No, Paul byl pořád čím dál tím škrobenější, až s náma nechtěl mluvit bez svýho... řek nám: „Domluvte se s mám právníkem.“
Kdy jste si poprvé začali s Paulem kvůli tomu říkat nepříjemná slova?
Nikdy jsme si neříkali žádný nepříjemný slova.
Y: Ne, doopravdy ne.
J: Až tam to nikdy nedošlo, víš?
Y: Ne.
J: Prostě se stalo, že nám Paul jednoho dne řekl: „Domluvte se s mým právníkem, já už nechci mluvit o obchodu.“ Což znamenalo: „Hodlám si dát pauzu.“ Celá ta věc s Northern byla v pohybu a my se pokoušeli zachránit náš zatracený majetek! A on si hrál, jakože se s ním dá těžko domluvit, jako nějaká podělaná slečinka. Protože nepřemýšlel a neviděl si ani na špičku nosu. Šlo mu jen o jeho vlastní ego. A já začal být samozřejmě taky sobecký, ale já fakt bojoval za to, o čem jsem byl přesvědčený, že to jsou naše peníze a naše zatracená práce! Nebylo to jenom proto, že jsem našel Allena. Klidně bych ho byl pustil, kdyby Eastman ukázal, že za něco stojí. Jenže on byl zatracený hajzl! A podělaný středostavovský prase, který nemělo vůbec o ničem ani šajna a myslelo si, že mě dostane nějakým blbým žvaněním o Kafkovi! A o Picassovi...
Y: A o de Kooningovi, Willemu de Kooningovi.
J: De Kooning, člověče, já kašlu na tu zatracenou bandu! He he he. (pauza) Jo, he he.
Y: Chci tím říct, že to byla jejich úroveň, de Kooning. Víš, já bych celého de Kooninga rozkopala a podpálila to...
J: Já ani nevím, co je to sakra za lidi, jen vím, že je to někdo, koho si někdo jiný pověsí na stěnu, protože si myslí, že je to nějaká investice.
Jaký byl stav obchodních záležitostí Beatles v té době?
Chaos. Přesně, jak jsem to řekl v Rolling Stone, ne? Všechno se děje v Rolling Stone! Ale Steve Maltz – Allen řek, že to musím mít od Steva Maltze, toho účetního, kterýho jsme vyhodili, protože jsme ho nemohli snýst. Byl to takový mladší chlap, který mi jednoho dne prostě poslal dopis, kde psal: „Jste v chaosu. Ztrácíte – týdně je toho tolik, co se vytrácí z Apple.“ Lidi pořád říkají: „Prodali jste sen o Apple.“ Lidi nás okrádali a žili z nás kvůli těm zatraceným osmnácti nebo dvaceti tisícům liber, který se týdně vykutálely z Apple, a nikdo s tím nic nedělal. Všichni naši kámoši, který pro nás pracovali padesát let, všichni jen žili a jedli a pili jako v zatraceným Římě, člověče! A já si to najednou uvědomil! A řek jsem si: „Ztrácíme takový množství peněz, že se zhroutíme, fakt zhroutíme.“ V bance jsme neměli nic, opravdu, nikdo z nás. Paul a já bysme se pravděpodobně udrželi nad vodou, ale začali jsme se potápět – a potápěli jsme se rychle! Bylo to prostě peklo! Muselo se to zastavit! Když se Allen dozvěděl, co říkám – čet to v Rolling Stone – okamžitě přišel a řek, no – jakmile mu došlo, že vím, co se děje, tak řek: „Můžu tě z toho dostat.“ Dokud si člověk sám neuvědomí, že je v háji, tak jak se do toho může někdo vložit? Jako kdyby za mnou někdo přišel a začal mi vykládat: „Chci ti pomoct s obchodem.“ Odpověděl bych mu: „Já už někoho mám,“ nebo „Dělám to dobře, Jacku.“ Ale jakmile si (Allen) uvědomil, že já vím, co se děje, přijel.
Kolik peněz máš teď?
Neřeknu, ha ha ha. Mnohem víc, než jsem měl kdykoli předtím! Díky Allenovi mám teď v bance spoustu peněz, skutečných peněz, víc než jsem vydělal za celou tu dobu. Mám prachy, který jsem si vydělal, ale posledních osm nebo deset let mýho zatracenýho života jsem místo toho měl jen všechny ty akcie Dick James Music Company a celý to...
Kolik jsi vydělával tehdy?
Nevím. Jestli o tom Allen bude chtít mluvit, poví ti to, protože já to nevím. Já jen vím, že to byly miliony. Ale Brian nebyl moc dobrý obchodník. Měl čich na propagaci věcí, byl spíš okázalý než klasický obchodník. A byl až moc vychvalovaný. Nechával si radit od bandy gaunerů, fakt. O to právě jde, a o autorský práva Beatles se pořád ještě vede bitva. Zatím poslední věc je ta záležitost s Lewem Gradem – pořád to ještě běží. Jestli čteš Cashbox, víš, o co jde. Podali jsme na Lewa Gradea žalobu o pět milionů liber. A moje písně jsou teď u Maclen Limited, ne u Northern Songs. Celý roky nás okrádali na honorářích. Dick James a plno dalších, vyprodávali nás. A ještě si furt myslejí, že jsme jako Tommy Steele nebo nějaký podělaný zboží, a nikomu z nich nedochází, že třeba jenom kvůli Pernýmu dni jsme se jednoho dne museli probrat! A nejsme stejný jako nová generace hvězd nebo jak jim to, sakra, říkají.
Jak vůbec Paula napadlo povědět Ringovi, že ho jednou dostane?
Nevím. Stalo se to... nebyl jsem u toho. Myslím, že to bylo, když si telefonovali. Věděl jsem jen, že...
Když byl Ringo vyslán, aby mu oznámil: „Hele, my nechceme, abys to album vydal:“...
Jo, to bylo ono. Protože jsme si mysleli, že je to nefér, i když to bylo Paulovo první nový album, to by bylo v pořádku, my jsme nebyli proti tomu, aby vydával album. Vždyť já to taky udělal. A nezdálo se mi, že by to bylo něčím jiný, až na to, že Paul zpíval a moje bylo náhodou Toronto, protože se to tak přihodilo. Kdybych nejel do Toronta, asi bych vydal album. Napůl jsem doufal, že budu dělat singl za singlem, až by jich bylo dost na album, protože jsem líný. Ale stejně, nikdo neměl nic proti tomu, aby Paul vydal album. Bylo tam jen takový to ovzduší kvůli Eastmanovi a Kleinovi, ale to nebylo nic strašnýho. To je obchod, všichni z něj máme zisk. Ale nechtěli jsme, aby to šlo proti Let it be, protože by to zabilo prodej. Jako jsme si za starých časů dávali pozor, jestli něco nevydávaj Stouni. Ptávali jsme se Briana: „Kdo vychází?“ Chápeš? A on nám stručně pověděl, kdo něco vydává, a my řekli: „Fajn, vydáme to teď.“ Vždycky jsme mohli kohokoliv porazit, ale proč kvůli někomu jinýmu ztrácet prodej? Vždycky jsem to načasovali. Stejně jako Mick. Nikdy jsme nevycházeli zároveň. Nikdo nikdy... nejsme přece takoví idioti... i Elvisovi, každýmu jsme se vyhnuli. Teď bych se vyhnul Tomu Jonesovi, komukoli. Nechci bojovat o místa na hitparádách! Chci do toho jít, když je k tomu vhodná doba. Zabilo by to... byla to prostě sobecká hra! Bývalo by to zabilo Let it be. Nech Let it be dýchat!
Ale Paul to nechtěl.
Ne!
Takže...
Už si nevzpomínám, prostě trval na tom, že to vydá. Požádali jsme Ringa, aby si s ním promluvil, protože já s Paulem jsme spolu sváděli opravdovou bitvu a protože Eastman a my s Kleinem jsme v tý věci stáli na opačných stranách. Ringo nikomu nestranil, vždycky to dával jasně najevo a my si říkali, že dokáže mluvit nezaujatě. Když Ringo prohlásí, že je to nefér, pak je to nefér, takhle to bylo! Paul chtěl – dokonce jednu dobu chtěl mít v našem hlasovacím spolku jeden hlas navíc, ale pak by to vypadalo asi tak, že kdybysme my čtyři seděli kolem stolu, měl by Paul dva hlasy! Něco se s ním muselo stát, že si začal myslet, že on je Beatles! Ale to sakra nikdy nebyl! Nikdy, nikdy. Nikdo z nás nebyl Beatles! To jsme byli všichni čtyři společně!
Y: Nemáš hlad?
J: Jo.
Y: Nepůjdeme se někam trochu najíst?
J: Jo. Vlastně, nemůžeme, protože (Jann) musí někam jít a my natáčíme. Dokončíme to...
Y: Dobře.
J: ... a pak se můžeme jít najíst a v hotelu jsou všichni ty lidi. Takže takhle to bylo. Ringo ho požádal, a Paul ho napadl a vyhrožoval mu a to všechno. A to znamenalo pro Ringa konec. Nevím, jaká je situace teď.
Allen tvrdí, že se máte všichni za pár měsíců sejít.
Myslím, že se brzy musíme sejít, protože jsme se všichni shodli na tom, že se někdy v únoru sejdeme a podíváme se, jak jsme na tom finančně. Je to obchod. Musíme.
Myslíš, že spolu budete vůbec ještě někdy natáčet?
Ne. V žádným případě. Už bych s nikým znovu nenatáčel. Natáčím s Yoko, ale nehodlám natáčet s nějakým chorobným egoistou. Dneska je na albech místo jenom pro jednoho, takže k tomu ani není důvod. Prostě žádný důvod. V jistý době k tomu důvod byl, ale teď už rozhodně není. Měl jsem kapelu, byl jsem zpěvák a šéf. Sešel jsem se s Paulem a rozhodoval jsem se, jestli – a on se taky rozhodoval – jestli ho vzít do kapely nebo ne. Bude to lepší, když budu mít chlápka, který je – viditelně – lepší než lidi, co mám, nebo ne? Mít lepší kapelu, nebo chtít, abych byl lepší já? Rozhodl jsem se vzít Paula a posílit kapelu. Potom mi Paul představil George a museli jsme se s Paulem rozhodnout – nebo já jsem se musel rozhodnout – jestli George vzít. Poslech jsem si, jak hraje, a řek mu: „Hraj s citem,“ nebo jak byla ta stará historka, a vzal jsem ho. Řek jsem: „Fajn, beru tě,“ a to byl... to jsme byli my tři. A zbytek kapely jsme pak postupně vyházeli. Prostě tak to bylo. Místo abysme posilovali individualitu, šlo nám o co nejsilnější složení. A o rovnost. Ale George je o deset let mladší než já, nebo tak nějak. Nemoh jsem se s ním babrat, když přišel. Táhnul se za mnou jak nějaký pitomý mimino, furt se kolem mě motal. Trvalo mi roky, než jsem to překonal, než jsem ho začal považovat za rovnocennýho. Byl to kluk, co hraje na kytaru. A byl to Paulův kamarád a tím bylo všechno snazší. Pak jsme vystřídali celou řadu různých bubeníků. Protože oni... lidí, co měli bicí soupravu, bylo jen pár. Byla to drahá záležitost. A obvykle to byli idioti. A pak jsme vzali Pete Besta – jen proto, že jsme potřebovali bubeníka, protože jsme druhý den odjížděli do Hamburku. Byli bysme to zvládli s kýmkoli. Takhle vznikly další mýty o tom, že Pete Best byl Beatles nebo že Stuart Sutcliffe byl Beatles, jak o tom psala jeho matka v Anglii.
Ty jsi Beatles.
Ne, já nejsem Beatles, já jsem já. A nikdo není Beatles. Paul není Beatles. A Brian Epstein není Beatles, ani Dick James. Beatles jsou Beatles a odděleně je každý zvlášť. Nikdo není Beatles. Jak by mohl být? Všichni jsme měli svoje role. (pauza) George byl samostatný zpěvák s vlastní kapelou, než přišel k nám. Měl svoje Rebely.
Teď na desce říkáš: „Nevěřím v Beatles.“
Jo. Nevěřím v Beatles, to je celý.
Co byli Beatles?
Nevěřím v mýtus Beatles. Nevěřím v Beatles – to se prostě nedá jinak říct, nebo snad jo? Nevěřím v ně, ať už měli v číkoli hlavě znamenat cokoli, včetně svýho času v těch našich. Byl to sen. To je všechno. Už v ten sen prostě nevěřím. Ale rozhod jsem se, že už o tom všem nebudu mluvit. Je mi z toho špatně. Chtěl bych mluvit o albu, který se chystám udělat, a chtěl bych ti říct: „Koukej, Janne, nechci mluvit o tom zatraceným rozpadu Beatles.“ Protože, nejenže mě to bolí, ale navíc to vždycky nakonec skončí tak, že vypadám, jako bych žvanil a jenom napadal lidi. Nechci to!
Jak bys zhodnotil Georgeův talent?
Nechci ho hodnotit. George ještě neudělal svoje nejlepší věci. Jeho nadání se během let rozvíjelo, taky pracoval se dvěma zatraceně skvělýma autorama písní a spoustu se toho od nás naučil. Mně by nevadilo být Georgem, tím neviditelným hudebníkem, a učit se to, co se naučil. Možná to pro něj bylo někdy těžký, protože Paul i já jsme takový egoisti, ale tak už to chodí. Tak je to i s Georgem – jen mu dej možnost a bude stejný. Podle mě je to nejlepší, co udělal, pořád Within you without you (S tebou, bez tebe). Nemůžu posuzovat jeho talent, není to hudebník, jehož desky bych si kupoval. Ale tohle o něm nechci vykládat, protože by ho to ranilo. A já nechci zranit jeho city. Ale osobně si prostě myslím, že to nic není. Something (Něco) má pěknou melodii, ale mně to nic neříká. Nemluvím jen o rokenrolu, jen o vesmíru nebo o čem. Nepovažuju svůj talent ve srovnání s tím podělaným vesmírem za fantastický, ale Georgeův mi připadá menší. Jako umělec můžu hodnotit jenom sebe. Když se mě zeptáš, jakou hudbu poslouchám, nezajímají mě pojmy a filozofie, a určitě ne zvuková kulisa, což většina muziky je.
Tak jakou hudbu dneska posloucháš?
Neposlouchám. Jestli chceš jenom kousky, myslím tím, co jsem slyšel tady v rádiu, líbilo se mi něco, jak se to jmenuje, od Neila Younga – (pozpěvuje): Something special – a něco od Eltona Johna. Jedna jeho písnička. A pár věcí, který jsem zaslech. Ale nemůžu... nezjistil jsem, kdo to byl. Na VKV. Nějaká fakt dobrá věc, ale pak už tam nebylo nic... nic nenásledovalo. Člověk prostě najednou zaslechne v rádiu kousek fantastický věci, a tak čeká na nějaký vyvrcholení nebo nápad nebo něco, co by to završilo, ale nic se nestane, prostě to jen pokračuje. Nějaký jam session nebo co.
Měl jsi v New Yorku možnost poslouchat různé stanice na VKV. Co jsi slyšel?
Jo. My sweet Lord. Pokaždý když zapnu rádio, ozývá se z něj: „Oh my Lord“ (Ó můj Pane) – začínám si myslet, že snad musí být nějaký Bůh! Věděl jsem, že není, když to Hare Krishna nikdy v žebříčkách se svýma deskama nedokázali, to mě vážně zaráželo. Říkávali jsme jim: „Mohli byste být jednička,“ a oni odpovídali: „Ještě výš.“ Co teda posloucháme? Zajímavý je poslouchat Van Morrisona. Zdá se, že dělá pěkný věci – trochu jako černošská hudba ze šedesátých let – je to jeden z těch, co se stal Američanem jako Eric Burdon. Jenom prostě nikdy nemám čas na celý album. Jen Neila Younga jsem slyšel asi dvakrát – člověk ho pozná i na míli daleko, ten jeho styl. Napsal pár pěkných věcí. Sweet baby (od Jamese Taylora) mě moc nebere – jak ho poslouchám v rádiu, líbí se mi trochu víc, ale jeho věci mě nijak zvlášť nenadchly. Líbí se mi Creedence Clearwater. Dělají skvělou clearwaterovskou hudbu... dobrý rokenrol. Vidíš, je to těžký, když se mě zeptáš, co se mi líbí. Je spousta věcí, který jsem tady slyšel v rádiu a o kterých si myslím, že jsou fantastický, ale nejmíň u poloviny nezachytím, kdo to je. Ale zajímá mě víc věcí, s celosvětovým dopadem, co má nějaký význam pro každýho, nejen pro pár děcek, co poslouchaj zvukovou kulisu. Stejně tak mě zajímá poezie a všechno, umění a tak. A vždycky zajímalo. To byl můj problém, neustále jsem se snažil být Shakespeare nebo tak někdo. To je to, co dělám, nekecám. Porovnávám se s nima, nesnažím se soupeřit s Elvisem.
Y: Nebo s umělci podporovanými hromadnými sdělovacími prostředky.
J: Nebo s umělcema podporovanýma hromadnýma sdělovacíma prostředkama. Jsem ve hře všech těchhle věcí. Pojetí a filozofie a způsobů života a celých hnutí v dějinách. Nezajímají mě dobrý kytaristi. Stejně jako van Gogh nebo kdokoli z těch zatracených lidí nejsou nic víc a nic míň než já nebo Yoko. Nejsou nic víc a nic míň, prostě jen žili v tý době. Zajímá mě produkce – vyjádřit sám sebe, stejně jako to vyjádřili oni, aby to něco znamenalo pro lidi v jakýkoli zemi, v jakýmkoli jazyku a jakýmkoli období dějin. A rock je prostě jen náhodou prostředkem v době, do který jsem se narodil, to je všechno. Ten správný. Je to, jako když tyhle lidi vzali do rukou malířský štětce, van Gogh nejspíš chtěl být Renoir nebo kdo to byl před ním. A já chtěl být Elvis nebo co. Ale pro mě to je umění.
Kdy sis uvědomil, že to, co děláš, opravdu převyšuje...
Víš, lidi jako já si uvědomujou svoji takzvanou genialitu v deseti, osmi, devíti. Vždycky jsem si myslel, že jsem – proč už mě nikdo neobjevil? Copak ve škole nikdo nevidí, že jsem chytřejší než kdokoliv jiný v týhle škole? Že učitelé jsou taky hloupí? Že jediný, co mi můžou dát, jsou informace, který nepotřebuju? V Beatles jsem si to neuvědomoval. Ztratil jsem se v tom kolotoči jako na střední škole nebo co. Říkal jsem svojí tetičce: „Tys mi vyhodila mý zatracený básně a budeš toho litovat, až budu slavný!“ A ona ty podělaný věci vyhodila. Nikdy jsem jí neodpustil, že se mnou nezacházela jako se zatraceným géniem nebo co jsem to byl, když jsem byl dítě! Mně to bylo jasný! Proč mě nedali do umělecký školy? Proč mě nevedli? Proč mě furt nutili, abych byl nějaký podělaný kovboj jako všichni ostatní? Byl jsem jiný, vždycky jsem byl jiný! Proč si mě nikdo nevšimnul? Pár učitelů si mě všimlo, povzbuzovali mě, abych byl to nebo ono, abych kreslil nebo maloval, vyjádřil se. Ale většinou se mě jen pokoušeli dokopat k tomu, abych byl nějaký podělaný zubař nebo učitel! A pak se mě ty zatracený fanoušci pokoušeli dokopat k tomu, abych byl zatracený...
Y: Beatle.
J: ...Beatle nebo Engelbert Humperdinck, a kritici se mě pokoušeli dokopat k tomu, abych byl Paul McCartney! A to všechno kolem!
Y: Takže jsi byl svým způsobem dost deprimovaný.
J: Ale to ze mě právě udělalo to, co jsem! Ukazuje se, že lidi jako já se musí sami zachránit, protože jsme strašně okopávaný! Nikdo to neřekne! Zappa ječí: „Podívejte se na mě, jsem génius, do prdele, co mám dělat, abych přesvědčil vás hajzly o tom, co dokážu a kdo jsem, a neopovažujte se sakra takhle kritizovat mojí práci! Vy, který o tom vůbec nic nevíte!“ Zatracený svinstvo! Já vím, čím Zappa prochází! Ohromný! Já se z toho teď dostávám, krucinálfagot. Zase jsem byl ve škole, učitelé mě buzerovali a známkovali moji práci! Jděte všichni do háje! Když nikdo nepozná, co jsem, do háje s nima! A u Yoko taky, do hajzlu!
Y: Proto je to tak zajímavé. Člověk by si myslel, že když někdo udělal něco jako Beatles, měl by být asi spokojený, ale ve skutečnosti...
J: Beatles nebyli nic, bylo to jako...
Y: ... poměry v Beatles ho nutily vtěsnat se do menší formy, která ho tísnila.
J: Dost jsem se toho v mnoha ohledech od Paula i George naučil. Ale oni se zase naučili sakramentskou fůru věcí ode mě! Naučili se ode mě zatraceně hodně. Je to stejný jako George Martin nebo tak. Vrať se za dvacet let a koukni, co děláme a kdo dělá co. A neznámkuj mě, jako že jsem nejlepší z matyky nebo první v anglině, protože to jsem nikdy nebyl. Prostě mě posuzuj podle toho, co jsem a co vypouštím z pusy a jaká je moje práce, neznámkuj mě jako ve třídě! Je to, jako bych znova právě vyšel ze školy! Já jsem už absolvoval školu showbyznysu, nebo jak se tomu říká.
Kdo si myslíš, že je dnes dobrý?
(povzdech)
V kterémkoli oboru umění.
Víc, na egoistech je smutný to, že si moc nevšímají práce někoho jinýho. Posuzuju lidi jen podle toho, jestli znamenají nebezpečí pro moji práci, nebo ne. Yoko je pro mne tak důležitá jako Paul a Dylan dohromady. Ale nemyslím si, že ta chudák holka dojde uznání, dřív než bude po smrti, a možná bych moh na prstech jedný ruky spočítat lidi, který mají nějaký pojem o tom, kdo ona je nebo jaký jsou její názory nebo co její práce znamená pro tuhle přiblblou idiotskou zatracenou generaci! Může doufat, že dojde uznání, ale... Když já nemůžu dojít uznání a dělám to v tom zatraceným klaunským kostýmu, člověče, dělám to na ulicích. Obdivuju práci Yoko. Obdivuju Andyho Warhola. Trochu obdivuju Zappu, ale myslím, že je to podělanej intelektuál. Nedokážu přijít na nikoho jinýho. Obdivuju lidi z minula. Obdivuju Felliniho, pár kousků společně s Yoko. Obdivuju Fluxus. Opravdu se myslím, že to, co dělají, je krásný a důležitý. Poučila mě (Yoko) o věcech, který jsem předtím neznal, prostě proto, že jsem se pohyboval jinde. Takže teď poznávám některý jiný velký díla z minulosti i současnosti. Nejrůznější věci. Ale pořád mám rád Little Richarda! A mám rád Jerry Lee Lewise! Jsou jako primitivní malíři. Chuck Berry je jeden z největších básníků všech dob, mohlo by se mu říkat rockový básník. Jeho texty o hodně předběhly svou dobu. My všichni mu ještě hodně dlužíme, včetně Dylana. Vždycky jsem měl rád všechno, c o udělal. Byl o třídu výš než ostatní, pokračoval v tradici velkých bluesových umělců, ale psal svoje vlastní věci – já vím, že Richard to dělal taky, ale Berry fakt psal materiál, už jen texty byly fantastický, i když jsme nejmíň zpoloviny netušili, o čem mluví.
Y: Jsem do toho opravdu blázen.
J: My si oba navzájem sdělujeme svoje zkušenosti. A je to třeba, jako když hraješ hudbu nebo tak, zažil jsem to samý. Musel jsem se otevřít, abych slyšel. Musel jsem se úplně vyprostit z představy toho, co chci slyšet – nechat do sebe vstoupit abstraktní umění nebo hudbu. Ona musela udělat to samý pro rokenrol; bylo to intelektuální cvičení, protože jsme všichni zaškatulkovaný! Všichni jsme zavřený v malých krabičkách. A někdo musí přijít a – (vydává patřičný zvuk) natrhnout člověku jeho zatracenou hlavu, aby byla otevřená taky pro něco jinýho! Droga to udělá, LSD otevře člověku hlavu a on si pomyslí: „Do hajzlu!“ Některý umělci to dokážou, ale obvykle už musejí být tak asi dvě stě let po smrti, aby to šlo. Na umělecký škole nás učili jen o zatraceným van Goghovi a podobných věcech! Neřekli mi nic o nikom, kdo by byl ještě naživu! Neučili mě o Marcelu Duchampovi, a já jima za to opovrhuju. Až teprve Yoko mi pověděla, kdo to byl Duchamp a co udělal, což je něco úplně jinýho – fantastický! Vzal si pitomý kolo od bicyklu a řek: „Tohle je umění, vy idioti!“ Nebyl to Dalí. Dalí je fajn, ale je jako Mick.
Y: No vidíš, o Dalím jsi slyšel ve škole.
J: Ne, ale když bys zasadila věci do tý doby, byl by Dalí jako Mick a Duchamp by byl jako já nebo ty.
Y: Mick, ano, ano, ano, ano.
J: Mám Dalího rád, jenže ten zatracený Duchamp byl absolutně perfektní!
A proč Warhol?
Protože – protože – protože -
Y: Působí stejně.
J: On prostě...
Je velký originál.
Je velký.
Y: Hm, velký. Je to originál.
J: Je to originální velikán. Vytrpěl tolik bolesti, ale dosáh svý slávy a má svůj film a to všechno. Já nijak nežeru celý to feťácký teploušský prostředí a to všecko, v čem žije. Nevím, jestli žije takhle nebo jinak. Bere mě plechovka od polívky Heinz. To je něco! To nebyl jenom pop-art nebo nějaká stupidní pitomost jako Peter Max a celý ten psychedelický nesmysl.
Y: Ne, to není tak...
J: Warhol je jeden z velikánů! On řekl to, co nikdo jiný, Heinzova polívka! (Heinz soup). Řek nám to a já mu za to děkuju.
Fellini.
Myslím, že Fellini je víc jako Dalí...
Y: Dalí, jo.
J: Myslím tím, že Fellini je prostě velký.
Y: Prostě jsme viděli tu velikost...
J: Je to nářez vidět Felliniho filmy. Velký nářez pro smysly.
Y: Líbil se nám Občan Kane, viď? (smích)
J: Občan Kane. To je taky něco jinýho. Jenže chudák starej Orson (Welles), ten měl potíže. Šel do show Dicka Cavetta a tam mlel něco jako (smutně): „Prosím, mějte mě rádi, jsem teď ubohý tlusťoch a sněd jsem všechno to jídlo, a když jsem byl mladý, vedlo se mi dobře, umím hrát a režírovat a vy jste na mě všichni moc hodný, ale teď nedělám vůbec nic.“