Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Kdy jsi poprvé zaregistroval stereo? Kdy sis uvědomil, že bys mohl natáčet stereo?

Ále, tehdy nebo ondy, už ani nevím. V jednom období jsme si začínali uvědomovat, že si nahrávky můžeme mixovat klidně sami. Začali jsme ve studiu poslouchat nebo se ptát: „A proč to nemůžeme udělat takhle?“ Prostě jsme postávali u (mixážního) pultu a říkali: „Hm, dobrá, a co třeba tohle?“ A George (Martin) odpovídal: „Jak se vám líbí tohle?“ Od začátku nám předváděli jenom hotový věci. My jsme se ptali: „Co se stalo s basama?“ nebo tak, a oni odpovídali: „No, takhle to prostě je.“ Tak nějak. Nejspíš to přicházelo postupně.

Bylo Rubber soul první album, které jste sami plně kontrolovali?

Myslím, že ano, úplně. Převzali jsme to a říkali jsme: „Tohle bych tam chtěl mít. A mělo by to být takhle,“ a tak dál a tak dál. Mám ten dojem. Jestli to tak zní, tak se to stalo tehdy. Je zjevný rozdíl v...

Co si myslíš o Give peace a chance?

Jako o desce?

Jo.

Myslím, že je bezvadná.

Viděl jsi Den moratoria ve Washingtonu?

Jo, jistě, kvůli tomu ta píseň vznikla. Myslím, že jsem slyšel... nevím, jen si vzpomínám, že jsem je slyšel všechny zpívat. Už nevím, jestli to bylo v rádiu nebo v televizi, ale byla to pro mě opravdu velká chvíle. O tom ta píseň byla, protože já jsem ostýchavý a zároveň agresivní. Takže vkládám velký naděje do toho, co dělám, do svý práce. A taky jsem strašně zoufalý, že to je všechno nesmysl a na houby – jak může člověk překonat Beethovena nebo Shakespeara nebo cokoliv? A v koutku duše bych chtěl napsat něco, co by překonalo We shall overcome (Jednou bude líp). Nevím, proč se vždycky zpívá právě tohle. Pomyslel jsem si: Proč někdo nenapíše něco takovýho pro lidi dneska? To je přece moje práce. Naše práce je psát pro dnešní lidi. Aby písničky, který si budou zpívat v autobusech, nebyly jenom o lásce. Stejný naděje vkládám do Working class hero, ale vím, že to je jiný pojetí. Myslím, že je to revoluční píseň – fakt revoluční. Prostě si myslím, že to pojetí je revoluční. Doufám, že je to pro dělníky, a ne pro šlapky a buzíky. Doufám, že je o tom, o čem byla Give peace a chance. Ale nevím – na druhou stranu to můžou ignorovat. Myslím, že je to pro lidi, jako jsem já, pro dělnickou třídu, která časem zřejmě přejde do střední třídy nebo se dostane do mašinérie. Je to moje zkušenost a doufám, že pro lidi je to prostě varování, „dělnický hrdina“.

Y: Je to fantastická písnička!

J: Ne, já rozhodně nechci chválu, já jen... jen říkám, že si myslím, že je to revoluční píseň. Ne ten song sám, je to píseň pro revoluci.

Mohl bys vědomě vydat komerční věc – máš cit pro to, co by mohlo zabodovat na hitparádách?

Ne. Koukej, myslím na Mother jako na komerční věc, protože celou dobu, co jsem to psal, jsem si právě ji nejvíc zpíval a taky se mi zdá, že se mi nejvíc uhnízdila v hlavě. Jsem přesvědčený, že Mother je komerční věc. Ale...

Souhlasím.

Ty souhlasíš? No děkuju. Ale říkals, že God...

Ne, já ne.

Ne, ne, ale všichni pořád hrají God nebo Isolation.

Pokud jde o Mother, máš pravdu, protože i já ji mám pořád v hlavě.

Jo, jasně.

Důvěřuj svému instinktu. Vydej to.

Jo, ale je v tom taky politika. Politika připraví půdu pro moje album. Stejně jako My sweet Lord připravilo půdu pro Georgeovo (All things must pass). Nehodlám vydávat podobný hity. Lidi si nekoupí moje album jenom proto, že se líbí Rolling Stone. Lidi musí dostat nějaký reklamní fígl, musí se jim to předvíst z těch nejlepších stránek. A když může Love... protože tuhle píseň mám rád. Líbí se mi melodie a slova a všechno, myslím, že je skvělá. Jsem hlavně rocker, to je všechno. Původně jsem uvažoval o tom, že by Love a Mother vyšly spolu na jednom singlu, ale chci jednu vydat s ní (s Yoko). Takže budu muset jednu vyhodit. Ale myslím, že Love pro mě udělá víc.

To si nemyslím. Říkám ti, důvěřuj svému instinktu... Mother – to je to pravé. Co ti zůstane v hlavě déle?

No, ale když budeš poslouchat Love víc, pak ti zůstane v hlavě dýl. Love je taky komerční.

Poslouchal jsem obě stejně často a Mother mi pořád zní v hlavě.

Jo, tomu rozumím. Když si vezmeš jenom Love, je to singl písnička a je z ní singl deska. Mother je singl, Love je singl, God by mohl být. Stejně jako Isolation a Remember.

Y: A Working class hero.

J: Píšu singly, napsal jsem je všechny stejně. Ale u Mother – musíš počítat taky s textem. Kdybych dosáhl vyššího prodeje zpíváním o lásce než zpíváním o matce, udělal bych to.

Y: Protože by to otevřelo dveře pro...

Chápu...

J: Otvírám dveře pro Johna Lennona, ne pro hudbu nebo pro Beatles, nebo pro hnutí nebo cokoliv jinýho. Představuju se tak široký veřejnosti, jak to jen jde. A vykládám, co si myslím, jako výsledek toho, že oni říkají něco mně. Je tu taky spousta takových drobných vedlejších záležitostí – tohle není pro zveřejnění – jako když se společnost Capitol pokouší tvrdit, že to není deska Plastic Ono Bandu. Ale to opravdu nemá nic společnýho s Love. Pokouší se teď (gramofonová společnost) vykládat, že tohle je John Lennon, jeden z Beatles. A proto je to něco jinýho, víš? Protože když drželi basu s McCartneym, jako že teda drželi, a mysleli si, že jsem jenom idiot, co se fláká s japonskou courou, a nechtěli vydat muziku, kterou jsme dělali, jako Toronto, protože se jim to nelíbilo, byli ochotný mě nechat být jako Plastic Ono Band a dovolit mi to vydávat, musel jsem ale mít zvláštní povolení. Protože Beatles jsou vnímaný jako Beatles nebo jako individuální muzikanti.

Jaké jsou důsledky?

Důsledky jsou ty peníze – pokaždý jde o peníze, člověče. Říkaj: „Vypadá to jako album Johna Lennona, ne Plastic Ono Bandu.“ No, pro mě je to Plastic Ono, jinak bych to takhle nevydával (na druhých stranách singlů). Takže to je další důvod, proč nás vydávat dohromady, jako tohle. Jsou tu všechny tyhle věci. Ale chci uvažovat o Love. Víš, původní myšlenka byla, že na albu není dost věcí na to, abysme vydávali singly. Protože je tam jenom deset věcí nebo devět, když nepočítáš Mummy. To znamená, že by se to nekupovalo. Já mám ale pocit, jako by tam bylo aspoň čtyřicet písní.

Y: Je to pořádná síla.

J: Jenže je tu ještě záležitost trhu. Nehodlám to přehlížet. Mám v úmyslu prodat tolik alb, kolik dokážu, tolik desek, kolik bude možný, protože jsem umělec, co chce, aby ho všichni milovali a aby si všichni kupovali jeho věci. A o to se budu snažit. A už se nebudu zaprodávat.

Nápad vydat něco komerčního, abych přiměl lidi koupit si album, je samozřejmě pochopitelný. V tomto bodu není co řešit, otázkou ale zůstává, která je komerčnější, Love, nebo Mother?

Jak rychle se dostaneš na první místo žebříčku? Jde o to, že Love přitáhne díky tomu vzkazu v ní víc lidí, člověče. Hodně, spousta lidí nebude mít Mother ráda, protože je zraňuje. Když si člověk pustí to album poprvý, zjistí, že to nemůže pochopit. Všichni reagujou přesně stejně. Pomyslí si: A do háje! Tak je to u každýho. A podruhý začnou říkat: „No, dobře, je to trochu...“ takže na ně nemůžu hodit Mother. Potvrdilo by se tak podezření, že ten John Lennon a ta jeho coura zase jedou v něčem hnusným. Lidi nejsou tak svobodomyslný. Studenti si to tak neuvědomujou, jsou prostě stejný jako všichni ostatní. „Ach, ach, to je děs... neříkej mi, že jsem... je to vážně strašný.“

Y: „Proč obviňuje svou matku?“

J: „Buď už hodnej chlapec, Johne,“ nebo „Ty jsi zažil těžký věci, ale já, já a moje matka...“ Tak tímhle vším musí všichni projít. Love jsem napsal v láskyplný náladě. Ve všem tomhle hnusu jsem ji napsal v oblaku lásky. Je pro Yoko, má pro mne všechny ty vedlejší významy. Je to krásná melodie, a já nejsem dokonce ani známý tím, že bych psal melodie. Je tu ten úhel pohledu. Lidi to sice budou poslouchat, ale už vyslechli všechny ty nesmysly, že „je to zakázaný a on nevěří v Boha a v Kennedyovy a – můj Bože, co je vlastně zač,“ - to všechno. Já to překonám, víš? Ta výpověď totiž zní: „Mezi tím vším v životě je tohle, ale taky tohle.“ Jsem totiž dost dobrý (směje se), v tomhle jsem fakt přesvědčil sám sebe.

Y: Ale to je pravda – opravdu je to moc dobrá věc.

J: Myslím tím, brrr, ano. Ale pořád ještě nad tím uvažuju.

Y: Lidé považují Mother za moc osobní.

J: To mi udělá dobře. Jestli to půjde, budu rád. Do toho.

Napsal jsi většinu písní na tomhle albu s kytarou, nebo při klavíru?

Ty, který hraju na kytaru, jsem složil s kytarou. Ty, co hraju na klavír, jsem složil u piana.

Jaký si myslíš, že je rozdíl mezi písničkami pro klavír a písničkami pro kytaru?

No tak uvažuj o rozdílech mezi I found out (Zjistil jsem) a Remember. Je tam víc písní pro piano než pro kytaru.

Jaký je v tom pro tebe rozdíl, když skládáš?

Protože na piano hraju ještě hůř než na kytaru, je ta paleta dost chudá, jak se říká. Takže překvapuju sám sebe. Musím myslet třeba na to, že mám přejít od C k A, ale polovinu doby si nejsem moc jistý, kde jsem. Když chci zahrát akord na kytaře, prostě udělám ding a je to tam, může to být úplně obyčejný – je to jen šest nebo sedm (poloh). Na pianě nevím, co to je. Takže moje pocity jsou takovýhle. Ale o kytaře toho vím dost, dokázal bych se s ní uživit. Kdybych chtěl psát jen jako rocker, musel bych hrát jenom na kytaru, protože na piano neumím hrát natolik dobře, aby mě inspirovalo k rocku. Takhle to je. To je skutečný rozdíl.

Které svoje písně považuješ za nejlepší?

Ze všech? Ze všech?

Ze všech. Která je nejlepší?

Jediná nejlepší ze všech?

Přemýšlel jsi o tom?

Nevím, víš, kdysi se mě někdo zeptal, která je moje nejoblíbenější písnička, jestli Stardust nebo něco takovýho. Já nemůžu... takovýhle jednoznačný rozhodnutí nemůžu udělat. Mám rád... vždycky jsem měl rád Walrus, Strawberry fields, Help!, In my life. To jsou některý moje oblíbený.

Proč Help!?

Protože to myslím vážně. Je opravdová. Slova jsou dnes stejně dobrý jako byly tenkrát. Není v tom žádný rozdíl. Uklidňuje mě, když vím, že jsem byl tak citlivý nebo co... ne citlivý, ale že jsem si i tenkrát uvědomoval sám sebe. Bylo to bez LSD, bez ničeho, no, dobrá, trocha marjánky, nebo něco. Jen jsem prostě zpíval: „Help!“ a myslel jsem to doopravdy. Tu nahrávku nemám zas tak moc rád, líbí se mi ta píseň. Udělali jsme to moc rychle a snažili jsme se být komerční a to všechno. Mám rád I want to hold your hand. Napsali jsme ji společně – je to krásná melodie. Možná že udělám I want to hold your hand i Help! znova, jako remake, protože se mi líbí. Zpívám si je, patří k těm písním, co si občas zpívám (směje se).

A proč Strawberry fields? Zase proto, že je opravdová?

Protože je opravdová, jo. Tehdy byla opravdová a je jako povídání. „Někdy si myslím, že ne, ale já... pak zas chci říct... ty víš,“ tak nějak. Podobně jako v jedný věci od Eltona Johna, kde si povídá sám k sobě, něco jako zpěv. Říkal jsem si, že je to hezký. Tohle mi to trochu připomíná.

Písně jako Girl?

Jo, tu mám rád.

Run for your life (Běh o život)?

Run for your life jsem vždycky nesnášel.

Proč?

Nevím. Protože to byla jedna z těch, co jsem vypotil jenom proto, abych něco napsal. Byla falešná, ale Girl je opravdová. Žádná taková dívka neexistuje, byl to jenom sen. Ale slova jsou v pořádku. Je to o... no... „Když byla mladší, poučila se, že bolest vede k radosti, pochopila to“, tohle všechno. Je to trochu jako filozofický citát. Je to rozumný. Přemýšlel jsem o tom, když jsem to psal. Není to prostě jenom písnička. Je to o holce, z který se na konci náhodou vyklubala Yoko, ale je to taková holka, kterou většina z nás hledá. Je spousta písniček, který jsem zapomněl, ale tuhle mám fakt rád. Taky Across the universe (Napříč vesmírem) mám rád.

Proč?

Je to jeden z nejlepších textů, co jsem kdy napsal. Popravdě řečeno je možná ten úplně nejlepší. Je to jeden z nejlepších. Je to dobrá poezie, nebo jak to chceš nazvat. Obstojí i bez melodie. Ty, který mám rád, můžou existovat i samy jako text, bez nápěvu. Nemusí je doprovázet žádná melodie. Jsou to básně, můžeš si je číst.

To je tvoje nejvyšší kritérium?

Ne, je to jenom jedno z těch, který se mi náhodou líbí. Rád si taky čtu básně jiných lidí.

Tak co se stalo s Let it be?

No, to je další podobný případ jako Magical mystery tour, která... (povzdech)... no, tak nějak... to je... je těžký to povědět. Stručně řečeno, Paul chtěl dělat... byl čas na další beatlesovský film nebo něco a Paul chtěl, abysme vyrazili na cestu nebo něco udělali. Jako obvykle jsme George a já protestovali: „Ach jo, my to nechcem dělat, do háje,“ a tak. On to připravil a začali jsme se dohadovat, kam jet a to všechno. Já se tam jen tak poflakoval, už jsem tenkrát měl Yoko, a měl jsem všechno na háku. Taky jsem byl pořád sjetý, na héráku a tak. A prostě jsem nehnul prstem. A ostatní taky ne, víš? Bylo to jako ve filmu – když jsem se dal do Across the universe, Paul zíval a hrál boogie a já se jen zeptal: „No, chce někdo dělat něco rychlýho?“ Takový prostě jsem. Rok za rokem, to člověka prostě začne unavovat.

Jak dlouho trvalo to nahrávání?

No, sakra – jen Bůh ví, jak dlouho. Paul měl takový nápad, že bysme mohli zkoušet nebo... chápej, všechno to bylo spíš jako Simon a Garfunkel (směje se), jako neustálý hledání dokonalosti. Takže přišel s tím nápadem, že budeme zkoušet a pak uděláme album. A my jsme už samozřejmě líný hajzlové, hrajem už přece dvacet let, prokristapána, jsme dospělý chlapi, nechtělo se nám do nějakýho zkoušení. Mně teda rozhodně ne. Nemohli jsme se do toho dostat. Nahráli jsme pár věcí, ale nikoho nás to pořád nechytlo. Bylo to hrozný, v tom twickenhamským studiu panovala děsná atmosféra, a ještě ke všemu nás pořád filmovali. Chtěl jsem, aby vypadli, byli jsme tam už od osmi hodin ráno. Nejde dělat muziku v osm ráno nebo v deset nebo kolik to vlastně bylo, na neznámým místě a s lidma, který člověka furt filmujou a pouštěj na něj barevný světla.

Jak to skončilo?

Ta nahrávka nakonec vypadala jako pirátská verze. Nechali jsme Glyna Johnse, aby to smíchal, a nechtěli jsme o tom nic vědět, prostě jsme mu to nechali a řekli: „Tumáš, udělej to.“ Bylo to poprvé od našeho prvního alba, kdy jsme neměli žádný připomínky... prostě jsme řekli: „Udělej to.“ Glyn to udělal, nikdo z nás se neobtěžoval tím, že by tam došel, a Paul... nikdo se o tom s nikým nebavil. Nahrávky tam zůstaly a my jsme byli všichni otrávený a volali jsme jeden druhýmu a ptali se: „Co si o tom myslíš? Hm, vykašleme se na to.“ Chtěli jsme to nechat vyjít v opravdu děsným stavu, byli jsme znechucený. A já chtěl... bylo mi to fuk, myslel jsem, že bude dobrý, když to vydáme, aby lidi viděli, co se s náma stalo. Jakože tak takhle to s náma teď je, nedokážeme... nemůžem to dát dohromady a nemůžem už spolu ani hrát. Nechte nás na pokoji (směje se). Glyn Johns na tom odved mizernou práci, protože neměl ani páru, a tak dál. Na tom nezáleží, ale neměl, fakt ne. Takže to nakonec dopadlo jako pirátská nahrávka. Paul si nejspíš řek, že se na to vykašle a nebude se s tím dělat. Bylo to devětadvacet hodin nahrávek, skoro jako film. Chci říct, že právě tolik pásek. Deset, dvacet verzí všeho, protože jsme zkoušeli a přitom úplně všechno nahrávali. Nikdo se na to nemoh ani podívat. Takže když přišel Spector, bylo to jako: „No dobrá, jestli s náma chceš pracovat (směje se), tak jdi a poslechni si to.“ A on na tom makal jak blázen. Vždycky chtěl dělat s Beatles, a teď dostal tu nejpodělanější várku špatně nahranýho svinstva – ke který jsme se navíc chovali naprosto odmítavě. A dokázal z toho udělat něco. Nebylo to nic světobornýho, ale když jsem si to poslech, nechtělo se mi zvracet. Strašně se mi ulevilo, že to po šesti měsících toho temnýho mraku, co nad náma visel, konečně může vyjít. Myslel jsem, že bude dobrý, když to vyjde, ta podělaná verze, protože to zlomí Beatles, zlomí to ten mýtus. Tohle jsme byli my, se staženýma kalhotama, bez lesklýho obalu a jakýhokoliv reklamního pozlátka. „Tak takoví jsme, když nám spadnou kalhoty. Byli byste tak laskaví a odpískali tu hu?“ Jenže to se nestalo a my skončili tím, že jsem narychlo udělali Abbey Road, šikovně uhlazenou věc, a vydali ho, abysme ochránili mýtus.

Proč?

Abysme ochránili mýtus.

To byl Paul...

Tak to nebylo. Když už o tom mluvíme, já jdu dál. Jsem slabý i silný. Nechtěl jsem bojovat za Let it be, protože jsem ho fakt nemoh vystát.

Když mělo Let it be konečně vyjít, chtěl Paul současně vydat svoje sólové album?

No, jo. Já tak docela ne... tenkrát bylo tolik zmatku. Vyšlo to ve stejnou dobu nebo tak nějak, ne?

Jo.

Myslím, že chtěl ukázat, že on je Beatles.

Tím, že vydal album McCartney?

Myslím, že jo.

Překvapilo tě, když jsi to slyšel? To, co udělal?

Jo, byl jsem překvapený, že je to tak ubohý. Čekal jsem trochu víc, protože když se s Paulem jako v něčem neshodujem a já se cítím oslabený, mám dojem, že on se musí cítit na koni. Tak to ve sporech bývá. Ne že bysme měli vysloveně moc hádek, chci říct, že když jsme mluvili – ale člověk čeká takříkajíc opozici. Takže jsem byl prostě překvapený. A byl jsem taky rád (směje se). Najednou jsem to všechno viděl v pravým světle.

Co si podle tebe bude Paul myslet o tvém novém albu?

Myslím, že ho to nejspíš tak vyděsí, že udělá něco slušnýho, a pak on vyděsí mě, abych udělal taky něco slušnýho, a já ho zase vyděsím nějak podobně. Myslím, že má na velký věci. A myslím, že je udělá. Přál bych si, aby ne, aby je neudělal nikdo, ani Dylan nebo někdo jiný. Chci tím říct, že v nejtajnějším koutku srdce si přeju, abych byl jediný na světě – nebo co to vlastně je. Ale nemůžu se dívat, jak to dělá dvakrát.