Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Co si myslíš o recenzi na Seržanta v New York Times?

Nevzpomínám si na ni. Setřeli to?

Jo.

Nepamatuju se. Tenkrát nebyly recenze tak důležitý, protože jsme si to dělali po svým, ať se dělo cokoliv. Teď jsem citlivý jako zvíře a záleží mi na každý recenzi. Ale tenkrát jsme byli příliš velký, než aby se nás to dotklo. Vůbec si na žádný recenze nevzpomínám. Nikdy jsem je nečet, byli jsme dokonce nad všechno tak povznesený, že jsme nečetli ani novinový výstřižky. Neobtěžoval jsem se s tím, nečetl jsem ani nic o nás. Byla to nuda, číst něco o nás. Možná nám Brian nebo někdo jiný řek, že to bylo bezva nebo mizerný. Dokonce si ani nevzpomínám, že bych o tom někdy slyšel.

Byl to první opravdový antibeatlesovský postoj ve Spojených státech.

Nojo, pokoušeli se nám srazit hřebínek od chvíle, kdy jsme začínali, a to včetně britskýho tisku, vždycky říkali... Za velký fór v tom davu kolem platila otázka: „Co budete dělat, až ta bublina praskne?“ a my jsme jim, soukromě, říkali, že půjdeme, až budeme chtít my, ne až se to bude líbit nějakýmu přelétavýmu obecenstvu. Protože my nejsme nějaká uměle vytvořená skupina. Že jsme to, co jsme, protože víme, co děláme. Samozřejmě jsme udělali spoustu chyb a tak dál a tak dál. Ale instinktivně jsme věděli, že skončíme, až se k tomu sami rozhodneme, a ne až se v ATV usnesou, že nás přestanou vydávat, nebo něco podobnýho. Jen málo věcí, který se staly s Beatles, jsme neměli opravdu dobře promyšlený: jestli to máme udělat, nebo ne, jak reagovat a jestli to bude trvat navždy. Měli jsme na to instinkt, jak někdo napsal.

Mluvili jsme o „Satyriconu“ na turné a tak, pak ale ta ochrana nějak přestala fungovat. Existuje taková historka o Georgeovi, který byl na večírku, kde zašili Micka a Keitha, ale George nechali jít.

Tomu nevěřím, on tam nebyl. Nemyslím si, že tam byl. Nebo to nebylo tak, že by ho nechali být, takovou ochranu jsme nikdy neměli. Byli jsme chráněný jen na šňůrách, protože tam měli všichni zaplaceno. Teď si matně vzpomínám, že George tehdy z toho večírku odešel. Koloval takový mýtus, že nás chrání naše MBE. Nevím, jestli to byla pravda, protože když mě chytili, pořád jsem ho ještě měl. Nebo ne? Když mne zašili?

Y: Hm. Ano, měl.

J: Existujou dvě možný varianty, jak se na to dívat, a sice že po nás programově šli, nebo se to stalo jen náhodou. Když jsem zahájil Two virgins a dělal tyhle věci, bylo to jako... no zdálo se, jako bych byl pro policii nehájená kořist. Kolovaly o nás mýty, že jsme chráněný, protože máme MBE. Nemyslím, že by to byla pravda, to jen, že jsme nikdy nic neudělali. Mám na mysli způsob, jakým Paul oznamoval ty věci s LSD – nikdy za to nebyl napadený. Nevím, jestli tohle bylo nějak chráněný, protože on svým způsobem otevřeně připustil, že jsme užívali drogy. Vážně o tom nic nevím. Nemyslím si, že bysme vůbec někdy byli v Anglii chráněný. Spíš mám dojem, že se s náma nikdo doopravdy neobtěžoval. Myslím, že George nejspíš z toho večírku odešel pár hodin před tím zásahem, nebo dokonce den předtím nebo tak nějak.

Co se stalo s Magic Alexem?

Nevím. Pořád ještě je v Londýně.

Opravdu jste si všichni mysleli, že to všechno vynalezl?

Myslím, že něco z toho se nakonec ukázalo jako pravda. Ještě si to ověřím u Allena, ale prostě se jim nepodařilo stvořit prodejnou záležitost. Byl to prostě další z těch chlápků, co se motají kolem lidí, jako jsme my. Byl fajn, ale trochu ujetý. Myslel to dobře.

Na desce zpíváš, že „hippíci v telefonu nedají mi pokoj“.

Jo.

Nedávej mi toho bráchu, brácho.“

Správně. Protože je mi nanic ze všech těch agresivních hippíků nebo co to je – ta nová generace – zdá se, že jsou na mně hrozně naštvaný. Ať už na ulici, nebo v telefonu nebo kdekoliv jinde, když se dožadujou mojí pozornosti, jako bych jim něco dlužil. Já přece nejsem nějaký jejich podělaný rodič. Tak to je. Chodí nám až ke dveřím s tím zatraceným protiatomovým symbolem a čekají od nás snad nějaký pochod kolem domu nebo co, jako starý fanoušci Beatles. Trpí utkvělou představou, že svýma dlouhýma vlasama vzbuzujou pozornost. A z toho je mi špatně. Děsí mě. Je mezi nimi spousta nervózních maniaků, motají se tu a nosí ty zatracený protiatomový symboly.

Co sis myslel o (Charlesu) Mansonovi, když se to stalo?

Nevím, co jsem si myslel, když se to stalo. Jen si myslím, že spousta z toho, co říkal, byla pravda, že byl dítětem náma stvořenýho státu. A ujal se jeho dětí, když to nikdo jiný nechtěl udělat. Ale samozřejmě to byl šílenec, jistě.

Jak ses cítil, když citoval Helter skelter?

No, on byl zpitomělý. Byl jako kterýkoliv jiný fanoušek Beatles, který v tom vidí mystiku. Občas jsme si z toho dělávali srandu – dej tam tohle, tamto nebo ono v odlehčeným tónu a nějaký intelektuál v tom bude hledat nějaký skrytý symbol mladý generace. Něco jsme ale brali vážně. Nevím ale, co může mít Helter skelter společnýho s tím, že někoho podřežeš. Ty ano? Nikdy jsem ty slova pořádně neposlouchal, „helter skelter“ je spíš jen takový zvuk.

Všichni mluvili o té nahrávce puštěné pozpátku na Abbey Road.

Hm, to je pitomost. Četl jsem něco takovýho i o Dylanovi, že když... že zpívá... no, nevěřím tomu, je to nesmysl.

Ty řeči o tom, že Paul je mrtvý...

Nevím, kde to začalo, byla to blbost. Nevím, ty o tom víš stejně tolik jako já.

Byly na tom albu některé z těch věcí, o nichž se tvrdilo, že tam jsou?

Tak jich pár jmenuj.

Celý seznam klíčů nebo narážek a tak...

Ne, to je nesmysl, celá ta věc byla uměle vykonstruovaná. Nikdy jsme nic takovýho neudělali. Přidali jsme „tit-tit-tit“ do Girl (Holka). Občas jsme vynechali takt nebo něco takovýho, jestli si toho někdo všimne – vím, že jsme udělali pár takových věcí, ale nic, co by mohlo být interpretovaný takhle.

Jak myslíš, že může vzniknout něco takového jako tyhle fámy o smrti?

Protože lidi nemaj nic lepšího na práci než studovat bibli a hledat na ní hnidy a studovat šutry a vykládat historky o tom, jak lidi kdysi žili a tak. Prostě tak mají co dělat. Žijou cizí životy.

V jednu chvíli ses rozhodl, že se vzdáš svého soukromého života a Yoko se také vzdá svého soukromého života.

Ne, my jsme se nikdy nerozhodli vzdát se svých soukromých životů, ale rozhodli jsme se, že jestli máme udělat něco takovýho jako vzít se nebo jako ten film, co se právě teď chystáme udělat, tak to zasvětíme míru, protože my jsme takový, jaký jsme. Celý se to vyvinulo tak, jako že jsme se stali odpovědnýma za nastolení míru. Chci tím říct, že jsme si to tak zafixovali i sami pro sebe. Tak to prostě je. Mír je totiž pořád důležitý.

Y: Ano.

J: Můj život je ale zasvěcený životu, i když doopravdy je to jenom přežívání ze dne na den.

Y: Nechceme být pokrytci. Jakou spousta lidí, když zničí svůj soukromý život a prostě se stanou obrovským billboardem s nápisem „Mír!“ nebo podobně. My chceme být zároveň i lidští, snažit se stejně tak zvládat i náš vlastní život.

J: Nabrali jsme si toho moc, to je ten problém... Já se prostě nechci zaplíst do příliš mnoha věcí. Já myslím (směje se). Prostě dělám cokoliv. Je pitomost cítit se provinile proto, že nepracuju, to nedělám – je to prostě stupidní. Prostě dělám jen to, co chci, pro sebe. Chci říct, pro nás oba.

Jaká si myslíš, že je odezva akcí, jako bylo Bed-In (Pozvání do postele)?

Já nevím. To nemůžu odhadnout.

Y: My nevíme. To musíte povědět vy od novin nám.

J: Vy nám řekněte, vy reagujete, my jednáme. Někdo jiný nám musí povědět, jaká je reakce.

Nedávno jste v Dánsku navštívili bývalého manžela Yoko, Tonyho Coxe. Setkali jste se tam s kouzelníkem...

Hamricka přived Tony, který tvrdil, že je to úžasný doktor, že nás zhypnotizuje a my přestaneme kouřit.

Y: Mysleli jsme si, že to bude velmi praktické.

J: Tak jsme si říkali, že to bude úžasný.

Y: Fantastické.

J: No a Tony nám řekl: „Opravdu to funguje, protože na nás to zabralo.“ A tvrdil, že to nic není. Pak přived toho chlápka, který přišel s něčím, co v té době připomínalo prvotnost. Pořád plakal a tak. A mluvil. A pak jsme to zkusili, ale ono to nefungovalo. Měli jsme chuť na cígo. Mluvil jako blázen a pak začal vykládat věci, jako že nás zavede zpátky do našich minulých životů. V tý době jsme byli pro každou legraci, chápeš? Tak jsem si řek, že to je, jako když člověk jde k vykladači karet. Takže jsme mu řekli: „Dobře, dej se do toho.“ Začal mumlat, předstírat, že nás hypnotizuje, my jsme tam leželi a on nad náma tvořil všechny ty pohádky ve stylu Walta Disneyho o minulých životech, kterým jsme nevěřili. Byl to ale takový milý chlápek, takže jsme nechtěli říct: „To vypadá trochu divně.“ Byl jsem v tom víc než Yoko. Ta není tak hloupá jako já. Já jsem si myslel: No, člověk nikdy neví, ne? Jsem takový, věřím, dokud se neprokáže opak. Přešlo to od zřeknutí se cigár v... on najednou začal vyprávět o tom, že byl v kosmický raketě. Já jsem říkal: „Tak do toho, pověz nám víc.“

Y: Ale trochu podezřívavý jsi byl...

J: Byl jsem podezřívavý, samozřejmě že jsem byl. Ale nechtěl jsem zarazit ty pohádky. „Pověz nám, jak to bylo.“ A pak začal vykládat, jak si všichni myslí, že jsou... Byl tam ten Zvěstovatel... Zjevně to ale všechno byli blázni. Pak s ním přišli další dva – nevím, co chtěli – jeden v purpurovým a ten druhý byl kouzelník. Říkal, že bude všechny zaříkávat a tak – prostě vážně šílený. My jsme už začínali mít obavy, začínalo se to vymykat z rukou. Oni si všichni mysleli, že jsou vyšší bytosti, chci říct, že pořád ještě cestujou po Evropě a všude vykládají, že přinášejí poselství. Je to ostuda (směje se). A Hamrick tvrdí, že byl na lítajícím talíři, ale nám je vždycky podezřelý na někom tak duchovním, nebo jak to s ním je, proč je tak tlustý, proč nedokáže tohle dát do pořádku? O to šlo. On říkal: „No, protože se musím dostat do určitýho stavu bytí tím, že sním všechny tyhle zmrzlinový poháry, abych moh komunikovat s Marťanama.“ Ten ubohý starý drahoušek a jeho žena jsou teď nejspíš někde nahoře v Kanadě. Takže jsme opravdu jeli (do Dánska), abysme si promluvili s... abysme viděli Kyoko.

Jednou jsi řekl, že mluvení je špatná forma komunikace. Hudba že je lepší formou.

Kdy jsem to řek? Nevím, jestli je to pravda, nebo ne. Jednu chvíli to je pravda a v příští minutě už ne.

Jaká si myslíš, že je budoucnost rokenrolu?

Jakou ji uděláme. Chci říct, že když dáme dohromady ty intelektuálský nesmysly s rokenrolem, dostaneme přiblblý intelektuálský rock. Pokud budeme chtít opravdový rokenrol, je na nás, abysme ho stvořili. Už by nás neměly oslňovat ten revoluční image a dlouhý vlasy. Přes to se musíme dostat. O tom je stříhání vlasů. Přiznat si, kdo je kdo a co kdo dělá. Kdo dělá muziku a kdo jenom produkuje nesmysly. Rokenrol bude takový, jaký si ho uděláme.

Proč myslíš, že pro lidi tolik znamená?

Rokenrol? Protože je dost primitivní a nejsou v něm žádný pitomosti – jen to nejlepší. A proniká přímo do tebe. Je to tep. Jdi do džungle a uslyšíš stejný rytmus, po celým světě. Je to úplně jednoduchý. Necháš proudit rytmus a všichni se přidají. Čet jsem, že Malcolm X nebo Eldridge Cleaver nebo kdo řek, že s rockem vrátili černoši bělochům ze střední třídy jejich těla, vložili do něj svoje těla i mysl. Je to něco takovýho. Jde to skrz. Podle mě to prochází. Byla to jediná věc ze všeho, která ke mně dokázala proniknout, když mi bylo patnáct. Rokenrol byl opravdový, všechno ostatní bylo neskutečný. A to hlavní na rokenrolu, na dobrým rokenrolu, ať už slovo dobrý znamená cokoliv, a tak dál, chachacha, a všechny ty nesmysly, je, že je opravdový. Ta pravdivost se k tobě dostane, i navzdory tobě samýmu. Rozpoznáš v něm něco, co je pravdivý, jako všechno pravdivý umění. Ať už je umění cokoliv, vážení čtenáři. V pořádku? Tak to je. Jestli je pravdivý, je obvykle jednoduchý. A jestli je jednoduchý, je pravdivý. Něco takovýho.

Y: Hm.

J: Rokenrol k tobě proniká (Yoko), nebo ne?

Y: Ano...

J: Konečně.

Y: Klasická hudba byla obvykle ve čtyřčtvrťovém taktu, pak se změnila tříčtvrťový, což byl valčíkový rytmus a tak. Ale prostě se to dál a dál vzdalovalo rytmu úderů srdce. Tlukot srdce je čtyřčtvrťový a zní takhle... (předvádí), chápeš? A pak začali s tím 1 – 2 -3, takhle. A potom...

J: Zvrhlost.

Y: ... začal být rytmus hrozně dekorativní a pak, víš, jako Schönberg a Webern, všechny jejich rytmy byly jako... (předvádí), víš, takovéhle. Je to strašně složité a zajímavé, naše mozky se k tomu hodně blíží, ale ztratily rytmus srdce. Když jsem poprvé navštívila nahrávání Beatles, říkala jsem si: „No, dobře.“ A tak jsem se zeptala Johna: „Proč hrajete pořád v tomhle rytmu? Stále ve stejném tempu. Proč neuděláte něco trochu složitějšího?“

J: Složil jsem Bulldog.

Y: A on na to: „Hele, ona říká, že pořád používáme stejný rytmus.“

J: Velmi trapný.

Y: A pak jsem si najednou uvědomila, že to je to, co...

Trapné pro tebe nebo pro Yoko?

J: Pro mě, protože když to na mě někdo začne hrát takhle intelektuálský, začnu si říkat: „A co když...“

Y: Je to hrozně stydlivý chlapec...

J: Jsem stydlivý. Když na mě někdo vyletí, couvnu.

Y: Hm.

J: Dokud jsem se...

Y: Bývala jsem stejně intelektuálsky snobská...

J: Ona je intelektuálka, nejskvělejší intelektuálka. Podívej, já opravdu vím, o čem mluvím, když říkám: „Ty zatracený intelektuálové.“ Musejí mít v hlavě něco jako matematický vzorce, aby něco cítili. Pořád melou: „Tohle je výsledek tady toho, což způsobilo tohle,“ protože je tak naprogramovali, když byli děti.

Y: Nejlíp se to vysvětlí takhle: Nedokážu hrát na klavír, pokud nemám noty.

J: Což je šílenství.

Y: Nejdřív to musím vidět – no tak to je.

J: Tohle je intelektuálství.

Y: (směje se)

J: A to jsou hudební profíci, to je ta škola hudebních nesmyslů – že nejde dělat hudbu, pokud si člověk nemůže přečíst kus papíru, který nemá s hudbou nic společnýho.

A je tvůj názor na rokenrol teď, když je ti třicet, úplně stejný, jako když ti bylo patnáct?

No, už to nikdy nebude takový jako tehdy. Nikdy už to se mnou nebude dělat to, co tenkrát. Ale Tutti frutti nebo Long tall Sally je pořádně avantgardní. Tuhle jsem ve Village potkal jednoho starýho avantgardního přítele Yoko. Vykládal mi o „jednom tónu“ a „nezpíval snad Dylan jeden tón?“ - jako by to zrovna on objevil. Je to tak strašně mimo, jak je vůbec možný se dostat. Intelektuálně se můžu bavit vymýšlením (důvodů), proč je ta hudba tak strašně důležitá a vždycky bude. Stejně jako blues je protikladem jazzu – bílýmu jazzu střední třídy jako protikladu k blues. Blues je lepší.

Protože je jednodušší?

Protože je opravdový. Není překroucený ani vymyšlený – není to nějaký pojem. Je to židle, ne návrh na židli nebo lepší židle nebo větší židle nebo židle s koženým potahem nebo se vzorem. Je to první židle, je to židle na sezení, ne židle na koukání nebo na obdivování. Ta hudba člověku sedí.

Jak bys popsal hudbu Beatles?

No, to pro mě znamená spoustu věcí. Hudba Beatles není jen jedna věc, protože já jsem její součástí. Co je hudba Beatles, Walrus, nebo Penny Lane? Která? Je tak rozmanitá. Anebo I want to hold your hand nebo Revolution 9?

Co kdyby to bylo o Love me do...

Love me do byl rokenrol. Dost dobrý.

Co myslíš, že způsobilo tu náhlou popularitu Love me do?

Love me do nikdy nebylo nic velkýho. Možná tady, až potom, co jsme to uvedli. Nezapomeň, že v Americe to přišlo mnohem pozdějc. Protože my jsme byli lokální hrdinové. Love me do bylo na žebříčkách v Anglii sotva čtyřicátý, nedokázalo nic.

Co bylo na tom zvuku, nejen v Love me do, ale ve všem z té doby, že to všechny tak chytlo?

Protože my jsme zněli úplně jinak než všichni ostatní, to je všechno. Nehráli jsme jako černý muzikanti, protože jsme nebyli černý a protože jsme vyrůstali v jiným hudebním prostředí a v jiný atmosféře. Takže Please please me a From me to you a všechny tyhle věci byly naší verzí tý židle. Postavili jsme vlastní židle, to je všechno, a byly to svým způsobem lokální židle. Nevím.

Jaké byly první nápady a triky, které jste vymysleli k okrášlení...

První fígl byla harmonika. V Anglii se hrálo pár písniček jako Hey! Baby, a taky děsná věc zvaná I remember you. A když jsem byl malý kluk, hrál jsem hodně na harmoniku, teda na foukačku. Tak jsme udělali tyhle věci. Začali jsme to používat v Love me do, jen kvůli aranžmá, protože jsme dělávali i aranžmá. Prostě jsme to použili. Pak jsme to nacpali do Please please me a potom do From me to you. Pokračovalo to dál a dál, stal se z toho takový fígl a pak jsme s tím přestali. Už to bylo trapný.

Jaké další finty a okrasy jste kromě harmoniky začali používat?

No... to jsme udělali v Cavern. Hrál jsem na harmoniku, takže ten fígl v úplných začátcích byla harmonika. Nevím, co tím myslíš – hudebně, na deskách?

Na deskách.

První triky byly vícestopý nahrávky na druhým albu, buď jsme to objevili sami, nebo nám někdo řek: „Můžete udělat tohle.“ Tím jsme ten míč opravdu nakopli. Na druhým albu jsme začali s vícestopýma nahrávkama. Kromě toho jsme to v tom prvním studiu prostě nahráli jako skupina, která přišla, zahrála, oni to natočili a my jsme odešli. Oni to pak smíchali a udělali všechno ostatní. Rád bych udělal remixy těch prvních nahrávek, protože jsou lepší, než znějí.

Y: A já bych ráda udělala cover verze některých Johnových písní.

J: Ano, ano, ano. Chystá se udělat album Lennon-McCartney. Ale musíš taky udělat svoje starý... musí udělat takovou spoustu alb.