Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

Seznam článků

Četl jsem něco od Dereka (Taylora), když psal, jak k vám přicházejí mrzáci a jinak postižení lidé, aby se vyléčili. Jak to vlastně je?

No, to byla naše verze toho, co se dělo. Lidi se nás dotýkali, když jsme kolem nich procházeli. Kamkoli jsme se hnuli, nemohli jsme se chovat normálně, čekalo se od nás, že si necháme líbit všelijaký věci od starostů a jejich manželek a necháme se osahávat a poplácávat jako v Perným dnu, jenomže milionkrát častějš. Na americkým velvyslanectví, na britským velvyslanectví ve Washingtonu, nebo kde to bylo, ustřih nějaký zatracený idiot Ringovi vlasy uprostřed... Odešel jsem. Všem jsem vynadal a prostě jsem uprostřed toho všeho odešel. Ale už jsem zapomněl. Nějak jsem se zamotal. Na co ses ptal?

Na ty mrzáky.

Aha, jo. A kdykoli jsme jeli na turné, ať už po Británii, nebo kamkoli jinam, vždycky tam bylo pár míst rezervovaných pro mrzáky a lidi na kolečkových křeslech. Protože jsme byli slavný, čekalo se od nás, že budeme mít v šatně pořád nějaký lidi – epileptiky anebo co. Měli jsme na ně být hodný. Ale člověk chce být sám a neví, co má povídat. Oni obvykle říkali: „Mám vaši desku,“ nebo nemohli mluvit nebo tak. A jenom se chtěli dotknout... a vždycky tam byla matka nebo ošetřovatelka, která je postrkovala. Byli by řekli ahoj a odešli, ale oni je k člověku přistrkovali, jako by byl Kristus nebo něco takovýho, nebo jako by kolem nás byla nějaká aura, která by se na ně mohla přenýst. Takhle to bývalo. Začali jsme být hrozně otrlí. Bylo to prostě děsný. Člověk šel každý večer na pódium, a místo aby viděl holky, uviděl vepředu řadu plnou mrzáků. Když jsme vystupovali, zdálo se, jako bysme byli pořád obklopený mrzákama a slepcema. A když jsme procházeli chodbama, každý se... oni se nás všichni dotýkali. Bylo to hrozný.

Tehdy jsi musel být ještě dost mladý a naivní.

Jo. Hm, tak naivní jako v Písání.

Ale určitě tě to muselo přimět, aby ses aspoň na chvíli zamyslel.

Nad čím?

Nad...

Ne, myslel jsem tím, že jsme věděli, oč jde. Ta hra je stejnou celou...

Neudivovalo tě v tu dobu, když jsi viděl, jak od vás všichni očekávají, že dokážete...

To je trochu bulvární vyjádření toho, co se tenkrát dělo. Byl to vlastně takový náš soukromý vtip, že se od nás čeká, že je vyléčíme, tyhle věci říkával Derek. Protože je dost hrozný to takhle povědět. Bylo nám jich líto. Každýmu by bylo. Člověk se cítí tak trochu trapně, když ho obklopujou slepý, hluchý a zmrzačený lidi. Jenom, že jsme mohli říct jen tolik, při všem tom tlaku na nás a tak. Ale ono to prostě narůstalo dál a dál. Čím slavnější jsme byli, tím neuvěřitelnějším věcem jsme museli čelit a tím víc se od nás čekalo. Až tak, že když si člověk třeba nepotřás rukou se starostovou ženou, začala ho urážet a ječet nebo vykřikovat: „Jak si to mohli dovolit?“ Derek vykládá jednu historku, jak jsme spali po vystoupení v hotelu někde v Americe a nějaká taková starostova žena přišla a řekla: „Vzbuďte je! Chci se s nimi seznámit.“ A Derek namítl: „Nebudu je budit.“ A ona spustila: „Koukejte je vzbudit, nebo to povím novinářům.“ Vždycky to tak bylo, vždycky vyhrožovali, že budou informovat tisk, že budeme mít špatnou publicitu, když se nekoukneme na jejich zatracenou dceru, co nosí rovnátka. Vždycky to byla dcera policejního ředitele nebo starosty, vždycky ty nejnepříjemnější typy. Protože měly tak děsně nepříjemný rodiče, museli jsme se s nima setkávat. A tyhle lidi se na nás vrhali. Pro mě to byla ta nejvíc ponižující zkušenost. Jako když jsme seděli u bahamskýho guvernéra, protože jsem tam točili Help!, a ty zatracený maloměšťácký megery a panáci, co se vyšplhali do střední třídy, si na nás otvírali huby a kritizovali naši práci a naše chování. A já se vždycky opil jako typický – ať už to je cokoliv – a vracel jim to. Nedokázal jsem to zvládnout. Děsně mě to uráželo, moh jsem se zbláznit, nadával jsem jim a tak. Vždycky jsem něco udělal. Nemoh jsem to snýst. Bylo to hrozný. Celá ta práce byla hrozná. Bylo to zatracený ponižování. Člověk se musí naprosto ponížit, aby byl tím co Beatles, a tohleto mě právě štve. Dělal jsem to, ale nemoh jsem to vědět, nemoh jsem to předvídat, prostě se to dělo, postupně, dokud člověka neobklopovalo totální šílenství. A pak dělá přesně to, co nechce dělat s lidma, který nemůže vystát – s lidma, který nenáviděl, když mu bylo deset. A právě tohle říkám na tomhle albu, říkám: „Pamatuju si, o čem to všechno je, vy hajzlové, jděte všichni do háje.“ Tohle jim říkám: „Jděte všichni do háje. Dvakrát mě nedostanete!“

Vzal bys to všechno zpátky?

Co?

Být jedním z Beatles?

Kdybych moh být třeba nějaký zatracený rybář, tak jo! Kdybych měl schopnosti být čímkoli jiným, než jsem, byl bych tím. Není to žádná sranda být umělec. Ty víš, jaký je psát, není to sranda, je to mučení. Čet jsem o van Goghovi nebo o Beethovenovi, o jednom z těchhle chlapů. A tuhle jsem čet v jednom článku: „Kdyby měli psychiatry, nikdy bychom se nedočkali velkých Gauguinových obrazů.“ A tyhle zatracený hajzlové nás prostě vysávají k smrti. Protože jediný, co dokážem dělat, je dřít jako cirkusový zvířata. Z toho důvodu mě štve být umělcem. Štve mě hrát pro zatracený idioty, který nechtějí vědět... který nevědí... vůbec nic. Protože nedokážou cítit... já jsem ten, kdo má cítění, protože já jsem ten, kdo vyjadřuje to, o co oni se jenom pokoušejí. Žijou skrz mě a ostatní umělce. A my jsme ty, co – dokonce i boxeři. Když Oscar (Bonavena) vstoupí do ringu, můžou se zbláznit. Zasáh Claye jenom jednou a oni mu teď všichni fandějí. Tohle mě štve. Raděj bych byl v publiku, fakt, ale už to nedokážu. Víš, jedním z mých velkých přání je být zatraceným rybářem! Vím, že to zní hloupě a raděj bych byl bohatý než chudý a všechno to ostatní. Ale ta bolest, raděj bych nebyl... přál bych si být... blažená nevědomost nebo tak nějak. Když nevíš, člověče, tak nemáš taky žádnou bolest. No, nejspíš nějakou jo, ale takhle to vyjadřuju. Jsou to kecy'

Jak podle tebe Beatles ovlivnili dějiny Británie?

O dopadu na dějiny nic nevím. Lidi, který mají moc a vládu, a třídní systém a celá ta nesmyslná měšťácká scéna je přesně stejná, až na to, že je tu fůra zatracených teploušských dětiček ze střední třídy, který se motají po Londýně s dlouhýma vlasama a v módním oblečení. A Kenneth Tynan si vydělal jmění na slově „šoustat“. Ale až na to se nic nestalo. Všichni jsme se ale vyparádili. U vesla jsou ty samý hajzlové, stejný lidi řídí všechno. Je to pořád úplně stejný! Podfoukli děcka. Všichni jsme trochu dospěli a stala se změna, jsme trochu svobodnější a tak, ale je to stejná hra. Ve skutečnosti se nic nezměnilo. Je to stejný! Pořád stejná historie, dělají pořád ty stejný věci, prodávají zbraně do Jižní Afriky, zabíjejí černochy na ulici, lidi žijou v zatracený bídě a lezou po nich zatracený krysy. Člověku se nad tím chce blít a já už jsem se taky probral. Ten sen je pryč, je to pořád stejný, jenom je mi třicet a spousta lidí si nechala narůst dlouhý vlasy, to je všechno.

Y: To je dost tvrdé, ne?

J: Takový to je, člověče. Nic se nestalo, až na to, že jsme dospělí. Udělali jsme svoje, přesně tak, jak nám to říkali. „No tak, no tak, děti,“ - je to přesně stejný. Řada těch z tý takzvaný „nový generace“ si sehnala práci a tak. Nic se nezměnilo, my jsme menšina. Lidi, jako jsme my, vždycky bývaj. Možná jsme ale trochu větší menšina, protože se snad něco nebo něco jinýho stalo.

Y: A já si na Johnově hudbě vážím toho, že je opravdu hrozně opravdová. Víš přece, jak lidi vykládají dětem o Santa Clausovi a o tom všem, a víš také, kdy se na Santa Clause a všechen ten nesmysl kolem přestává věřit, no a jediné, co mám proti Georgi Harrisonovi, je, že pořád ještě tvrdí, že Santa Claus existuje.

J: Ale to... on... to nic není...

Y: Protože on říká, že...

J: No to je otázka věku nebo čeho, nebo toho... jeho... on nemůže... on tomu věří, to je...

Y: To neznamená, že...

J: To není... to není vědomá volba. Je mu pětadvacet nebo kolik.

Y: No, jenomže skutečnost je taková, že...

J: Ale to není k ničemu – nesrovnávej to s Georgem...

Y: No dobře, nebudu to srovnávat s Georgem, ale on je...

J: O tomhle stejně nemluvíme. Mluvíme o sociální revoluci v Anglii. Ne, já ne... nemám rád... tohle nechci... je těžký nesrovnávat to s Georgem, dokonce i pro nás. Ale já nechci být srovnávaný s Georgem. Proč bych s ním měl být srovnávaný? Co?

Y: Máš pravdu.

J: Víš přece, že moje hudba nemá s Georgeovou nic společnýho.

Proč myslíš, že byl vliv Beatles v Americe o tolik větší než v Anglii?

Řek bych, že je to stejný, jako proč jsou americký hvězdy mnohem větší v Anglii. Nevím. Protože to je -

Zelenější tráva u druhých?

Tráva je zelenější. A v době, kdy jsme se sem dostali, jsme už opravdu byli profesionálové. Už jsme v tom uměli chodit. Když jsme sem dorazili, věděli jsme, jak zacházet s tiskem. Britský tisk je ten nejhouževnatější na světě – dokázali jsme zvládnout cokoli. Byli jsme v pohodě. Vím, že jsem si v letadle myslel: Tohle nezvládnem. Nebo jsem to možná řek někde ve filmu. Ale věděli jsme. Bylo nám jasný, že jakmile vás dostanem do spárů, tak jim to natřem. Byli jsme noví. Když jsme sem přijeli, všichni jste tu chodili v krátkých kalhotách, s trávníkem na hlavě a rovnátkama v puse. A najednou nám vykládají, že... Beatles jsou prý passé a takový věci, člověče. Holky tu vypadaly jako kobyly z roku 1940. Nebyla tady žádná představa o módě nebo něco takovýho. Chci říct, že jsme si prostě mysleli: „To je ale ohavná rasa.“ Vypadalo to prostě nechutně. Mysleli jsme si, jak jsme moderní, ale samozřejmě jsme nebyli. Prostě jen nás pět – my a Mick – jsme byli moderní, zbytek Anglie byl přesně takový jako vždycky. Ale člověk má sklon k nacionalismu. Opravdu jsme se Americe smáli, až na její hudbu. Černošská muzika nás fakt chytila. Tady se dokonce i černoši smáli lidem, jako byli Chuck Berry a zpěváci blues. Mysleli, že není k ničemu dát se na fakt dobrou černošskou muziku. Bílí poslouchali jenom Jan & Dean a podobný věci. Připadali jsme si, jako bysme byli... měli jsme... to poselství znělo: „Poslouchejte tuhle hudbu.“ V Liverpoolu to bylo stejný. Připadali jsme si hrozně výjimečný a nekonvenční, když jsme v Liverpoolu poslouchali Ritchieho Valense a Barretta Stronga a všechny tyhle desky ze starých časů, který už nikdo nikde neposlouchal, až na Erika Burdona (z Animals) v Newcastlu a Micka Jaggera v Londýně. Bylo to takový ojedinělý – bylo to fantastický. A pak jsme přijeli sem a bylo to stejný. Nikdo v Americe neposlouchal rokenrol nebo černošskou hudbu. A my si mysleli, že jako... mysleli jsme, že přijíždíme do jejich kolíbky. Ale nikdo o tom nechtěl nic vědět.

Proč jsi udělal Revolution?

Kterou?

Obě.

Tři. Jsou tři.

Dobře. Tak začněme singlem.

Když George a Paul a prostě všichni byli na dovolený, udělal jsem Revolution, která je na LP, a Revolution 9. Chtěl jsem ji vydat jako singl, ale všichni tvrdili, že není dost dobrá. Vrátili se domů, já měl všechno připravený, a oni prohlásili, že to není dost dobrý, a tak jsme vydali, co to bylo, Hello goodbye nebo nějakou jinou pitomost. - Ne, vydali jsme Hey Jude, promiň, ta za to stála. Ale mohli jsme mít obě. Chtěl jsem to vydat jako svoje vyjádření k revoluci, myslel jsem, že už je načase, abysme o tom sakra mluvili, stejně jako jsem si myslel, že je čas už nějak začít reagovat na vietnamskou válku. Byli jsme tehdy na turné s Brianem. Museli jsme mu říct: „Tentokrát hodláme mluvit o válce, nebudeme jenom žvanit.“ A já chtěl mluvit o tom, co jsem si myslel o revoluci. Přemýšlel jsem o tom v horách v Indii. A pořád ještě jsem měl ten pocit „Bůh nás zachrání“ a „Bude to v pořádku“. Ale dokonce i teď říkám: „Drž se, Johne, bude to v pořádku.“ Jinak bych to nevydržel. Ale proto jsem to dělal, chtěl jsem říct svůj názor na revoluci. Chtěl jsem povědět tobě nebo komukoliv, kdo by poslouchal a komunikoval: „Co tomu říkáš? Takhle to vidím já.“ A proto jsem v jedný verzi mluvil o násilí, „s ním nebo bez?“, protože jsem si nebyl jistý. Ale ve verzi, kterou jsme vydali, se už zpívá: „Se mnou nemůžeš počítat“, aspoň myslím. Protože ani trochu neobdivuju násilnou revoluci. Nechci umřít. Ale začínám si myslet, že co jinýho by se mohlo stát. Zdá se to nevyhnutelný.

Násilná revoluce?

Jo. A Revolution 9 byl neuvědomělý obraz toho, co si doopravdy myslím, že se stane, až k tomu dojde. Bylo to prostě jako kreslit obraz revoluce. Protože z okamžitýho popudu jsem dělal... všechny ty věci jsem dělal na smyčky. Měl jsem asi třicet smyček, nacpal jsem je na jednu základní stopu. Připadal jsem si jako Beethoven, šel jsem nahoru a sestříhal jsem to a pouštěl pozpátku a tak, abych dostal zvukový efekty. A jedna ta věc byla technická testovací páska, kde někdo (robotím hlasem) říká: „Tohle je test EMI, série číslo devět.“ Tak jsem odstřihl všechno, co říkal, a měl jsem „číslo devět“. Devítka je... já nevím, náhodou je to datum mýho narození a moje šťastný číslo a to všechno, ale já si to neuvědomoval. Bylo to prostě legrační, ten hlas, který říkal: Číslo devět.“ Bylo to jako vtip, opakovat pořád dokola „číslo devět“. Tak to všechno bylo.

Y: Taky je to nejvyšší číslo v řadě od jedné do devíti.

J: Devět, jo, to je... je to všechno... je v tom spousta symbolů, ale stalo se to úplně náhodou. Byla to technická páska a já jsem prostě použil všechny ty kousky, abych udělal montáž. Ale opravdu jsem chtěl, aby to vyšlo. To je fuk. Takhle to cítím. A taky trochu znám předsedu Maa a vždycky je mi z toho trochu divně, protože jsem si myslel, že když jim má být ublíženo, je hlavním smyslem nerozčilovat býka tím, že mu budu mávat před očima rudou vlajkou. Fakt jsem si myslel, že... že láska nás všechny zachrání, ale teď nosím odznak předsedy Maa, tak je to. Prostě si začínám myslet, že dělá dobrou práci.

Y: To dělá.

J: Zdá se. Ale nemůžu to vědět, pokud jsem nebyl v Číně. Nebudu takový. Nejsem takový. Prostě mě zaujal dost na to, abych o něm zpíval. Ale zajímalo mě, co dělají ty děti, co jsou opravdoví maoisti. Chtěl jsem vědět, jaký k tomu mají motivy nebo co se tam skutečně děje. A myslím si, že jestli chtěli revoluci, jestli opravdu chtěli být chytrý, tak jaký mělo smysl říkat: „No tak, jsem maoista, a proč mne nezastřelíte?“ Myslím, že to nebyl moc chytrý způsob, jak dosáhnout toho, co chtěli.

Nevěříš doopravdy tomu, že míříme k násilné revoluci?

Nevím. Nemám o tom o nic větší představu než ty. Nevidím... nakonec se to stane. Musí se to stát. Co jinýho by se mohlo stát? Může se to stát teď nebo se to může stát za padesát nebo za sto let, ale je to dost...

Problém je v tom, že v dnešní době by násilná revoluce opravdu znamenala konec světa.

Ne nevyhnutelně. Všichni to pořád opakují, ale já tomu moc nevěřím. Jestli jo, tak fajn. Vracím se zpátky tam, kde jsem byl, když mi bylo sedmnáct. V sedmnácti jsem si myslíval: Přál bych si, aby došlo k nějakýmu zatracenýmu zemětřesení nebo k revoluci nebo tak, prostě jen moct jít ven a krást a dělat to, co teď dělají černoši. Kdybych byl černoch, byl bych pro všema deseti. A kdyby mi bylo zase sedmnáct, bych bych taky všema deseti pro, protože co může člověk ztratit? A teď nemám taky co ztratit. Nechci umřít a nechci být fyzicky zraněný, ale sakra, člověče, jestli vyhoděj svět do vzduchu, do háje s tím! Nic už nás nebude bolet. Zapomeň na to! Žádný problémy!

Ale ty zpíváš: „Drž se, světe.“

Jo, taky zpívám: „Drž se, Johne,“ protože nechci umřít. A jsem zbabělý. Nejsem zbabělec, jen nechci umřít. Nechci být zraněný. A prosím, nebijte mě!

Takže máš pocit, že když se budeme držet, bude to v pořádku?

Bude to v pořádku teď, v tuhle chvíli to je v pořádku. To, co jsme zapomněli o LSD je – žít teď, v tuhle chvíli. A držet se teď! Můžeme si dát šálek čaje nebo kdykoliv můžeme zažít chvilku štěstí. A o tom to všechno je. Prostě chvilku po chvilce. Tak teď žijeme. Ale opravdu tak žít. Vážit si každýho dne a taky se ho děsit.

Y: (směje se).

J: Možná je to zrovna ten poslední. Vím, že to zní směšně, ale člověka může třeba přejet auto. I když ho doopravdy začínám oceňovat, až když si ho vážím.

Y: To je pravda.

Líbí se mi ta filozofie „Drž se“, protože nic jiného nám opravdu nezbývá.

Jo, prostě se jen držet den za dnem.