Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Co sis myslel, když jsi viděl film Perný den?

Myslel jsem si, že to není špatný. Ale mohlo to být lepší. Je to jen další iluze o tom, že jsme byli jenom loutky a velikáni jako Brian Epstein a Dick Lester vytvořili tuhle situaci a celou tu zatracenou věc dali dohromady, přesně proto, že jsme byli, jaký jsme byli, a realisti. Nechtěli jsme dělat nějaký připitomělý popový film. Nechtěli jsme dokonce dělat ani žádný špatný film. Trvali jsme na tom, že chceme opravdovýho scénáristu, a Brian přivedl Aluna Owena z Liverpoolu, který napsal televizní hru Žádné tramvaje do Lime Street (No trams to Lime Street), kterou jsem znal a možná ji znali všichni. Lime Street je slavná ulice v Liverpoolu, kde za starých časů stávaly štětky. Proslavil se psaním liverpoolských rozhovorů. Vypsali jsme konkurs na scénář. Přivedli tohohle chlápka, a protože jsme znali jeho práci, řekli jsme mu: „Dobře.“ Jenže pak musel přijít mezi nás, aby poznal, co jsme zač. Byl to namyšlený panák – hrál si na profesionálního Liverpoolana, něco jako profesionální Američani, tak nějak. Byl s náma dva dny a napsal celou tu věc postavenou na našich charakterech: já vtipný, Ringo roztomilý hlupáček, George tohle, Paul tamto. Byli jsme z tý povrchnosti a z pitomosti dialogů docela naštvaný. Pořád jsme se snažili, aby to bylo trochu realističtější, dokonce i s Dickem (Lesterem) a tím vším, a nutili jsme i kameru, aby pracovala realističtěji. Jenže oni to tak nechtěli. Udělali tenhle film, a bylo to. A ten příští byl úplně stejný nesmysl. Prostě nenávidím tyhle iluze o Georgeovi Martinovi, Brianovi Epsteinovi, Dickovi Lesterovi a všech těch lidech, co se snaží z nás něco udělat. My jsme ty, co pořád ještě tvoří.

Můj dojem z filmu byl, že jsi to ty a nikdo jiný.

Bylo to dobrý předvedení jednoho klamu o nás, o tom, co se údajně dělo na turné v Londýně a v Dublinu. O nás společně v takový situaci. V hotelu, kde jsme museli hrát před lidma. Byli jsme takoví. Alun Owen viděl několik tiskovek. Docela dobře je vystih, ale nám to i tak připadalo dost strojený. Nebylo to dostatečně realistický.

Věděl jsi o dojmu, jaký Perný den vyvolal ve Státech? Myslím tím víc, než jen že byl strašlivě populární?

Nepamatuju se. Znali jsme jen „velký úspěch, nebo žádný úspěch“. Jestli byl velký úspěch nebo ne.

Chápej, Perný den přišel v době, kdy začínali Byrds a všichni američtí muzikanti na něj chodili do kina a zjistili, že rokenrol je v pohodě.

Chápu. Chápu. Ne, tyhle dopady jsem si neuvědomoval. Víc jsem si uvědomoval hudební vliv, poslouchal jsem řeči jako: „Vím, že tohle má od nás a my si (od něj) zase vzali tohle...“ - takový věci.

Co jsi slyšel?

Hm, nevím, můžu jenom říct, odkud ty skupiny pocházej, o kterýkoli z nich – jako (Led) Zeppelin a Fleetwood Mac – je jasně slyšet, kde to má všechno původ. Tak jako to můžeš říct o každým.

Pamatuju si, když vyšel ten singl Day tripper/We can work it out.

Jo, to byl drogovej song.

Day tripper?

Hm.

Proč?

Protože to byl každodenní tripař. Prostě se mi líbilo to slovo.

V určitou chvíli, někdy mezi Pomoc! a Perným dnem, jsi začal užívat drogy?

Jo, jenže v případě Pernýho dne jsem byl na práškách. To byly drogy, víš, silnější drogy než marjánka. Byl jsem na práškách od doby, kdy mi bylo patnáct – ne, od svých sedmnácti. Od chvíle, kdy jsem se stal muzikantem. Jediný způsob, jak přežít každodenní osmihodinový noční hraní v Hamburku, byly prášky. Číšníci ti prostě nosili prášky a pití. Na umělecký škole jsem se vrhnul na chlast. Na práškách jsem byl až do „Pomoc!“, těsně před tím jsme se dali na marjánku a přestali jsme pít. Jednoduchý jak facka. Vždycky jsem potřeboval drogu, abych přežil. Ostatní taky, ale já jsem vždycky měl víc, vždycky jsem si bral víc prášků a víc všeho, protože jsem větší blázen.

Takže po Day tripper jsi začal psát písně s poselstvím? Vážné písně?

Nejspíš po Dylanovi. Nevím. Ale Day tripper přece nebylo žádný vážný poselství, nebo jo?

Nemyslím vážná píseň s poselstvím, ne v tom smyslu. Chci říct, že v tvojí hudbě došlo od Can't buy me love (Nemůžeš si koupit mou lásku) k We can work it out (Dokážeme to) a Rubber soul k velké změně.

Tak to nejspíš byla marjánka. Opravdu nevím. Nemůžu... Ve We can work it out napsal Paul refrén a já ten kus uprostřed: „Život je hrozně krátký a není v něm čas na hádky a boje“, celý ten kus. Nepamatuju si na žádnou přeměnu, až na to, že když hulíš trávu, jsi trochu míň agresivní než když chlastáš. Když piješ a bereš k tomu prášky – to není nic.

Dobře, tak řekněme Rubber soul...

Můžeš mi říct, jestli to bílý album s kresbou Klause Voormanna na obálce bylo před, nebo po Rubber soul?

Po.

Aha, tak jo, pak je to teda Rubber soul.

Opravdu si nevzpomínáš, který...

Ne.

Hmmm...

Možná si to pamatují ostatní. Já si tyhle věci nepamatuju, protože nic neznamenaj, už je to všechno pryč.

Dobře, Rubber soul se zdál jako první pokus o vážnou...

Ne, jen jsme se hudebně a technicky zlepšili, to je všechno. Konečně jsme zmákli studio. Na začátku jsme museli brát, co nám dávali. Museli jsme to zvládnou za dvě hodiny, nebo kolik nám poskytli. A tři frekvence byly až dost, nevěděli jsme nic o „můžeš tam přidat víc basů“ a tak, teprve jsme se učili techniku. Při Rubber soul už jsme byli při přípravě alba pečlivější – to je všechno. Převzali jsme starost o obálku a o všechno.

Co byl vlastně Rubber soul? Byla to jen prostá hra na...

To byl Paulův název, něco jako Yer blues, myslím, že to znamenalo anglickou duši. Rubber soul je prostě slovní hříčka. Není za tím žádný záhadný tajemství, žádná mystika. Jen čtyři kluci, který hledali název pro svoje nový album.

Dáme si na chvíli přestávku?

Mně je to jedno. Ne, budem raději pokračovat, protože Yoko přemluvila tvýho kámoše Jonathana Cotta, že si do příštího čísla udělá takový vtípek, jak v roce 1929 založila Beatles (smích). A byli bysme rádi spolu, protože je to příjemnější.

Proč nemůžeš být sám bez Yoko?

Můžu, ale nechci. Nevidím žádný důvod, proč bych měl být bez ní. Není nic důležitějšího než náš vztah, nic. A nás baví být pořád spolu. Oba dva dokážeme přežít sami, ale proč? Nehodlám obětovat svoji lásku, opravdovou lásku, pro nějakou zatracenou děvku nebo kterýhokoli kamaráda nebo jakoukoli práci, protože nakonec jsi v noci sám. A to ani jeden z nás nechce. Fanynky ti postel nezaplní, t o nefunguje. Nechci být swinger. Jak jsem napsal v jedný písničce, tím vším jsem prošel, a nic není lepšího než mít někoho, koho miluješ a kdo tě drží.

Měl jsi takové období, kdy ses schovával ve Weybridge, pořád jsi seděl doma a nic nedělal...

No, to se o mně tvrdí, ale já jsem tehdy napsal spoustu písniček a udělal něco, čemu by se mohlo říkat „výstřední“ nahrávky. Ještě je pořád mám. A natočil jsem fůru osmimilimetrových filmů. Ale v tý době jsem si myslel, že vlastně nic nedělám; byl jsem přesvědčený, že když to není práce pro Beatles, není to práce.

Jednou jsi řekl, že musíš psát písně, které by ospravedlnily tvoji existenci.

Řek jsem spoustu věci. Skládám písně, protože jsem si to vybral, píšu je, protože si nemůžu pomoct, to je prostě fakt. Někdy mám pocit, jako by člověk pracoval... cítím, jako by pracoval, aby ospravedlnil svou existenci. Ale tak to přece není. Člověk pracuje, aby existoval, a naopak, a o to jde, opravdu.

Říkáš, že píšeš písně, protože si nemůžeš pomoc.

Jo, tvorba je taky výsledek bolesti. Musím ji někam vložit, a tak píšu písně. Ale když jsem se tenkrát schovával ve Weybridge, myslel jsem, že tam nepracuju. Udělal jsem snad dvacet nebo třicet filmů, všechno na osmimilimetrový film, ale pořád jsou to filmy. A nahrál jsem taky spousty hodin různých věcí. Ne zrovna rock, ty bys to asi označil za avantgardu.

Proč se Derek (Taylor) a Brian (Epstein) pohádali?

Protože Derek je další velký egoista a s Brianem bylo hrozně těžký vyjít, pochopit ho. Míval často špatnou náladu a záchvaty vzteku a tak, jako většina buzíků. Jsou hrozně nevyrovnaný. Něco se stalo, už si nevzpomínám co, možná Paul nebo někdo ano, ale to by ses musel zeptat jich. Mockrát se pohádali a Derek nakonec odešel, protože byl příliš hrdý, než aby dělal některý práce. Je to stejný jako teď. Já mu to nevyčítám, ale nebudu za to platit. He, he. Takže se hrozně pohádali, ale Derek byl najatý Brianem, stejně jako Peter Brown. Opravdu jsme je nenajali my. My jsme v Liverpoolu najali Neila a Mala, a to byli jediný, který jsme kdy sami najali.

V knížce Huntera Daviese se píše, že...

No, to je vážně nesmysl. Je napsaná trochu ve stylu Sunday Times - „báječná čtyřka“. Není tam ani trochu pravdy, moje tetička pomotala všechno o mým dětství a mojí matce. Já jsem jí to dovolil, což byl svým způsobem můj zbabělý únik, a tak dál a tak dál. Není tam nic o orgiích a bordelu, co se děly na turné, a o tom všem. Chtěl jsem, aby vyšla pravdivá knížka, ale všichni jsme měli manželky a nechtěli jsme zranit jejich city. A konečně, ještě tu pořád jsou. Víš, chci říct, že turné Beatles byly trochu jako Felliniho Satyricon.

Y: (Směje se)

J: Měli jsme takový image, ale člověče, naše turné, to bylo něco jinýho, kdybys mohl jet s námi, tak bys tomu rozuměl. Jen si představ Satyricon, kterým procházejí čtyři muzikanti.

Přijeli jste do města, do hotelu...

Ať jsme přijeli kamkoliv, všude to bylo stejný. My jsme měli naše čtyři ložnice oddělený od – pokoušeli jsme se to udržet mimo naše pokoje. Zato Derekův a Neilův pokoj byly vždycky plný toho svinstva a holek a čerti vědí čeho. A policajti, prostě všechno. Satyricon, chápej. My vážně... dobře, museli jsme něco dělat. A co máš dělat, když prášky ještě pořád působí – když už je čas jít. Prostě jdeš. Býval jsem celou noc vzhůru s Derekem, ať už tam byl někdo jiný nebo ne. Prostě jsem nemoh spát. Byla to dost síla. Tenkrát se jim neříkalo fanynky, ale nějak jinak. Ale když jsme nemohli mít fanynky, byly by to děvky a všechno, cokoliv. Cokoliv šlo.

Kdo to všechno zařizoval?

Derek a Neil, to byla jejich práce, a Mal, ale do toho se nechci pouštět.

Jako byznysmeni na konferenci.

Hm, no jistě. Když jsme vyrazili do města, tak jsme do toho fakt vlítli. Vůbec jsme se s tím nepárali. Existují moje fotky, jak lezu v Amsterodamu po kolenou, vycházím z bordelu a tak. A lidi mě zdravili (vesele): „Dobrý ráno, Johne.“ Na takový místa mě vždycky doprovázela policie, protože nechtěli mít velký skandál, víš. Vážně o tom nechci mluvit, protože to ubližuje Yoko. A není to fér. Ale stačí prostě říct něco jako: „Jejich turné byly jako Satyricon,“ a je to. Protože nechci ublížit ani holkám ostatních, prostě to není fér. Je mi líto.

Y: Tohle mě překvapilo! O tom jsem opravdu nic nevěděla. Myslela jsem si: No, John je umělec a nejspíš měl dvě nebo tři známosti, než se oženil. - Takovou představu člověk získá v newyorských uměleckých skupinách ze staré školy, víš?

Generační rozdíl.

Y: Jo, jasně. Přesně tak (směje se).

George o tom svého času určitě pověděl Pattie, a...

To si rozhodně nemyslím. Mám dojem, že ne. Budeš se jich muset zeptat...

Dovol, abych se zeptal na něco jiného, co bylo v knize Huntera Daviese. Jednou jste ty a Brian odjeli do Španělska.

Ano.

Měli jste... přece jste museli...

Neměli jsme spolu poměr.

Nikdy jsi s Brianem neměl žádný poměr?

Ne, poměr ne.

Y: (smích)

Brian na tebe naléhal?

Cyn měla dítě a ta dovolená byla naplánovaná předem, ale já odmítal zrušit kvůli dítěti dovolenou, takový jsem byl mizera. Prostě jsem na tu dovolenou odjel. Bavil jsem se pozorováním, jak Brian balí kluky. Líbilo se mi hrát si na velkýho buzíka, tak je to.

Y: (smích)

J: Byla to legrace, ale v Liverpoolu pak začaly kolovat hrozný klepy. To bylo děsný. Strašně zahanbující.

Klepy o tobě a o Brianovi?

Bůh ví... ale jo. Byli jsme si s Brianem hodně blízký, protože když se někdo stane mým manažerem, chci ho poznat skrz naskrz. V určitým období se mi přiznal, že je buzík a tak. Seznámil jsem ho s práškama, a proto se cítím trochu spoluzodpovědný za jeho smrt. Chci říct, že tak stejně fungujou. A měly ho přimět mluvit – chtěl jsem zjistit, jaký opravdu je. Pamatuju si, jak jedou řek: „Ne abys mi někdy vmet do tváře, že jsem teplouš.“ Taky jsem to nikdy neudělal. Jeho matka to ale pořád ještě tají. Nelíbí se mi, jak teď všichni útočí na Allena a z Briana dělají anděla. Moc dobře totiž věděl, co dělá. Okrádal nás. Sakra, bral všechny prachy a staral se o sebe a o svou rodinu a tak. Takže je to zase jenom pohádka. Nesnáším to, jak Allena napadají a Briana líčí jako světce jenom proto, že je mrtvý. Nebyl žádný anděl, byl to jenom člověk. Allen zešílí, až to uslyší.

Co ještě řekneš o té knize Huntera Daviese?

No, že... nevím, už si to nepamatuju. Love me do od Michaela Brauna byla mnohem lepší knížka o Beatles. Pravdivá. Psal o tom, jaký jsme, což znamenalo mizerové. Člověk ani nemůže být jiný, když je pod takovým neustálým tlakem – a my jsem si to vylívali na lidech, jako byli Neil, Derek a Mal. Proto nás skrytě nesnášeli, ale nikdy to nemohli dát najevo. A nebudou věřit vlastním očím, až si to přečtou, pokud to vyjde. Ale schytávali od nás spoustu svinstva, protože jsme byli v takový svinský pozici. Byla to tvrdá práce a někdo to musel odnýst. Zamlčuje se, jaký jsme byli mizerové. Zatraceně velký hajzlové, to byli Beatles. Musíš být hajzl, abys to dokázal, člověče. To je fakt a Beatles byli ti největší hajzlové na světě. Přesně jak to stálo na Allenových vánočních pohlednicích: „Jo, i když kráčím údolím stínů smrti, nebojím se žádnýho zla, protože já jsem ten největší mizera v údolí.“ Nebo tak nějak. Nedělám si legraci, když to máš dokázat, musíš být hajzl.

Y: Ale jak se ti podařilo udržet si tak čistý image? To je zvláštní.

J: Protože všichni chtěli, aby to tak vypadalo. Novináři kolem nás v tom chtěli pokračovat, protože chtěli zadarmo pití, děvky a zábavu. Všichni se s tím cirkusem chtěli svízt, byl to Satyricon. My jsme byli Caesarové. Kdo by nás chtěl shodit, když se tu točily miliony liber, který se daly vydělat, všechny ty dary a úplatky, policie, všechna ta zatracená reklama, chápeš? Všichni to chtěli. Proto se toho některý z nich pořád ještě pokoušejí zuby nehty držet. „Neberte nám to. Neberte nám Řím, náš pojízdný Řím. Všichni máme svý domy a auta a milenky a ženy a sekretářky a večírky a chlast a drogy, neberte nám to.“ Nebo jinak: „Ty jsi šílený, Johne, jsi blázen, praštěný John nám to všechno chce vzít.“

Co bys dnes pověděl lidem?

Myslíš fanouškům Beatles?

Jo.

Záleží na tom, kdo by to byl. Kdyby se mě zeptali na Perný den nebo na Pomoc!, byl bych k nim upřímný a řek bych: „Jo, to byla fajn zábava,“ nebo: „Tak to bylo.“ Vykládám ti tu o samý špíně, ale spousta z toho byla taky velká zábava. Já nevím, já moc fanoušků nepotkávám, nebo jo? (směje se)

Y: Ne.

J: Nevím, kde jsou. Popravdě řečeno ani vlastně nevím, jak na to odpovědět. To je záležitost Apple nebo koho – já nevím, jaký jsou, ať už jsou to fanoušci Beatles, nebo ne. Vracím se k tomu, co jsme říkali o vlivu Beatles v době kolem Revolveru. Opakuju to, co řek Dylan: „Nenásledujte vůdce.“ On už to jednou řekl.

Jaké to bylo na začátku v Londýně?

Když jsme tam přijeli, zacházeli s náma Londýňani jako s venkovskýma balíkama.

Jaké bylo, řekněme, chodit po diskotékách se Stones?

No, to bylo skvělý období. Tenkrát jsme byli jako králové džungle. A se Stounama jsme si byli hodně blízký. Strávil jsem spoustu času s Brianem (Jonesem) a Mickem (Jaggerem), obdivoval jsem je, víš. Žral jsem je od chvíle, kdy jsem je poprvý viděl v tom jejich Richmond Clubu. A strávil jsem s nima fůru času. Bylo to senzační. Byli jsme králové, byli jsme v rozletu, prostě jsme jezdili v autech po Londýně a scházeli se a klábosili o hudbě s Animals, Erikem (Burdonem) a tak. Byla to vážně skvělá doba. Období začínající slávy. Byli jsme tenkrát... nebyli jsme tak obklopený davem, bylo to... já nevím, trochu jako... jako pánský klub. Prostě bezvadná doba.

Jaký byl Brian?

Brian Jones?

Jo.

No, během let, kdy se rozkládal, byl pak jiný. Skončil trochu jako chlápek, u kterýho se děsíš, kdy zavolá, protože víš, že to bude malér. Nebo tak podobně. Měl opravdu hrozný bolesti. Ale na začátku byl v pořádku, protože byl mladý a dobře vypadal. Byl ale jedním z těch lidí, co se člověku rozkládají přímo před očima. Nebyl nijak vynikající nebo tak, byl to prostě bezva kluk.

Jak ti bylo, když zemřel?

Tenkrát jsem necítil nic, vážně. Jen jsem si pomyslel: Další oběť drogy. Něco takovýho.

Co si myslíš o Stones dnes?

Myslím, že je kolem nich fůra reklamy. Líbí se mi Honky tonk women a myslím, že Mick je dost legrační s těmi svými buzíckými tanečky. Vždycky jsem si to myslel. Mám ho rád, chci říct, že se vždycky rád podívám na jeho filmy a tak, jako kdokoli jiný. Ale opravdu, myslím si, že je to jenom fór.

Vídáš se s ním teď často?

Ne, nevídám se s ním vůbec. Občas jsme se vídali, když s námi začal pracovat Allen. Myslím, že Mick začal žárlit. Vždycky jsem si Micka a Stounů vážil, jenže on o Beatles navykládal spoustu hnusných věcí, což se mě dotklo, protože já do Beatles kopat můžu, ale nedovolím, aby to dělal Mick Jagger. Protože stačí jen vzít všechno, co jsme udělali my, a co udělali Stouni vždycky o dva měsíce pozdějc. U každýho zatracenýho alba a každý zatracený věci, co jsme udělali, Mick udělal pokaždý přesně to samý. Napodoboval nás. A byl bych rád, kdyby už na to někdo z vás zatracených undergrounďáků ukázal. Let it bleed (Nech to krvácet).

Y: (směje se)

J: Satanic majesties je Seržant. She's a rainbow (Ona je duha) – což je ten nejpitomější nesmysl – to je jasně All you need is love (Co potřebuješ, je láska). Nesnáším ty poznámky o tom, že Stouni jsou revoluční a Beatles nebyli, chápeš? Jestli Stouni byli nebo jsou, tak Beatles opravdu byli. Nejsou (s námi) ve stejný třídě, ani hudebně, ani vlivem. Nikdy nebyli. Ale Micka to vždycky štvalo. Nikdy jsem nic neříkal, vždycky jsem je obdivoval, protože si mi líbila jejich bezva hudba a líbí se mi jejich styl. Vždycky jsem tak trochu litoval, že jsem se nedokázal tak odvázat...

Y: Ty máš rád rokenrol.

J: Jo, mám rád rokenrol a líbí se mi směr, jakým se vydali, když se konečně vzdali všech pokusů nás napodobovat. Ale (Mick) teď dokonce chce zřídit něco jako Apple. Chystá se udělat stejnou věc. Jestli k tomu dojde, provede přesně to, co jsme udělali my, a přijde o všechny svoje peníze. Viditelně ho strašně štve, jak moc Beatles v porovnání s ním vyrostli, a nikdy se přes to nedostane. Zestárnul a začíná se do nás navážet. A bude v tom pokračovat, protože Beatles jsou teď... Jako všichni, co se s námi vezli, se teď hrnou, aby si do Beatles kopli, když jsme se rozpadli. Dokonce i z Apple... Ať už se tehdy stalo cokoliv, teď do nás všichni kopou. A mě to štve, protože i tu jeho první... druhou zatracenou desku jsme mu napsali my (směje se). Chápeš?

Y: A Peace nadělal prachy a tak.

J: Cože? Jo, jasně, on tvrdí, že Peace vydělal prachy. My jsme na něm ale žádný peníze nevydělali.

Y: Ne. My jsme o ně přišli.

Když jste dávali dohromady Seržanta Pepře, věděli jste, že to bude tak skvělé album? Cítili jste to nějak?

Jo, jo. A taky Rubber soul. A Revolver. Jo.