Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

Seznam článků

Říkal jsi, že jsi Beatles opustil jako první. Jak?

No, řek jsem Paulovi, že odcházím. Byli jsme v Apple a já jsem to věděl, ještě než jsem odjel do Toronta. Taky Allenovi jsem pověděl, že odcházím. Eriku Claptonovi a Klausovi jsem řekl, že odcházím a že bych s nimi možná rád postavil kapelu. Ještě jsem nebyl rozhodnutý, jak to udělám, jestli mám založit novou stálou skupinu nebo co. Ale později jsem si řekl: „Do háje, přece si nezačnu vyrábět problémy s další partou lidí, ať je to kdokoliv.“ Tak jsem si to ujasnil sám se sebou a pár dní před cestou do Toronta jsem to pověděl lidem kolem mě. V letadle se mnou letěl Allen a já mu pověděl: „Je konec.“ Když jsem se vrátil (do Londýna), měli jsme pár schůzek a Allen mi řek: „Vykašli se na to,“ protože byla fůra práce s obchodníma záležitostma (kolem Beatles), a v tu dobu by to nebylo vhodný (oznámit můj odchod). Pak jsme v kanceláři cosi probírali s Paulem a on navrhoval něco, co bysme měli dělat, a já jsem pořád říkal: „Ne, ne, ne“ na všechno, co řekl. Až to dospělo do situace, kdy už jsem musel něco říct. A tak jsem pověděl: „S kapelou je konec, já odcházím.“ Byl tam Allen a ten vyjel: „Neříkej to!“ Nechtěl, abych to řek třeba jen Paulovi. Ale nemoh jsem si pomoct, nedokázal jsem to zastavit, šlo to ven. Paul a Allen prohlásili, že jsou rádi, že se to nechystám oznámit, jako kdybych z toho chtěl dělat nějakou událost. Nevím, jestli Paul řek: „Nikomu to neříkej,“ ale rozhodně byl zatraceně rád, že to neudělám. Řek: „Fajn, takže když se nechystáš to někde rozhlašovat, znamená to, že se doopravdy nic nestalo.“ Tak takhle se to stalo.

Jak Paul reagoval, když jsi oznámil, že odcházíš?

No, jako když řekneš „rozvod“, začne obličej měnit barvy. Jako by doopravdy věděl, že to je definitivní konec. A pak o šest měsíců později přijde s tamtím (Paulovo oznámení, že odchází a zahajuje sólovou kariéru). Spousta lidí věděla, že jsem odešel, ale byl jsem blázen, že jsem neudělal to, co Paul, což znamená nevyužil toho k prodeji desky.

Byl jsi na Paula naštvaný?

Ne, nebyl jsem naštvaný.

No když přišel s tím svým: „Odcházím.“

Nezlobil jsem se, jen jsem – sakra! Paul je dobrý na reklamu. Chci říct, že je v tom pravděpodobně jeden z nejlepších na světě. Opravdu mu to jde skvěle. Nezlobil jsem se. Všech se nás ale dotklo, že nám neoznámil, k čemu se chystá. Mám dojem, že tvrdí, že to tak nemyslel, ale to je blbost. Odpoledne toho dne mi zavolal a řek: „Dělám to, co jsi udělal ty a Yoko.“

Y: Minulý rok.

J: Minulý rok. A já na to: „Dobře.“ Protože před rokem se na nás všichni koukali, jako by na tom bylo něco divnýho, když se pokoušíme zařídit si na vrcholu slávy společný život a jít vlastní cestou. Takže mi tenkrát zavolal a řek: „Udělám to, co děláš ty a Yoko, a vydám desku. A taky odcházím od skupiny.“ Já mu odpověděl: „Dobře.“ Cítil jsem se trochu divně, protože tentokrát – o rok pozdějš – to prohlašoval on. Řek jsem dobře, protože to byl právě Paul, kdo chtěl Beatles ze všech nejvíc. A pak vyšly ty večerníky (s oznámením, že Paul opouští skupinu).

Jak ses v tu chvíli cítil?

Nadával jsem, protože já to neudělal.

Y: (směje se) Prodal desku (McCartney), na které opravdu nebylo žádné poselství...

J: No na desce nemusí být žádný poselství. Ale on udělal jen velký reklamní trik. Já jsem to chtěl udělat, a taky že jsem měl. Myslel jsem si, zatraceně, to jsem byl ale pitomec. Jenže tenkrát na mě všichni vyvíjeli tlak, hlavně Northern Songs (vydavatel Beatles), protože všechno bylo rozběhnutý, a kdybych to oznámil veřejně, způsobil bych tím příšerný zmatek.

Jak ses cítil, když jsi zjistil, že Dick James prodal svůj podíl v Northern Songs?

Byl jsem naštvaný.

Připadal sis podvedený?

No jasně, to si piš. Víš on je dalším z těch lidí, trochu jako George Martin, který si myslí, že nás udělali. Ale neudělali. Rád si poslechnu něco od Dicka Jamese, rád si poslechnu něco od George Martina, prosím, jen mi zahraj nějakou jejich věc. A Dick James tohle doopravdy řek...

Co?

Že nás udělal. Lidi žijou v klamu, že oni nás udělali.

Jak vás Dick James o tom prodeji informoval?

On nám to neřek. On to udělal. Postavil nás před hotovou věc. Jednoduše to prodal Lewovi Gradeovi, to je všechno, co jsme věděli. Myslím, že jsme se to dočetli v novinách.

Jaká byla ta věc s Lewem Gradeem?

To bylo fantastický. Představ si místnost plnou staroušů, který kouří a hádaj se. Lidi si zřejmě myslí, že byznysmeni jako Allen nebo Grade nebo někdo jiný jsou nějaký zvláštní druh. Hrajou ty svoje hry tak jako my děláme hudbu, a to je teda pohled. Mají rituály a tvoří – například Allen je hodně kreativní chlápek. Vytváří situace, z kterých vznikají pozice, do kterých se můžou posunout. Všichni to dělaj. Je úžasný to sledovat. Oba jsme hráli svůj part.

Co jsi dělal ty?

Věci s bankéři a podobně. Allen ti to poví líp, protože nejde jen tak o někom něco plácnout, aby na člověka nepodali žalobu nebo něco takovýho. Takže si to ověř u Allena, poví ti, co jsme dělali. Já měl na starosti bankéře, jehož služeb jsme všichni využívali. A ještě pár dalších lidí. A Beatles.

Jaký druh „práce“ to byl?

No, jak bych ti to popsal? Manévruju s lidma, to dělají vůdci. Sedím a vytvářím situace, ve kterých mám oproti ostatním lidem výhodu. Je to úplně jednoduchý.

Y: Myslím, že bychom toho měli nechat.

J: Proč?

Y: Takhle to vždycky cítíš, ale potom se nikdy nemůžeš...

J: Taky jsem manipuloval. Musel jsem se postarat, abych dostal Allena do Apple.

Y: Přesně tak.

J: Udělal jsem svoji práci. A Yoko taky.

Y: Ty to děláš... děláš to instinktivně, ne vychytrale...

J: Bože, Yoko, tohle neříkej. Manévrování je to pravý slovo, jen nebuďme tak upejpaví. Je to úmyslná a promyšlená manipulace ve snaze navodit situaci, jakou chceme. Tak to přece v životě chodí, ne? Anebo ne? Co?

Y: No, ty jsi dost instinktivní člověk...

J: Stejně jako je Allen a Dick James a Grade, ty všichni jsou instinktivní. Stejně tak je i on (Jann), chci říct, je to instinktivní, ale je to manévrování. Není v tom nic zahanbujícího, děláme to všichni, já to jen otevřeně přiznávám, místo abych chodil kolem a mlel: „Bůh žehnej tvýmu bratrovi, Hare zatracenej Krišna,“ a přitom bych to dělal a předstíral, že mi na tom nesejde.

Y: Ne, rozdíl je v tom, že jsi nechodil za Allenem a nekecal blbosti, abys ho dostal. Prostě jsi instinktivně vycítil že Allen je ten pravý člověk – skočil jsi na něj a prostě jsi ho dostal.

J: Ale na tom nezáleží. To, o čem mluvím, je vytvoření situace kolem Apple a Beatles, do který moh Allen přijít. Nedostal by se tam, kdybych mu neudělal...

Y: Správně. To je pravda.

J: ... a nedostal by se tam, kdybys to neudělala ty. Taky ty jsi udělala to rozhodnutí.

Jak jsi získal Allena?

Stejně jako jsem získal všechno, co jsem chtěl – stejně jako ty získáš všechno, co chceš. Nemusím ti nic povídat.

Stačí na tom tvrdě pracovat.

Stačí tvrdě pracovat, zavěsit se na telefon a ztratit slůvko tady a slůvko tam a udělat to.

Jak na to reagoval Paul?

Koukej, fůra lidí – Dick James a Derek Taylor a Peter Brown, ty všichni si myslí, že jsou Beatles, chápeš a Neil a všichni. No, já říkám, do háje s nima. Po deseti patnácti letech práce s géniem si lidi začnou myslet, že oni jsou taky géniové. Ale nejsou.

Myslíš si, že ty jsi génius?

Ano, jestli něco takovýho existuje, pak určitě.

Kdy sis to poprvé uvědomil?

Když mi bylo kolem dvanácti. Říkal jsem si, že musím být génius, ale nikdo si toho nevšiml (smích). Buď jsem génius, nebo šílenec, co z toho platí? Ne, nemůžu být šílenec, protože mě nikdo nezavřel do ústavu, pomyslel jsem si, jsem teda génius. Genialita je forma šílenství a v tomhle směru jsme šílený všichni. Ale zároveň jsem v tom býval trochu nesmělý, jako když jde o moje hraní na kytaru. Jestli existuje něco takovýho jako genialita – Co to přesně znamená? Co to sakra je? - já jsem příklad. A jestli není, mně je to jedno. Ale myslíval jsem si to, když jsem byl ještě kluk a psal básničky a maloval obrazy – nestal jsem se někým až s Beatles, nebo když ses o mně doslech, byl jsem takový celý svůj život. Být géniem je taky bolest. Je to jenom bolest.

Jak ses cítil ve vztahu k Apple? Mluvil jsi o Malovi a Derekovi...

Nezmínil jsem se o Malovi. Říkal jsem Neil, Peter Brown a Derek. Žijou ve snu o minulosti Beatles a všechno, co dělají, je zaměřený tím směrem. Tím pádem taky mají pokřivený pohled na to, co se stalo.

Musejí teď mít pocit, že jejich životy jsou nezvratně svázány s tvým.

Hm, tak to budou muset dorůst, protože zatím prožili jenom půlku života. Mají před sebou ještě další půlku a nemůžou při tom dál předstírat, že jsou Beatles. Tak to teď je. Oni to nevědí. Jestli to v tom článku uveřejníš a oni si to přečtou, budou si myslet: To ten bláznivý John. Ale v tom to je. Žijou v minulosti.

Do Toronta jsi odjel s Derekem, že? A tam jste také s Yoko udělali Bed Peace.

To bylo stejný, jo. Já jsem tenkrát taky žil příliš v minulosti. Koukej, myslel jsem, že to půjde dál a jen do našeho života přivedu Yoko, ale dopadlo to tak, že jsem si moh vybrat – buď se ožením s nima, nebo s Yoko. Vybral jsem si Yoko. Chápeš? A udělal jsem dobře.

Jak ses seznámil s Yoko?

Určitě jsem ti to už mockrát vyprávěl. Jak jsem se seznámil s Yoko? V Londýně byla taková undergroundová parta: John Dunbar, manžel Marianne Faithfullový, tam měl uměleckou galerii jménem Indica a já jsem ve volných dnech mezi nahráváním chodíval trochu po galeriích. Byl jsem se podívat na Takisově výstavě – nevím, jestli víš, kdo to je – dělá několikanásobný elektromagnetický plastiky, a měl několik výstav v různých galeriích, který předváděly díla těchhle neznámých nebo undergroundových umělců. Zaslech jsem, že tahle zajímavá žena chystá příští týden výstavu a že tam mají být nějaký lidi v pytlích, v černých pytlích, a že to má být trochu jako happening a tak. Tak jsem se šel na generálku tý show podívat. Bylo to večer předtím, než se měla výstava otevírat. Přišel jsem tam – ona nevěděla, kdo jsem, nic – a potloukal jsem se po výstavní síni. Bylo tam několik rádobyuměleckých typů, studentů, který pomáhali tím, že polehávali po galerii, a já jsem jenom koukal a byl jsem úplně ohromený. Třeba se tam prodávalo jabko za dvě stě babek, pomyslel jsem si, že je to fantastický. Okamžitě mi došel humor skrytý v její práci. Nemusel jsem moc vědět o avantgardě nebo undergroundovým umění, ale ten humor mi byl velmi srozumitelný. Na podstavci leželo čerstvý jabko – bylo to ještě před vznikem Apple – a za dvě stě babek jste se mohli dívat, jak shnije. Byl tam ale ještě jiný objekt, který mě přiměl, abych zaujal jednoznačný stanovisko pro či proti umělci: žebřík, který ved k obrazu pověšenýmu na stropě. Vypadalo to jako černý plátno s řetízkem, na jehož konci bylo zavěšený divadelní kukátko. Bylo to hned blízko vchodu. Vylez jsem na žebřík, podíval se do dalekohledu a tam stálo drobounkýma písmenama napsáno „ano“. Takže to bylo pozitivní. Cítil jsem ulehčení. Je to velká úleva, když člověk vyleze po žebříku, podívá se do kukátka a tam nestojí „ne“ nebo „trhni si“ nebo něco takovýho, je tam „ano“. Udělalo to na mě ohromný dojem. John Dunbar nás představil – ani jeden z nás netušil, kdo může být ten druhý, ona vůbec nevěděla, kdo jsem, slyšelo jen o Ringovi, myslím, že to v japonštině znamená jabko. A John Dunbar do ní trochu strkal a hučel: „To je dobrý zákazník, musíš si s ním jít trochu promluvit a tak,“ protože já hledal nějakou akci, čekal jsem happening nebo něco podobnýho. John Dunbar trval na tom, že musí jít pozdravit milionáře. A tak přišla a podala mi kartičku, na který stálo „dýchej“, byl to jeden z jejích pokynů, no tak jsem prostě poslechl (hluboký výdech). Takhle jsem se seznámili. Pak jsem odešel a podruhý jsem ji potkal na zahájení výstavy Claese Oldenburga v Londýně. Byli jsme hrozně plachý, kývli jsme na sebe a nevěděli jsme co dál – stála vedle mě, já jsem se díval stranou, protože jsem před lidma hrozně stydlivý, zvlášť před holkama. Jen jsme se usmáli a stáli na tom koktejlu vedle sebe jako přimražený. A příště za mnou přišla, aby získala nějakou podporu – jako to dělá celý ten zatracený underground – pro show, kterou chystala. Dala mi svou knihu Grapefruit a já ji začal číst. Občas mě hrozně štvala, psaly se tam věci jako „maluj, dokud nepadneš mrtvý“ nebo „krvácej“, a jindy mě to zase úžasně osvítilo. Procházel jsem všema těma změnama, jakýma lidi nad její prací procházejí – míval jsem tu knížku u postele, někdy jsem ji otevřel a přečetl jsem si něco milýho a bylo to v pořádku, a pak tam zas bylo něco tvrdýho, a to se mi nelíbilo. Pak jednou přišla, aby získala podporu pro tu show, byla to už napůl ztracená záležitost. Dal jsem jí nějaký prachy a ta show byla – konalo se to v Lisson Gallery, dalším z těch undergroundových míst. V tý expozici bylo všechno napůl: byla tam poloviční postel, poloviční pokoj, prostě od všeho jenom půlka, uříznutý jako podle pravítka a natřený na bílo. Řek jsem jí: „Proč neprodáváte tu druhou půlku ve sklenicích?“ Ta hra mě chytila. A představ si, že ona to udělala – to bylo ještě předtím, než jsme si něco začali – ty sklenice z tý výstavy dodnes máme, bylo to moje první. Nazvala to tehdy „Yoko plus já“ - bylo to naše první veřejný vystoupení. Ani jsem se na to nešel podívat, byl jsem hrozně nervózní.

Kdy sis uvědomil, že jsi do ní zamilovaný?

To se stalo postupně. Vracel jsem se k její knize a tak, ale neuvědomoval jsem si tak docela, co se se mnou děje. A pak si vymyslela takovou věc a nazvala ji Taneční událost. Každý den mi začaly přicházet různý kartičky s nápisy „dýchej“ a „tanči“ a „dívej se na všechna světla až do svítání“ a ty mě buď rozčilovaly, nebo mi dělaly radost, podle toho, jak mi zrovna bylo. Štvalo mě to, protože to bylo hrozně intelektuálský nebo zatraceně avantgardní, pak se mi to líbilo a pak zase ne. Potom jsem odjel s Maharishim do Indie a dopisoval jsme si. Ty dopisy byly pořád ještě formální, ale už v nich mezi řádkama bylo i něco navíc. Málem jsem ji vzal do Indie s sebou, jak už jsem říkal, ale pořád jsem nevěděl proč, pořád jsem ještě sám sobě něco nalhával, schovával jsem se za různý umělecký důvody a tak. Když jsme se vrátili z Indie, telefonovali jsme si. Zavolal jsem jí, bylo už dost pozdě a Cyn byla někde pryč a já si říkal: „No, teď je čas, abych ji poznal trochu víc.“ Přišla ke mně domů a já nevěděl, co mám dělat; tak jsme šli nahoru do studia a já jsem jí přehrál všechny svoje nahrávky, všechny nový věci a nějaký komický a trochu elektronický hudby. Bylo jen hodně málo lidí, kterým jsem ty pásky mohl přehrát. Udělalo to na ni patřičný dojem a pak řekla: „No tak pojď nahrát něco spolu,“ tak jsme udělali Two virgins. Začínali jsme někdy o půlnoci, a když jsme končili, už se rozednívalo. A pak jsem se za svítání milovali. Bylo to moc krásný.

Jak se na to dívala Cynthia?

Nevzpomínám si. Byla někde na dovolený, oba naši ctění partneři byli někde na dovolený, když jsme se dali dohromady. A bylo to. Nevím. Nestýkal jsem se s ní.

Jaká byla tvoje svatba s Yoko? Líbila se ti?

Bylo to hrozně romantický. Všechno je to v písničce The ballad of John and Yoko (Balada o Johnovi a Yoko). Jestli chceš vědět, jaký to bylo, je to tam. Gibraltar byl jako malý slunečný sen. Nemoh jsem sehnat bílý oblek – měl jsem šedobílý manšestrový kalhoty a bílý sako. Yoko byla celý v bílým.

Jaká byla vaše první mírová akce?

První mírová akce byl Postelový mír v Amsterodamu (Amsterdam Bed Peace), když jsme se vzali.

Jaké to bylo? Tehdy ses poprvé objevil znovu na veřejnosti.

Byla to pěkná síla. Bydleli jsme v sedmým patře hotelu Hilton s vyhlídkou na Amsterodam. Novináři přišli a čekali, že nás uvidí šoustat v posteli – všichni totiž slyšeli, že John a Yoko budou souložit před novináři za mír. Takže všichni vešli – z Londýna tehdy přijelo asi padesát nebo šedesát novinářů, všichni dost nabroušený – a my jsme tam jen seděli v pyžamech a říkali: „Mír, bratři,“ a to bylo všechno. Pokud jde o záležitosti míru, intelektuálové neustále vedou tvrdý diskuse o tom, jak se to má dělat a jak ne.

A vy sami, byli jste s Postelovým mírem spokojeni...?

Bylo to krásný. Bylo to jako svatební album, a přitom šlo o mírovou akci. Myslím, že o tom se nedá pochybovat. Byla to ohromná záležitost, když uvážíš, že titulky světových deníků hlásaly, že jsme manželé a mluvíme v posteli o míru. Byl to jeden z naších největších zážitků. Jako být na turné bez toho, aby se člověk musel někam hnout, jako velká reklamní kampaň. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci pro to, co jsme chtěli dělat, což znamená pokusit se přimět lidi k tomu, aby se ozvali.

Vybral sis slovo „mír“ a ne „láska“, nebo jiný výraz, který má stejný význam. Co se ti na slově „mír“ líbí?

Při našem prvním setkání jsme si s Yoko povídali o našich rozdílných životech a povoláních. Ale jedno jsme měli svým způsobem společný, Yoko demonstrovala za mír tím, že třeba stála na Trafalgar Square v černým pytli a podobně – a Beatles zase zpívali o „lásce“ a tak. Pokoušeli jsme se přijít na to, jak spojit naše rozdílný východiska, abysme mohli udělat něco společně. Tak se zrodila myšlenka Postelovýho míru – byl to způsob, jak jsme mohli něco dělat spolu, aniž bych musel stát na Trafalgar Square v černým pytli, protože jsem příliš nervózní, než bych něco takovýho dokázal. Yoko zase nechtěla dělat nic, co by nemělo mírovou myšlenku.

Mělo to nějakou odezvu u předních politiků?

Pokud jde o Postelový mír, tak nevím. Ovšem naše akce s rozesíláním žaludů odezvu měla – různý hlavy států je opravdu zasadily a spousta z nich nám odpověděla. Poslali jsme žaludy prakticky každý osobnosti na zemi.

Kdo odpověděl?

No, myslím, že Golda Meirová řekla: „Nevím sice, co jsou zač, ale jestli je to pro mír, jsme pro“, nebo něco podobnýho. Někdo ze Skandinávie svůj žalud zasadil a myslím, že Haile Selassie taky, nejsem si jistý. A taky nějaká královna. Bylo docela dost lidí, co tu myšlenku pochopili.

Poslali jste žalud i královně Alžbětě?

Poslali jsme jeden Haroldu Wilsonovi, ale myslím, že jsme od něj nedostali žádnou odpověď, nebo ano?

Jaké bylo vaše setkání s kanadským premiérem Trudeauem? Jaká byla jeho reakce?

Zajímal se o nás, protože si myslel, že bysme mohli reprezentovat něco jako mladou politickou frakci – chtěl to vědět, stejně jako všichni, vážně. Myslím, že byl při našem setkání hrozně nervózní, byl mnohem nervóznější než my. Mluvili jsme úplně o všem, prostě o všem, na co si dokážeš vzpomenout. Strávili jsme spolu asi čtyřicet minut – bylo to o pět minut víc, než obvykle věnoval hlavám států, což byla v té době velká pocta. Četl moji knihu Písání (In his own write) a podobný věci. Líbila se mu poetická stránka těch věcí. My jsme zase chtěli vidět, co dělají a jak pracují.

Do pytlů jste vlezli v boji za Hanrattyho.

Za Hanrattyho, ano, dělali jsme nějaký podpůrný akce, ale my jsme přitom nebyli v pytlích, to byl někdo jiný. Nejlepší věc, kterou jsme spolu udělali v pytlích, byla tisková konference ve Vídni. Když v rakouský televizi uváděli film Yoko Znásilnění (Rape) – objednali si u nás natočení toho filmu a pak jsme se na něj jeli do Vídně podívat. Bylo to jako ta hotelová tisková konference. Do pokoje jsme je ale už nepustili. Přijeli jsme dolů výtahem v pytlích a udělali jsme si pohodlí a oni se všichni shromáždili dole. Byla to hrozně zvláštní scéna, protože oni nás nikdy dřív neviděli ani neslyšeli – Vídeň je dost šosácký město. Pár lidí říkalo: „No tak, vylezte z těch pytlů.“ Ale my jsme nechtěli, aby nás viděli. Všichni tak opatrně stáli kolem a říkali: „Je to opravdu John a Yoko?“ a „Co to máte na sobě a proč to děláte?“ My jsme odpověděli: „Tohle je totální komunikace bez předsudků.“ Byla to prostě paráda. Požádali nás, abysme něco zazpívali, a tak jsme jim pár kousků předvedli. Yoko zazpívala jednu moc hezkou japonskou lidovou písničku, udělali jsme to v naprostý pohodě. A oni nás ani nezahlídli.

Jaká byla odezva na plakát War is over (Je po válce)?

Ohromná. Lidi, který se s náma sešli, chápali, jaká je to obrovská událost i bez toho samotnýho poselství. Dostali jsme poděkování od spousty mladých lidí z celýho světa – za všechno, co jsme udělali – protože je to inspirovalo, aby sami něco dělali. Přišla nám spousta ohlasů i od lidí, který nebyli fanoušky popu, což bylo zajímavý, od lidí ze všech společenských skupin, nejrůznějších povolání a věku. Když teď někam přijdu, hovoří se mnou lidi víc o míru než o čemkoliv jiným, co jsem kdy dělal. Jedna z mých prvních příhod v New Yorku byla, že jsem prostě šel po ulici a najednou ke mně přišla nějaká žena a řekla: „Hodně štěstí s tou věcí míru.“ O to teď hlavně jde – není to o I want to hold your hand. A co je zajímavý, přemostilo to spoustu propastí.