Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Uvažovali jste někdy o živém albu?

Jo, Hollywood Bowl – to byla síla. Ale pěkně se to poslouchá. Jednou to stejně nejspíš vyjde. Byli jsme hrozně nervózní. Mezi diváky byl Dean Martin se všema svýma dětma. To už nebyli jen tak lidi, takový to bylo. My jsme byli vždycky nervózní – bylo to jako jít do Palladia. Ale tam jsme byli v pořádku. Potom byl ještě koncert na Shea Stadium. Pak ještě něco v Itálii, kde to zřejmě někdo natočil. Stejně se ale vždycky všechno dělalo dvacetkrát rychleji než obvykle.

Co si myslíš o koncertech, jako byl v Hollywood Bowl?

Bylo to děsný. Nesnášel jsem to. Některý z nich byly dobrý, některý ne. Hollywood Bowl se mi nelíbil. Kdybysme věděli, že nás natáčejí, byla by to smrt, tak jsme z toho byli rozklepaný! A protože to člověk věděl, byla to vždycky hrůza: vůbec ses neslyšel, a přitoms věděl, že to stejně natáčej. Byly to pěkně zprasený nahrávky. Skoro tam chyběla basa, a bicí nikdy pořádně nenahráli, ty tam nejsou vůbec slyšet. Tyhle zatracený sály jsou postavený pro orchestry, ne pro skupiny. Některý z těch monstrkoncertů docela šly, ale moc jich nebylo.

V interview s Jonem Cottem jsi řekl něco v tom smyslu, že tvou nejoblíbenější písní je Ticket to ride.

Jo, tu jsem měl rád, protože to tenkrát byl trochu nový zvuk.

V jakém směru?

Protože na tehdejší dobu to bylo docela tvrdý. Když si to porovnáš s tím, co tehdy bodovalo v žebříčkách, tak to vůbec nezní špatně. Je to jedna z těch věcí, za který se člověk nemusí stydět.

Y: Je hodně tvrdá.

J: Kdybys mi dnes dal originální osmistopou nahrávku na remix – ukázal bych ti, jaká to doopravdy je, ale i tak to tam můžeš slyšet. Míval jsem rád kytary. Nechtěl jsem na tom albu nic jinýho než kytary a řinčivý piano nebo něco takovýho. Všechno to tam je, je to tvrdá nahrávka. A bubny jsou taky tvrdý. Proto ji mám rád.

Jaký máš podíl na písních, které byly ztotožňovány s Paulem, jako Yesterday?

S Yesterday nemám nic společnýho.

A s Eleanor Rigby?

V Eleanor Rigby jsem napsal dobrou půlku textu nebo ještě víc.

Kdy ti Paul ukázal Yesterday?

Nevzpomínám si – opravdu si nevzpomínám, už je to dlouho. Myslím, že byl... opravdu si nevzpomínám, nějak se to prostě objevilo.

Kdo si myslíš, že udělal nejlepší verze vašich věcí?

Nedokážu na nikoho přijít.

Slyšel jsi, jak Ike a Tina Turnerovi udělali Come together?

Jo, myslím, že tomu dali až moc na frak. Řek bych, že to mohli udělat líp. Udělali lepší Honky tonk women.

A Yesterday od Raye Charlese?

To bylo docela hezký.

A Otise jsi přivedl ty sám k tomu, aby udělal Day tripper, co si myslíš o tom?

Myslím, že se mu Day tripper moc nepoved. Já jsem se o cover verze nikdy moc nesnažil. Nezajímají mě, fakt ne. Líbí se mi, že je lidi dělají – slyšel jsem některý fakt hezký verze In my life, ale nevím, kdo je dělal (Judy Collins). José Feliciano jednou moc pěkně nahrál Help! Mám rád, když to lidi dělají, postrkuje mě to. Myslím, že bylo zajímavý, když Nina Simone udělala svým způsobem odpověď na Revolution. To bylo moc dobrý – bylo to trochu jako Revolution, ale ne tak docela. Tohle mi svým způsobem dělá radost, někdo, kdo okamžitě reaguje na to, co jsem řek.

Kdo napsal Nowhere man (Pan Nikdo)?

Já, já.

Napsal jsi to o někom určitém?

Nejspíš o sobě. Pamatuju si, že jsem zrovna procházel tou hrůzou, když jsem se pokoušel něco napsat a nic mě nenapadalo, tak jsem si prostě lehnul a snažil se nepsat, a najednou to tu bylo, celá ta věc vyletěla na jeden zátah.

Které písně ti okamžitě vytanou na mysli jako písničky Lennon-McCartney?

I want to hold your hand, From me to you, She loves you – musel bych mít před sebou seznam, je jich spousta, celý triliony. Tohle je jen pár. V rockový kapele musíš dělat singly, musíš je pořád psát. Spousty a ještě víc. Oba jsme měli prsty v koláči toho druhýho. Pamatuju si, že jednoduchost byla zřetelná na dvojalbu Beatles. Bylo to jasný v She's so heavy (Ona je tak krutá), jeden kritik o ní dokonce napsal: „Zdá se, že ztrácí talent na texty, je to tak jednoduché a nudné.“ She's so heavy je o Yoko. Když ti začne být těžko, jak ona říká, když se topíš, neřekneš: „Byl bych neobyčejně potěšen, kdyby někdo měl tolik prozíravosti a všiml si, že se topím, a přišel a pomohl mi,“ prostě jenom ječíš. A v She's so heavy prostě jenom zpívám: „Chci tě, chci tě strašně moc, a ty jsi tak krutá, chci tě,“ a tak podobně. Tenkrát jsem začal zjednodušovat texty, právě na dvojitým albu.

A co píseň You've got to hide your love away (Tu lásku dej si za klobouk) z alba Help! Jak jsi ji napsal? Jaké byly okolnosti jejího vzniku? Kde jsi byl?

Byl jsem v Kenwoodu a chtěl jsem jenom psát texty. Měl jsem takový tvořivý období a tak jsem se každý den pokoušel napsat text. Tohle je jedna z těch věcí, který si tak trochu smutně zpíváš sám pro sebe: „Stojím tu s hlavou v dlaních...“ Začal jsem uvažovat o svých vlastních pocitech – nevím, kdy to přesně začalo, jestli u I'm a loser (Jsem ztracená existence) nebo právě u Tu lásku dej si za klobouk – přestal jsem do různých situací promítat svoje já a místo toho jsem se začínal snažit o vyjádření svých vlastních pocitů, co si sám o sobě myslím, tak jako jsem to udělal i ve svých knihách. Myslím, že právě Dylan mi pomoh si to uvědomit – ne v nějaký diskusi nebo tak, jen tím, že jsem poslouchal jeho věci. Měl jsem něco jako svůj vlastní profesionální textařský názor na psaní popsongů; on si vypracoval určitý styl singlový písně a my jsme si taky pro naše věci vytvářeli určitý styl. Už na prvním albu jsem byl stylizovaný textař. Ale abych vyjádřil sám sebe, napsal jsem Spaniard in the works nebo On his own write (Písání), osobní povídky, který vyjadřujou moje osobní emoce. Měl jsem v sobě jednoho zvláštního textaře Johna Lennona, který psal písně pro svým způsobem masový trh, a nepovažoval jsem to – texty ani nic jinýho – za nic, co by mělo nějakou hloubku. Byly to jen fóry. Pak jsem začal do textů vkládat sám sebe, nepsal jsem je už objektivně, ale subjektivně.

A co píseň Norwegian wood na albu Rubber soul?

Pokoušel jsem se napsat o milostným poměru tak, aby se moje žena dověděla, že píšu o poměru, takže z toho vylezla taková popletenina. Trochu jsem psal o svých zkušenostech, bytech holek a takových věcech.

Kde jsi to psal?

V Kenwoodu.

Kdy ses rozhodl přidat do těch písní sitar?

Myslím, že to bylo ve studiu. George zrovna dostal sitar a já se ho zeptal: „Moh bys zahrát tuhle věc?“ Zkoušeli jsme spoustu různých verzí tý písničky, pořád to nebylo to pravý a já už jsem začínal být hrozně naštvaný, pořád to nevycházelo tak, jak jsem chtěl. Oni říkali: „Tak to prostě udělej tak, jak chceš,“ a já jsem odpovídal: „Já to chci udělat takhle.“ Nechali mě teda a já si vyhulil kytaru pěkně nahlas a nahrával ji přes mikrofon a zároveň jsem to zpíval a George tam měl ten sitar a já ho poprosil, jestli by moh zahrát ten kus, co jsem napsal, to dý-dydly dý-dydly-dý, tenhle kus – nebyl si moc jistý, jestli to už dokáže zahrát, protože toho v tý době ještě na sitar moc neuměl, ale byl ochotný se do toho dát, jak to u něj bylo obvyklý. Naučil se ten kousek a potom se to k tomu přidalo dodatečně. Myslím, že jsme to natočili po kouskách.

Na stejném albu máš taky skladbu In my life. Kdy jsi tohle napsal?

Taky v Kenwoodu. Obvykle jsem psal v horním patře, kde jsem měl propojených asi deset magneťáků Brunell – pořád je ještě mám. Během jednoho nebo dvou let jsem to doved k dokonalosti. Nikdy bych na nich nemoh nahrát rokenrolovou desku, ale nekonvenční věci na tom šly dělat dost dobře. Napsal jsem ji nahoře, byla to jedna z těch, kde jsem napřed udělal text a pak jsem ji zpíval. Obvykle to tak bylo u věcí jako In my life a Universe a pár dalších, který trochu vyčnívají.

Nahrál jsi jednoduše sebe a kytaru na pásek a pak jsi to přinesl do studia?

Dělal jsem to tak, jen abych získal představu o tom, jak to zní nazpívaný a abych si to moh poslechnout a posoudit to – protože dokud si člověk tu píseň neposlechne, nikdy neví. Na druhou stopu jsem nahrál kytaru nebo hlas nebo něco jinýho. Myslím, že u Norwegian wood a v In my life mi Paul pomoh se střední částí – abych přiznal zásluhu, kde je to na místě. Ze stejnýho období se mi nikdy nelíbila Run for your life, protože to byla píseň, kterou jsem dost odflák. Byla inspirovaná – ale je to hodně slabý spojení – písní Baby let's play house. Byl tam jeden verš – míval jsem totiž z písniček rád určitý verše - „radši bych tě viděl mrtvou, holčičko, než s jiným mužem“ - takže písničku jsem napsal kolem toho, ale nepovažoval jsem to za nijak důležitý. Zato jsem měl rád Girl, protože jsem se v ní určitým způsobem pokoušel něco povědět o křesťanství, proti kterýmu jsem v tý době byl v opozici.

Proč křesťanství v takové písni?

Protože jsem byl vychovaný v církevním duchu. V jedný z kritik Písání se mě pokoušeli strčit do jednoho pytle s tím satirickým hnutím okolo Petera Cooka a těch lidí z Cambridge, když napsali: „On jen satirizuje normální věci, jako je církev a stát,“ což jsem teda v Písání dělal. Jsou to věci, co člověk pořád zesměšňuje, protože to jsou ty jediný věci. V obou knížkách jsem se do církve pěkně obouval, ale nikdo se o tom nikdy nikde nezmínil, přestože to přímo bilo do očí. Jen jsem mluvil o křesťanství... o věcech, jako že musíš být mučený, aby ses dostal na nebesa. Říkám jen, že jsem v Girl mluvil o „bolesti vedoucí k radosti“ a že to bylo katolické pojetí – nechat se zmučit a pak bude všechno v pořádku, což je možná trochu pravda, ale ne v jejich pojetí. Ale nevěřil jsem, že člověk musí být mučený, aby čehokoliv dosáhnul, jen se obvykle stane, že to tak bývá.

Ještě bych se chtěl zeptat na jednu věc z dvojalba, na Glass onion (Skleněná cibule). Chtěl jsi tím poslat posluchačům malý vzkaz?

Jo, musel jsem se smát, protože kolem Seržanta se nadělalo tolik žvástů: přehrajte to pozpátku a postavte se přitom na hlavu a to všechno. Dokonce i teď, tuhle jsem viděl v televizi, jak Mel Torme tvrdí, že Lucy byla napsaná jako propagace drog, stejně jako A little help from my friends, přitom to tak ale ani v jednom případě nebylo. A little help from my friends mluví jen o lítání v tom. Je to opravdu o pomoci od přátel, je to upřímný vzkaz. Ten verš „a little help from my friends“ (malá pomoc od mých přátel) byl Paulův. Nejsem si jistý, ale mám dojem, že měl už i určitou představu o celý struktuře. Napsali jsme to pak opravdu tak půl na půl, ale podle jeho původního nápadu.

V písni I am the walrus (Jsem mrož)...

To byla B strana Hello goodbye, věřil bys tomu?

V Glass onion říkáš: „Všem teď odkryju skrytý symbol.“

„Ten mrož je Paul.“

Paul.

Vyptával se mě na to Ray Coleman. V tý době jsem se pořád ještě vznášel v oblaku lásky k Yoko a cítil jsem, že chci povědět Paulovi něco hezkýho, že to je v pořádku a : „Odvedls pěkný kus práce, když jsi nás těch pár let držel pohromadě.“ Snažil se skupinu organizovat a tak a dělat muziku a být přitom samostatný umělec a to všechno. Chtěl jsem mu něco povědět. Proto jsem to udělal. Myslel jsem si: „No, můžeš to mít, já mám Yoko a díky, ty můžeš mít slávu a čest.“

A teď ses rozhodl...

Rozhod jsme se, že už je mi špatně ze čtení o tom, že Paul je muzikant a George je filozof, a já jen žasnu, kam bych zapad já. Jaký je můj příspěvek? Uráží mě to. Je mi z toho špatně. Radši budu jako (Frank) Zappa a povím: „Poslouchejte, vy sráči, tohleto jsem udělal já. A je mi jedno, co si myslíte o tom, jestli mám právo to říkat, ale takový jsem. Jsem sakra umělec, pánové.“ A ne nějaký podělaný reklamní agent nebo produkt něčí fantazie, ať už jste veřejnost nebo něco jinýho. Stojím si za svou prací, i když jsem to třeba dřív nedělal. A teď teda říkám: Já jsem byl mrož, ať už to znamená cokoliv. V Los Angeles jsme viděli film a tam byl mrož velký kapitalista, co sněd všechny zatracený ústřice (směje se), když to musíš vědět. Právě to jsem byl. Tak jsem si vždycky představoval Mrože a tesaře – a nikdy jsem si neověřoval, co vlastně mrož je. Začal jsem vykládat: „Jsem mrož,“ že to jako něco je, ale on je jen zatracený mizera (směje se). To se taky nakonec ukázalo. Protože je to napsaný tak, jak je, všichni předpokládají, že to něco znamená. Chci říct, že dokonce i já, takže jen proto, že jsem řek: „Jsem mrož,“ si všichni myslíme, že to musí znamenat jsem Bůh nebo něco takovýho, ale je to jen poezie. Ale pro mě se to stalo symbolem.

Jaké další podobné maličkosti tu ještě jsou?

Mrož – no, já nevím. V Baladě o Johnovi a Yoko (The ballad of John and Yoko) jsem pozdravil Petera Browna. Je to jen způsob, jak jim poděkovat. Protože jsem se od Yoko leccos naučil. Tyhle lidi z avantgardy vždycky věnujou svou práci jeden druhýmu, jako že tohle je pro (pianistu) Davida Tudora a tohle je zas pro tady toho. A jsou svým originálním způsobem úžasný, je jim věnovaná celá kniha. Teď už tomu ale trochu rozumím. Myslel jsem, že všichni jsou tak trochu...

Y: Ne, to nebylo nic zvláštního...

J: Ne, já vím. Jako jsem věnoval album Yoko, ale oni to věnujou jako Isolation Georgeovi nebo Isolation Jannovi... Jenom proto, že jsi poblíž, když o tom mluvíme, nebo tak. Je to hezký, když si tak navzájem vyjadřujou úctu, a proto je to takový.

Y: Při každé vhodné příležitosti to...

J: Ano, ano, ano. Ano. Já rozumím a on taky rozumí, neměj strach. Byli prostě ve skupině a dělávali to dost často, a já to objevil jen náhodou, předpokládám. Chci, aby mě lidi měli rádi. Chci být milovaný.

Co si myslíš o Abbey Road?

Líbí se mi strana A. Ale nikdy se mi nelíbil ten typ popový opery, jako je na druhý straně, myslím, že je to brak.

Zdá se to dost roztříštěné...

Jo, protože jsou to jenom kousky písní hozený dohromady. Nedokážu si ani vzpomenout, který to jsou. Come together (Pojďme spolu) je v pořádku. A ještě některý věci.

Come together – ta je tvoje?

Jo, to je moje píseň. Ale jediná, kterou si pamatuju. Udělal jsem na Abbey Road ještě něco jinýho? (zpívá: „Come together.“) Nemůže to přece být album, kde mám jen jedinou nahrávku.

Y: Ne, ne, ne.

J: Stejně, já... bylo to dobrý album, trochu jako Rubber soul, svým způsobem vyrovnaný, ale nebyl v něm opravdový život.

Jak jsi došel k napsání Come together?

To nemůžu říct, to by na nás podali žalobu, rozumíš? Víš, Learyovi chtěli, abych jim napsal – tohle ještě není žalovatelný – písničku pro jejich kampaň. A měli slogan: „Pojďme spolu“. Napsal jsem to, pořád to ještě mám, opravdu je to hodně jako Kinks – (zpívá) „Dra-a-a-a-g“, víš, jako některý jejich písně. No a tak jsem napsal Come together. Ale než jsem jejich píseň udělal, psal jsem v kanceláři, prostě takový... nemůžu to říct, protože by nás žalovali, protože to je směšný. Napsal jsem to jako You can't catch me, ve stejným rytmu a použil jsem starý slova. Dělám to tak často, když se pokouším napsat něco jako Long tall Sally. Nebo někdy jenom zpívám, začnu třeba (zpívá) „ach, jdi povědět Mary,“ a prostě vymýšlím – paroduju slova, tak to dělám. A když jsem tenkrát... zastavil jsem se a řek – prostě to ze mě vyletělo - „pojďme spolu“, protože „pojďme spolu“ se mi pořád motalo v hlavě. „Right now, over me.“ (Hned teď, spolu se mnou) To „over me“ jsem myslel jako vtip – takový „ou-ou-ou-ver me,“ jako Elvis, když zpívával „o-o-o-ver you“. Ale nedal jsem tam to další, a to znělo takhle (zpívá): „Come together and (tleská do rytmu) join the party, co-o-ome together and join the party“ (Pojďme spolu a přidejme se k ostatním). Pro Learyho – jako Give peace a chance, taková skandovací záležitost.

Y: Leary to neví, ale já bych byla ráda, kdybys mu to poslal.

J: Jo, já vím, ale já v tom už nepokračoval. Takže jsem to nikdy neudělal a místo toho jsem skončil s Come together. A oni mě žalujou, protože první půlka verše nebo tak nějak je jako You can't catch me, protože slova Chucka Berryho pokračujou nějak podobně. Stejně ale, nežaluje mě on, žalujou mě jeho lidi. Takže to tam raděj nedávej, protože si řeknou: „No vida, on to přiznává.“ A já si myslím, že je to pocta Chucku Berrymu, ne nějaká zatracená... (směje se) – chci říct, že jsme ho znova vzkřísili.

Jako v All you need is love...

Spousta písniček je podobná, a já vždycky rád přiznávám, kde jsem bral inspiraci. Říkám: „No, tohle je z You can't catch me.“ Ale kdybych to neřek, nikdo by to nikdy nevěděl. Jenom jeden chlápek si toho všimnul.

Jaké bylo nahrávání skladby Instant karma? Byla to tvoje první nahrávka s Philem (Spectorem).

Bylo to fantastický, protože jsem to napsal ráno u piana, jak už jsem mockrát vyprávěl, šel jsem do kanceláře a zpíval jsem to. Myslel jsem si: Sakra, to uděláme, a objednali jsme si studio. Přišel Phil a zeptal se: „Jak to chceš?“ a já mu odpověděl: „Vždyť víš, padesátý léta, ale tak jakou současně,“ a on řek: „Fajn,“ a bum!, udělal jsem to natřikrát. On to přehrál a bylo to. Jen jsem řek: „Trochu víc basů,“ to bylo všechno. A šli jsme. Chápej, Phil nedělá dusno kolem zatracenýho sterea a se vším tím nesmyslem. Stačí: „Zní to dobře? Tak to máme.“ Nezáleží na tom, jestli něco vylejzá nebo ne. Jestli to zní dobře tobě jako laikovi nebo jako člověku, tak to ber. Netrap se s tím, jestli je to takový nebo makový. A to mi vyhovuje. (Ke komusi, kdo vešel do místnosti): Jo, zrovna končíme. Skončili jsme?

Chtěl bych toho vědět ještě víc, ale můžeme si udělat přestávku. Rád bych zavolal Annie a pozval ji, aby přišla.

Ale ne, to nechci, fakt nechci. Protože to nikdo neudělal, nechci začít o všech těch fotkách Johna a Yoko. Udělej jednu s Instamaticem, to můžeš klidně udělat sám.

To bude hrozný. Chtěl bych jenom vzít...

Nebude to hrozný.

Chtěl bych mít pěknou fotku na obálku.

Podívej se na album. Jen se podívej – vyfoť to. Nebuď snob, nebuď profesionál. Prostě to vyfoť.