Opovrhovali jí.
Od samého začátku?
Uráželi ji a pořád ještě to dělaj. Jo, ani nevědí, že to vidím. A i když to bude stát černý na bílým, pořád budu vypadat jako paranoik, nebo že ona je paranoidní. Jen tak mimochodem vím, že celý ty dva roky, co jsme spolu, řídili veškerou publicitu o nás dvou z Apple. A k tomu postoje lidí k nám a útržky, co člověk zaslechne od holek v kancelářích. Můžou se jít vycpat.
Y: Na začátku jsme byli příliš zamilovaní, než abychom si něčeho takového všímali.
J: Jo. Byli jsme ve svým vlastním snu. Jsou to fakt idioti, když si myslí, že Yoko rozbila Beatles, anebo Allen, to je stejná blbost. Jsou stejně šílený kvůli Allenovi.
Jak bys charakterizoval Georgeovu, Paulovu a Ringovu reakci na ni?
To je stejný. Můžeš citovat Paula, najdeš to v novinách. řek to mockrát, nejdřív Yoko nenáviděl a pak ji začal mít rád. Pro mě i pro Yoko je to už moc pozdě. Proč by si na sebe měla od těch lidí nechat kydat takovou špínu? Psali o ní, jak vypadá v Let it be mizerně. Ale zkus absolvovat šedesát nahrávání s těma nejnamyšlenějšíma a nejnervóznějšíma lidma na světě, a sakra poznáš, zač je toho loket. A nechat se urážet jenom proto, že někoho miluješ... George ji na samém začátku urazil v kanceláři Apple přímo do očí. Byla to taková ta hra: „Budu přímý, protože jsem to slyšel od Dylana a ještě od pár dalších lidí. Říkali, že máš v New Yorku dost špatný jméno a že kolem sebe šíříš záporný vibrace.“ Tohle jí George řek, a my tam jen seděli jako opařený. Ani nevím, proč jsem ho nepraštil. Vždycky jsem ale doufal, že přijdou k rozumu. Nemoh jsem tomu uvěřit! Všichni tam seděli se svýma manželkama jako nějaká zatracená porota a soudili nás! Udělal jsem jenom to, že jsem napsal ten kousek o „některých z našich nejlepších přátel“ - svým obvyklým způsobem, protože jsem nikdy nebyl upřímný. Vždycky jsem psal takovou hatmatilkou. A to nám také udělali. Ringo byl v pořádku. Stejně jako Maureen. Ale ty druhý dva nám to opravdu dávali sežrat. Nikdy jim to neodpustím. Nezajímají mě všechny ty zatracený kecy o Hare Krišnovi a Bohu a Paulovi – no, změnil jsem názor. Neodpustím jim to.
Leckdo tvrdí, že když Paul vydal album s miminkem na obálce, bylo to jako záměrně urážlivá narážka na tebe a na Yoko, protože jste přišli o dítě...
Ne, nemyslím si, že by něco takovýho udělal. Myslím, že nás jen imitoval, jako to obvykle dělali, a vydal rodinné album. Všimni si – dělaj přesně to, co jsem já udělal už rok nebo dva předtím. (K Yoko) Tohle (článek) bude pěkný nářez – to je konec. Jsou to jen imitátoři, vždyť víš.
Co si myslíš, že lidi udělají s tvým novým albem, pokud jde o imitování?
No, to netuším.
Y: Je to fantasticky silné album. Takže ať tak či tak, lidi to budou buď vášnivě nenávidět, nebo milovat...
J: Já osobně nejspíš příště přijdu s nějakým „wop-bop-aloo-bop“ nebo s něčím podobným. Chci říct, že jsem na nějakou dobu něco řek.
Y: Řekl jsi toho dost na deset let...
Kdy sis uvědomil, že nedokážeš Paula a George usmířit s Yoko?
Nevím, kdy to bylo – asi když jsem se rozhod odejít ze skupiny.
Bylo avantgardní hudební zázemí Yoko v rozporu s hudbou, kterou dělali Beatles?
Yoko mi přehrála věci, kterým jsem rozuměl. Připadalo mi to hodně zvláštní, protože avantgardní hudba je něco, s čím je těžký se ztotožnit, a tak vůbec. Ale Beatles hráli avantgardní hudbu už v době, kdy by to nikdo ještě roky nečekal. Jenže to jsou umělci a všichni umělci mají zatraceně velký ego. Ať už jsou ochotný to připustit nebo ne. A když měl do skupiny přijít někdo nový, nikdy nebyl vítaný. Svýho času jsme s Georgem chtěli přibrat někoho, jako je Billy Preston. Stal by se členem kapely. Měli jsme už po krk toho omletýho klišé. Ale nestáli o to. Byl bych rád Beatles rozšířil, stáh jim kalhoty, aby je přestali stavět na piedestal jako nějaký bohy, ale nefungovalo to.
Y: Je to moc složité.
J: Nešlo to, a Yoko byla dost naivní. Přišla a očekávala, že s náma bude vystupovat, jak by to člověk předpokládal u jakýkoli jiný skupiny. Improvizovala. Ale oni se k tomu stavěli nějak chladně. Když jsem se rozhodl skupinu opustit, pochopil jsem taky, že už od Beatles umělecky nic nedostanu. A tady byl někdo, kdo mě dokázal nadchnout pro milion nejrůznějších věcí.
Jak sis vybíral muzikanty pro toto album?
Jsem hrozně nervózní člověk, fakt. Nejsem tak sebevědomý, jak by se mohlo zdát podle nahrávek. Jsem to já, který se tam promítá skrz svůj strach. Takže si raději volím lidi, který znám, než neznámý.
Jako třeba Ringa. Proč ses dal dohromady s Ringem?
Protože navzdory tomu všemu... Beatles byli opravdu skvěle sehraná skupina, když se zrovna neplácali v nějaký krizi. A Ringo se hned chytá, ví, co a jak myslím. Tak proto. Hráli jsme spolu už tak dlouho, že jsme si rozuměli bez řečí. To je to jediný, co mi někdy chybí, ta schopnost reagovat třeba jen na mrknutí nebo na určitý zvuk, ta jistota, že všichni okamžitě pochopí, kam mířím, a přidaj se a začnou improvizovat. Ale nechybí mi to až tak moc.
Vždycky jsi říkal, že Beatles chtěli být větší než Elvis. Proč?
Protože Elvis byl největší. My jsme chtěli být největší. Copak to nechce každý?
Kdy jste se pro to rozhodli?
No, ze všeho nejdřív jsme s Paulem chtěli být anglický Goffin a Kingová. To je stará historie. Protože Goffin a Kingová psali v tý době skvělý věci. A pak jsme si řekli dobrá, tak už jsme lepší než oni, takže teď chceme být to, co je největší po nich, chtěli jsme být prezidenti nebo cokoliv. Tak to šlo dál a dál a dál. Vždycky jsme ale chtěli být větší než Elvis, protože Elvis byl naprostá jednička. To je neoddiskutovatelný.
A kdy sis uvědomil, že jste větší než Elvis?
Nevím. Když toho dosáhneš, je všechno úplně jiný, zapomeneš, jak jsi (po tom) toužil. Když se člověk opravdu dostane až na špičku a stane se jedničkou nebo tak, je to najednou jiný. Zábava je právě v tom usilování.
Takže v určitou chvíli jsi o tom prostě přestal uvažovat.
Jo, jo, byli jsme jako pudink – seděli jsme ve formě a jen jsme se tak nějak vznášeli.
V písni God (Bůh) zpíváš „sen je pryč“ a částí toho snu je, že „Beatles byli Bohem“...
Jo, jestli je Bůh, byli jsme jím všichni.
Kdy jsi začal dostávat duchovní odezvy od lidí, kteří poslouchali nahrávky Beatles?
V Anglii žije chlápek jménem William Mann, co píše do Timesů, a ten napsal první intelektuální recenzi o Beatles, což lidi přimělo k tomu, aby o nás začali mluvit tím intelektuálským způsobem. Psal o mollových kadencích a používal všechny tyhle hudební termíny. Je to kecal, na Paulovo poslední album pěl chválu, jako by ho složil sám Beethoven. Zvolil ho dokonce albem roku a všechny tyhle nesmysly. Pořád píše stejný kecy. Ale hodně nám tím pomoh, protože lidi – celá střední třída a intelektuálové – si začali říkat: „No ne, ty jsou ale chytrý.“
Y: Kdy začali s tou věcí o poselství?
J: Poselství? Jako láska a tak?
Kdy poprvé přišel někdo s tím, že „John Lennon je Bůh“?
To myslíš s tím: „Co dělat“ a tohle všechno? Jako: „Pověz nám guru...“ a takový kecy?
Jo.
Nejspíš po LSD. Rubber soul? No, já nevím, nedokážu si přesně vzpomenout. Nevnímal jsem, že se něco takovýho děje. Prostě jsme zaujali takovou pozici. Myslím tím, že jsme začali předávat poselství – jako „slovo“ a „to slovo je láska“ a takový věci. Mám rád poselství.
Y: Strawberry fields (Jahodová pole), to je poselství...
J: To bylo pozdějc, tamto bylo dřív, víš? Když začneš předávat poselství, lidi začnou přicházet a ptát se: „Jaký je poselství?“
Jak ses poprvé dostal k LSD?
U zubaře v Londýně.
Y: (směje se) U zubaře.
J: Podal to Georgeovi, mně a našim manželkám u něj doma na večeři, ale neřek nám, o co jde. Byl to Georgeův přítel a v tý době náš zubař. Prostě nám to dal do kafe nebo tak něco. Nevěděl, co to je, jen, že je to „ta věc“, co právě letí mezi londýnskou elitou ze střední vrstvy. Všichni o tom slyšeli, ale nevěděli, že je to něco jinýho než tráva nebo prášky. Tak nám to dal a pak řek: „Raději byste odtud neměli odcházet.“ Mysleli jsme si, že nás chce u sebe zdržet na nějaký orgie, a neměli jsme zájem. Šli jsme pryč. Vyrazili jsme do Ad Lib (noční klub) a na nějaký diskotéky a tam se děly neuvěřitelný věci. Ten chlápek šel s náma a byl hrozně nervózní, nevěděl, co se děje. Byli jsme jako blázni. Pohybovat se v takovým stavu po Londýně bylo naprostý šílenství. Když jsme vešli do klubu, mysleli jsme, že tam hoří. A pak jsme si mysleli, že se tam koná nějaká premiéra, ale bylo to jen obyčejný venkovní světlo. Říkali jsme si: „Sakra, co se to tu děje?“ Na ulici jsme řvali smíchy a pak začali lidi volat: „Pojďte rozbít výlohu.“ Byli jsme prostě šílený. Úplně jako zbavený smyslů. Konečně jsme nastoupili do výtahu a všichni jsme si mysleli, že tam hoří. Bylo to jenom malý červený světýlko, ale my jsme všichni vřískali – úplný hysterie. Dojeli jsme do patra, protože to byla diskotéka, která byla někde nahoře. Výtah zastavil a my jsme všichni vystoupili, „Áááááách!“ (hlasitě křičí), a viděli jsme, že to je ten klub. A pak jsme vešli, posadili se, a stůl se protáhnul. Myslel jsem, že budeme něco jíst, dřív než se ten stůl tak protáhnul, přesně jak jsem to u někoho čet – kdo to byl, Blake, ne? - někdo popisoval účinky opia za dřívějších dob. A pomyslel jsem si: „Sakra, už je to tady.“ A pak jsme šli do Ad Lib a tak. A pak ke mně přišla nějaká zpěvačka a řekla: „Mohla bych si sednout vedle tebe?“ A já na to (nahlas): „Jen když nebudeš mluvit,“ (směje se), protože jsem prostě nedokázal myslet.
Když ses vzpamatoval, co sis myslel?
Byl jsem pěkně zaražený tak měsíc nebo dva.
Kam jsi šel potom?
Zdálo se, že to trvalo snad celou noc. Nevzpomínám si na podrobnosti, prostě to tak nějak pokračovalo. A pak se Georgeovi nebo někomu podařilo nás nějak dostat domů v jeho mini morrisu. Jeli jsme rychlostí deset mil za hodinu, ale zdálo se nám, že je to nejmíň tisícovka. A Pattie říkala: „Pojďte vyskočit a zahrát si fotbal, tamhle je ragbyový hřiště,“ a podobný věci. Já jsem ze sebe chrlil takový ty hysterický žertíky, jako když se vybudíš speedem, protože to bylo vždycky moje. George pořád mlel dokola: „Nenuť mě, abych se smál!“ Ach panebože! Bylo to prostě děsný. Ale taky fantastický. Nakreslil jsem v tom stavu pár obrázků – někam jsem je zastrčil – čtyři obličeje, něco jako „my s tebou všichni souhlasíme“. Dal jsem je Ringovi, originály jsem ztratil. Nakreslil jsem tý noci spoustu obrázků (napodobuje rychlé kreslení) – prostě jen tak. A Georgeův dům se nám potom zdál jako velká ponorka. Řídil jsem ji – všichni si šli lehnout a já v tom pokračoval sám – zdálo se, že pluje nad zdma, což bylo šest metrů vysoko, a já ji řídil. Podruhý jsme si to (LSD) dali v L.A., ale to bylo jiný.
Co se stalo tenkrát?
No, tenkrát jsme si to vzali úmyslně.
Vraťme se ještě na chvíli, potom jste všichni usnuli?
Hm, už si nevzpomínám. Všichni jsme pak byli trochu mimo. No, víš, na takový věci si nevzpomínám, pamatuju si jen ty nejlepší momenty. No a potom jsme se dohodli, že si to v Kalifornii vezmem znovu.
Kde jste byli, když jste si to vzali podruhé?
Byli jsme na turné a bydleli jsme jako obvykle v jednom z těch domů, jako je dům Doris Dayový, nebo kde. A my tři jsme si to vzali. Ringo, George a já. Myslím, že možná ještě Neil. A pár lidí z Byrds, ten, jak se jmenuje, přešel do těch Stills a Nash. Znáš Byrds? B-Y-R-D – Crosby a ten druhý chlápek, co to dřív ved.
McGuinn.
Jo, McGuinn. Myslím, že tam párkrát byli, nejsem si jistý, na několika tripech. Ale bylo tam spousta reportérů, jako Don Short a podobně. Byli jsme v zahradě, bylo to teprve podruhý. Ještě pořád jsme nevěděli nic o tom, že je dobře si to vzít na nějakým příjemným místě a být přitom v pohodě. Prostě jsme si to vzali. A zničehonic jsme najednou uviděli toho reportéra, a tak jsme si v duchu říkali: Jak se chovat normálně? Protože jsme si představovali, že se chováme nějak výstředně, což nebyla pravda. Mysleli jsme si: „Určitě si toho někdo všimne.“ Zděšeně jsme čekali, až vypadne, a on se divil, proč se k nám nemůže dostat. Neil, který to ještě nikdy předtím neměl, si to taky vzal, ale přitom měl ještě pořád dělat cestovního manažera. Řekli jsme mu: „Jdi a zbav nás Dona Shorta,“ ale on nevěděl, co má dělat, jenom tam tupě seděl. A přišel Peter Fonda, to je zase něco jinýho, a pořád říkal (šeptá): „Já vím, jaký to je, být mrtvý.“ My jsme řekli: „Cože?“ A on to opakoval pořád dokola, až jsme mu pověděli: „Prokristapána, drž už hubu, nám je to fuk. Nechceme to vědět.“ Ale on o tom mlel dál. Podle toho jsem potom napsal She said she said (Řekla, řekla). (Prozpěvuje) „Vím, jaký to je, být mrtvý.“
Co ještě je v téhle písničce?
No, je to smutná písnička. Je to taková LSD-písnička, jo. (A opět prozpěvuje): „A když jsem byl malý, řekl.“ Je toho tam spousta, člověka přitom fakt napadá plno zážitků z dětství.
Jak dlouho to trvalo s LSD?
Dělal jsem to léta. Musel jsem mít aspoň tisíc tripů.
Doslova tisíc, nebo...
Jo.
Pár set?
Ne, spousty. Bral jsem to pořád. Nikdy jsem si to nevzal ve studiu. Jednou jsem to udělal, ale náhodou. Myslel jsem, že si beru nějaký prášky na povzbuzení, nebyl jsem v stavu to zvládnout. Už si nepamatuju, který to bylo album, ale vzal jsem to a pak (šeptá) jsem si najednou uvědomil, že mám hrozný strach z mikrofonu. Zeptal jsem se: „Co se děje?“ Myslel jsem si, že jsem najednou onemocněl. Zdálo se mi, že se rozletím na kusy. Řek jsem: „Musím na vzduch.“ Vyvedli mě nahoru na střechu a George Martin se na mě tak divě koukal. A pak mi došlo, že jsem si nejspíš vzal LSD. A tak jsem prohlásil, že nemůžu pokračovat, že si musím dát pauzu. Prostě jsem jim oznámil: „Musíte to udělat sami a já se budu jenom dívat.“ Byl jsem najednou hrozně nervózní a ostražitě jsem je sledoval. „Je to v pořádku?“ A oni odpověděli: „Jo.“ Byli hrozně laskaví. Říkali: „Jo, to je v pořádku.“ A já jsem se ptal: „Jste si jistý, že je to tak v pořádku?“ Oni to pak natočili sami.
Ostatní Beatles nepropadli LSD tolik jako ty.
George ano... v L.A. se Paul cítil dost stranou, protože my jsme byli trochu krutý. Něco v tom smyslu jako: „My to bereme, a ty ne.“ Nedokázali jsme se normálně najíst, já to prostě nezvládal. Jedli jsme rukama a kolem byli všichni ty lidi, co nás obsluhovali, a nám padalo všechno na zem a my to zakopávali pod stůl – takhle. Trvalo dlouho, než si to Paul vzal. A pak přišlo velký oznámení. Myslím, že George to nes nejhůř. My dva jsem v tom asi lítali nejvíc. Myslím, že Paul byl trochu vyrovnanější než George a já.
Je přímější...
O přímosti nic nevím. Vyrovnanější. Myslím, že LSD s ním hluboce otřáslo.
Měl jsi někdy i špatné tripy?
No jistě, spoustu. Ježíši Kriste. Právě kvůli tomu jsem to přestal brát. Chci říct, že jsem to už prostě...
Y: Nemohl vydržet.
J: ...nemoh vydržet. Nechal jsem toho na nevímjak dlouho. A pak jsem to začal znovu brát krátce předtím, než jsme se seznámili s Yoko. O LSD se říkalo, že by jeho pomocí člověk měl zničit svoji osobnost, a to se mi taky stalo. Čet jsem tu pitomou knihu od Learyho a všechen ten nesmysl. Absolvovali jsme celou tu hru, kterou musej projít všichni. A já jsem se zničil. Po Maharishim jsem se dával kousek po kousku pomalu dohromady. Trvalo to dva roky. A pak jsme si zničil osobnost a nevěřil jsem, že bych dokázal cokoliv udělat. Nechal jsem Paula, aby si dělal, co chce, a to samý jsem pověděl i ostatním. Nebyl jsem vůbec nic. Byl jsem úplně napadrť. A pak do mě Derek (Taylor), když se vrátil z L.A., u něj doma něco nacpal a řek: „Jsi v pořádku.“ Připomněl mi, který písně jsem napsal, a řek: „Napsal jsi tohle a řek jsi tohle, jsi inteligentní, neboj se.“ Další týden jsem se sešel s Yoko a zase jsme se sjeli, a ona mě úplně osvobodila. Pomohla mi uvědomit si, že já jsem já a je to v pořádku. A bylo to. Začal jsem zase bojovat a vytahovat se a vykládat: „Já to dokážu,“ a „Jděte do háje, já chci tohle,“ a „Neodepisujte mě, já dokázal tohle.“ A to dělám až doteď.
V tvých věcech je spousta evidentních odkazů na LSD. Například v písni Tomorrow never knows (Zítřek nikdy neví)...
Jo.
Jak si myslíš, že LSD všeobecně ovlivnilo tvoji hudbu?
No, bylo to jenom jiný zrcadlo – a ne žádný jiný zázrak. Byla to spíš vizuální záležitost, a terapie, to „podívej se na sebe“, co tohle všechno udělalo. Tak docela tomu nerozumím. Slyšíš hudbu, ale ono ji to nenapsalo, stejně jako ji nenapsal Janov nebo Maharishi... Já píšu hudbu podmíněnou okolnostmi, v jakých právě jsem, ať je to pod LSD, nebo ve vodě.
Y: A ve všech těch tripech jsi prostě neztratil sám sebe.
Byla písnička She said she said první, která s tím měla něco společného, která byla ovlivněná zkušeností s drogou?
Ne, ne doopravdy. To se nedá takhle přesně vymezit. Rubber soul byla marihuana nebo tamta předtím, ta s kresbou na obalu (Revolver). Prášky ovlivnily (hudbu) v Hamburku a pití ovlivnilo nás a tak dál a tak dál. Nedá se to přesně zaškatulkovat. Napsal jsem ji (She said she said), protože Peter Fonda mlel to svoje: „Já vím, jaký to je, být mrtvý.“ Kdybych to čet v novinách, napsal bych píseň o tom. A napsat náladovou písničku... když jsem smutný, můžu psát jenom smutný věci, napadají mě jen samý smutný věci. „Když jsem byl kluk, všechno bylo skvělý“ a podobně, což je sen. Můžu se položit do smutný nálady a napsat smutnou písničku. Nebo mít smutnou náladu a napsat písničku, to je pravděpodobnější.