly to svým způsobem lokální židle. Nevím.

Jaké byly první nápady a triky, které jste vymysleli k okrášlení...

První fígl byla harmonika. V Anglii se hrálo pár písniček jako Hey! Baby, a taky děsná věc zvaná I remember you. A když jsem byl malý kluk, hrál jsem hodně na harmoniku, teda na foukačku. Tak jsme udělali tyhle věci. Začali jsme to používat v Love me do, jen kvůli aranžmá, protože jsme dělávali i aranžmá. Prostě jsme to použili. Pak jsme to nacpali do Please please me a potom do From me to you. Pokračovalo to dál a dál, stal se z toho takový fígl a pak jsme s tím přestali. Už to bylo trapný.

Jaké další finty a okrasy jste kromě harmoniky začali používat?

No... to jsme udělali v Cavern. Hrál jsem na harmoniku, takže ten fígl v úplných začátcích byla harmonika. Nevím, co tím myslíš – hudebně, na deskách?

Na deskách.

První triky byly vícestopý nahrávky na druhým albu, buď jsme to objevili sami, nebo nám někdo řek: „Můžete udělat tohle.“ Tím jsme ten míč opravdu nakopli. Na druhým albu jsme začali s vícestopýma nahrávkama. Kromě toho jsme to v tom prvním studiu prostě nahráli jako skupina, která přišla, zahrála, oni to natočili a my jsme odešli. Oni to pak smíchali a udělali všechno ostatní. Rád bych udělal remixy těch prvních nahrávek, protože jsou lepší, než znějí.

Y: A já bych ráda udělala cover verze některých Johnových písní.

J: Ano, ano, ano. Chystá se udělat album Lennon-McCartney. Ale musíš taky udělat svoje starý... musí udělat takovou spoustu alb.


Uvažovali jste někdy o živém albu?

Jo, Hollywood Bowl – to byla síla. Ale pěkně se to poslouchá. Jednou to stejně nejspíš vyjde. Byli jsme hrozně nervózní. Mezi diváky byl Dean Martin se všema svýma dětma. To už nebyli jen tak lidi, takový to bylo. My jsme byli vždycky nervózní – bylo to jako jít do Palladia. Ale tam jsme byli v pořádku. Potom byl ještě koncert na Shea Stadium. Pak ještě něco v Itálii, kde to zřejmě někdo natočil. Stejně se ale vždycky všechno dělalo dvacetkrát rychleji než obvykle.

Co si myslíš o koncertech, jako byl v Hollywood Bowl?

Bylo to děsný. Nesnášel jsem to. Některý z nich byly dobrý, některý ne. Hollywood Bowl se mi nelíbil. Kdybysme věděli, že nás natáčejí, byla by to smrt, tak jsme z toho byli rozklepaný! A protože to člověk věděl, byla to vždycky hrůza: vůbec ses neslyšel, a přitoms věděl, že to stejně natáčej. Byly to pěkně zprasený nahrávky. Skoro tam chyběla basa, a bicí nikdy pořádně nenahráli, ty tam nejsou vůbec slyšet. Tyhle zatracený sály jsou postavený pro orchestry, ne pro skupiny. Některý z těch monstrkoncertů docela šly, ale moc jich nebylo.

V interview s Jonem Cottem jsi řekl něco v tom smyslu, že tvou nejoblíbenější písní je Ticket to ride.

Jo, tu jsem měl rád, protože to tenkrát byl trochu nový zvuk.

V jakém směru?

Protože na tehdejší dobu to bylo docela tvrdý. Když si to porovnáš s tím, co tehdy bodovalo v žebříčkách, tak to vůbec nezní špatně. Je to jedna z těch věcí, za který se člověk nemusí stydět.

Y: Je hodně tvrdá.

J: Kdybys mi dnes dal originální osmistopou nahrávku na remix – ukázal bych ti, jaká to doopravdy je, ale i tak to tam můžeš slyšet. Míval jsem rád kytary. Nechtěl jsem na tom albu nic jinýho než kytary a řinčivý piano nebo něco takovýho. Všechno to tam je, je to tvrdá nahrávka. A bubny jsou taky tvrdý. Proto ji mám rád.

Jaký máš podíl na písních, které byly ztotožňovány s Paulem, jako Yesterday?

S Yesterday nemám nic společnýho.

A s Eleanor Rigby?

V Eleanor Rigby jsem napsal dobrou půlku textu nebo ještě víc.

Kdy ti Paul ukázal Yesterday?

Nevzpomínám si – opravdu si nevzpomínám, už je to dlouho. Myslím, že byl... opravdu si nevzpomínám, nějak se to prostě objevilo.

Kdo si myslíš, že udělal nejlepší verze vašich věcí?

Nedokážu na nikoho přijít.

Slyšel jsi, jak Ike a Tina Turnerovi udělali Come together?

Jo, myslím, že tomu dali až moc na frak. Řek bych, že to mohli udělat líp. Udělali lepší Honky tonk women.

A Yesterday od Raye Charlese?

To bylo docela hezký.

A Otise jsi přivedl ty sám k tomu, aby udělal Day tripper, co si myslíš o tom?

Myslím, že se mu Day tripper moc nepoved. Já jsem se o cover verze nikdy moc nesnažil. Nezajímají mě, fakt ne. Líbí se mi, že je lidi dělají – slyšel jsem některý fakt hezký verze In my life, ale nevím, kdo je dělal (Judy Collins). José Feliciano jednou moc pěkně nahrál Help! Mám rád, když to lidi dělají, postrkuje mě to. Myslím, že bylo zajímavý, když Nina Simone udělala svým způsobem odpověď na Revolution. To bylo moc dobrý – bylo to trochu jako Revolution, ale ne tak docela. Tohle mi svým způsobem dělá radost, někdo, kdo okamžitě reaguje na to, co jsem řek.

Kdo napsal Nowhere man (Pan Nikdo)?

Já, já.

Napsal jsi to o někom určitém?

Nejspíš o sobě. Pamatuju si, že jsem zrovna procházel tou hrůzou, když jsem se pokoušel něco napsat a nic mě nenapadalo, tak jsem si prostě lehnul a snažil se nepsat, a najednou to tu bylo, celá ta věc vyletěla na jeden zátah.

Které písně ti okamžitě vytanou na mysli jako písničky Lennon-McCartney?

I want to hold your hand, From me to you, She loves you – musel bych mít před sebou seznam, je jich spousta, celý triliony. Tohle je jen pár. V rockový kapele musíš dělat singly, musíš je pořád psát. Spousty a ještě víc. Oba jsme měli prsty v koláči toho druhýho. Pamatuju si, že jednoduchost byla zřetelná na dvojalbu Beatles. Bylo to jasný v She's so heavy (Ona je tak krutá), jeden kritik o ní dokonce napsal: „Zdá se, že ztrácí talent na texty, je to tak jednoduché a nudné.“ She's so heavy je o Yoko. Když ti začne být těžko, jak ona říká, když se topíš, neřekneš: „Byl bych neobyčejně potěšen, kdyby někdo měl tolik prozíravosti a všiml si, že se topím, a přišel a pomohl mi,“ prostě jenom ječíš. A v She's so heavy prostě jenom zpívám: „Chci tě, chci tě strašně moc, a ty jsi tak krutá, chci tě,“ a tak podobně. Tenkrát jsem začal zjednodušovat texty, právě na dvojitým albu.

A co píseň You've got to hide your love away (Tu lásku dej si za klobouk) z alba Help! Jak jsi ji napsal? Jaké byly okolnosti jejího vzniku? Kde jsi byl?

Byl jsem v Kenwoodu a chtěl jsem jenom psát texty. Měl jsem takový tvořivý období a tak jsem se každý den pokoušel napsat text. Tohle je jedna z těch věcí, který si tak trochu smutně zpíváš sám pro sebe: „Stojím tu s hlavou v dlaních...“ Začal jsem uvažovat o svých vlastních pocitech – nevím, kdy to přesně začalo, jestli u I'm a loser (Jsem ztracená existence) nebo právě u Tu lásku dej si za klobouk – přestal jsem do různých situací promítat svoje já a místo toho jsem se začínal snažit o vyjádření svých vlastních pocitů, co si sám o sobě myslím, tak jako jsem to udělal i ve svých knihách. Myslím, že právě Dylan mi pomoh si to uvědomit – ne v nějaký diskusi nebo tak, jen tím, že jsem poslouchal jeho věci. Měl jsem něco jako svůj vlastní profesionální textařský názor na psaní popsongů; on si vypracoval určitý styl singlový písně a my jsme si taky pro naše věci vytvářeli určitý styl. Už na prvním albu jsem byl stylizovaný textař. Ale abych vyjádřil sám sebe, napsal jsem Spaniard in the works nebo On his own write (Písání), osobní povídky, který vyjadřujou moje osobní emoce. Měl jsem v sobě jednoho zvláštního textaře Johna Lennona, který psal písně pro svým způsobem masový trh, a nepovažoval jsem to – texty ani nic jinýho – za nic, co by mělo nějakou hloubku. Byly to jen fóry. Pak jsem začal do textů vkládat sám sebe, nepsal jsem je už objektivně, ale subjektivně.

A co píseň Norwegian wood na albu Rubber soul?

Pokoušel jsem se napsat o milostným poměru tak, aby se moje žena dověděla, že píšu o poměru, takže z toho vylezla taková popletenina. Trochu jsem psal o svých zkušenostech, bytech holek a takových věcech.

Kde jsi to psal?

V Kenwoodu.

Kdy ses rozhodl přidat do těch písní sitar?

Myslím, že to bylo ve studiu. George zrovna dostal sitar a já se ho zeptal: „Moh bys zahrát tuhle věc?“ Zkoušeli jsme spoustu různých verzí tý písničky, pořád to nebylo to pravý a já už jsem začínal být hrozně naštvaný, pořád to nevycházelo tak, jak jsem chtěl. Oni říkali: „Tak to prostě udělej tak, jak chceš,“ a já jsem odpovídal: „Já to chci udělat takhle.“ Nechali mě teda a já si vyhulil kytaru pěkně nahlas a nahrával ji přes mikrofon a zároveň jsem to zpíval a George tam měl ten sitar a já ho poprosil, jestli by moh zahrát ten kus, co jsem napsal, to dý-dydly dý-dydly-dý, tenhle kus – nebyl si moc jistý, jestli to už dokáže zahrát, protože toho v tý době ještě na sitar moc neuměl, ale byl ochotný se do toho dát, jak to u něj bylo obvyklý. Naučil se ten kousek a potom se to k tomu přidalo dodatečně. Myslím, že jsme to natočili po kouskách.

Na stejném albu máš taky skladbu In my life. Kdy jsi tohle napsal?

Taky v Kenwoodu. Obvykle jsem psal v horním patře, kde jsem měl propojených asi deset magneťáků Brunell – pořád je ještě mám. Během jednoho nebo dvou let jsem to doved k dokonalosti. Nikdy bych na nich nemoh nahrát rokenrolovou desku, ale nekonvenční věci na tom šly dělat dost dobře. Napsal jsem ji nahoře, byla to jedna z těch, kde jsem napřed udělal text a pak jsem ji zpíval. Obvykle to tak bylo u věcí jako In my life a Universe a pár dalších, který trochu vyčnívají.

Nahrál jsi jednoduše sebe a kytaru na pásek a pak jsi to přinesl do studia?

Dělal jsem to tak, jen abych získal představu o tom, jak to zní nazpívaný a abych si to moh poslechnout a posoudit to – protože dokud si člověk tu píseň neposlechne, nikdy neví. Na druhou stopu jsem nahrál kytaru nebo hlas nebo něco jinýho. Myslím, že u Norwegian wood a v In my life mi Paul pomoh se střední částí – abych přiznal zásluhu, kde je to na místě. Ze stejnýho období se mi nikdy nelíbila Run for your life, protože to byla píseň, kterou jsem dost odflák. Byla inspirovaná – ale je to hodně slabý spojení – písní Baby let's play house. Byl tam jeden verš – míval jsem totiž z písniček rád určitý verše - „radši bych tě viděl mrtvou, holčičko, než s jiným mužem“ - takže písničku jsem napsal kolem toho, ale nepovažoval jsem to za nijak důležitý. Zato jsem měl rád Girl, protože jsem se v ní určitým způsobem pokoušel něco povědět o křesťanství, proti kterýmu jsem v tý době byl v opozici.

Proč křesťanství v takové písni?

Protože jsem byl vychovaný v církevním duchu. V jedný z kritik Písání se mě pokoušeli strčit do jednoho pytle s tím satirickým hnutím okolo Petera Cooka a těch lidí z Cambridge, když napsali: „On jen satirizuje normální věci, jako je církev a stát,“ což jsem teda v Písání dělal. Jsou to věci, co člověk pořád zesměšňuje, protože to jsou ty jediný věci. V obou knížkách jsem se do církve pěkně obouval, ale nikdo se o tom nikdy nikde nezmínil, přestože to přímo bilo do očí. Jen jsem mluvil o křesťanství... o věcech, jako že musíš být mučený, aby ses dostal na nebesa. Říkám jen, že jsem v Girl mluvil o „bolesti vedoucí k radosti“ a že to bylo katolické pojetí – nechat se zmučit a pak bude všechno v pořádku, což je možná trochu pravda, ale ne v jejich pojetí. Ale nevěřil jsem, že člověk musí být mučený, aby čehokoliv dosáhnul, jen se obvykle stane, že to tak bývá.

Ještě bych se chtěl zeptat na jednu věc z dvojalba, na Glass onion (Skleněná cibule). Chtěl jsi tím poslat posluchačům malý vzkaz?

Jo, musel jsem se smát, protože kolem Seržanta se nadělalo tolik žvástů: přehrajte to pozpátku a postavte se přitom na hlavu a to všechno. Dokonce i teď, tuhle jsem viděl v televizi, jak Mel Torme tvrdí, že Lucy byla napsaná jako propagace drog, stejně jako A little help from my friends, přitom to tak ale ani v jednom případě nebylo. A little help from my friends mluví jen o lítání v tom. Je to opravdu o pomoci od přátel, je to upřímný vzkaz. Ten verš „a little help from my friends“ (malá pomoc od mých přátel) byl Paulův. Nejsem si jistý, ale mám dojem, že měl už i určitou představu o celý struktuře. Napsali jsme to pak opravdu tak půl na půl, ale podle jeho původního nápadu.

V písni I am the walrus (Jsem mrož)...

To byla B strana Hello goodbye, věřil bys tomu?

V Glass onion říkáš: „Všem teď odkryju skrytý symbol.“

„Ten mrož je Paul.“

Paul.

Vyptával se mě na to Ray Coleman. V tý době jsem se pořád ještě vznášel v oblaku lásky k Yoko a cítil jsem, že chci povědět Paulovi něco hezkýho, že to je v pořádku a : „Odvedls pěkný kus práce, když jsi nás těch pár let držel pohromadě.“ Snažil se skupinu organizovat a tak a dělat muziku a být přitom samostatný umělec a to všechno. Chtěl jsem mu něco povědět. Proto jsem to udělal. Myslel jsem si: „No, můžeš to mít, já mám Yoko a díky, ty můžeš mít slávu a čest.“

A teď ses rozhodl...

Rozhod jsme se, že už je mi špatně ze čtení o tom, že Paul je muzikant a George je filozof, a já jen žasnu, kam bych zapad já. Jaký je můj příspěvek? Uráží mě to. Je mi z toho špatně. Radši budu jako (Frank) Zappa a povím: „Poslouchejte, vy sráči, tohleto jsem udělal já. A je mi jedno, co si myslíte o tom, jestli mám právo to říkat, ale takový jsem. Jsem sakra umělec, pánové.“ A ne nějaký podělaný reklamní agent nebo produkt něčí fantazie, ať už jste veřejnost nebo něco jinýho. Stojím si za svou prací, i když jsem to třeba dřív nedělal. A teď teda říkám: Já jsem byl mrož, ať už to znamená cokoliv. V Los Angeles jsme viděli film a tam byl mrož velký kapitalista, co sněd všechny zatracený ústřice (směje se), když to musíš vědět. Právě to jsem byl. Tak jsem si vždycky představoval Mrože a tesaře – a nikdy jsem si neověřoval, co vlastně mrož je. Začal jsem vykládat: „Jsem mrož,“ že to jako něco je, ale on je jen zatracený mizera (směje se). To se taky nakonec ukázalo. Protože je to napsaný tak, jak je, všichni předpokládají, že to něco znamená. Chci říct, že dokonce i já, takže jen proto, že jsem řek: „Jsem mrož,“ si všichni myslíme, že to musí znamenat jsem Bůh nebo něco takovýho, ale je to jen poezie. Ale pro mě se to stalo symbolem.

Jaké další podobné maličkosti tu ještě jsou?

Mrož – no, já nevím. V Baladě o Johnovi a Yoko (The ballad of John and Yoko) jsem pozdravil Petera Browna. Je to jen způsob, jak jim poděkovat. Protože jsem se od Yoko leccos naučil. Tyhle lidi z avantgardy vždycky věnujou svou práci jeden druhýmu, jako že tohle je pro (pianistu) Davida Tudora a tohle je zas pro tady toho. A jsou svým originálním způsobem úžasný, je jim věnovaná celá kniha. Teď už tomu ale trochu rozumím. Myslel jsem, že všichni jsou tak trochu...

Y: Ne, to nebylo nic zvláštního...

J: Ne, já vím. Jako jsem věnoval album Yoko, ale oni to věnujou jako Isolation Georgeovi nebo Isolation Jannovi... Jenom proto, že jsi poblíž, když o tom mluvíme, nebo tak. Je to hezký, když si tak navzájem vyjadřujou úctu, a proto je to takový.

Y: Při každé vhodné příležitosti to...

J: Ano, ano, ano. Ano. Já rozumím a on taky rozumí, neměj strach. Byli prostě ve skupině a dělávali to dost často, a já to objevil jen náhodou, předpokládám. Chci, aby mě lidi měli rádi. Chci být milovaný.

Co si myslíš o Abbey Road?

Líbí se mi strana A. Ale nikdy se mi nelíbil ten typ popový opery, jako je na druhý straně, myslím, že je to brak.

Zdá se to dost roztříštěné...

Jo, protože jsou to jenom kousky písní hozený dohromady. Nedokážu si ani vzpomenout, který to jsou. Come together (Pojďme spolu) je v pořádku. A ještě některý věci.

Come together – ta je tvoje?

Jo, to je moje píseň. Ale jediná, kterou si pamatuju. Udělal jsem na Abbey Road ještě něco jinýho? (zpívá: „Come together.“) Nemůže to přece být album, kde mám jen jedinou nahrávku.

Y: Ne, ne, ne.

J: Stejně, já... bylo to dobrý album, trochu jako Rubber soul, svým způsobem vyrovnaný, ale nebyl v něm opravdový život.

Jak jsi došel k napsání Come together?

To nemůžu říct, to by na nás podali žalobu, rozumíš? Víš, Learyovi chtěli, abych jim napsal – tohle ještě není žalovatelný – písničku pro jejich kampaň. A měli slogan: „Pojďme spolu“. Napsal jsem to, pořád to ještě mám, opravdu je to hodně jako Kinks – (zpívá) „Dra-a-a-a-g“, víš, jako některý jejich písně. No a tak jsem napsal Come together. Ale než jsem jejich píseň udělal, psal jsem v kanceláři, prostě takový... nemůžu to říct, protože by nás žalovali, protože to je směšný. Napsal jsem to jako You can't catch me, ve stejným rytmu a použil jsem starý slova. Dělám to tak často, když se pokouším napsat něco jako Long tall Sally. Nebo někdy jenom zpívám, začnu třeba (zpívá) „ach, jdi povědět Mary,“ a prostě vymýšlím – paroduju slova, tak to dělám. A když jsem tenkrát... zastavil jsem se a řek – prostě to ze mě vyletělo - „pojďme spolu“, protože „pojďme spolu“ se mi pořád motalo v hlavě. „Right now, over me.“ (Hned teď, spolu se mnou) To „over me“ jsem myslel jako vtip – takový „ou-ou-ou-ver me,“ jako Elvis, když zpívával „o-o-o-ver you“. Ale nedal jsem tam to další, a to znělo takhle (zpívá): „Come together and (tleská do rytmu) join the party, co-o-ome together and join the party“ (Pojďme spolu a přidejme se k ostatním). Pro Learyho – jako Give peace a chance, taková skandovací záležitost.

Y: Leary to neví, ale já bych byla ráda, kdybys mu to poslal.

J: Jo, já vím, ale já v tom už nepokračoval. Takže jsem to nikdy neudělal a místo toho jsem skončil s Come together. A oni mě žalujou, protože první půlka verše nebo tak nějak je jako You can't catch me, protože slova Chucka Berryho pokračujou nějak podobně. Stejně ale, nežaluje mě on, žalujou mě jeho lidi. Takže to tam raděj nedávej, protože si řeknou: „No vida, on to přiznává.“ A já si myslím, že je to pocta Chucku Berrymu, ne nějaká zatracená... (směje se) – chci říct, že jsme ho znova vzkřísili.

Jako v All you need is love...

Spousta písniček je podobná, a já vždycky rád přiznávám, kde jsem bral inspiraci. Říkám: „No, tohle je z You can't catch me.“ Ale kdybych to neřek, nikdo by to nikdy nevěděl. Jenom jeden chlápek si toho všimnul.

Jaké bylo nahrávání skladby Instant karma? Byla to tvoje první nahrávka s Philem (Spectorem).

Bylo to fantastický, protože jsem to napsal ráno u piana, jak už jsem mockrát vyprávěl, šel jsem do kanceláře a zpíval jsem to. Myslel jsem si: Sakra, to uděláme, a objednali jsme si studio. Přišel Phil a zeptal se: „Jak to chceš?“ a já mu odpověděl: „Vždyť víš, padesátý léta, ale tak jakou současně,“ a on řek: „Fajn,“ a bum!, udělal jsem to natřikrát. On to přehrál a bylo to. Jen jsem řek: „Trochu víc basů,“ to bylo všechno. A šli jsme. Chápej, Phil nedělá dusno kolem zatracenýho sterea a se vším tím nesmyslem. Stačí: „Zní to dobře? Tak to máme.“ Nezáleží na tom, jestli něco vylejzá nebo ne. Jestli to zní dobře tobě jako laikovi nebo jako člověku, tak to ber. Netrap se s tím, jestli je to takový nebo makový. A to mi vyhovuje. (Ke komusi, kdo vešel do místnosti): Jo, zrovna končíme. Skončili jsme?

Chtěl bych toho vědět ještě víc, ale můžeme si udělat přestávku. Rád bych zavolal Annie a pozval ji, aby přišla.

Ale ne, to nechci, fakt nechci. Protože to nikdo neudělal, nechci začít o všech těch fotkách Johna a Yoko. Udělej jednu s Instamaticem, to můžeš klidně udělat sám.

To bude hrozný. Chtěl bych jenom vzít...

Nebude to hrozný.

Chtěl bych mít pěknou fotku na obálku.

Podívej se na album. Jen se podívej – vyfoť to. Nebuď snob, nebuď profesionál. Prostě to vyfoť.


Kdy jsi poprvé zaregistroval stereo? Kdy sis uvědomil, že bys mohl natáčet stereo?

Ále, tehdy nebo ondy, už ani nevím. V jednom období jsme si začínali uvědomovat, že si nahrávky můžeme mixovat klidně sami. Začali jsme ve studiu poslouchat nebo se ptát: „A proč to nemůžeme udělat takhle?“ Prostě jsme postávali u (mixážního) pultu a říkali: „Hm, dobrá, a co třeba tohle?“ A George (Martin) odpovídal: „Jak se vám líbí tohle?“ Od začátku nám předváděli jenom hotový věci. My jsme se ptali: „Co se stalo s basama?“ nebo tak, a oni odpovídali: „No, takhle to prostě je.“ Tak nějak. Nejspíš to přicházelo postupně.

Bylo Rubber soul první album, které jste sami plně kontrolovali?

Myslím, že ano, úplně. Převzali jsme to a říkali jsme: „Tohle bych tam chtěl mít. A mělo by to být takhle,“ a tak dál a tak dál. Mám ten dojem. Jestli to tak zní, tak se to stalo tehdy. Je zjevný rozdíl v...

Co si myslíš o Give peace a chance?

Jako o desce?

Jo.

Myslím, že je bezvadná.

Viděl jsi Den moratoria ve Washingtonu?

Jo, jistě, kvůli tomu ta píseň vznikla. Myslím, že jsem slyšel... nevím, jen si vzpomínám, že jsem je slyšel všechny zpívat. Už nevím, jestli to bylo v rádiu nebo v televizi, ale byla to pro mě opravdu velká chvíle. O tom ta píseň byla, protože já jsem ostýchavý a zároveň agresivní. Takže vkládám velký naděje do toho, co dělám, do svý práce. A taky jsem strašně zoufalý, že to je všechno nesmysl a na houby – jak může člověk překonat Beethovena nebo Shakespeara nebo cokoliv? A v koutku duše bych chtěl napsat něco, co by překonalo We shall overcome (Jednou bude líp). Nevím, proč se vždycky zpívá právě tohle. Pomyslel jsem si: Proč někdo nenapíše něco takovýho pro lidi dneska? To je přece moje práce. Naše práce je psát pro dnešní lidi. Aby písničky, který si budou zpívat v autobusech, nebyly jenom o lásce. Stejný naděje vkládám do Working class hero, ale vím, že to je jiný pojetí. Myslím, že je to revoluční píseň – fakt revoluční. Prostě si myslím, že to pojetí je revoluční. Doufám, že je to pro dělníky, a ne pro šlapky a buzíky. Doufám, že je o tom, o čem byla Give peace a chance. Ale nevím – na druhou stranu to můžou ignorovat. Myslím, že je to pro lidi, jako jsem já, pro dělnickou třídu, která časem zřejmě přejde do střední třídy nebo se dostane do mašinérie. Je to moje zkušenost a doufám, že pro lidi je to prostě varování, „dělnický hrdina“.

Y: Je to fantastická písnička!

J: Ne, já rozhodně nechci chválu, já jen... jen říkám, že si myslím, že je to revoluční píseň. Ne ten song sám, je to píseň pro revoluci.

Mohl bys vědomě vydat komerční věc – máš cit pro to, co by mohlo zabodovat na hitparádách?

Ne. Koukej, myslím na Mother jako na komerční věc, protože celou dobu, co jsem to psal, jsem si právě ji nejvíc zpíval a taky se mi zdá, že se mi nejvíc uhnízdila v hlavě. Jsem přesvědčený, že Mother je komerční věc. Ale...

Souhlasím.

Ty souhlasíš? No děkuju. Ale říkals, že God...

Ne, já ne.

Ne, ne, ale všichni pořád hrají God nebo Isolation.

Pokud jde o Mother, máš pravdu, protože i já ji mám pořád v hlavě.

Jo, jasně.

Důvěřuj svému instinktu. Vydej to.

Jo, ale je v tom taky politika. Politika připraví půdu pro moje album. Stejně jako My sweet Lord připravilo půdu pro Georgeovo (All things must pass). Nehodlám vydávat podobný hity. Lidi si nekoupí moje album jenom proto, že se líbí Rolling Stone. Lidi musí dostat nějaký reklamní fígl, musí se jim to předvíst z těch nejlepších stránek. A když může Love... protože tuhle píseň mám rád. Líbí se mi melodie a slova a všechno, myslím, že je skvělá. Jsem hlavně rocker, to je všechno. Původně jsem uvažoval o tom, že by Love a Mother vyšly spolu na jednom singlu, ale chci jednu vydat s ní (s Yoko). Takže budu muset jednu vyhodit. Ale myslím, že Love pro mě udělá víc.

To si nemyslím. Říkám ti, důvěřuj svému instinktu... Mother – to je to pravé. Co ti zůstane v hlavě déle?

No, ale když budeš poslouchat Love víc, pak ti zůstane v hlavě dýl. Love je taky komerční.

Poslouchal jsem obě stejně často a Mother mi pořád zní v hlavě.

Jo, tomu rozumím. Když si vezmeš jenom Love, je to singl písnička a je z ní singl deska. Mother je singl, Love je singl, God by mohl být. Stejně jako Isolation a Remember.

Y: A Working class hero.

J: Píšu singly, napsal jsem je všechny stejně. Ale u Mother – musíš počítat taky s textem. Kdybych dosáhl vyššího prodeje zpíváním o lásce než zpíváním o matce, udělal bych to.

Y: Protože by to otevřelo dveře pro...

Chápu...

J: Otvírám dveře pro Johna Lennona, ne pro hudbu nebo pro Beatles, nebo pro hnutí nebo cokoliv jinýho. Představuju se tak široký veřejnosti, jak to jen jde. A vykládám, co si myslím, jako výsledek toho, že oni říkají něco mně. Je tu taky spousta takových drobných vedlejších záležitostí – tohle není pro zveřejnění – jako když se společnost Capitol pokouší tvrdit, že to není deska Plastic Ono Bandu. Ale to opravdu nemá nic společnýho s Love. Pokouší se teď (gramofonová společnost) vykládat, že tohle je John Lennon, jeden z Beatles. A proto je to něco jinýho, víš? Protože když drželi basu s McCartneym, jako že teda drželi, a mysleli si, že jsem jenom idiot, co se fláká s japonskou courou, a nechtěli vydat muziku, kterou jsme dělali, jako Toronto, protože se jim to nelíbilo, byli ochotný mě nechat být jako Plastic Ono Band a dovolit mi to vydávat, musel jsem ale mít zvláštní povolení. Protože Beatles jsou vnímaný jako Beatles nebo jako individuální muzikanti.

Jaké jsou důsledky?

Důsledky jsou ty peníze – pokaždý jde o peníze, člověče. Říkaj: „Vypadá to jako album Johna Lennona, ne Plastic Ono Bandu.“ No, pro mě je to Plastic Ono, jinak bych to takhle nevydával (na druhých stranách singlů). Takže to je další důvod, proč nás vydávat dohromady, jako tohle. Jsou tu všechny tyhle věci. Ale chci uvažovat o Love. Víš, původní myšlenka byla, že na albu není dost věcí na to, abysme vydávali singly. Protože je tam jenom deset věcí nebo devět, když nepočítáš Mummy. To znamená, že by se to nekupovalo. Já mám ale pocit, jako by tam bylo aspoň čtyřicet písní.

Y: Je to pořádná síla.

J: Jenže je tu ještě záležitost trhu. Nehodlám to přehlížet. Mám v úmyslu prodat tolik alb, kolik dokážu, tolik desek, kolik bude možný, protože jsem umělec, co chce, aby ho všichni milovali a aby si všichni kupovali jeho věci. A o to se budu snažit. A už se nebudu zaprodávat.

Nápad vydat něco komerčního, abych přiměl lidi koupit si album, je samozřejmě pochopitelný. V tomto bodu není co řešit, otázkou ale zůstává, která je komerčnější, Love, nebo Mother?

Jak rychle se dostaneš na první místo žebříčku? Jde o to, že Love přitáhne díky tomu vzkazu v ní víc lidí, člověče. Hodně, spousta lidí nebude mít Mother ráda, protože je zraňuje. Když si člověk pustí to album poprvý, zjistí, že to nemůže pochopit. Všichni reagujou přesně stejně. Pomyslí si: A do háje! Tak je to u každýho. A podruhý začnou říkat: „No, dobře, je to trochu...“ takže na ně nemůžu hodit Mother. Potvrdilo by se tak podezření, že ten John Lennon a ta jeho coura zase jedou v něčem hnusným. Lidi nejsou tak svobodomyslný. Studenti si to tak neuvědomujou, jsou prostě stejný jako všichni ostatní. „Ach, ach, to je děs... neříkej mi, že jsem... je to vážně strašný.“

Y: „Proč obviňuje svou matku?“

J: „Buď už hodnej chlapec, Johne,“ nebo „Ty jsi zažil těžký věci, ale já, já a moje matka...“ Tak tímhle vším musí všichni projít. Love jsem napsal v láskyplný náladě. Ve všem tomhle hnusu jsem ji napsal v oblaku lásky. Je pro Yoko, má pro mne všechny ty vedlejší významy. Je to krásná melodie, a já nejsem dokonce ani známý tím, že bych psal melodie. Je tu ten úhel pohledu. Lidi to sice budou poslouchat, ale už vyslechli všechny ty nesmysly, že „je to zakázaný a on nevěří v Boha a v Kennedyovy a – můj Bože, co je vlastně zač,“ - to všechno. Já to překonám, víš? Ta výpověď totiž zní: „Mezi tím vším v životě je tohle, ale taky tohle.“ Jsem totiž dost dobrý (směje se), v tomhle jsem fakt přesvědčil sám sebe.

Y: Ale to je pravda – opravdu je to moc dobrá věc.

J: Myslím tím, brrr, ano. Ale pořád ještě nad tím uvažuju.

Y: Lidé považují Mother za moc osobní.

J: To mi udělá dobře. Jestli to půjde, budu rád. Do toho.

Napsal jsi většinu písní na tomhle albu s kytarou, nebo při klavíru?

Ty, který hraju na kytaru, jsem složil s kytarou. Ty, co hraju na klavír, jsem složil u piana.

Jaký si myslíš, že je rozdíl mezi písničkami pro klavír a písničkami pro kytaru?

No tak uvažuj o rozdílech mezi I found out (Zjistil jsem) a Remember. Je tam víc písní pro piano než pro kytaru.

Jaký je v tom pro tebe rozdíl, když skládáš?

Protože na piano hraju ještě hůř než na kytaru, je ta paleta dost chudá, jak se říká. Takže překvapuju sám sebe. Musím myslet třeba na to, že mám přejít od C k A, ale polovinu doby si nejsem moc jistý, kde jsem. Když chci zahrát akord na kytaře, prostě udělám ding a je to tam, může to být úplně obyčejný – je to jen šest nebo sedm (poloh). Na pianě nevím, co to je. Takže moje pocity jsou takovýhle. Ale o kytaře toho vím dost, dokázal bych se s ní uživit. Kdybych chtěl psát jen jako rocker, musel bych hrát jenom na kytaru, protože na piano neumím hrát natolik dobře, aby mě inspirovalo k rocku. Takhle to je. To je skutečný rozdíl.

Které svoje písně považuješ za nejlepší?

Ze všech? Ze všech?

Ze všech. Která je nejlepší?

Jediná nejlepší ze všech?

Přemýšlel jsi o tom?

Nevím, víš, kdysi se mě někdo zeptal, která je moje nejoblíbenější písnička, jestli Stardust nebo něco takovýho. Já nemůžu... takovýhle jednoznačný rozhodnutí nemůžu udělat. Mám rád... vždycky jsem měl rád Walrus, Strawberry fields, Help!, In my life. To jsou některý moje oblíbený.

Proč Help!?

Protože to myslím vážně. Je opravdová. Slova jsou dnes stejně dobrý jako byly tenkrát. Není v tom žádný rozdíl. Uklidňuje mě, když vím, že jsem byl tak citlivý nebo co... ne citlivý, ale že jsem si i tenkrát uvědomoval sám sebe. Bylo to bez LSD, bez ničeho, no, dobrá, trocha marjánky, nebo něco. Jen jsem prostě zpíval: „Help!“ a myslel jsem to doopravdy. Tu nahrávku nemám zas tak moc rád, líbí se mi ta píseň. Udělali jsme to moc rychle a snažili jsme se být komerční a to všechno. Mám rád I want to hold your hand. Napsali jsme ji společně – je to krásná melodie. Možná že udělám I want to hold your hand i Help! znova, jako remake, protože se mi líbí. Zpívám si je, patří k těm písním, co si občas zpívám (směje se).

A proč Strawberry fields? Zase proto, že je opravdová?

Protože je opravdová, jo. Tehdy byla opravdová a je jako povídání. „Někdy si myslím, že ne, ale já... pak zas chci říct... ty víš,“ tak nějak. Podobně jako v jedný věci od Eltona Johna, kde si povídá sám k sobě, něco jako zpěv. Říkal jsem si, že je to hezký. Tohle mi to trochu připomíná.

Písně jako Girl?

Jo, tu mám rád.

Run for your life (Běh o život)?

Run for your life jsem vždycky nesnášel.

Proč?

Nevím. Protože to byla jedna z těch, co jsem vypotil jenom proto, abych něco napsal. Byla falešná, ale Girl je opravdová. Žádná taková dívka neexistuje, byl to jenom sen. Ale slova jsou v pořádku. Je to o... no... „Když byla mladší, poučila se, že bolest vede k radosti, pochopila to“, tohle všechno. Je to trochu jako filozofický citát. Je to rozumný. Přemýšlel jsem o tom, když jsem to psal. Není to prostě jenom písnička. Je to o holce, z který se na konci náhodou vyklubala Yoko, ale je to taková holka, kterou většina z nás hledá. Je spousta písniček, který jsem zapomněl, ale tuhle mám fakt rád. Taky Across the universe (Napříč vesmírem) mám rád.

Proč?

Je to jeden z nejlepších textů, co jsem kdy napsal. Popravdě řečeno je možná ten úplně nejlepší. Je to jeden z nejlepších. Je to dobrá poezie, nebo jak to chceš nazvat. Obstojí i bez melodie. Ty, který mám rád, můžou existovat i samy jako text, bez nápěvu. Nemusí je doprovázet žádná melodie. Jsou to básně, můžeš si je číst.

To je tvoje nejvyšší kritérium?

Ne, je to jenom jedno z těch, který se mi náhodou líbí. Rád si taky čtu básně jiných lidí.

Tak co se stalo s Let it be?

No, to je další podobný případ jako Magical mystery tour, která... (povzdech)... no, tak nějak... to je... je těžký to povědět. Stručně řečeno, Paul chtěl dělat... byl čas na další beatlesovský film nebo něco a Paul chtěl, abysme vyrazili na cestu nebo něco udělali. Jako obvykle jsme George a já protestovali: „Ach jo, my to nechcem dělat, do háje,“ a tak. On to připravil a začali jsme se dohadovat, kam jet a to všechno. Já se tam jen tak poflakoval, už jsem tenkrát měl Yoko, a měl jsem všechno na háku. Taky jsem byl pořád sjetý, na héráku a tak. A prostě jsem nehnul prstem. A ostatní taky ne, víš? Bylo to jako ve filmu – když jsem se dal do Across the universe, Paul zíval a hrál boogie a já se jen zeptal: „No, chce někdo dělat něco rychlýho?“ Takový prostě jsem. Rok za rokem, to člověka prostě začne unavovat.

Jak dlouho trvalo to nahrávání?

No, sakra – jen Bůh ví, jak dlouho. Paul měl takový nápad, že bysme mohli zkoušet nebo... chápej, všechno to bylo spíš jako Simon a Garfunkel (směje se), jako neustálý hledání dokonalosti. Takže přišel s tím nápadem, že budeme zkoušet a pak uděláme album. A my jsme už samozřejmě líný hajzlové, hrajem už přece dvacet let, prokristapána, jsme dospělý chlapi, nechtělo se nám do nějakýho zkoušení. Mně teda rozhodně ne. Nemohli jsme se do toho dostat. Nahráli jsme pár věcí, ale nikoho nás to pořád nechytlo. Bylo to hrozný, v tom twickenhamským studiu panovala děsná atmosféra, a ještě ke všemu nás pořád filmovali. Chtěl jsem, aby vypadli, byli jsme tam už od osmi hodin ráno. Nejde dělat muziku v osm ráno nebo v deset nebo kolik to vlastně bylo, na neznámým místě a s lidma, který člověka furt filmujou a pouštěj na něj barevný světla.

Jak to skončilo?

Ta nahrávka nakonec vypadala jako pirátská verze. Nechali jsme Glyna Johnse, aby to smíchal, a nechtěli jsme o tom nic vědět, prostě jsme mu to nechali a řekli: „Tumáš, udělej to.“ Bylo to poprvé od našeho prvního alba, kdy jsme neměli žádný připomínky... prostě jsme řekli: „Udělej to.“ Glyn to udělal, nikdo z nás se neobtěžoval tím, že by tam došel, a Paul... nikdo se o tom s nikým nebavil. Nahrávky tam zůstaly a my jsme byli všichni otrávený a volali jsme jeden druhýmu a ptali se: „Co si o tom myslíš? Hm, vykašleme se na to.“ Chtěli jsme to nechat vyjít v opravdu děsným stavu, byli jsme znechucený. A já chtěl... bylo mi to fuk, myslel jsem, že bude dobrý, když to vydáme, aby lidi viděli, co se s náma stalo. Jakože tak takhle to s náma teď je, nedokážeme... nemůžem to dát dohromady a nemůžem už spolu ani hrát. Nechte nás na pokoji (směje se). Glyn Johns na tom odved mizernou práci, protože neměl ani páru, a tak dál. Na tom nezáleží, ale neměl, fakt ne. Takže to nakonec dopadlo jako pirátská nahrávka. Paul si nejspíš řek, že se na to vykašle a nebude se s tím dělat. Bylo to devětadvacet hodin nahrávek, skoro jako film. Chci říct, že právě tolik pásek. Deset, dvacet verzí všeho, protože jsme zkoušeli a přitom úplně všechno nahrávali. Nikdo se na to nemoh ani podívat. Takže když přišel Spector, bylo to jako: „No dobrá, jestli s náma chceš pracovat (směje se), tak jdi a poslechni si to.“ A on na tom makal jak blázen. Vždycky chtěl dělat s Beatles, a teď dostal tu nejpodělanější várku špatně nahranýho svinstva – ke který jsme se navíc chovali naprosto odmítavě. A dokázal z toho udělat něco. Nebylo to nic světobornýho, ale když jsem si to poslech, nechtělo se mi zvracet. Strašně se mi ulevilo, že to po šesti měsících toho temnýho mraku, co nad náma visel, konečně může vyjít. Myslel jsem, že bude dobrý, když to vyjde, ta podělaná verze, protože to zlomí Beatles, zlomí to ten mýtus. Tohle jsme byli my, se staženýma kalhotama, bez lesklýho obalu a jakýhokoliv reklamního pozlátka. „Tak takoví jsme, když nám spadnou kalhoty. Byli byste tak laskaví a odpískali tu hu?“ Jenže to se nestalo a my skončili tím, že jsem narychlo udělali Abbey Road, šikovně uhlazenou věc, a vydali ho, abysme ochránili mýtus.

Proč?

Abysme ochránili mýtus.

To byl Paul...

Tak to nebylo. Když už o tom mluvíme, já jdu dál. Jsem slabý i silný. Nechtěl jsem bojovat za Let it be, protože jsem ho fakt nemoh vystát.

Když mělo Let it be konečně vyjít, chtěl Paul současně vydat svoje sólové album?

No, jo. Já tak docela ne... tenkrát bylo tolik zmatku. Vyšlo to ve stejnou dobu nebo tak nějak, ne?

Jo.

Myslím, že chtěl ukázat, že on je Beatles.

Tím, že vydal album McCartney?

Myslím, že jo.

Překvapilo tě, když jsi to slyšel? To, co udělal?

Jo, byl jsem překvapený, že je to tak ubohý. Čekal jsem trochu víc, protože když se s Paulem jako v něčem neshodujem a já se cítím oslabený, mám dojem, že on se musí cítit na koni. Tak to ve sporech bývá. Ne že bysme měli vysloveně moc hádek, chci říct, že když jsme mluvili – ale člověk čeká takříkajíc opozici. Takže jsem byl prostě překvapený. A byl jsem taky rád (směje se). Najednou jsem to všechno viděl v pravým světle.

Co si podle tebe bude Paul myslet o tvém novém albu?

Myslím, že ho to nejspíš tak vyděsí, že udělá něco slušnýho, a pak on vyděsí mě, abych udělal taky něco slušnýho, a já ho zase vyděsím nějak podobně. Myslím, že má na velký věci. A myslím, že je udělá. Přál bych si, aby ne, aby je neudělal nikdo, ani Dylan nebo někdo jiný. Chci tím říct, že v nejtajnějším koutku srdce si přeju, abych byl jediný na světě – nebo co to vlastně je. Ale nemůžu se dívat, jak to dělá dvakrát.


Četl jsem něco od Dereka (Taylora), když psal, jak k vám přicházejí mrzáci a jinak postižení lidé, aby se vyléčili. Jak to vlastně je?

No, to byla naše verze toho, co se dělo. Lidi se nás dotýkali, když jsme kolem nich procházeli. Kamkoli jsme se hnuli, nemohli jsme se chovat normálně, čekalo se od nás, že si necháme líbit všelijaký věci od starostů a jejich manželek a necháme se osahávat a poplácávat jako v Perným dnu, jenomže milionkrát častějš. Na americkým velvyslanectví, na britským velvyslanectví ve Washingtonu, nebo kde to bylo, ustřih nějaký zatracený idiot Ringovi vlasy uprostřed... Odešel jsem. Všem jsem vynadal a prostě jsem uprostřed toho všeho odešel. Ale už jsem zapomněl. Nějak jsem se zamotal. Na co ses ptal?

Na ty mrzáky.

Aha, jo. A kdykoli jsme jeli na turné, ať už po Británii, nebo kamkoli jinam, vždycky tam bylo pár míst rezervovaných pro mrzáky a lidi na kolečkových křeslech. Protože jsme byli slavný, čekalo se od nás, že budeme mít v šatně pořád nějaký lidi – epileptiky anebo co. Měli jsme na ně být hodný. Ale člověk chce být sám a neví, co má povídat. Oni obvykle říkali: „Mám vaši desku,“ nebo nemohli mluvit nebo tak. A jenom se chtěli dotknout... a vždycky tam byla matka nebo ošetřovatelka, která je postrkovala. Byli by řekli ahoj a odešli, ale oni je k člověku přistrkovali, jako by byl Kristus nebo něco takovýho, nebo jako by kolem nás byla nějaká aura, která by se na ně mohla přenýst. Takhle to bývalo. Začali jsme být hrozně otrlí. Bylo to prostě děsný. Člověk šel každý večer na pódium, a místo aby viděl holky, uviděl vepředu řadu plnou mrzáků. Když jsme vystupovali, zdálo se, jako bysme byli pořád obklopený mrzákama a slepcema. A když jsme procházeli chodbama, každý se... oni se nás všichni dotýkali. Bylo to hrozný.

Tehdy jsi musel být ještě dost mladý a naivní.

Jo. Hm, tak naivní jako v Písání.

Ale určitě tě to muselo přimět, aby ses aspoň na chvíli zamyslel.

Nad čím?

Nad...

Ne, myslel jsem tím, že jsme věděli, oč jde. Ta hra je stejnou celou...

Neudivovalo tě v tu dobu, když jsi viděl, jak od vás všichni očekávají, že dokážete...

To je trochu bulvární vyjádření toho, co se tenkrát dělo. Byl to vlastně takový náš soukromý vtip, že se od nás čeká, že je vyléčíme, tyhle věci říkával Derek. Protože je dost hrozný to takhle povědět. Bylo nám jich líto. Každýmu by bylo. Člověk se cítí tak trochu trapně, když ho obklopujou slepý, hluchý a zmrzačený lidi. Jenom, že jsme mohli říct jen tolik, při všem tom tlaku na nás a tak. Ale ono to prostě narůstalo dál a dál. Čím slavnější jsme byli, tím neuvěřitelnějším věcem jsme museli čelit a tím víc se od nás čekalo. Až tak, že když si člověk třeba nepotřás rukou se starostovou ženou, začala ho urážet a ječet nebo vykřikovat: „Jak si to mohli dovolit?“ Derek vykládá jednu historku, jak jsme spali po vystoupení v hotelu někde v Americe a nějaká taková starostova žena přišla a řekla: „Vzbuďte je! Chci se s nimi seznámit.“ A Derek namítl: „Nebudu je budit.“ A ona spustila: „Koukejte je vzbudit, nebo to povím novinářům.“ Vždycky to tak bylo, vždycky vyhrožovali, že budou informovat tisk, že budeme mít špatnou publicitu, když se nekoukneme na jejich zatracenou dceru, co nosí rovnátka. Vždycky to byla dcera policejního ředitele nebo starosty, vždycky ty nejnepříjemnější typy. Protože měly tak děsně nepříjemný rodiče, museli jsme se s nima setkávat. A tyhle lidi se na nás vrhali. Pro mě to byla ta nejvíc ponižující zkušenost. Jako když jsme seděli u bahamskýho guvernéra, protože jsem tam točili Help!, a ty zatracený maloměšťácký megery a panáci, co se vyšplhali do střední třídy, si na nás otvírali huby a kritizovali naši práci a naše chování. A já se vždycky opil jako typický – ať už to je cokoliv – a vracel jim to. Nedokázal jsem to zvládnout. Děsně mě to uráželo, moh jsem se zbláznit, nadával jsem jim a tak. Vždycky jsem něco udělal. Nemoh jsem to snýst. Bylo to hrozný. Celá ta práce byla hrozná. Bylo to zatracený ponižování. Člověk se musí naprosto ponížit, aby byl tím co Beatles, a tohleto mě právě štve. Dělal jsem to, ale nemoh jsem to vědět, nemoh jsem to předvídat, prostě se to dělo, postupně, dokud člověka neobklopovalo totální šílenství. A pak dělá přesně to, co nechce dělat s lidma, který nemůže vystát – s lidma, který nenáviděl, když mu bylo deset. A právě tohle říkám na tomhle albu, říkám: „Pamatuju si, o čem to všechno je, vy hajzlové, jděte všichni do háje.“ Tohle jim říkám: „Jděte všichni do háje. Dvakrát mě nedostanete!“

Vzal bys to všechno zpátky?

Co?

Být jedním z Beatles?

Kdybych moh být třeba nějaký zatracený rybář, tak jo! Kdybych měl schopnosti být čímkoli jiným, než jsem, byl bych tím. Není to žádná sranda být umělec. Ty víš, jaký je psát, není to sranda, je to mučení. Čet jsem o van Goghovi nebo o Beethovenovi, o jednom z těchhle chlapů. A tuhle jsem čet v jednom článku: „Kdyby měli psychiatry, nikdy bychom se nedočkali velkých Gauguinových obrazů.“ A tyhle zatracený hajzlové nás prostě vysávají k smrti. Protože jediný, co dokážem dělat, je dřít jako cirkusový zvířata. Z toho důvodu mě štve být umělcem. Štve mě hrát pro zatracený idioty, který nechtějí vědět... který nevědí... vůbec nic. Protože nedokážou cítit... já jsem ten, kdo má cítění, protože já jsem ten, kdo vyjadřuje to, o co oni se jenom pokoušejí. Žijou skrz mě a ostatní umělce. A my jsme ty, co – dokonce i boxeři. Když Oscar (Bonavena) vstoupí do ringu, můžou se zbláznit. Zasáh Claye jenom jednou a oni mu teď všichni fandějí. Tohle mě štve. Raděj bych byl v publiku, fakt, ale už to nedokážu. Víš, jedním z mých velkých přání je být zatraceným rybářem! Vím, že to zní hloupě a raděj bych byl bohatý než chudý a všechno to ostatní. Ale ta bolest, raděj bych nebyl... přál bych si být... blažená nevědomost nebo tak nějak. Když nevíš, člověče, tak nemáš taky žádnou bolest. No, nejspíš nějakou jo, ale takhle to vyjadřuju. Jsou to kecy'

Jak podle tebe Beatles ovlivnili dějiny Británie?

O dopadu na dějiny nic nevím. Lidi, který mají moc a vládu, a třídní systém a celá ta nesmyslná měšťácká scéna je přesně stejná, až na to, že je tu fůra zatracených teploušských dětiček ze střední třídy, který se motají po Londýně s dlouhýma vlasama a v módním oblečení. A Kenneth Tynan si vydělal jmění na slově „šoustat“. Ale až na to se nic nestalo. Všichni jsme se ale vyparádili. U vesla jsou ty samý hajzlové, stejný lidi řídí všechno. Je to pořád úplně stejný! Podfoukli děcka. Všichni jsme trochu dospěli a stala se změna, jsme trochu svobodnější a tak, ale je to stejná hra. Ve skutečnosti se nic nezměnilo. Je to stejný! Pořád stejná historie, dělají pořád ty stejný věci, prodávají zbraně do Jižní Afriky, zabíjejí černochy na ulici, lidi žijou v zatracený bídě a lezou po nich zatracený krysy. Člověku se nad tím chce blít a já už jsem se taky probral. Ten sen je pryč, je to pořád stejný, jenom je mi třicet a spousta lidí si nechala narůst dlouhý vlasy, to je všechno.

Y: To je dost tvrdé, ne?

J: Takový to je, člověče. Nic se nestalo, až na to, že jsme dospělí. Udělali jsme svoje, přesně tak, jak nám to říkali. „No tak, no tak, děti,“ - je to přesně stejný. Řada těch z tý takzvaný „nový generace“ si sehnala práci a tak. Nic se nezměnilo, my jsme menšina. Lidi, jako jsme my, vždycky bývaj. Možná jsme ale trochu větší menšina, protože se snad něco nebo něco jinýho stalo.

Y: A já si na Johnově hudbě vážím toho, že je opravdu hrozně opravdová. Víš přece, jak lidi vykládají dětem o Santa Clausovi a o tom všem, a víš také, kdy se na Santa Clause a všechen ten nesmysl kolem přestává věřit, no a jediné, co mám proti Georgi Harrisonovi, je, že pořád ještě tvrdí, že Santa Claus existuje.

J: Ale to... on... to nic není...

Y: Protože on říká, že...

J: No to je otázka věku nebo čeho, nebo toho... jeho... on nemůže... on tomu věří, to je...

Y: To neznamená, že...

J: To není... to není vědomá volba. Je mu pětadvacet nebo kolik.

Y: No, jenomže skutečnost je taková, že...

J: Ale to není k ničemu – nesrovnávej to s Georgem...

Y: No dobře, nebudu to srovnávat s Georgem, ale on je...

J: O tomhle stejně nemluvíme. Mluvíme o sociální revoluci v Anglii. Ne, já ne... nemám rád... tohle nechci... je těžký nesrovnávat to s Georgem, dokonce i pro nás. Ale já nechci být srovnávaný s Georgem. Proč bych s ním měl být srovnávaný? Co?

Y: Máš pravdu.

J: Víš přece, že moje hudba nemá s Georgeovou nic společnýho.

Proč myslíš, že byl vliv Beatles v Americe o tolik větší než v Anglii?

Řek bych, že je to stejný, jako proč jsou americký hvězdy mnohem větší v Anglii. Nevím. Protože to je -

Zelenější tráva u druhých?

Tráva je zelenější. A v době, kdy jsme se sem dostali, jsme už opravdu byli profesionálové. Už jsme v tom uměli chodit. Když jsme sem dorazili, věděli jsme, jak zacházet s tiskem. Britský tisk je ten nejhouževnatější na světě – dokázali jsme zvládnout cokoli. Byli jsme v pohodě. Vím, že jsem si v letadle myslel: Tohle nezvládnem. Nebo jsem to možná řek někde ve filmu. Ale věděli jsme. Bylo nám jasný, že jakmile vás dostanem do spárů, tak jim to natřem. Byli jsme noví. Když jsme sem přijeli, všichni jste tu chodili v krátkých kalhotách, s trávníkem na hlavě a rovnátkama v puse. A najednou nám vykládají, že... Beatles jsou prý passé a takový věci, člověče. Holky tu vypadaly jako kobyly z roku 1940. Nebyla tady žádná představa o módě nebo něco takovýho. Chci říct, že jsme si prostě mysleli: „To je ale ohavná rasa.“ Vypadalo to prostě nechutně. Mysleli jsme si, jak jsme moderní, ale samozřejmě jsme nebyli. Prostě jen nás pět – my a Mick – jsme byli moderní, zbytek Anglie byl přesně takový jako vždycky. Ale člověk má sklon k nacionalismu. Opravdu jsme se Americe smáli, až na její hudbu. Černošská muzika nás fakt chytila. Tady se dokonce i černoši smáli lidem, jako byli Chuck Berry a zpěváci blues. Mysleli, že není k ničemu dát se na fakt dobrou černošskou muziku. Bílí poslouchali jenom Jan & Dean a podobný věci. Připadali jsme si, jako bysme byli... měli jsme... to poselství znělo: „Poslouchejte tuhle hudbu.“ V Liverpoolu to bylo stejný. Připadali jsme si hrozně výjimečný a nekonvenční, když jsme v Liverpoolu poslouchali Ritchieho Valense a Barretta Stronga a všechny tyhle desky ze starých časů, který už nikdo nikde neposlouchal, až na Erika Burdona (z Animals) v Newcastlu a Micka Jaggera v Londýně. Bylo to takový ojedinělý – bylo to fantastický. A pak jsme přijeli sem a bylo to stejný. Nikdo v Americe neposlouchal rokenrol nebo černošskou hudbu. A my si mysleli, že jako... mysleli jsme, že přijíždíme do jejich kolíbky. Ale nikdo o tom nechtěl nic vědět.

Proč jsi udělal Revolution?

Kterou?

Obě.

Tři. Jsou tři.

Dobře. Tak začněme singlem.

Když George a Paul a prostě všichni byli na dovolený, udělal jsem Revolution, která je na LP, a Revolution 9. Chtěl jsem ji vydat jako singl, ale všichni tvrdili, že není dost dobrá. Vrátili se domů, já měl všechno připravený, a oni prohlásili, že to není dost dobrý, a tak jsme vydali, co to bylo, Hello goodbye nebo nějakou jinou pitomost. - Ne, vydali jsme Hey Jude, promiň, ta za to stála. Ale mohli jsme mít obě. Chtěl jsem to vydat jako svoje vyjádření k revoluci, myslel jsem, že už je načase, abysme o tom sakra mluvili, stejně jako jsem si myslel, že je čas už nějak začít reagovat na vietnamskou válku. Byli jsme tehdy na turné s Brianem. Museli jsme mu říct: „Tentokrát hodláme mluvit o válce, nebudeme jenom žvanit.“ A já chtěl mluvit o tom, co jsem si myslel o revoluci. Přemýšlel jsem o tom v horách v Indii. A pořád ještě jsem měl ten pocit „Bůh nás zachrání“ a „Bude to v pořádku“. Ale dokonce i teď říkám: „Drž se, Johne, bude to v pořádku.“ Jinak bych to nevydržel. Ale proto jsem to dělal, chtěl jsem říct svůj názor na revoluci. Chtěl jsem povědět tobě nebo komukoliv, kdo by poslouchal a komunikoval: „Co tomu říkáš? Takhle to vidím já.“ A proto jsem v jedný verzi mluvil o násilí, „s ním nebo bez?“, protože jsem si nebyl jistý. Ale ve verzi, kterou jsme vydali, se už zpívá: „Se mnou nemůžeš počítat“, aspoň myslím. Protože ani trochu neobdivuju násilnou revoluci. Nechci umřít. Ale začínám si myslet, že co jinýho by se mohlo stát. Zdá se to nevyhnutelný.

Násilná revoluce?

Jo. A Revolution 9 byl neuvědomělý obraz toho, co si doopravdy myslím, že se stane, až k tomu dojde. Bylo to prostě jako kreslit obraz revoluce. Protože z okamžitýho popudu jsem dělal... všechny ty věci jsem dělal na smyčky. Měl jsem asi třicet smyček, nacpal jsem je na jednu základní stopu. Připadal jsem si jako Beethoven, šel jsem nahoru a sestříhal jsem to a pouštěl pozpátku a tak, abych dostal zvukový efekty. A jedna ta věc byla technická testovací páska, kde někdo (robotím hlasem) říká: „Tohle je test EMI, série číslo devět.“ Tak jsem odstřihl všechno, co říkal, a měl jsem „číslo devět“. Devítka je... já nevím, náhodou je to datum mýho narození a moje šťastný číslo a to všechno, ale já si to neuvědomoval. Bylo to prostě legrační, ten hlas, který říkal: Číslo devět.“ Bylo to jako vtip, opakovat pořád dokola „číslo devět“. Tak to všechno bylo.

Y: Taky je to nejvyšší číslo v řadě od jedné do devíti.

J: Devět, jo, to je... je to všechno... je v tom spousta symbolů, ale stalo se to úplně náhodou. Byla to technická páska a já jsem prostě použil všechny ty kousky, abych udělal montáž. Ale opravdu jsem chtěl, aby to vyšlo. To je fuk. Takhle to cítím. A taky trochu znám předsedu Maa a vždycky je mi z toho trochu divně, protože jsem si myslel, že když jim má být ublíženo, je hlavním smyslem nerozčilovat býka tím, že mu budu mávat před očima rudou vlajkou. Fakt jsem si myslel, že... že láska nás všechny zachrání, ale teď nosím odznak předsedy Maa, tak je to. Prostě si začínám myslet, že dělá dobrou práci.

Y: To dělá.

J: Zdá se. Ale nemůžu to vědět, pokud jsem nebyl v Číně. Nebudu takový. Nejsem takový. Prostě mě zaujal dost na to, abych o něm zpíval. Ale zajímalo mě, co dělají ty děti, co jsou opravdoví maoisti. Chtěl jsem vědět, jaký k tomu mají motivy nebo co se tam skutečně děje. A myslím si, že jestli chtěli revoluci, jestli opravdu chtěli být chytrý, tak jaký mělo smysl říkat: „No tak, jsem maoista, a proč mne nezastřelíte?“ Myslím, že to nebyl moc chytrý způsob, jak dosáhnout toho, co chtěli.

Nevěříš doopravdy tomu, že míříme k násilné revoluci?

Nevím. Nemám o tom o nic větší představu než ty. Nevidím... nakonec se to stane. Musí se to stát. Co jinýho by se mohlo stát? Může se to stát teď nebo se to může stát za padesát nebo za sto let, ale je to dost...

Problém je v tom, že v dnešní době by násilná revoluce opravdu znamenala konec světa.

Ne nevyhnutelně. Všichni to pořád opakují, ale já tomu moc nevěřím. Jestli jo, tak fajn. Vracím se zpátky tam, kde jsem byl, když mi bylo sedmnáct. V sedmnácti jsem si myslíval: Přál bych si, aby došlo k nějakýmu zatracenýmu zemětřesení nebo k revoluci nebo tak, prostě jen moct jít ven a krást a dělat to, co teď dělají černoši. Kdybych byl černoch, byl bych pro všema deseti. A kdyby mi bylo zase sedmnáct, bych bych taky všema deseti pro, protože co může člověk ztratit? A teď nemám taky co ztratit. Nechci umřít a nechci být fyzicky zraněný, ale sakra, člověče, jestli vyhoděj svět do vzduchu, do háje s tím! Nic už nás nebude bolet. Zapomeň na to! Žádný problémy!

Ale ty zpíváš: „Drž se, světe.“

Jo, taky zpívám: „Drž se, Johne,“ protože nechci umřít. A jsem zbabělý. Nejsem zbabělec, jen nechci umřít. Nechci být zraněný. A prosím, nebijte mě!

Takže máš pocit, že když se budeme držet, bude to v pořádku?

Bude to v pořádku teď, v tuhle chvíli to je v pořádku. To, co jsme zapomněli o LSD je – žít teď, v tuhle chvíli. A držet se teď! Můžeme si dát šálek čaje nebo kdykoliv můžeme zažít chvilku štěstí. A o tom to všechno je. Prostě chvilku po chvilce. Tak teď žijeme. Ale opravdu tak žít. Vážit si každýho dne a taky se ho děsit.

Y: (směje se).

J: Možná je to zrovna ten poslední. Vím, že to zní směšně, ale člověka může třeba přejet auto. I když ho doopravdy začínám oceňovat, až když si ho vážím.

Y: To je pravda.

Líbí se mi ta filozofie „Drž se“, protože nic jiného nám opravdu nezbývá.

Jo, prostě se jen držet den za dnem.


Pojď si povídat o dalších nahrávkách na albu, jako Isolation a Hold on.

Isolation a Hold on John jsou jen hrubý remixy. Tenkrát večer jsem je namíchal na sedm a půlku, abych je vzal domů a podíval se, co by s nima ještě šlo udělat. Ale pak jsem s tím neudělal vůbec nic, dokonce jsem je ani nepřehrál na patnáctku, takže kvalita je trochu (syčí) – na prd. Když jsem konečně všechno udělal, začal jsem to poslouchat. Zjistil jsem, že je to takhle lepší, s Instant karma a ostatníma věcma, který jsme namíchali hned tenkrát večer. Věděl jsem to už předtím, ale nikdy jsem to neprošel celý. Není nad to, když se... věci míchají hned ten den, kdy se natáčí, protože, víš... to je... to fakt... vždycky to tak fungovalo, u všeho, co jsem takhle dělal. Prostě jsem ten večer namíchal Hold on John a Isolation a... jo, I found out, ale později jsem to předělal. Zvlášť tyhle dvě.

Použil jsi výraz „fucking“ v textu písně Working class hero úmyslně?

Ne, dal jsem ho tam, protože tam sedne. Ani jsem si neuvědomil, že je tam dvakrát, až na to někdo upozornil. Abych řek pravdu, když jsem to zpíval, chyběl mi nějaký verš, tak jsem to tam vrazil. Ale tady se přece říká „fucking crazy“, ne? I já takhle mluvím. Byl jsem tomu už v minulosti hrozně blízko, ale úmyslně bych to nikdy nikam nedal, což je vážně pokrytectví, opravdová hloupost. Úmyslně jsem takový věci neříkal, protože by to mohlo někoho rozčílit, nebo něco, čeho jsem se bál.

Happiness is a warm gun (Štěstí je horká zbraň) je hezká píseň.

Aha, jo, mám ji rád, to je jedna z těch, který mám nejradši, na tu jsem zapomněl.

Taková podivínská.

Cože?

Že je taková podivínská.

Hm, to mám rád, víš?

Proč?

Protože si myslím, (směje se) že je to krásná písnička. Mám prostě rád všechny ty různý věci, co se v ní dějou. Je trochu jako God. Dal jsem dohromady tři kusy z různých písní. Ale mělo to být jako – nevím, zdálo se, že to jakoby prochází všema druhama rockový hudby. Ani trochu nebyla o háčku a podobně.

Happiness is a warm gun že nebyla?

Ne, nebyla. Nikdy nebyla... jako všechny ty, který opravdu... jako LSD, Lucy in the sky with diamonds, což přísahám při Bohu nebo při Maovi nebo čemkoli, co chceš, nic takovýho jsem neměl v úmyslu. Happiness is a warm gun je stejná. George Martin měl nějakou knížku o zbraních nebo mi o tom povídal – už si nepamatuju – myslím, že mi ukázal obálku časopisu, kde bylo napsáno: „Štěstí je horká zbraň.“ Byl to střelecký časopis. Jen jsem si pomyslel, že je fantasticky šílený říct něco takovýho. Teplá zbraň znamená, že jsi zrovna něco zastřelil (směje se).

Kdy sis uvědomil, že iniciály v Lucy in the sky dávají dohromady LSD?

Až když jsem si to přečet – nebo mi to někdo řek, přišel s tím jako ty. Já jsem se ani nepodíval na obal, nedíval jsem se na iniciály. Nikdy si nic nepřehrávám, poslouchám to, jen když to dělám. Když se budeš v týhle písničce hrabat, leccos tam určitě najdeš, ale já fakt nemám páru co jako. Vždycky už jsem se potom díval na tituly, jestli něco náhodou neznamenají, ale nikdy mi nic neříkaly.

Říkal jsi mi, že to album s velkým A byl Seržant.

To byl vrchol, Paul a já jsem fakt pracovali spolu, zvlášť na A day in the life. To bylo fakt... častokrát jsme psali tak, že on napsal tu nosnou část, což bylo snadnější, jako „dneska jsem čet noviny, páni“ - nebo co to bylo, nebo Day tripper, cokoliv podobnýho. A pak, když se člověk zasek, místo aby pokračoval – kdykoliv to přestalo jít – prostě zašel za tím druhým a zazpíval kus a ten druhý se inspiroval a napsal další kousek a naopak. A on pak přišel s tímhle. Byl nad tím trochu nejistý, protože si asi myslel: „No, to je dobrá věc.“ Někdy jsme totiž nechtěli toho druhýho nechat do písničky zasahovat. Protože člověk mívá občas sklon zacházet s věcí někoho jinýho trochu nedbale, neodpovědně – dovolí si s ní trochu experimentovat. Skládali jsme u něj v pokoji u piana a on řek: „Moh bys... mohli bysme udělat tohle?“ Já na to odpověděl: „Jo, jdem na to.“ Tak se to stalo. Vždycky jsem tvrdil, že mám nejradši (Bílé) dvojalbum, protože moje hudba je na něm lepší. Celý pojetí Seržanta je mi dost volný. Mohlo být lepší, ale hudba na dvojalbu je podle mě lepší, protože jsem to já. Udělal jsem to podle svýho. Moje věci na dvojalbu jsou stejně jednoduchý jako tohle album (Plastic Ono Band). Třeba I'm so tired (Jsem tak unavený) a to všechno, je to jenom kytara. Cítím se v tomhle víc v pohodě než při produkci. Nemám moc rád produkce, ale Seržant byl vrchol, to jo.

Y: Svým způsobem jde o to, že lidi...

J: No ne.

Y: Ano. Lidi říkají něco jako: „Ach, to je vrchol,“ a já prostě žasnu. Znám skupiny, které považujeme za dobré, John udělal všechny ty věci u Beatles a všechno. Ale tohle nové Johnovo album je opravdový vrchol, vyšší než všechno ostatní, co udělal.

J: Díky, drahoušku.

Myslíš, že je?

Y: Jo, jistě. Myslím, že to je... Seržant Lennon. Je to opravdová revoluce.

J: Vážně nevím, jak se prosadí, ani kde vlastně leží ve spektru rokenrolu a generací a toho všeho. Ale vím, co to je. Je to něco jinýho, jsou to jiný dveře...

Y: Co ještě ani neznáš nebo si je neuvědomuješ.

J: ... neurčitě si je uvědomuješ, ale ne plně...

Y: Ne.

J: ... dokud to není všechno pryč, stejně jako cokoliv jinýho. Ne, tehdy jsme netušili, co Seržant udělá, ani co se bude dít. Mám pocit, ale nevím, jestli se to nakonec prosadí u menšiny. Můžu to udělat, protože je to svým způsobem strašlivě nekomerční. Svým způsobem je to takový utrápený a tvrdý, ale je to skutečnost. Ani zanic se od toho nehodlám odvrátit.

Y: Jde o to, že psychedelická éra přinesla do hudby tuhle spoustu ozdobných zvuků, tak ozdobných. A myslím, že George pravděpodobně...

J: Ale Yoko, ty pořád mluvíš o Georgeovi.

Y: Myslela jsem, jako Tom Jones, je jako...

Vracíš se k tomu.

Y: Tom Jones je jako umělecká technika bez poselství. Johnovy věci jsou jako – místo techniky je tu poselství, což byla psychedelická éra, technika poselství. On je jako poselství i technika. A je to opravdu poselství. Protože to bylo tak důležité, nepotřeboval žádný dekorativní zvuk, ani žádnou zdobnost. Proto se v některých písních zdá, že doprovod je jednoduchý nebo tak. Ale já cítím, že to je jako naléhavé poselství.

J: (jako rozhlasový moderátor) Děkuji vám a dobrou noc.

Jak ses poprvé dostal do styku s Allenem Kleinem?

Dostával jsem různý zprávy od nejrůznějších lidí, jako je například Robert Fraser, že prý: „Allen Klein by s tebou rád mluvil.“ Věděl jsem, kdo to je, celý roky jsem o něm slýchal. Poprvé jsem se o něm doslech, když prohlásil, že jednoho dne bude mít Beatles. Jenže tu skvělou nabídku udělal Brianovi, což, když nad tím zpětně uvažuju, by Brian nejspíš časem vzal. To bylo už před lety, a tehdy jsem o něm slyšel poprvé. Slyšel jsem všechny ty hrozný klepy, co o něm kolovaly, ale nikdy jsem si to nedokázal dát dohromady s tím, proč s ním Stouni, jak se zdálo, pořád vycházejí. Nikdo nikdy neřekl ani slovo a Mick není ten typ, co prostě drží hubu. Takže „to musela být lež“. Ale stejně, když jsem slyšel, že by se chtěl se mnou sejít, myslel jsem si... byl jsem nervózní. Protože vím, že když se mnou chce nějaký byznysmen mluvit, půjde o obchod, a obchodní věci mě znervózňujou. Nakonec jsem dostal vzkaz od Micka. Allenovou zásluhou jsme se s Mickem málem před pár lety spojili v Apple. Měli jsme dlouhý schůzky, kde jsme probírali studia a to všechno, ale nikdy k tomu nedošlo. A Allen se k tomu chtěl přidat. Bylo to po tom, co Brian (zemřel), ale nestalo se to tak. Všechny ty kontakty přicházely odtud. Seznámil jsem se s ním při natáčení Rock and roll circus, kterou nikdy nikdo neviděl. Poprvé tam společně vystupovali John a Yoko spolu s bláznivým houslistou a Keith hrál na basovku a to všechno. Vždycky toho budu litovat. A tam jsem se s ním seznámil, ale nevěděl jsem, co a jak, jen jsme si potřásli rukama. (K Yoko) A co se stalo potom?

Y: Pak jsme se jednoho dne konečně rozhodli, že se s ním sejdeme. Vzpomínáš?

J: Jo, prostě jsme se nějak rozhodli, že se s ním sejdeme. Ale zavolali jsme mu, nebo on volal nám? Jednou mi telefonoval, ale doma jsem jeho telefony nikdy nebral, myslím v Kenwoodu. Nevzal jsem to, byl jsem příliš nervózní. Nerad mluvím s neznámýma lidma, ale cizí lidi chtějí mluvit o skutečnosti, proto jsem ten telefon nevzal. A pak jsem konečně ten telefon vzal, nebo jsem zavolal já jemu? On by to to pověděl. Zná texty každý zatracený písničky, na kterou si vzpomeneš, od dvacátých let! Byl jsem s ním včera na večeři, zazpíval jsem pár věcí, protože ona si myslí, že znám každou písničku, že... znám miliony písní, jsem jako hrací skříň s milionama melodií a tak. Ale on nejenže je zná, on zná každý zatracený slovo, nejenom refrén, jako... hm, teď si nedokážu na žádnou vzpomenout, jako Smoke gets in your eyes (Kouř ti stoupá do očí), nebo cokoliv, ale každý zatracený slovo. Má paměť jako slon. Ale tenkrát jsme se seznámili a bylo t hrozně traumatický.

V jakém směru?

J: No, protože jsme oba byli hrozně nervózní. On byl nervózní jak pes a já byl taky nervózní jak pes A Yoko byla nervózní jako on. Sešli jsme se v hotelu Dorchester. Vyjeli jsme nahoru do jeho apartmá a já...

Y: Byli jsme hrozně nervózní...

J: Vešel jsem dovnitř a on tam seděl úplně sám a celý roztřesený. Neměl kolem sebe nikoho ze svých poskoků, protože nechtěl nic podobnýho dělat. Ale byl strašně nervózní, bylo mu to vidět na obličeji. Takže jsem se hned cítil líp. Ale nevím, on si přesně pamatuje, co jsme říkali a co jsme dělali od... takže kdybys někdy tuhle historku potřeboval... já si už nevzpomínám, ona to ví... ona má dost dobrou paměť. Mluvili jsme s ním pár hodin... a toho večera jsme se rozhodli...

Y: Stalo se to hodně rychle.

J: ... že ho beru.

Co tě přimělo k tomu rozhodnutí?

J: Protože on nejenže znal moji práci a texty, který jsem napsal, a rozuměl jim, ale znal to všechno zpětně. A když věděl, co říkám, a sledoval moji práci, bylo to pro mě zatraceně dobrý, protože je těžký vidět uprostřed toho všeho mě, Johna Lennona. A o tom, co se děje, mluvil rozumně. Prostě řek, o co jde. A mně to bylo jasný.

Jako co?

Y: Hrozně inteligentní chlápek.

J: Je to inteligentní člověk. Pojmenoval všechno, co se děje s Beatles, znal moje vztahy k Paulovi, Georgeovi i Ringovi. Věděl o nás každou zatracenou podrobnost. Stejně jako ví všechno o Stounech. Je to zatraceně chytrý chlap. Jsou věci, který neví, ale když přijde na tuhle stránku věci, tak je mu to jasný. A každý, kdo mě zná tak dobře bez toho, aby se se mnou někdy předtím setkal, musí být člověk, kterýmu můžu dovolit, aby se o mě staral. Věděl, jak se mnou zacházet, jak se o mne postarat. Nechal jsem ho, aby se staral o obchod. Takže jsem hned toho večera napsal siru Joeovi (Lockwoodovi). Měli jsme takovou radost, že jsem prohlásil: „Fajn, napíšeme siru Joeovi.“ Řek jsem: „Je mi jedno, co tomu řeknou ostatní, o mě se můžeš starat.“ Yoko byla vždycky můj rádce, dohlížela na to, abych se už nedostal do rukou žádnýmu Maharishimu. Takže ať už to byl Derek, nebo lidi, který přišli převzít Apple, když my jsme na Wigmore Street dělali pohovory s lidma a to všechno, Yoko seděla vedle mě a radila mi – já jsem hrál svý hry a ona mi říkala, co dělají, když já zavřu oči, a jaký jsou podle jejího mínění, protože ona není tak hloupá jako já, ani tak emocionální. Svým způsobem to bylo jako v Janovově knize. Mysleli jsme si: Fajn... takovou spolupráci s dobrým mozkem jsem předtím zažil jen s Paulem, v dobách, když byli Beatles proti celýmu světu. Tehdy jsme to byli my proti nim. Ale posledních pár let jsem byl sám za sebe. Ale Yoko je inteligentní a...

Takže jsi napsal Lockwoodovi?

Napsal jsem Lockwoodovi. Oslovil jsem ho: „Drahý sire Joe,“ - protože on byl vždycky takový mizera - „od této chvíle se o mé věci stará Allen Klein.“ Má to nejspíš někde zarámovaný. A odeslal jsem to hned toho večera. Allen tomu nemohl uvěřit... byl – (vydechuje) – tak nadšený (směje se). „Konečně, konečně.“ Snažil se na mne netlačit, snažil se...

Uzavřeli jste smlouvu na jeden rok.

Tehdy, už ani nevím. Prostě jsem řek: „Můžeš se o mne starat, a já povím ostatním, že jsi v pořádku. Tak se můžeš seznámit s Georgem a ostatníma, s Paulem a se všema.“ A...

Takže Ringo se rád přidal?

Ne, oni nechtěli udělat to, co jsem chtěl. Musel jsem předložit návrh a Allen se musel představit – musel s nima promluvit sám. Ale já jen řek, poslouchejte – a byl tam taky Eastman – jen jsem jim pověděl, co si o něm myslím. A samozřejmě jsem ho podporoval... předváděl v tom světle, jak jsem chtěl... Tys mě viděl, když něco podporuju nebo o něčem mluvím. Byl jsem z něj nadšený a ulevilo se mi, protože jsem se seznámil se spoustou lidí včetně lorda Beechinga, který patří k nejvýše postaveným lidem v Británii, a to všechno. A i když tu práci nechtěl vzít, Paul mi řek: „Jdi a seznam se s lordem Beechingem.“ Tak jsem šel. Chci říct, že jsem hodný kluk, člověče. A tak jsem navštívil lorda Beechinga, ale on nám nebyl naprosto k ničemu a nevypadal moc mile. Chci říct, že byl v pořádku.

Y: Jo.

J: Byl v pořádku, a všichni, s kterýma jsem mluvil kvůli... zatímco Paul byl v Americe a přemlouval Eastmana, já jsem mluvil se všema těma takzvanýma lidma z horních vrstev. A byli to paňácové. Allen byl lidská bytost. Stejně jako jí byl Brian. S Brianem to ze začátku bylo úplně stejný. Byl to odhad a já jsem mockrát špatně odhad charakter lidí. Ale tu a tam jsem udělal... neudělal jsem... udělal něco dobrýho, Allen je jedna taková věc a Yoko další. Sem patří i Brian, takže je mi bližší než kdokoli jiný. Až na Yoko.

Jak reagovali ostatní Beatles?

Už si nevzpomínám. Byli stejně nervózní jako já, protože tenhle strašný chlap převzal Rolling Stones a už před lety tvrdil, že převezme i Beatles a to všechno. A: „Ty nevíš, co se děje.“ Nevím, co jsme pak dál udělali.

Y: Někdo řekl: „Prosím podíváme se tedy na Allena a Eastmana dohromady a uvidíme, jaké to bude.“

J: Jo. Ale co jsem tenkrát pověděl Georgeovi? Zavolal jsem mu nebo jak? Nejspíš jsem mu volal.

Y: Ne, šli jsme s nimi do Apple, takže jsme se s Georgem sešli tam.

J: Ale řek jsem: „Tohle je Allen Klein, seznámili jsme se s ním včera večer“? Vím, že jsem mluvil o tom, že je v pořádku a měli byste se seznámit a to všechno. A pak jsme šli pro Paula, protože John Eastman už tam byl. Málem jsme to už předtím s Eastmanovýma sepsali. Když mi Paul představoval Johna Eastmana, myslel jsem si... když vám nikdo nepředvede skutečnou alternativu, vezmeš všechno, co se nabízí. Řek jsem: „Ano, tak to uděláme, Let it be,“ nebo: „Jo, není tu opravdová...“ a nedokázal jsem si na nic vzpomenout, nevěděl jsem, co říct, souhlasil jsem. Málem jsme do toho s Eastmanem šli, ale pak udělal tu chybu, že místo sebe poslal syna, nepřiletěl sám, aby se postaral o Beatles. To bylo trochu silný kafe. Takže, když jsme se nakonec blížili k dohodě a objevil se Allen, všichni zpanikařili. Já byl pořád ještě otevřený, byl bych vzal Eastmana, kdyby se ukázalo, že je trochu jiný, než byl. Ale zařídili jsme to tak, abysme se sešli s Eastmanem i Kleinem najednou, v hotelu, kde jeden z nich bydlel. A my čtyři a Yoko jsme si s oběma měli promluvit. Nebyli jsme tam dýl než pár minut, když Eastman dostal úplný hysterický záchvat a začal na Allena ječet, že je ten nejhnusnější vyvrhel na světě, a dával mu všelijaký jména. Allen tam jen seděl a poslouchal to. Protože jen mlčky seděl a nereagoval, začal ho ten chlap urážet takovou tou třídní povýšeností. A my přitom všichni věděli, že Eastman se ve skutečnosti jmenoval Epstein. A to všechno. Byli takový druh lidí. Ale Paul se v tý snobárně viděl, protože měl na stěnách pověšených pár Picassů a protože nosil fajnový obleky. Jenom forma, žádný obsah, to je McCartney.

Y: Nedokážu uvěřit, že se pro to nadchnul.

J: Všichni jsme si ještě nebyli jistý, a oni přivedli toho zatracenýho chlápka, co dostal hysterický záchvat. Mysleli jsme si, že je to jeden z milionu, ale mně to stačilo. A když pak začal nad Allenem ohrnovat nos, přidal se Paul s nenápadnýma poznámkama o Allenových šatech a tak – jen se podívej, jak vypadá Paulovo oblečení a oblečení jeho otce a všechno – co si sakra myslí, že je? Právě on mluví o oblečení! A o vzhledu, člověče. Zatraceně a do háje. Ztratili jsme trpělivost a řekli: „Jděte do háje!“ Nedovolil bych (Eastmanovi), aby se ke mně jen přiblížil. Nenechal bych k sobě přiblížit žádný takový zatracený zvíře, jako je on, a s takovým uvažováním, jako má on. Hajzla, který mnou navíc opovrhuje! Opovrhuje mnou kvůli tomu, jaký jsem! Kvůli tomu, jak vypadám! Lidi jako Eastman si myslí, že jsem idiot. A Dick James a tyhle všichni. Opravdu mě nemůžou ani vidět.

Y: Ne, ne.

J: A myslí si, že já jsem nějaký typ chlápka, na kterýho sedlo štěstí, Paulův kámoš nebo tak něco. Jsou tak zatraceně pitomí, nic nevědí. Allen to věděl, protože chápal, kdo jsem. Nemlel o tom, jaký mám hezký obličej. Eastman to podělal, člověče, a pak to udělal znova. Kde to bylo? Příště to udělal v kanceláři Apple, ale přitom za mnou pořád chodil a říkal: „Snaž se to šílenství tlumit,“ tenhle nesmysl, co pořád vytahoval. A ten jeho syn byl tak upjatý a divný, tam musí být pěkně pošahaný prostředí!

Y: Dokážeš si představit, že to, co dělal, bylo...

J: Pořád za mnou chodil a vykládal: „Nedokážu ti ani říct, jak tě obdivuju.“ Gortikov z Capitolu to dělal taky. Přetejkali chválou, na rozdíl od imigračního úředníka, o čemž se nechci zmiňovat, protože jsme tady, takže nemůžu... „Neboj se mě, nedokážu ti ani vypovědět, jak moc obdivuju tvou práci, Johne,“ a ve skutečnosti si myslel: Jen mi dej práva k Yesterday, protože to je totiž to jediný, co za něco stojí. A já jsem to jen sledoval a myslel jsem si: To se děje mně, a Díky z celýho srdce, a takový věci. (K Yoko) Co byl ten druhý hysterický záchvat, protože já chci, aby se tohle vědělo! Kdy to bylo podruhý, když to podělal?

Y: V Apple nebo tak.

J: Já nevím, udělal to v Apple přede všema lidma. A to byl chlap, co měl přebírat vedení multimilionový společnosti, a měl teda mít prvotřídní uhlazený chování. A přitom prý naznačoval, že Allenovy broadwayský kanceláře nejsou dost dobrý, jak pořád tvrdil Paul, jako by v tom byl sakra nějaký rozdíl. Protože Eastmanovy byly samozřejmě v tý správný části města. „No, člověče, v tom to je, a Eastmanovy kanceláře mají úroveň!“ Je mi úplně fuk, jestli to je nebo není patřičně nóbl! Je mi jedno, jak se Allen oblíká! Protože on je člověk, víš?

Y: Paul řekl: „Víš, Yoko, Allenova kancelář je na Broadwayi.“

J: A já si pomyslel: „No co to má... možná rozhoduje dobrý vkus.“ (směje se)

Y: A pak řekl, že...

J: Ale Eastman tam chodil a řval na všechny... ty víš, co dělá, píše každýmu dopisy, kde vyhrožuje: „Neopovažujte se...“ a přitom na to nemá žádný právo... je to úplný cvok!

Pořád?

J: Jasně, dělá to pořád!

Takže Eastmanovi jste řekli ne. Co udělal Paul?

Čím víc jsme my říkali ne, tím víc on říkal ano. Prostě takhle to šlo. Já nevím. Ještě jsme pořád mluvili, a Eastman se najednou rozzuřil a začal křičet a tak. Nevím, co si Paul v tu chvíli myslel, řek bych, že musel mít srdce až v krku. Myslím, že to bylo tím, že patřil do rodiny.

Y: Říkali dokonce, že se nezúčastní schůzek, kde bude Allen.

J: Eastman se odmítal s Allenem i jen setkat. Vykládal: „Nepůjdu na jednání s takovým nýmandem!“ Co, sakra, Klein udělal! Nikdy neproved ani sebemenší věc! Celá ta nesmyslná záležitost s daní z příjmu se vysvětlila, vyšel z toho očištěný, a dokonce i kdyby nebyl, tak o co sakra všem těmhle zatraceným vlkům a žralokům jde? Jak se opovažujou mu nadávat za to, že je, jaký je. Jak se opovažujou někoho takhle urážet! Jsou to zatracený hajzlové, jsou... Eastman je WASP-Žid, člověče! A to je ten nejhorší druh Žida na světě, a taky ten nejhorší druh bílýho anglosaskýho protestanta... Je to WASP-Žid, dokážeš si to představit?

Y: A dokážeš si představit, co udělali? Jako, že se setkali s Allenem v New Yorku...

J: Odmítli se s ním setkat...

Y: ... pozvali... oni...

J: ... řekl jsem, když se s nikým nesejdete, nebudu s nikým mluvit, ledaže bych přišel s Allenem. Oni na to: „No tak, Johne, chceme se sejít jenom s tebou.“

Y: Správně.

J: Řek jsem: „Nehodlám se s nikým z vás scházet, pokud se mnou nebude Allen!“

Y: Nechceme být v jedné místnosti s...

J: S Allenem.

Y: ... s tím chlapem. Ale šlo o to, co udělal nakonec, když se sešli. Pozvali Allena do Harvard Clubu, dokážeš si to představit? Jen aby ukázali...

J: A když Eastman konečně něco podepisoval, Bůh ví, co to bylo, přinutil nás, abysme všichni přišli. Bylo tam něco, Allen by ti pověděl podrobnosti, kdyby o tom chtěl mluvit. Já musel nabídnout ruku ke smíru, abych získal nějaký Paulův podpis, který konečně zajistil naše postavení. A on mě tenkrát začal opravdu urážet.

Kdo?

Eastman. Věděl, že ta hra skončila.

V Harvard Clubu?

Ne, to byla obdobná záležitost v Londýně. My tři jsme tam museli jít, abysme získali jeho konečný souhlas s Paulovým podpisem, což jsme nakonec dostali, ale on prošel každičkou řádku, předstíral... je to idiot, nemá o ničem ani páru! Žije z copyrightů na nějaký srágory, který se mu podařilo před lety vymámit! A tyhle všechny věci parafoval jen proto, aby nás zdržel, jako nějaký imigrační úředník, fakt nám to dal všechno pěkně sežrat. A já... my tam čekali a mysleli si: „Tak už to podepiš, ty zatracený idiote, ať můžeme vypadnout,“ ale on mě začal urážet.

Y: Hm.

J. Co to říkal? Yoko ho pořádala: „Byl byste tak laskav a přestal urážet mýho manžela?“ Měl s sebou pár svých právníků, takový ty snobský šašky, a vyjel: „Jsi pitomec! Povězte mu, jaká pitomost je uzavírat smlouvu s tímhle chlapem! Povězte mu, jaká je to pitomost!“ A ona odpověděla: „Neříkejte o mém manželovi, že je pitomec.“ Já neříkal nic, jen: „Prostě to podepište a prostě mi dejte podpis, prostě na to přidejte svoje iniciály, Epsteine,“ a myslel jsem si: Už abysme odtud vypadli. A budem to mít v kapse. A taky jsem to udělali! To je neuvěřitelný, člověče! Ten chlap dostával hysterický záchvaty, a přitom čekal, že povede společnost! Allen dokonce Johnu Eastmanovi nabídnul, aby byl právním zástupcem pro smlouvy, který jsme dělali s Northern Songs, ale oni to úmyslně překroutili. Zmršili všechno, co Allen udělal. Všechny smlouvy s Northern Songs šly do háje a tak, ale nám přesto zůstaly všechny ty prachy. Nepodařilo se jim ho zahnat do kouta. Klein nejenže znal naše charaktery a jaký jsou vztahy v kapele, stejně jako znal Creedence Clearwater, ale vyzná se ve svým řemesle, ví, kdo je kdo v kapele a co se musí udělat, aby věci šlapaly! A taky věděl o každým zatraceným papíru a smlouvě, co jsme kdy měli! Rozuměl tomu. A Eastman vynášel soudy a vykládal Paulovi věci postavený na něčem, co nikdy ani neviděl! To byl nářez, to si ani neumíš představit! Nikdo se ale nikdy nedozví, jak to skutečně bylo, protože Allen zná každý detail a pamatuje si všechno, co jsme řekli.

Y: První náznak byl, že věděl, že jsem chodila k Sarah Lawrenceové.

J: Aha, nojo.

Y: Říkal věci jako „kafkovský“ a tak a...

J: Mluvil takovým...

Y: .... hovořil velmi zasvěceným způsobem: „My jsme střední třída, že?“ něco takového...

J: A Allen se zeptal: „Kdo je to Kafka?“ (směje se)

Y: (směje se) Ale podstatné je, že neví, že jsem zběhlou studentkou Sarah Lawrenceové, protože jsem byla unavená a dělalo se mi špatně z toho prostředí střední třídy, a že jsem si vzala dělnického hrdinu. Tak to je, ne? A John Eastman je student práv nebo co, který dochází k Sarah Lawrenceové. Já bych nikdy nechodila s někým z těch namyšlených „jako“ bílých anglosaských protestantů (směje se)...

J: Jo, s naběhlýma žílama na krku...

Y: ... „jako“ WASP, víš – protože kdyby byl opravdový aristokrat – z anglosaské protestantské třídy, nepozval by Allena do Harvard Clubu, snažil by se ho pozvat někam, kde by se to Allenovi líbilo.

J: Idioti z druhý generace. Mezi ty patří.

Y: Je to jedna z těch podlých věcí, které nesnáším.


Takže jaké to pak bylo s Paulem?

No, Paul byl pořád čím dál tím škrobenější, až s náma nechtěl mluvit bez svýho... řek nám: „Domluvte se s mám právníkem.“

Kdy jste si poprvé začali s Paulem kvůli tomu říkat nepříjemná slova?

Nikdy jsme si neříkali žádný nepříjemný slova.

Y: Ne, doopravdy ne.

J: Až tam to nikdy nedošlo, víš?

Y: Ne.

J: Prostě se stalo, že nám Paul jednoho dne řekl: „Domluvte se s mým právníkem, já už nechci mluvit o obchodu.“ Což znamenalo: „Hodlám si dát pauzu.“ Celá ta věc s Northern byla v pohybu a my se pokoušeli zachránit náš zatracený majetek! A on si hrál, jakože se s ním dá těžko domluvit, jako nějaká podělaná slečinka. Protože nepřemýšlel a neviděl si ani na špičku nosu. Šlo mu jen o jeho vlastní ego. A já začal být samozřejmě taky sobecký, ale já fakt bojoval za to, o čem jsem byl přesvědčený, že to jsou naše peníze a naše zatracená práce! Nebylo to jenom proto, že jsem našel Allena. Klidně bych ho byl pustil, kdyby Eastman ukázal, že za něco stojí. Jenže on byl zatracený hajzl! A podělaný středostavovský prase, který nemělo vůbec o ničem ani šajna a myslelo si, že mě dostane nějakým blbým žvaněním o Kafkovi! A o Picassovi...

Y: A o de Kooningovi, Willemu de Kooningovi.

J: De Kooning, člověče, já kašlu na tu zatracenou bandu! He he he. (pauza) Jo, he he.

Y: Chci tím říct, že to byla jejich úroveň, de Kooning. Víš, já bych celého de Kooninga rozkopala a podpálila to...

J: Já ani nevím, co je to sakra za lidi, jen vím, že je to někdo, koho si někdo jiný pověsí na stěnu, protože si myslí, že je to nějaká investice.

Jaký byl stav obchodních záležitostí Beatles v té době?

Chaos. Přesně, jak jsem to řekl v Rolling Stone, ne? Všechno se děje v Rolling Stone! Ale Steve Maltz – Allen řek, že to musím mít od Steva Maltze, toho účetního, kterýho jsme vyhodili, protože jsme ho nemohli snýst. Byl to takový mladší chlap, který mi jednoho dne prostě poslal dopis, kde psal: „Jste v chaosu. Ztrácíte – týdně je toho tolik, co se vytrácí z Apple.“ Lidi pořád říkají: „Prodali jste sen o Apple.“ Lidi nás okrádali a žili z nás kvůli těm zatraceným osmnácti nebo dvaceti tisícům liber, který se týdně vykutálely z Apple, a nikdo s tím nic nedělal. Všichni naši kámoši, který pro nás pracovali padesát let, všichni jen žili a jedli a pili jako v zatraceným Římě, člověče! A já si to najednou uvědomil! A řek jsem si: „Ztrácíme takový množství peněz, že se zhroutíme, fakt zhroutíme.“ V bance jsme neměli nic, opravdu, nikdo z nás. Paul a já bysme se pravděpodobně udrželi nad vodou, ale začali jsme se potápět – a potápěli jsme se rychle! Bylo to prostě peklo! Muselo se to zastavit! Když se Allen dozvěděl, co říkám – čet to v Rolling Stone – okamžitě přišel a řek, no – jakmile mu došlo, že vím, co se děje, tak řek: „Můžu tě z toho dostat.“ Dokud si člověk sám neuvědomí, že je v háji, tak jak se do toho může někdo vložit? Jako kdyby za mnou někdo přišel a začal mi vykládat: „Chci ti pomoct s obchodem.“ Odpověděl bych mu: „Já už někoho mám,“ nebo „Dělám to dobře, Jacku.“ Ale jakmile si (Allen) uvědomil, že já vím, co se děje, přijel.

Kolik peněz máš teď?

Neřeknu, ha ha ha. Mnohem víc, než jsem měl kdykoli předtím! Díky Allenovi mám teď v bance spoustu peněz, skutečných peněz, víc než jsem vydělal za celou tu dobu. Mám prachy, který jsem si vydělal, ale posledních osm nebo deset let mýho zatracenýho života jsem místo toho měl jen všechny ty akcie Dick James Music Company a celý to...

Kolik jsi vydělával tehdy?

Nevím. Jestli o tom Allen bude chtít mluvit, poví ti to, protože já to nevím. Já jen vím, že to byly miliony. Ale Brian nebyl moc dobrý obchodník. Měl čich na propagaci věcí, byl spíš okázalý než klasický obchodník. A byl až moc vychvalovaný. Nechával si radit od bandy gaunerů, fakt. O to právě jde, a o autorský práva Beatles se pořád ještě vede bitva. Zatím poslední věc je ta záležitost s Lewem Gradem – pořád to ještě běží. Jestli čteš Cashbox, víš, o co jde. Podali jsme na Lewa Gradea žalobu o pět milionů liber. A moje písně jsou teď u Maclen Limited, ne u Northern Songs. Celý roky nás okrádali na honorářích. Dick James a plno dalších, vyprodávali nás. A ještě si furt myslejí, že jsme jako Tommy Steele nebo nějaký podělaný zboží, a nikomu z nich nedochází, že třeba jenom kvůli Pernýmu dni jsme se jednoho dne museli probrat! A nejsme stejný jako nová generace hvězd nebo jak jim to, sakra, říkají.

Jak vůbec Paula napadlo povědět Ringovi, že ho jednou dostane?

Nevím. Stalo se to... nebyl jsem u toho. Myslím, že to bylo, když si telefonovali. Věděl jsem jen, že...

Když byl Ringo vyslán, aby mu oznámil: „Hele, my nechceme, abys to album vydal:“...

Jo, to bylo ono. Protože jsme si mysleli, že je to nefér, i když to bylo Paulovo první nový album, to by bylo v pořádku, my jsme nebyli proti tomu, aby vydával album. Vždyť já to taky udělal. A nezdálo se mi, že by to bylo něčím jiný, až na to, že Paul zpíval a moje bylo náhodou Toronto, protože se to tak přihodilo. Kdybych nejel do Toronta, asi bych vydal album. Napůl jsem doufal, že budu dělat singl za singlem, až by jich bylo dost na album, protože jsem líný. Ale stejně, nikdo neměl nic proti tomu, aby Paul vydal album. Bylo tam jen takový to ovzduší kvůli Eastmanovi a Kleinovi, ale to nebylo nic strašnýho. To je obchod, všichni z něj máme zisk. Ale nechtěli jsme, aby to šlo proti Let it be, protože by to zabilo prodej. Jako jsme si za starých časů dávali pozor, jestli něco nevydávaj Stouni. Ptávali jsme se Briana: „Kdo vychází?“ Chápeš? A on nám stručně pověděl, kdo něco vydává, a my řekli: „Fajn, vydáme to teď.“ Vždycky jsme mohli kohokoliv porazit, ale proč kvůli někomu jinýmu ztrácet prodej? Vždycky jsem to načasovali. Stejně jako Mick. Nikdy jsme nevycházeli zároveň. Nikdo nikdy... nejsme přece takoví idioti... i Elvisovi, každýmu jsme se vyhnuli. Teď bych se vyhnul Tomu Jonesovi, komukoli. Nechci bojovat o místa na hitparádách! Chci do toho jít, když je k tomu vhodná doba. Zabilo by to... byla to prostě sobecká hra! Bývalo by to zabilo Let it be. Nech Let it be dýchat!

Ale Paul to nechtěl.

Ne!

Takže...

Už si nevzpomínám, prostě trval na tom, že to vydá. Požádali jsme Ringa, aby si s ním promluvil, protože já s Paulem jsme spolu sváděli opravdovou bitvu a protože Eastman a my s Kleinem jsme v tý věci stáli na opačných stranách. Ringo nikomu nestranil, vždycky to dával jasně najevo a my si říkali, že dokáže mluvit nezaujatě. Když Ringo prohlásí, že je to nefér, pak je to nefér, takhle to bylo! Paul chtěl – dokonce jednu dobu chtěl mít v našem hlasovacím spolku jeden hlas navíc, ale pak by to vypadalo asi tak, že kdybysme my čtyři seděli kolem stolu, měl by Paul dva hlasy! Něco se s ním muselo stát, že si začal myslet, že on je Beatles! Ale to sakra nikdy nebyl! Nikdy, nikdy. Nikdo z nás nebyl Beatles! To jsme byli všichni čtyři společně!

Y: Nemáš hlad?

J: Jo.

Y: Nepůjdeme se někam trochu najíst?

J: Jo. Vlastně, nemůžeme, protože (Jann) musí někam jít a my natáčíme. Dokončíme to...

Y: Dobře.

J: ... a pak se můžeme jít najíst a v hotelu jsou všichni ty lidi. Takže takhle to bylo. Ringo ho požádal, a Paul ho napadl a vyhrožoval mu a to všechno. A to znamenalo pro Ringa konec. Nevím, jaká je situace teď.

Allen tvrdí, že se máte všichni za pár měsíců sejít.

Myslím, že se brzy musíme sejít, protože jsme se všichni shodli na tom, že se někdy v únoru sejdeme a podíváme se, jak jsme na tom finančně. Je to obchod. Musíme.

Myslíš, že spolu budete vůbec ještě někdy natáčet?

Ne. V žádným případě. Už bych s nikým znovu nenatáčel. Natáčím s Yoko, ale nehodlám natáčet s nějakým chorobným egoistou. Dneska je na albech místo jenom pro jednoho, takže k tomu ani není důvod. Prostě žádný důvod. V jistý době k tomu důvod byl, ale teď už rozhodně není. Měl jsem kapelu, byl jsem zpěvák a šéf. Sešel jsem se s Paulem a rozhodoval jsem se, jestli – a on se taky rozhodoval – jestli ho vzít do kapely nebo ne. Bude to lepší, když budu mít chlápka, který je – viditelně – lepší než lidi, co mám, nebo ne? Mít lepší kapelu, nebo chtít, abych byl lepší já? Rozhodl jsem se vzít Paula a posílit kapelu. Potom mi Paul představil George a museli jsme se s Paulem rozhodnout – nebo já jsem se musel rozhodnout – jestli George vzít. Poslech jsem si, jak hraje, a řek mu: „Hraj s citem,“ nebo jak byla ta stará historka, a vzal jsem ho. Řek jsem: „Fajn, beru tě,“ a to byl... to jsme byli my tři. A zbytek kapely jsme pak postupně vyházeli. Prostě tak to bylo. Místo abysme posilovali individualitu, šlo nám o co nejsilnější složení. A o rovnost. Ale George je o deset let mladší než já, nebo tak nějak. Nemoh jsem se s ním babrat, když přišel. Táhnul se za mnou jak nějaký pitomý mimino, furt se kolem mě motal. Trvalo mi roky, než jsem to překonal, než jsem ho začal považovat za rovnocennýho. Byl to kluk, co hraje na kytaru. A byl to Paulův kamarád a tím bylo všechno snazší. Pak jsme vystřídali celou řadu různých bubeníků. Protože oni... lidí, co měli bicí soupravu, bylo jen pár. Byla to drahá záležitost. A obvykle to byli idioti. A pak jsme vzali Pete Besta – jen proto, že jsme potřebovali bubeníka, protože jsme druhý den odjížděli do Hamburku. Byli bysme to zvládli s kýmkoli. Takhle vznikly další mýty o tom, že Pete Best byl Beatles nebo že Stuart Sutcliffe byl Beatles, jak o tom psala jeho matka v Anglii.

Ty jsi Beatles.

Ne, já nejsem Beatles, já jsem já. A nikdo není Beatles. Paul není Beatles. A Brian Epstein není Beatles, ani Dick James. Beatles jsou Beatles a odděleně je každý zvlášť. Nikdo není Beatles. Jak by mohl být? Všichni jsme měli svoje role. (pauza) George byl samostatný zpěvák s vlastní kapelou, než přišel k nám. Měl svoje Rebely.

Teď na desce říkáš: „Nevěřím v Beatles.“

Jo. Nevěřím v Beatles, to je celý.

Co byli Beatles?

Nevěřím v mýtus Beatles. Nevěřím v Beatles – to se prostě nedá jinak říct, nebo snad jo? Nevěřím v ně, ať už měli v číkoli hlavě znamenat cokoli, včetně svýho času v těch našich. Byl to sen. To je všechno. Už v ten sen prostě nevěřím. Ale rozhod jsem se, že už o tom všem nebudu mluvit. Je mi z toho špatně. Chtěl bych mluvit o albu, který se chystám udělat, a chtěl bych ti říct: „Koukej, Janne, nechci mluvit o tom zatraceným rozpadu Beatles.“ Protože, nejenže mě to bolí, ale navíc to vždycky nakonec skončí tak, že vypadám, jako bych žvanil a jenom napadal lidi. Nechci to!

Jak bys zhodnotil Georgeův talent?

Nechci ho hodnotit. George ještě neudělal svoje nejlepší věci. Jeho nadání se během let rozvíjelo, taky pracoval se dvěma zatraceně skvělýma autorama písní a spoustu se toho od nás naučil. Mně by nevadilo být Georgem, tím neviditelným hudebníkem, a učit se to, co se naučil. Možná to pro něj bylo někdy těžký, protože Paul i já jsme takový egoisti, ale tak už to chodí. Tak je to i s Georgem – jen mu dej možnost a bude stejný. Podle mě je to nejlepší, co udělal, pořád Within you without you (S tebou, bez tebe). Nemůžu posuzovat jeho talent, není to hudebník, jehož desky bych si kupoval. Ale tohle o něm nechci vykládat, protože by ho to ranilo. A já nechci zranit jeho city. Ale osobně si prostě myslím, že to nic není. Something (Něco) má pěknou melodii, ale mně to nic neříká. Nemluvím jen o rokenrolu, jen o vesmíru nebo o čem. Nepovažuju svůj talent ve srovnání s tím podělaným vesmírem za fantastický, ale Georgeův mi připadá menší. Jako umělec můžu hodnotit jenom sebe. Když se mě zeptáš, jakou hudbu poslouchám, nezajímají mě pojmy a filozofie, a určitě ne zvuková kulisa, což většina muziky je.

Tak jakou hudbu dneska posloucháš?

Neposlouchám. Jestli chceš jenom kousky, myslím tím, co jsem slyšel tady v rádiu, líbilo se mi něco, jak se to jmenuje, od Neila Younga – (pozpěvuje): Something special – a něco od Eltona Johna. Jedna jeho písnička. A pár věcí, který jsem zaslech. Ale nemůžu... nezjistil jsem, kdo to byl. Na VKV. Nějaká fakt dobrá věc, ale pak už tam nebylo nic... nic nenásledovalo. Člověk prostě najednou zaslechne v rádiu kousek fantastický věci, a tak čeká na nějaký vyvrcholení nebo nápad nebo něco, co by to završilo, ale nic se nestane, prostě to jen pokračuje. Nějaký jam session nebo co.

Měl jsi v New Yorku možnost poslouchat různé stanice na VKV. Co jsi slyšel?

Jo. My sweet Lord. Pokaždý když zapnu rádio, ozývá se z něj: „Oh my Lord“ (Ó můj Pane) – začínám si myslet, že snad musí být nějaký Bůh! Věděl jsem, že není, když to Hare Krishna nikdy v žebříčkách se svýma deskama nedokázali, to mě vážně zaráželo. Říkávali jsme jim: „Mohli byste být jednička,“ a oni odpovídali: „Ještě výš.“ Co teda posloucháme? Zajímavý je poslouchat Van Morrisona. Zdá se, že dělá pěkný věci – trochu jako černošská hudba ze šedesátých let – je to jeden z těch, co se stal Američanem jako Eric Burdon. Jenom prostě nikdy nemám čas na celý album. Jen Neila Younga jsem slyšel asi dvakrát – člověk ho pozná i na míli daleko, ten jeho styl. Napsal pár pěkných věcí. Sweet baby (od Jamese Taylora) mě moc nebere – jak ho poslouchám v rádiu, líbí se mi trochu víc, ale jeho věci mě nijak zvlášť nenadchly. Líbí se mi Creedence Clearwater. Dělají skvělou clearwaterovskou hudbu... dobrý rokenrol. Vidíš, je to těžký, když se mě zeptáš, co se mi líbí. Je spousta věcí, který jsem tady slyšel v rádiu a o kterých si myslím, že jsou fantastický, ale nejmíň u poloviny nezachytím, kdo to je. Ale zajímá mě víc věcí, s celosvětovým dopadem, co má nějaký význam pro každýho, nejen pro pár děcek, co poslouchaj zvukovou kulisu. Stejně tak mě zajímá poezie a všechno, umění a tak. A vždycky zajímalo. To byl můj problém, neustále jsem se snažil být Shakespeare nebo tak někdo. To je to, co dělám, nekecám. Porovnávám se s nima, nesnažím se soupeřit s Elvisem.

Y: Nebo s umělci podporovanými hromadnými sdělovacími prostředky.

J: Nebo s umělcema podporovanýma hromadnýma sdělovacíma prostředkama. Jsem ve hře všech těchhle věcí. Pojetí a filozofie a způsobů života a celých hnutí v dějinách. Nezajímají mě dobrý kytaristi. Stejně jako van Gogh nebo kdokoli z těch zatracených lidí nejsou nic víc a nic míň než já nebo Yoko. Nejsou nic víc a nic míň, prostě jen žili v tý době. Zajímá mě produkce – vyjádřit sám sebe, stejně jako to vyjádřili oni, aby to něco znamenalo pro lidi v jakýkoli zemi, v jakýmkoli jazyku a jakýmkoli období dějin. A rock je prostě jen náhodou prostředkem v době, do který jsem se narodil, to je všechno. Ten správný. Je to, jako když tyhle lidi vzali do rukou malířský štětce, van Gogh nejspíš chtěl být Renoir nebo kdo to byl před ním. A já chtěl být Elvis nebo co. Ale pro mě to je umění.

Kdy sis uvědomil, že to, co děláš, opravdu převyšuje...

Víš, lidi jako já si uvědomujou svoji takzvanou genialitu v deseti, osmi, devíti. Vždycky jsem si myslel, že jsem – proč už mě nikdo neobjevil? Copak ve škole nikdo nevidí, že jsem chytřejší než kdokoliv jiný v týhle škole? Že učitelé jsou taky hloupí? Že jediný, co mi můžou dát, jsou informace, který nepotřebuju? V Beatles jsem si to neuvědomoval. Ztratil jsem se v tom kolotoči jako na střední škole nebo co. Říkal jsem svojí tetičce: „Tys mi vyhodila mý zatracený básně a budeš toho litovat, až budu slavný!“ A ona ty podělaný věci vyhodila. Nikdy jsem jí neodpustil, že se mnou nezacházela jako se zatraceným géniem nebo co jsem to byl, když jsem byl dítě! Mně to bylo jasný! Proč mě nedali do umělecký školy? Proč mě nevedli? Proč mě furt nutili, abych byl nějaký podělaný kovboj jako všichni ostatní? Byl jsem jiný, vždycky jsem byl jiný! Proč si mě nikdo nevšimnul? Pár učitelů si mě všimlo, povzbuzovali mě, abych byl to nebo ono, abych kreslil nebo maloval, vyjádřil se. Ale většinou se mě jen pokoušeli dokopat k tomu, abych byl nějaký podělaný zubař nebo učitel! A pak se mě ty zatracený fanoušci pokoušeli dokopat k tomu, abych byl zatracený...

Y: Beatle.

J: ...Beatle nebo Engelbert Humperdinck, a kritici se mě pokoušeli dokopat k tomu, abych byl Paul McCartney! A to všechno kolem!

Y: Takže jsi byl svým způsobem dost deprimovaný.

J: Ale to ze mě právě udělalo to, co jsem! Ukazuje se, že lidi jako já se musí sami zachránit, protože jsme strašně okopávaný! Nikdo to neřekne! Zappa ječí: „Podívejte se na mě, jsem génius, do prdele, co mám dělat, abych přesvědčil vás hajzly o tom, co dokážu a kdo jsem, a neopovažujte se sakra takhle kritizovat mojí práci! Vy, který o tom vůbec nic nevíte!“ Zatracený svinstvo! Já vím, čím Zappa prochází! Ohromný! Já se z toho teď dostávám, krucinálfagot. Zase jsem byl ve škole, učitelé mě buzerovali a známkovali moji práci! Jděte všichni do háje! Když nikdo nepozná, co jsem, do háje s nima! A u Yoko taky, do hajzlu!

Y: Proto je to tak zajímavé. Člověk by si myslel, že když někdo udělal něco jako Beatles, měl by být asi spokojený, ale ve skutečnosti...

J: Beatles nebyli nic, bylo to jako...

Y: ... poměry v Beatles ho nutily vtěsnat se do menší formy, která ho tísnila.

J: Dost jsem se toho v mnoha ohledech od Paula i George naučil. Ale oni se zase naučili sakramentskou fůru věcí ode mě! Naučili se ode mě zatraceně hodně. Je to stejný jako George Martin nebo tak. Vrať se za dvacet let a koukni, co děláme a kdo dělá co. A neznámkuj mě, jako že jsem nejlepší z matyky nebo první v anglině, protože to jsem nikdy nebyl. Prostě mě posuzuj podle toho, co jsem a co vypouštím z pusy a jaká je moje práce, neznámkuj mě jako ve třídě! Je to, jako bych znova právě vyšel ze školy! Já jsem už absolvoval školu showbyznysu, nebo jak se tomu říká.

Kdo si myslíš, že je dnes dobrý?

(povzdech)

V kterémkoli oboru umění.

Víc, na egoistech je smutný to, že si moc nevšímají práce někoho jinýho. Posuzuju lidi jen podle toho, jestli znamenají nebezpečí pro moji práci, nebo ne. Yoko je pro mne tak důležitá jako Paul a Dylan dohromady. Ale nemyslím si, že ta chudák holka dojde uznání, dřív než bude po smrti, a možná bych moh na prstech jedný ruky spočítat lidi, který mají nějaký pojem o tom, kdo ona je nebo jaký jsou její názory nebo co její práce znamená pro tuhle přiblblou idiotskou zatracenou generaci! Může doufat, že dojde uznání, ale... Když já nemůžu dojít uznání a dělám to v tom zatraceným klaunským kostýmu, člověče, dělám to na ulicích. Obdivuju práci Yoko. Obdivuju Andyho Warhola. Trochu obdivuju Zappu, ale myslím, že je to podělanej intelektuál. Nedokážu přijít na nikoho jinýho. Obdivuju lidi z minula. Obdivuju Felliniho, pár kousků společně s Yoko. Obdivuju Fluxus. Opravdu se myslím, že to, co dělají, je krásný a důležitý. Poučila mě (Yoko) o věcech, který jsem předtím neznal, prostě proto, že jsem se pohyboval jinde. Takže teď poznávám některý jiný velký díla z minulosti i současnosti. Nejrůznější věci. Ale pořád mám rád Little Richarda! A mám rád Jerry Lee Lewise! Jsou jako primitivní malíři. Chuck Berry je jeden z největších básníků všech dob, mohlo by se mu říkat rockový básník. Jeho texty o hodně předběhly svou dobu. My všichni mu ještě hodně dlužíme, včetně Dylana. Vždycky jsem měl rád všechno, c o udělal. Byl o třídu výš než ostatní, pokračoval v tradici velkých bluesových umělců, ale psal svoje vlastní věci – já vím, že Richard to dělal taky, ale Berry fakt psal materiál, už jen texty byly fantastický, i když jsme nejmíň zpoloviny netušili, o čem mluví.

Y: Jsem do toho opravdu blázen.

J: My si oba navzájem sdělujeme svoje zkušenosti. A je to třeba, jako když hraješ hudbu nebo tak, zažil jsem to samý. Musel jsem se otevřít, abych slyšel. Musel jsem se úplně vyprostit z představy toho, co chci slyšet – nechat do sebe vstoupit abstraktní umění nebo hudbu. Ona musela udělat to samý pro rokenrol; bylo to intelektuální cvičení, protože jsme všichni zaškatulkovaný! Všichni jsme zavřený v malých krabičkách. A někdo musí přijít a – (vydává patřičný zvuk) natrhnout člověku jeho zatracenou hlavu, aby byla otevřená taky pro něco jinýho! Droga to udělá, LSD otevře člověku hlavu a on si pomyslí: „Do hajzlu!“ Některý umělci to dokážou, ale obvykle už musejí být tak asi dvě stě let po smrti, aby to šlo. Na umělecký škole nás učili jen o zatraceným van Goghovi a podobných věcech! Neřekli mi nic o nikom, kdo by byl ještě naživu! Neučili mě o Marcelu Duchampovi, a já jima za to opovrhuju. Až teprve Yoko mi pověděla, kdo to byl Duchamp a co udělal, což je něco úplně jinýho – fantastický! Vzal si pitomý kolo od bicyklu a řek: „Tohle je umění, vy idioti!“ Nebyl to Dalí. Dalí je fajn, ale je jako Mick.

Y: No vidíš, o Dalím jsi slyšel ve škole.

J: Ne, ale když bys zasadila věci do tý doby, byl by Dalí jako Mick a Duchamp by byl jako já nebo ty.

Y: Mick, ano, ano, ano, ano.

J: Mám Dalího rád, jenže ten zatracený Duchamp byl absolutně perfektní!

A proč Warhol?

Protože – protože – protože -

Y: Působí stejně.

J: On prostě...

Je velký originál.

Je velký.

Y: Hm, velký. Je to originál.

J: Je to originální velikán. Vytrpěl tolik bolesti, ale dosáh svý slávy a má svůj film a to všechno. Já nijak nežeru celý to feťácký teploušský prostředí a to všecko, v čem žije. Nevím, jestli žije takhle nebo jinak. Bere mě plechovka od polívky Heinz. To je něco! To nebyl jenom pop-art nebo nějaká stupidní pitomost jako Peter Max a celý ten psychedelický nesmysl.

Y: Ne, to není tak...

J: Warhol je jeden z velikánů! On řekl to, co nikdo jiný, Heinzova polívka! (Heinz soup). Řek nám to a já mu za to děkuju.

Fellini.

Myslím, že Fellini je víc jako Dalí...

Y: Dalí, jo.

J: Myslím tím, že Fellini je prostě velký.

Y: Prostě jsme viděli tu velikost...

J: Je to nářez vidět Felliniho filmy. Velký nářez pro smysly.

Y: Líbil se nám Občan Kane, viď? (smích)

J: Občan Kane. To je taky něco jinýho. Jenže chudák starej Orson (Welles), ten měl potíže. Šel do show Dicka Cavetta a tam mlel něco jako (smutně): „Prosím, mějte mě rádi, jsem teď ubohý tlusťoch a sněd jsem všechno to jídlo, a když jsem byl mladý, vedlo se mi dobře, umím hrát a režírovat a vy jste na mě všichni moc hodný, ale teď nedělám vůbec nic.“


Dokážeš si představit dobu, až budeš v důchodu?

Ne, to teda fakt nedokážu.

Y: Nejspíš bude pracovat až do osmdesáti, nebo dokud neumře.

J: No, já nevím. Nedokážu to předvídat. Protože i když jsi mrzák, můžeš dál malovat. Kdybych se nedokázal hýbat, maloval bych. Na tom nezáleží, víš? Jak jsem říkal o tom, co Yoko dokázala... povím ti, co udělala s Greenfield Morning. Vzala kus pokažený pásky, o který nikdo z nás nevěděl, co s ní, byla to prostě špatná páska, a pak jsem viděl, jak vytváří něco z něčeho, co jsme normálně vyhazovali. Ostatní věci, který jsme natočili, už byly v pohodě, měli jsme dobrý základy a všechno šlo podle plánu, bylo to dobrý nahrávání, ale na Greenfield Morning a Paper shoes nebylo nic, čeho by se mohla chytit. Prostě si vzala nic – stejně to dělával Spector – to je způsob, kterým se génius projeví v jakýmkoli oboru. Dej Yoko nebo Spectorovi kus pásky, stačí jen pět centimetrů, a oni ti z toho udělají symfonii. Člověk nemusí mít rokenrolovou školu, stejně jako já jsem se nemusel učit zpívat. Umím zpívat. Zpěv je zpěv, pokud lidi mají z toho, co člověk zpívá, potěšení. A nejde o to, jestli dokáže udržet notu nebo něco takovýho. A já nemusím... nemusím dělat rokenrol. Až budu starý, můžu... budem spolu dělat zvukový kulisy.

Y: (směje se)

Co lidem brání, aby pochopili Yoko?

No, vedla si dobře, dokud nepotkala Elvise. Už jsem ti povídal, že když Howard Smith ohlásil, že bude hrát její hudbu, začali mu všichni tyhle idioti telefonovat a říkali: „Neopovažujte se to hrát, ona rozbila Beatles!“ Ona Beatles nerozbila. A i kdyby to udělala, tak co to má společnýho s jejich podělanou deskou? Ale Yoko je žena a Japonka, staví se proti ní rasový předsudky a mužská nadřazenost. Je to jednoduchý. Lidi chodí a potřásají mi rukou, ale už ne... já říkám: „To je moje žena!“

Hm, právě proto nemají Yoko rádi.

Její práce je avantgardní. Copak někdo fakt chápal Warholu nebo rozuměl jeho filmům? (hvízdne)... ta „budova“, víš, „24 hodin spánku“ a tak... Zadky od Yoko jsou stejně důležitý. Film Zadky je stejně důležitý jako Seržant Pepper. Opravdu zasvěcený lidi o tom vědí. Ví se o ní v Paříži, ví se o ní v Moskvě, ví se o ní dokonce i v podělaný Číně. Ale v celku je nepřijatelná, protože je tak zatraceně avantgardní! Je těžký se s tím vyrovnat, člověče. Její bolest je taková, že se vyjadřuje způsobem, který člověka zraňuje! Že to nedokáže snýst! Proto nedokázali přijmout van Gogha a všechny ty věci. Je to příliš skutečný! Bolí to! Proto tě zabijou!

Jak si vysvětluješ svoji velkou popularitu?

Protože jsem se na to vybod – šel jsem v tý věci Beatles od válu. Byl jsem jako umělec, který odešel a... jako... copak jsi nikdy neslyšel o Dylanu Thomasovi a všech těch, co bez chlastu nikdy nenapsali ani řádku? Ty prostě odešli a chlastali, a Brendan Behan a všichni se uchlastali k smrti. Každý, kdo něco dokázal, je takový. Já prostě najednou zjistil, že jsem na mejdanu! Byl jsem císař a měl jsem miliony holek, drog, chlastu, zatracenou moc! A všichni vykládali, jaká jsem jednička. Jak jsem se odtamtud moh dostat, prostě... (bručí) byl jsem jako v nějakým zatraceným kočáru! Nemohl jsem pryč, ale nemohl jsem ani tvořit! Něco jsem vytvořil, vycházelo to, ale byl jsem na mejdanu, člověče! Z takových věcí se neodchází! Bylo to fantastický! Utek jsem z toho, v čem jsem vězel. Neslyšel jsem o ničem, i když... van Gogh byl ta nejskvělejší věc, o který jsem kdy slyšel. A dokonce i Londýn byl něco, o čem jsme snili, a přitom Londýn nic není! A Paříž a to všechno, bylo to všechno stejný. Utrh jsem se z těch zatracených pout, abych dobyl ten podělaný svět, zdálo se mi, že to bude skvělý! Užíval jsem si to, byl jsem v tom, ale byl jsem v tom taky chycený. Nemohl jsem s tím nic dělat. Nechal jsem se prostě unášet, byl jsem zaháknutý. Zaháknutý, stejně jako na drogách.

Co si myslíš o Americe?

Miluju ji, víš, a nenávidím ji (směje se).

Y: Je to strašně příjemná záležitost, viď?

J: Amerika je, kde to jede. Víš, měl jsem se narodit v New Yorku, člověče, měl jsem se narodit ve Village! Tam patřím! Proč jsem se nenarodil tady? Jako byla Paříž v osmnáctým století nebo co, ale Londýn to, myslím, nikdy nebyl. Moh být po literární stránce, když tam byli Wilde a Shaw a ty všichni. New York je to pravý! Děsně lituju, že nejsem Američan a nenarodil jsem se v Greenwich Village. Tam jsem měl být. Ale tak to nikdy nefunguje. Všichni míří do centra, proto jsem teď tady. Jsem tu, abych se toho nadýchal. Možná to umírá, nebo tu je možná ve vzduchu spousta špíny, ale tady to jede. A do Evropy si můžeš jet odpočinout, jako na venkov. Ale tý Ameriky je na mě moc a já jsem takový zatracený zmetek, že toho moc nesnesu, je toho na mě strašně moc.

Y: Je hrozně vysazený na New York.

J: Hrozně se toho bojím. Je toho tolik, a lidi jsou tak agresivní. Nedokážu to všechno snýst, víš? Musím jet domů, potřebuju se podívat na trávu. Pořád píšu o anglický zahradě a těch věcech. Potřebuju to, stromy a trávu. (K Yoko): Žejo?

Y: Ano, ano. Rozhodně.

J: Jo, potřebuju jet na venkov. Protože toho moc nevydržím...

Jaký je Liverpool?

Liverpool je jen místo, kde jsem vyrůstal. (Je to) jako kdekoliv... Mám rád to pojetí, ale nežiju tam.

Jak ovlivnila skutečnost, že jsi z Liverpoolu, tvoje umění?

Protože je to přístav, není to takový Balíkov jako někde ve střední Anglii, jako Středozápad, nebo jak tomu říkáte. Je to přístav, druhý největší přístav v Anglii. Na severu, mezi Manchesterem a Liverpoolem, se v devatenáctým století vydělávaly všechny prachy. Byli tam všichni hlavouni a významný lidi. A taky tu byli opovrhovaný lidi. Lidi z jihu se na nás dívali svrchu jako na nějaký zvířata. Jako je to tady s Jihem. Vy všichni z Východu si myslíte, že tam dole na Jihu jsou lidi prasata, a lidi z New Yorku si myslí, že na západním pobřeží jsou všichni burani a tak. Takže my byli Balíkov a taky – díky spoustě Irů, černochů, Číňanů a dalších – trochu jako San Francisco. Proč si myslíš, že Haight-Ashbury a to všechno vzniklo právě tam, a ne v L.A.? Stalo se to v San Francisku. Tam se lidi stahujou. L.A. jenom projedou a dají si tam hamburger. Liverpool byl taky takový, ale nedělo se tam nic velkýho, nebylo to americký, rozmáhala se tam chudoba. Bylo to hrozně chudý město a drsný. Ale lidi měli smysl pro humor, protože zažili tolik trápení. Takže si vykládali vtipy a ze všeho si vždycky utahovali. A je to i irský město. Tam přicházeli Irové, když jim došly brambory. A taky tam žilo plno černochů, který dřeli jako otroci, a byly tam i různý společenství obchodníků. Liverpool je kosmopolitní, právě tam si námořníci přiváželi na lodích z Ameriky desky s bluesovýma nahrávkama. A největší publikum country & western v Anglii je v Liverpoolu, nejspíš až na Londýn – vždycky až na Londýn, protože tam je víc všeho. Pamatuju si, že první kytaru v životě jsem viděl u jednoho chlápka na liverpoolským předměstí. Měl na sobě kovbojský oblek s hvězdama a kovbojský klobouk. A hrál na velkou akustickou kytaru. Jsou tam opravdoví kovbojové, berou to vážně. Byli tam už dávno předtím, než přišel rokenrol. Jsou tam folkový kluby a to všechno tam jede. Takže je tam dost rozmanitý životní prostředí.

Hned po Seržantovi přijel George do San Franciska.

George nakonec jel. Já si hrozně přál sem jet a žít někde na Haightově ulici. Myslel jsem si: No sakra, je tam LSD, a tohle je ta správná odpověď. Jedu tam. Chystal jsem se tam jet. Ale jsem moc nervózní, než abych doopravdy něco udělal. Myslel jsem si: Haightova ulice, pojedu tam a budeme žít jako oni, a já budu dělat muziku a tak. Ale samozřejmě se to neuskutečnilo. Ale v San Francisku se to podařilo, uskutečnilo se to... v pořádku, ne? Vešlo to do historie. Líbí se mi to, je to, jako když byl Shaw v Anglii, a všichni jeli do Paříže, a tady to bylo všechno... New York, San Francisco i Londýn. Dokonce i Londýn, něco jsme tam vytvořili, s Mickem a všema ostatníma. Nevěděli jsme, co děláme, ale povídali jsme si a klábosili u kafe, stejně jako to oni nejspíš dělali v Paříži, když mluvili o malování. My – (Eric) Burdon a Brian Jones jsme si celý dny a noci povídali o hudbě a přehrávali desky a žvanili a hádali se a opíjeli. Byly to krásný časy. Podobně se to odehrávalo i jinde. Mně prostě chyběl New York. V New Yorku měli svou vlastní bezva partu. Ona (Yoko) odtamtud vyšla. Tentokrát je to poprvé, co (New York) doopravdy vidím, chápeš, protože jinak jsem vždycky byl moc nervózní nebo jsem byl slavný Beatle. Dylan mě s sebou jednou vzal na něco jako okružní jízdu po Village, ale nikdy jsem ho (New York) pořádně nepoznal. Jen jsem věděl, že Dylan je New York, a vždycky jsem si tak nějak přál být tady, kvůli tý zkušenosti, kterou získal Bob tím, že tu žil.

Jaký je vlastně tvůj vztah k Dylanovi?

No, je to něco jako známost, protože jsme oba tak nervózní. Kdykoliv jsme se setkali, bylo to vždycky za příšerně nervy drásajících okolností. Vím, že jsem byl vždycky napnutý a Bob taky. Lidi jako (novinář) Al Aronowitz se nás pokoušejí dát dohromady. Byli jsme spolu, strávili jsme společně nějakou dobu, ale já jsem byl vždycky moc paranoidní nebo agresivní nebo něco jinýho a naopak. Ani jsme spolu doopravdy nemluvili, ale strávili jsme společně spoustu času. Přijel za mnou domů, což znamená do Kenwoodu, dokážeš si to představit? A já ani nevěděl, kam ho v tom měšťáckým domě, kde jsem žil, zavíst. Nevěděl jsem, co dělat a tak. Všechno to bylo takový divný. Radši jsem za ním chodil do jeho hotelu. Líbil se mi, protože napsal pár moc pěkných věcí. Líbily se mi jeho takzvaný protestní věci. A líbilo se mi, jak to zpívá. Nemusel jsem poslouchat slova. Přišel třeba se svojí nahrávkou a povídá: (napodobuje Dylana): „Poslechni si tohle, Johne.“ A: „Slyšels slova?“ A já mu odpovídal: „Na tom nezáleží, co se počítá, je jenom zvuk. Celkový dojem.“ Člověk nemusel poslouchat, co Bob Dylan říká, stačilo slyšet, jak to říká, jako by jeho přednes byl samotným poselstvím, všechno – jakákoliv směs – ale Dylan byl takový. Ale měl jsem docela dobrý...

Y: Ale hodně si ho vážíš.

J: ... Vážil jsem si ho, dost si ho vážím. Vím, že Paul ne. Myslím, že Paul žárlil. Paul neměl rád žádnýho jinýho umělce. To platí. Paul se ode mě nenechal vyhecovat. V mým životě bylo až moc otcovských rádců.

Y: A máš rád slova...

J: Taky mám rád slova, takže se mi líbila spousta věcí, co udělal. Mám rád slova.

Považuješ ho za velkého umělce?

Ne, dívám se na něj jako na dalšího básníka, nebo jako na soupeře. Četls moje knihy, který jsem napsal předtím, než jsem vůbec slyšel o Dylanovi nebo čet Dylana, nebo dokonce slyšel o komkoli, to je stejný. Nepřišel jsem po Elvisovi a Dylanovi, byl jsem tu vždycky. Ale když se seznámím nebo potkám s velkým umělcem, oblíbím si je. Prostě se do nich zblázním. Krátkou dobu jsem z nich naprosto nadšený a pak mě to přejde. A když nosí zelený ponožky, nosím taky nějakou dobu zelený ponožky.

Kdy jsi viděl Boba naposledy?

Přišel k nám domů s Georgem, když jsem napsal Cold turkey, a byli jsme...

Y: A se svou ženou.

J: ...a se svou ženou – já se ho pokoušel dostat k pianu, abysme udělali hrubou nahrávku Cold turkey, ale jeho žena byla těhotná nebo něco, a tak odešli. Ale teď už je mnohem klidnější než býval. Pamatuju si, jak jsme měli brejle proti slunci a oba jsme byli na tom pitomým svinstvu. A všichni ti feťáci kolem nás, a Ginsberg a všichni ty lidi. Byl jsem nervózní jak prase.

Kde to bylo?

V Londýně, když přijel.

Byl jsi s ním v tom filmu.

Aha, jo, ten jsem nikdy neviděl. Jsem tam. Vyděšený jak hrom.

Neviděl jsem to, ale někdo mi o tom vyprávěl.

Rád bych to viděl. Musím to vidět. Musím někoho požádat, aby mi to pustil.

Y: Jak bychom to mohli vidět? Mohl bys to zařídit?

Jistě.

Y: To je senzační!

J: Já to nikdy neviděl. Byl jsem děsně paranoidní, víš? Pořád jsem se něčeho bál, až Bob řek: „Chci, abys byl v tomhle filmu.“ Prostě mě tam chtěl mít. A já si myslel: Proč? Cože? Chce mě zničit! Prošel jsem celou tou hrůzou. Takže v tom filmu jenom tak blábolím (a) pořád mám nějaký poznámky, jako každý, když je nabuzený a lítá v tom. Jo. Co to říkal on?

Nepamatuju si to přesně, ale ty jsi vypadal opravdu dost nervózně.

Jo. Takže...

Y: Ráda bych to viděla.

J: ... Byl jsem vzhůru celou noc.

Pokoušeli jste se o humor?

Jo. To je ono. Byli jsme hrozně chytrý. Hm, to je hrozný. Ale byla to jeho scéna. To byl právě můj problém. Byl to jeho film a já jsem byl na jeho území. Proto jsem byl tak nervózní. Byl jsem na jeho mejdanu.

Y: Zítra večer?

J: Ne, Yoko, máme... ty se máš zítra podívat na ten torontský rockový film. Zítra máš dělat film a taky interview a nejspíš ses na zítřek domluvila s Howardem Smithem, aspoň tak to znělo v tom zatraceným telefonu. (ukazuje na Yoko) Tohle je ženská, která mě přivádí k šílenství.

Y: (směje se)

J: (směje se): Ne. Jo. Fajn. Tak zkus přibrzdit. Podíváme se na to někdy jindy. Ale jestli nám můžeš říct, jak se k tomu dostat, bylo by to hrozně zajímavý.

Je to Pennebaker.

Aha, no jasně. No, možná se s ním zítra uvidíme. Nevím, jak to stačíme, podívat se na to a zároveň dělat film. Bude to hrozně nabitý den.

Y: Měli bychom už raději jít.

J: No, radši půjdem a zkopírujem si tu pásku, protože to chci mít všechno v archivu.

(telefonicky asi o týden později)

Vracíš se zpátky do Londýna. Jakou máš zhruba představu o bezprostřední budoucnosti, řekněme tak příští tři měsíce?

Rád bych se trochu vypařil. Hodně mě to vyčerpalo, New York. Líbí se mi. Fascinuje mě, jako nějaký monstrum. Filmování je příjemný způsob, jak se seznámit se spoustou lidí. Myslím, že jsme toho oba řekli i dělali za těch pár měsíců dost, zvlášť v tomhle článku. Rád bych na chvíli vypadnul ze hry a počkal, až všichni...

Máš nějakou hrubou představu o příštích několika letech?

Ale ne, nedokážu myslet na několik příštích let; je obludný myslet na to, kolik let má člověk před sebou, miliony. Zvládám to tak v týdenních dávkách. Nemyslím o moc dál dopředu než tak týden.

Už nemám nic, na co bych se zeptal.

No to je teda pěkný.

Máš ty něco, co bys dodal?

Ne, nedokážu přijít na nic pozitivního a milýho, co by si získalo vaše čtenáře.

Zpívali jste: „Až mi bude 64.“ Máš nějakou představu o tom, co budeš dělat?

Ne, ne. Doufám, že z nás bude hezký starý pár žijící někde na pobřeží Irska nebo tak nějak a budeme si prohlížet výstřižkovou knihu našeho šílenství.