Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Dokážeš si představit dobu, až budeš v důchodu?

Ne, to teda fakt nedokážu.

Y: Nejspíš bude pracovat až do osmdesáti, nebo dokud neumře.

J: No, já nevím. Nedokážu to předvídat. Protože i když jsi mrzák, můžeš dál malovat. Kdybych se nedokázal hýbat, maloval bych. Na tom nezáleží, víš? Jak jsem říkal o tom, co Yoko dokázala... povím ti, co udělala s Greenfield Morning. Vzala kus pokažený pásky, o který nikdo z nás nevěděl, co s ní, byla to prostě špatná páska, a pak jsem viděl, jak vytváří něco z něčeho, co jsme normálně vyhazovali. Ostatní věci, který jsme natočili, už byly v pohodě, měli jsme dobrý základy a všechno šlo podle plánu, bylo to dobrý nahrávání, ale na Greenfield Morning a Paper shoes nebylo nic, čeho by se mohla chytit. Prostě si vzala nic – stejně to dělával Spector – to je způsob, kterým se génius projeví v jakýmkoli oboru. Dej Yoko nebo Spectorovi kus pásky, stačí jen pět centimetrů, a oni ti z toho udělají symfonii. Člověk nemusí mít rokenrolovou školu, stejně jako já jsem se nemusel učit zpívat. Umím zpívat. Zpěv je zpěv, pokud lidi mají z toho, co člověk zpívá, potěšení. A nejde o to, jestli dokáže udržet notu nebo něco takovýho. A já nemusím... nemusím dělat rokenrol. Až budu starý, můžu... budem spolu dělat zvukový kulisy.

Y: (směje se)

Co lidem brání, aby pochopili Yoko?

No, vedla si dobře, dokud nepotkala Elvise. Už jsem ti povídal, že když Howard Smith ohlásil, že bude hrát její hudbu, začali mu všichni tyhle idioti telefonovat a říkali: „Neopovažujte se to hrát, ona rozbila Beatles!“ Ona Beatles nerozbila. A i kdyby to udělala, tak co to má společnýho s jejich podělanou deskou? Ale Yoko je žena a Japonka, staví se proti ní rasový předsudky a mužská nadřazenost. Je to jednoduchý. Lidi chodí a potřásají mi rukou, ale už ne... já říkám: „To je moje žena!“

Hm, právě proto nemají Yoko rádi.

Její práce je avantgardní. Copak někdo fakt chápal Warholu nebo rozuměl jeho filmům? (hvízdne)... ta „budova“, víš, „24 hodin spánku“ a tak... Zadky od Yoko jsou stejně důležitý. Film Zadky je stejně důležitý jako Seržant Pepper. Opravdu zasvěcený lidi o tom vědí. Ví se o ní v Paříži, ví se o ní v Moskvě, ví se o ní dokonce i v podělaný Číně. Ale v celku je nepřijatelná, protože je tak zatraceně avantgardní! Je těžký se s tím vyrovnat, člověče. Její bolest je taková, že se vyjadřuje způsobem, který člověka zraňuje! Že to nedokáže snýst! Proto nedokázali přijmout van Gogha a všechny ty věci. Je to příliš skutečný! Bolí to! Proto tě zabijou!

Jak si vysvětluješ svoji velkou popularitu?

Protože jsem se na to vybod – šel jsem v tý věci Beatles od válu. Byl jsem jako umělec, který odešel a... jako... copak jsi nikdy neslyšel o Dylanu Thomasovi a všech těch, co bez chlastu nikdy nenapsali ani řádku? Ty prostě odešli a chlastali, a Brendan Behan a všichni se uchlastali k smrti. Každý, kdo něco dokázal, je takový. Já prostě najednou zjistil, že jsem na mejdanu! Byl jsem císař a měl jsem miliony holek, drog, chlastu, zatracenou moc! A všichni vykládali, jaká jsem jednička. Jak jsem se odtamtud moh dostat, prostě... (bručí) byl jsem jako v nějakým zatraceným kočáru! Nemohl jsem pryč, ale nemohl jsem ani tvořit! Něco jsem vytvořil, vycházelo to, ale byl jsem na mejdanu, člověče! Z takových věcí se neodchází! Bylo to fantastický! Utek jsem z toho, v čem jsem vězel. Neslyšel jsem o ničem, i když... van Gogh byl ta nejskvělejší věc, o který jsem kdy slyšel. A dokonce i Londýn byl něco, o čem jsme snili, a přitom Londýn nic není! A Paříž a to všechno, bylo to všechno stejný. Utrh jsem se z těch zatracených pout, abych dobyl ten podělaný svět, zdálo se mi, že to bude skvělý! Užíval jsem si to, byl jsem v tom, ale byl jsem v tom taky chycený. Nemohl jsem s tím nic dělat. Nechal jsem se prostě unášet, byl jsem zaháknutý. Zaháknutý, stejně jako na drogách.

Co si myslíš o Americe?

Miluju ji, víš, a nenávidím ji (směje se).

Y: Je to strašně příjemná záležitost, viď?

J: Amerika je, kde to jede. Víš, měl jsem se narodit v New Yorku, člověče, měl jsem se narodit ve Village! Tam patřím! Proč jsem se nenarodil tady? Jako byla Paříž v osmnáctým století nebo co, ale Londýn to, myslím, nikdy nebyl. Moh být po literární stránce, když tam byli Wilde a Shaw a ty všichni. New York je to pravý! Děsně lituju, že nejsem Američan a nenarodil jsem se v Greenwich Village. Tam jsem měl být. Ale tak to nikdy nefunguje. Všichni míří do centra, proto jsem teď tady. Jsem tu, abych se toho nadýchal. Možná to umírá, nebo tu je možná ve vzduchu spousta špíny, ale tady to jede. A do Evropy si můžeš jet odpočinout, jako na venkov. Ale tý Ameriky je na mě moc a já jsem takový zatracený zmetek, že toho moc nesnesu, je toho na mě strašně moc.

Y: Je hrozně vysazený na New York.

J: Hrozně se toho bojím. Je toho tolik, a lidi jsou tak agresivní. Nedokážu to všechno snýst, víš? Musím jet domů, potřebuju se podívat na trávu. Pořád píšu o anglický zahradě a těch věcech. Potřebuju to, stromy a trávu. (K Yoko): Žejo?

Y: Ano, ano. Rozhodně.

J: Jo, potřebuju jet na venkov. Protože toho moc nevydržím...

Jaký je Liverpool?

Liverpool je jen místo, kde jsem vyrůstal. (Je to) jako kdekoliv... Mám rád to pojetí, ale nežiju tam.

Jak ovlivnila skutečnost, že jsi z Liverpoolu, tvoje umění?

Protože je to přístav, není to takový Balíkov jako někde ve střední Anglii, jako Středozápad, nebo jak tomu říkáte. Je to přístav, druhý největší přístav v Anglii. Na severu, mezi Manchesterem a Liverpoolem, se v devatenáctým století vydělávaly všechny prachy. Byli tam všichni hlavouni a významný lidi. A taky tu byli opovrhovaný lidi. Lidi z jihu se na nás dívali svrchu jako na nějaký zvířata. Jako je to tady s Jihem. Vy všichni z Východu si myslíte, že tam dole na Jihu jsou lidi prasata, a lidi z New Yorku si myslí, že na západním pobřeží jsou všichni burani a tak. Takže my byli Balíkov a taky – díky spoustě Irů, černochů, Číňanů a dalších – trochu jako San Francisco. Proč si myslíš, že Haight-Ashbury a to všechno vzniklo právě tam, a ne v L.A.? Stalo se to v San Francisku. Tam se lidi stahujou. L.A. jenom projedou a dají si tam hamburger. Liverpool byl taky takový, ale nedělo se tam nic velkýho, nebylo to americký, rozmáhala se tam chudoba. Bylo to hrozně chudý město a drsný. Ale lidi měli smysl pro humor, protože zažili tolik trápení. Takže si vykládali vtipy a ze všeho si vždycky utahovali. A je to i irský město. Tam přicházeli Irové, když jim došly brambory. A taky tam žilo plno černochů, který dřeli jako otroci, a byly tam i různý společenství obchodníků. Liverpool je kosmopolitní, právě tam si námořníci přiváželi na lodích z Ameriky desky s bluesovýma nahrávkama. A největší publikum country & western v Anglii je v Liverpoolu, nejspíš až na Londýn – vždycky až na Londýn, protože tam je víc všeho. Pamatuju si, že první kytaru v životě jsem viděl u jednoho chlápka na liverpoolským předměstí. Měl na sobě kovbojský oblek s hvězdama a kovbojský klobouk. A hrál na velkou akustickou kytaru. Jsou tam opravdoví kovbojové, berou to vážně. Byli tam už dávno předtím, než přišel rokenrol. Jsou tam folkový kluby a to všechno tam jede. Takže je tam dost rozmanitý životní prostředí.

Hned po Seržantovi přijel George do San Franciska.

George nakonec jel. Já si hrozně přál sem jet a žít někde na Haightově ulici. Myslel jsem si: No sakra, je tam LSD, a tohle je ta správná odpověď. Jedu tam. Chystal jsem se tam jet. Ale jsem moc nervózní, než abych doopravdy něco udělal. Myslel jsem si: Haightova ulice, pojedu tam a budeme žít jako oni, a já budu dělat muziku a tak. Ale samozřejmě se to neuskutečnilo. Ale v San Francisku se to podařilo, uskutečnilo se to... v pořádku, ne? Vešlo to do historie. Líbí se mi to, je to, jako když byl Shaw v Anglii, a všichni jeli do Paříže, a tady to bylo všechno... New York, San Francisco i Londýn. Dokonce i Londýn, něco jsme tam vytvořili, s Mickem a všema ostatníma. Nevěděli jsme, co děláme, ale povídali jsme si a klábosili u kafe, stejně jako to oni nejspíš dělali v Paříži, když mluvili o malování. My – (Eric) Burdon a Brian Jones jsme si celý dny a noci povídali o hudbě a přehrávali desky a žvanili a hádali se a opíjeli. Byly to krásný časy. Podobně se to odehrávalo i jinde. Mně prostě chyběl New York. V New Yorku měli svou vlastní bezva partu. Ona (Yoko) odtamtud vyšla. Tentokrát je to poprvé, co (New York) doopravdy vidím, chápeš, protože jinak jsem vždycky byl moc nervózní nebo jsem byl slavný Beatle. Dylan mě s sebou jednou vzal na něco jako okružní jízdu po Village, ale nikdy jsem ho (New York) pořádně nepoznal. Jen jsem věděl, že Dylan je New York, a vždycky jsem si tak nějak přál být tady, kvůli tý zkušenosti, kterou získal Bob tím, že tu žil.

Jaký je vlastně tvůj vztah k Dylanovi?

No, je to něco jako známost, protože jsme oba tak nervózní. Kdykoliv jsme se setkali, bylo to vždycky za příšerně nervy drásajících okolností. Vím, že jsem byl vždycky napnutý a Bob taky. Lidi jako (novinář) Al Aronowitz se nás pokoušejí dát dohromady. Byli jsme spolu, strávili jsme společně nějakou dobu, ale já jsem byl vždycky moc paranoidní nebo agresivní nebo něco jinýho a naopak. Ani jsme spolu doopravdy nemluvili, ale strávili jsme společně spoustu času. Přijel za mnou domů, což znamená do Kenwoodu, dokážeš si to představit? A já ani nevěděl, kam ho v tom měšťáckým domě, kde jsem žil, zavíst. Nevěděl jsem, co dělat a tak. Všechno to bylo takový divný. Radši jsem za ním chodil do jeho hotelu. Líbil se mi, protože napsal pár moc pěkných věcí. Líbily se mi jeho takzvaný protestní věci. A líbilo se mi, jak to zpívá. Nemusel jsem poslouchat slova. Přišel třeba se svojí nahrávkou a povídá: (napodobuje Dylana): „Poslechni si tohle, Johne.“ A: „Slyšels slova?“ A já mu odpovídal: „Na tom nezáleží, co se počítá, je jenom zvuk. Celkový dojem.“ Člověk nemusel poslouchat, co Bob Dylan říká, stačilo slyšet, jak to říká, jako by jeho přednes byl samotným poselstvím, všechno – jakákoliv směs – ale Dylan byl takový. Ale měl jsem docela dobrý...

Y: Ale hodně si ho vážíš.

J: ... Vážil jsem si ho, dost si ho vážím. Vím, že Paul ne. Myslím, že Paul žárlil. Paul neměl rád žádnýho jinýho umělce. To platí. Paul se ode mě nenechal vyhecovat. V mým životě bylo až moc otcovských rádců.

Y: A máš rád slova...

J: Taky mám rád slova, takže se mi líbila spousta věcí, co udělal. Mám rád slova.

Považuješ ho za velkého umělce?

Ne, dívám se na něj jako na dalšího básníka, nebo jako na soupeře. Četls moje knihy, který jsem napsal předtím, než jsem vůbec slyšel o Dylanovi nebo čet Dylana, nebo dokonce slyšel o komkoli, to je stejný. Nepřišel jsem po Elvisovi a Dylanovi, byl jsem tu vždycky. Ale když se seznámím nebo potkám s velkým umělcem, oblíbím si je. Prostě se do nich zblázním. Krátkou dobu jsem z nich naprosto nadšený a pak mě to přejde. A když nosí zelený ponožky, nosím taky nějakou dobu zelený ponožky.

Kdy jsi viděl Boba naposledy?

Přišel k nám domů s Georgem, když jsem napsal Cold turkey, a byli jsme...

Y: A se svou ženou.

J: ...a se svou ženou – já se ho pokoušel dostat k pianu, abysme udělali hrubou nahrávku Cold turkey, ale jeho žena byla těhotná nebo něco, a tak odešli. Ale teď už je mnohem klidnější než býval. Pamatuju si, jak jsme měli brejle proti slunci a oba jsme byli na tom pitomým svinstvu. A všichni ti feťáci kolem nás, a Ginsberg a všichni ty lidi. Byl jsem nervózní jak prase.

Kde to bylo?

V Londýně, když přijel.

Byl jsi s ním v tom filmu.

Aha, jo, ten jsem nikdy neviděl. Jsem tam. Vyděšený jak hrom.

Neviděl jsem to, ale někdo mi o tom vyprávěl.

Rád bych to viděl. Musím to vidět. Musím někoho požádat, aby mi to pustil.

Y: Jak bychom to mohli vidět? Mohl bys to zařídit?

Jistě.

Y: To je senzační!

J: Já to nikdy neviděl. Byl jsem děsně paranoidní, víš? Pořád jsem se něčeho bál, až Bob řek: „Chci, abys byl v tomhle filmu.“ Prostě mě tam chtěl mít. A já si myslel: Proč? Cože? Chce mě zničit! Prošel jsem celou tou hrůzou. Takže v tom filmu jenom tak blábolím (a) pořád mám nějaký poznámky, jako každý, když je nabuzený a lítá v tom. Jo. Co to říkal on?

Nepamatuju si to přesně, ale ty jsi vypadal opravdu dost nervózně.

Jo. Takže...

Y: Ráda bych to viděla.

J: ... Byl jsem vzhůru celou noc.

Pokoušeli jste se o humor?

Jo. To je ono. Byli jsme hrozně chytrý. Hm, to je hrozný. Ale byla to jeho scéna. To byl právě můj problém. Byl to jeho film a já jsem byl na jeho území. Proto jsem byl tak nervózní. Byl jsem na jeho mejdanu.

Y: Zítra večer?

J: Ne, Yoko, máme... ty se máš zítra podívat na ten torontský rockový film. Zítra máš dělat film a taky interview a nejspíš ses na zítřek domluvila s Howardem Smithem, aspoň tak to znělo v tom zatraceným telefonu. (ukazuje na Yoko) Tohle je ženská, která mě přivádí k šílenství.

Y: (směje se)

J: (směje se): Ne. Jo. Fajn. Tak zkus přibrzdit. Podíváme se na to někdy jindy. Ale jestli nám můžeš říct, jak se k tomu dostat, bylo by to hrozně zajímavý.

Je to Pennebaker.

Aha, no jasně. No, možná se s ním zítra uvidíme. Nevím, jak to stačíme, podívat se na to a zároveň dělat film. Bude to hrozně nabitý den.

Y: Měli bychom už raději jít.

J: No, radši půjdem a zkopírujem si tu pásku, protože to chci mít všechno v archivu.

(telefonicky asi o týden později)

Vracíš se zpátky do Londýna. Jakou máš zhruba představu o bezprostřední budoucnosti, řekněme tak příští tři měsíce?

Rád bych se trochu vypařil. Hodně mě to vyčerpalo, New York. Líbí se mi. Fascinuje mě, jako nějaký monstrum. Filmování je příjemný způsob, jak se seznámit se spoustou lidí. Myslím, že jsme toho oba řekli i dělali za těch pár měsíců dost, zvlášť v tomhle článku. Rád bych na chvíli vypadnul ze hry a počkal, až všichni...

Máš nějakou hrubou představu o příštích několika letech?

Ale ne, nedokážu myslet na několik příštích let; je obludný myslet na to, kolik let má člověk před sebou, miliony. Zvládám to tak v týdenních dávkách. Nemyslím o moc dál dopředu než tak týden.

Už nemám nic, na co bych se zeptal.

No to je teda pěkný.

Máš ty něco, co bys dodal?

Ne, nedokážu přijít na nic pozitivního a milýho, co by si získalo vaše čtenáře.

Zpívali jste: „Až mi bude 64.“ Máš nějakou představu o tom, co budeš dělat?

Ne, ne. Doufám, že z nás bude hezký starý pár žijící někde na pobřeží Irska nebo tak nějak a budeme si prohlížet výstřižkovou knihu našeho šílenství.