Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Pojď si povídat o dalších nahrávkách na albu, jako Isolation a Hold on.

Isolation a Hold on John jsou jen hrubý remixy. Tenkrát večer jsem je namíchal na sedm a půlku, abych je vzal domů a podíval se, co by s nima ještě šlo udělat. Ale pak jsem s tím neudělal vůbec nic, dokonce jsem je ani nepřehrál na patnáctku, takže kvalita je trochu (syčí) – na prd. Když jsem konečně všechno udělal, začal jsem to poslouchat. Zjistil jsem, že je to takhle lepší, s Instant karma a ostatníma věcma, který jsme namíchali hned tenkrát večer. Věděl jsem to už předtím, ale nikdy jsem to neprošel celý. Není nad to, když se... věci míchají hned ten den, kdy se natáčí, protože, víš... to je... to fakt... vždycky to tak fungovalo, u všeho, co jsem takhle dělal. Prostě jsem ten večer namíchal Hold on John a Isolation a... jo, I found out, ale později jsem to předělal. Zvlášť tyhle dvě.

Použil jsi výraz „fucking“ v textu písně Working class hero úmyslně?

Ne, dal jsem ho tam, protože tam sedne. Ani jsem si neuvědomil, že je tam dvakrát, až na to někdo upozornil. Abych řek pravdu, když jsem to zpíval, chyběl mi nějaký verš, tak jsem to tam vrazil. Ale tady se přece říká „fucking crazy“, ne? I já takhle mluvím. Byl jsem tomu už v minulosti hrozně blízko, ale úmyslně bych to nikdy nikam nedal, což je vážně pokrytectví, opravdová hloupost. Úmyslně jsem takový věci neříkal, protože by to mohlo někoho rozčílit, nebo něco, čeho jsem se bál.

Happiness is a warm gun (Štěstí je horká zbraň) je hezká píseň.

Aha, jo, mám ji rád, to je jedna z těch, který mám nejradši, na tu jsem zapomněl.

Taková podivínská.

Cože?

Že je taková podivínská.

Hm, to mám rád, víš?

Proč?

Protože si myslím, (směje se) že je to krásná písnička. Mám prostě rád všechny ty různý věci, co se v ní dějou. Je trochu jako God. Dal jsem dohromady tři kusy z různých písní. Ale mělo to být jako – nevím, zdálo se, že to jakoby prochází všema druhama rockový hudby. Ani trochu nebyla o háčku a podobně.

Happiness is a warm gun že nebyla?

Ne, nebyla. Nikdy nebyla... jako všechny ty, který opravdu... jako LSD, Lucy in the sky with diamonds, což přísahám při Bohu nebo při Maovi nebo čemkoli, co chceš, nic takovýho jsem neměl v úmyslu. Happiness is a warm gun je stejná. George Martin měl nějakou knížku o zbraních nebo mi o tom povídal – už si nepamatuju – myslím, že mi ukázal obálku časopisu, kde bylo napsáno: „Štěstí je horká zbraň.“ Byl to střelecký časopis. Jen jsem si pomyslel, že je fantasticky šílený říct něco takovýho. Teplá zbraň znamená, že jsi zrovna něco zastřelil (směje se).

Kdy sis uvědomil, že iniciály v Lucy in the sky dávají dohromady LSD?

Až když jsem si to přečet – nebo mi to někdo řek, přišel s tím jako ty. Já jsem se ani nepodíval na obal, nedíval jsem se na iniciály. Nikdy si nic nepřehrávám, poslouchám to, jen když to dělám. Když se budeš v týhle písničce hrabat, leccos tam určitě najdeš, ale já fakt nemám páru co jako. Vždycky už jsem se potom díval na tituly, jestli něco náhodou neznamenají, ale nikdy mi nic neříkaly.

Říkal jsi mi, že to album s velkým A byl Seržant.

To byl vrchol, Paul a já jsem fakt pracovali spolu, zvlášť na A day in the life. To bylo fakt... častokrát jsme psali tak, že on napsal tu nosnou část, což bylo snadnější, jako „dneska jsem čet noviny, páni“ - nebo co to bylo, nebo Day tripper, cokoliv podobnýho. A pak, když se člověk zasek, místo aby pokračoval – kdykoliv to přestalo jít – prostě zašel za tím druhým a zazpíval kus a ten druhý se inspiroval a napsal další kousek a naopak. A on pak přišel s tímhle. Byl nad tím trochu nejistý, protože si asi myslel: „No, to je dobrá věc.“ Někdy jsme totiž nechtěli toho druhýho nechat do písničky zasahovat. Protože člověk mívá občas sklon zacházet s věcí někoho jinýho trochu nedbale, neodpovědně – dovolí si s ní trochu experimentovat. Skládali jsme u něj v pokoji u piana a on řek: „Moh bys... mohli bysme udělat tohle?“ Já na to odpověděl: „Jo, jdem na to.“ Tak se to stalo. Vždycky jsem tvrdil, že mám nejradši (Bílé) dvojalbum, protože moje hudba je na něm lepší. Celý pojetí Seržanta je mi dost volný. Mohlo být lepší, ale hudba na dvojalbu je podle mě lepší, protože jsem to já. Udělal jsem to podle svýho. Moje věci na dvojalbu jsou stejně jednoduchý jako tohle album (Plastic Ono Band). Třeba I'm so tired (Jsem tak unavený) a to všechno, je to jenom kytara. Cítím se v tomhle víc v pohodě než při produkci. Nemám moc rád produkce, ale Seržant byl vrchol, to jo.

Y: Svým způsobem jde o to, že lidi...

J: No ne.

Y: Ano. Lidi říkají něco jako: „Ach, to je vrchol,“ a já prostě žasnu. Znám skupiny, které považujeme za dobré, John udělal všechny ty věci u Beatles a všechno. Ale tohle nové Johnovo album je opravdový vrchol, vyšší než všechno ostatní, co udělal.

J: Díky, drahoušku.

Myslíš, že je?

Y: Jo, jistě. Myslím, že to je... Seržant Lennon. Je to opravdová revoluce.

J: Vážně nevím, jak se prosadí, ani kde vlastně leží ve spektru rokenrolu a generací a toho všeho. Ale vím, co to je. Je to něco jinýho, jsou to jiný dveře...

Y: Co ještě ani neznáš nebo si je neuvědomuješ.

J: ... neurčitě si je uvědomuješ, ale ne plně...

Y: Ne.

J: ... dokud to není všechno pryč, stejně jako cokoliv jinýho. Ne, tehdy jsme netušili, co Seržant udělá, ani co se bude dít. Mám pocit, ale nevím, jestli se to nakonec prosadí u menšiny. Můžu to udělat, protože je to svým způsobem strašlivě nekomerční. Svým způsobem je to takový utrápený a tvrdý, ale je to skutečnost. Ani zanic se od toho nehodlám odvrátit.

Y: Jde o to, že psychedelická éra přinesla do hudby tuhle spoustu ozdobných zvuků, tak ozdobných. A myslím, že George pravděpodobně...

J: Ale Yoko, ty pořád mluvíš o Georgeovi.

Y: Myslela jsem, jako Tom Jones, je jako...

Vracíš se k tomu.

Y: Tom Jones je jako umělecká technika bez poselství. Johnovy věci jsou jako – místo techniky je tu poselství, což byla psychedelická éra, technika poselství. On je jako poselství i technika. A je to opravdu poselství. Protože to bylo tak důležité, nepotřeboval žádný dekorativní zvuk, ani žádnou zdobnost. Proto se v některých písních zdá, že doprovod je jednoduchý nebo tak. Ale já cítím, že to je jako naléhavé poselství.

J: (jako rozhlasový moderátor) Děkuji vám a dobrou noc.

Jak ses poprvé dostal do styku s Allenem Kleinem?

Dostával jsem různý zprávy od nejrůznějších lidí, jako je například Robert Fraser, že prý: „Allen Klein by s tebou rád mluvil.“ Věděl jsem, kdo to je, celý roky jsem o něm slýchal. Poprvé jsem se o něm doslech, když prohlásil, že jednoho dne bude mít Beatles. Jenže tu skvělou nabídku udělal Brianovi, což, když nad tím zpětně uvažuju, by Brian nejspíš časem vzal. To bylo už před lety, a tehdy jsem o něm slyšel poprvé. Slyšel jsem všechny ty hrozný klepy, co o něm kolovaly, ale nikdy jsem si to nedokázal dát dohromady s tím, proč s ním Stouni, jak se zdálo, pořád vycházejí. Nikdo nikdy neřekl ani slovo a Mick není ten typ, co prostě drží hubu. Takže „to musela být lež“. Ale stejně, když jsem slyšel, že by se chtěl se mnou sejít, myslel jsem si... byl jsem nervózní. Protože vím, že když se mnou chce nějaký byznysmen mluvit, půjde o obchod, a obchodní věci mě znervózňujou. Nakonec jsem dostal vzkaz od Micka. Allenovou zásluhou jsme se s Mickem málem před pár lety spojili v Apple. Měli jsme dlouhý schůzky, kde jsme probírali studia a to všechno, ale nikdy k tomu nedošlo. A Allen se k tomu chtěl přidat. Bylo to po tom, co Brian (zemřel), ale nestalo se to tak. Všechny ty kontakty přicházely odtud. Seznámil jsem se s ním při natáčení Rock and roll circus, kterou nikdy nikdo neviděl. Poprvé tam společně vystupovali John a Yoko spolu s bláznivým houslistou a Keith hrál na basovku a to všechno. Vždycky toho budu litovat. A tam jsem se s ním seznámil, ale nevěděl jsem, co a jak, jen jsme si potřásli rukama. (K Yoko) A co se stalo potom?

Y: Pak jsme se jednoho dne konečně rozhodli, že se s ním sejdeme. Vzpomínáš?

J: Jo, prostě jsme se nějak rozhodli, že se s ním sejdeme. Ale zavolali jsme mu, nebo on volal nám? Jednou mi telefonoval, ale doma jsem jeho telefony nikdy nebral, myslím v Kenwoodu. Nevzal jsem to, byl jsem příliš nervózní. Nerad mluvím s neznámýma lidma, ale cizí lidi chtějí mluvit o skutečnosti, proto jsem ten telefon nevzal. A pak jsem konečně ten telefon vzal, nebo jsem zavolal já jemu? On by to to pověděl. Zná texty každý zatracený písničky, na kterou si vzpomeneš, od dvacátých let! Byl jsem s ním včera na večeři, zazpíval jsem pár věcí, protože ona si myslí, že znám každou písničku, že... znám miliony písní, jsem jako hrací skříň s milionama melodií a tak. Ale on nejenže je zná, on zná každý zatracený slovo, nejenom refrén, jako... hm, teď si nedokážu na žádnou vzpomenout, jako Smoke gets in your eyes (Kouř ti stoupá do očí), nebo cokoliv, ale každý zatracený slovo. Má paměť jako slon. Ale tenkrát jsme se seznámili a bylo t hrozně traumatický.

V jakém směru?

J: No, protože jsme oba byli hrozně nervózní. On byl nervózní jak pes a já byl taky nervózní jak pes A Yoko byla nervózní jako on. Sešli jsme se v hotelu Dorchester. Vyjeli jsme nahoru do jeho apartmá a já...

Y: Byli jsme hrozně nervózní...

J: Vešel jsem dovnitř a on tam seděl úplně sám a celý roztřesený. Neměl kolem sebe nikoho ze svých poskoků, protože nechtěl nic podobnýho dělat. Ale byl strašně nervózní, bylo mu to vidět na obličeji. Takže jsem se hned cítil líp. Ale nevím, on si přesně pamatuje, co jsme říkali a co jsme dělali od... takže kdybys někdy tuhle historku potřeboval... já si už nevzpomínám, ona to ví... ona má dost dobrou paměť. Mluvili jsme s ním pár hodin... a toho večera jsme se rozhodli...

Y: Stalo se to hodně rychle.

J: ... že ho beru.

Co tě přimělo k tomu rozhodnutí?

J: Protože on nejenže znal moji práci a texty, který jsem napsal, a rozuměl jim, ale znal to všechno zpětně. A když věděl, co říkám, a sledoval moji práci, bylo to pro mě zatraceně dobrý, protože je těžký vidět uprostřed toho všeho mě, Johna Lennona. A o tom, co se děje, mluvil rozumně. Prostě řek, o co jde. A mně to bylo jasný.

Jako co?

Y: Hrozně inteligentní chlápek.

J: Je to inteligentní člověk. Pojmenoval všechno, co se děje s Beatles, znal moje vztahy k Paulovi, Georgeovi i Ringovi. Věděl o nás každou zatracenou podrobnost. Stejně jako ví všechno o Stounech. Je to zatraceně chytrý chlap. Jsou věci, který neví, ale když přijde na tuhle stránku věci, tak je mu to jasný. A každý, kdo mě zná tak dobře bez toho, aby se se mnou někdy předtím setkal, musí být člověk, kterýmu můžu dovolit, aby se o mě staral. Věděl, jak se mnou zacházet, jak se o mne postarat. Nechal jsem ho, aby se staral o obchod. Takže jsem hned toho večera napsal siru Joeovi (Lockwoodovi). Měli jsme takovou radost, že jsem prohlásil: „Fajn, napíšeme siru Joeovi.“ Řek jsem: „Je mi jedno, co tomu řeknou ostatní, o mě se můžeš starat.“ Yoko byla vždycky můj rádce, dohlížela na to, abych se už nedostal do rukou žádnýmu Maharishimu. Takže ať už to byl Derek, nebo lidi, který přišli převzít Apple, když my jsme na Wigmore Street dělali pohovory s lidma a to všechno, Yoko seděla vedle mě a radila mi – já jsem hrál svý hry a ona mi říkala, co dělají, když já zavřu oči, a jaký jsou podle jejího mínění, protože ona není tak hloupá jako já, ani tak emocionální. Svým způsobem to bylo jako v Janovově knize. Mysleli jsme si: Fajn... takovou spolupráci s dobrým mozkem jsem předtím zažil jen s Paulem, v dobách, když byli Beatles proti celýmu světu. Tehdy jsme to byli my proti nim. Ale posledních pár let jsem byl sám za sebe. Ale Yoko je inteligentní a...

Takže jsi napsal Lockwoodovi?

Napsal jsem Lockwoodovi. Oslovil jsem ho: „Drahý sire Joe,“ - protože on byl vždycky takový mizera - „od této chvíle se o mé věci stará Allen Klein.“ Má to nejspíš někde zarámovaný. A odeslal jsem to hned toho večera. Allen tomu nemohl uvěřit... byl – (vydechuje) – tak nadšený (směje se). „Konečně, konečně.“ Snažil se na mne netlačit, snažil se...

Uzavřeli jste smlouvu na jeden rok.

Tehdy, už ani nevím. Prostě jsem řek: „Můžeš se o mne starat, a já povím ostatním, že jsi v pořádku. Tak se můžeš seznámit s Georgem a ostatníma, s Paulem a se všema.“ A...

Takže Ringo se rád přidal?

Ne, oni nechtěli udělat to, co jsem chtěl. Musel jsem předložit návrh a Allen se musel představit – musel s nima promluvit sám. Ale já jen řek, poslouchejte – a byl tam taky Eastman – jen jsem jim pověděl, co si o něm myslím. A samozřejmě jsem ho podporoval... předváděl v tom světle, jak jsem chtěl... Tys mě viděl, když něco podporuju nebo o něčem mluvím. Byl jsem z něj nadšený a ulevilo se mi, protože jsem se seznámil se spoustou lidí včetně lorda Beechinga, který patří k nejvýše postaveným lidem v Británii, a to všechno. A i když tu práci nechtěl vzít, Paul mi řek: „Jdi a seznam se s lordem Beechingem.“ Tak jsem šel. Chci říct, že jsem hodný kluk, člověče. A tak jsem navštívil lorda Beechinga, ale on nám nebyl naprosto k ničemu a nevypadal moc mile. Chci říct, že byl v pořádku.

Y: Jo.

J: Byl v pořádku, a všichni, s kterýma jsem mluvil kvůli... zatímco Paul byl v Americe a přemlouval Eastmana, já jsem mluvil se všema těma takzvanýma lidma z horních vrstev. A byli to paňácové. Allen byl lidská bytost. Stejně jako jí byl Brian. S Brianem to ze začátku bylo úplně stejný. Byl to odhad a já jsem mockrát špatně odhad charakter lidí. Ale tu a tam jsem udělal... neudělal jsem... udělal něco dobrýho, Allen je jedna taková věc a Yoko další. Sem patří i Brian, takže je mi bližší než kdokoli jiný. Až na Yoko.

Jak reagovali ostatní Beatles?

Už si nevzpomínám. Byli stejně nervózní jako já, protože tenhle strašný chlap převzal Rolling Stones a už před lety tvrdil, že převezme i Beatles a to všechno. A: „Ty nevíš, co se děje.“ Nevím, co jsme pak dál udělali.

Y: Někdo řekl: „Prosím podíváme se tedy na Allena a Eastmana dohromady a uvidíme, jaké to bude.“

J: Jo. Ale co jsem tenkrát pověděl Georgeovi? Zavolal jsem mu nebo jak? Nejspíš jsem mu volal.

Y: Ne, šli jsme s nimi do Apple, takže jsme se s Georgem sešli tam.

J: Ale řek jsem: „Tohle je Allen Klein, seznámili jsme se s ním včera večer“? Vím, že jsem mluvil o tom, že je v pořádku a měli byste se seznámit a to všechno. A pak jsme šli pro Paula, protože John Eastman už tam byl. Málem jsme to už předtím s Eastmanovýma sepsali. Když mi Paul představoval Johna Eastmana, myslel jsem si... když vám nikdo nepředvede skutečnou alternativu, vezmeš všechno, co se nabízí. Řek jsem: „Ano, tak to uděláme, Let it be,“ nebo: „Jo, není tu opravdová...“ a nedokázal jsem si na nic vzpomenout, nevěděl jsem, co říct, souhlasil jsem. Málem jsme do toho s Eastmanem šli, ale pak udělal tu chybu, že místo sebe poslal syna, nepřiletěl sám, aby se postaral o Beatles. To bylo trochu silný kafe. Takže, když jsme se nakonec blížili k dohodě a objevil se Allen, všichni zpanikařili. Já byl pořád ještě otevřený, byl bych vzal Eastmana, kdyby se ukázalo, že je trochu jiný, než byl. Ale zařídili jsme to tak, abysme se sešli s Eastmanem i Kleinem najednou, v hotelu, kde jeden z nich bydlel. A my čtyři a Yoko jsme si s oběma měli promluvit. Nebyli jsme tam dýl než pár minut, když Eastman dostal úplný hysterický záchvat a začal na Allena ječet, že je ten nejhnusnější vyvrhel na světě, a dával mu všelijaký jména. Allen tam jen seděl a poslouchal to. Protože jen mlčky seděl a nereagoval, začal ho ten chlap urážet takovou tou třídní povýšeností. A my přitom všichni věděli, že Eastman se ve skutečnosti jmenoval Epstein. A to všechno. Byli takový druh lidí. Ale Paul se v tý snobárně viděl, protože měl na stěnách pověšených pár Picassů a protože nosil fajnový obleky. Jenom forma, žádný obsah, to je McCartney.

Y: Nedokážu uvěřit, že se pro to nadchnul.

J: Všichni jsme si ještě nebyli jistý, a oni přivedli toho zatracenýho chlápka, co dostal hysterický záchvat. Mysleli jsme si, že je to jeden z milionu, ale mně to stačilo. A když pak začal nad Allenem ohrnovat nos, přidal se Paul s nenápadnýma poznámkama o Allenových šatech a tak – jen se podívej, jak vypadá Paulovo oblečení a oblečení jeho otce a všechno – co si sakra myslí, že je? Právě on mluví o oblečení! A o vzhledu, člověče. Zatraceně a do háje. Ztratili jsme trpělivost a řekli: „Jděte do háje!“ Nedovolil bych (Eastmanovi), aby se ke mně jen přiblížil. Nenechal bych k sobě přiblížit žádný takový zatracený zvíře, jako je on, a s takovým uvažováním, jako má on. Hajzla, který mnou navíc opovrhuje! Opovrhuje mnou kvůli tomu, jaký jsem! Kvůli tomu, jak vypadám! Lidi jako Eastman si myslí, že jsem idiot. A Dick James a tyhle všichni. Opravdu mě nemůžou ani vidět.

Y: Ne, ne.

J: A myslí si, že já jsem nějaký typ chlápka, na kterýho sedlo štěstí, Paulův kámoš nebo tak něco. Jsou tak zatraceně pitomí, nic nevědí. Allen to věděl, protože chápal, kdo jsem. Nemlel o tom, jaký mám hezký obličej. Eastman to podělal, člověče, a pak to udělal znova. Kde to bylo? Příště to udělal v kanceláři Apple, ale přitom za mnou pořád chodil a říkal: „Snaž se to šílenství tlumit,“ tenhle nesmysl, co pořád vytahoval. A ten jeho syn byl tak upjatý a divný, tam musí být pěkně pošahaný prostředí!

Y: Dokážeš si představit, že to, co dělal, bylo...

J: Pořád za mnou chodil a vykládal: „Nedokážu ti ani říct, jak tě obdivuju.“ Gortikov z Capitolu to dělal taky. Přetejkali chválou, na rozdíl od imigračního úředníka, o čemž se nechci zmiňovat, protože jsme tady, takže nemůžu... „Neboj se mě, nedokážu ti ani vypovědět, jak moc obdivuju tvou práci, Johne,“ a ve skutečnosti si myslel: Jen mi dej práva k Yesterday, protože to je totiž to jediný, co za něco stojí. A já jsem to jen sledoval a myslel jsem si: To se děje mně, a Díky z celýho srdce, a takový věci. (K Yoko) Co byl ten druhý hysterický záchvat, protože já chci, aby se tohle vědělo! Kdy to bylo podruhý, když to podělal?

Y: V Apple nebo tak.

J: Já nevím, udělal to v Apple přede všema lidma. A to byl chlap, co měl přebírat vedení multimilionový společnosti, a měl teda mít prvotřídní uhlazený chování. A přitom prý naznačoval, že Allenovy broadwayský kanceláře nejsou dost dobrý, jak pořád tvrdil Paul, jako by v tom byl sakra nějaký rozdíl. Protože Eastmanovy byly samozřejmě v tý správný části města. „No, člověče, v tom to je, a Eastmanovy kanceláře mají úroveň!“ Je mi úplně fuk, jestli to je nebo není patřičně nóbl! Je mi jedno, jak se Allen oblíká! Protože on je člověk, víš?

Y: Paul řekl: „Víš, Yoko, Allenova kancelář je na Broadwayi.“

J: A já si pomyslel: „No co to má... možná rozhoduje dobrý vkus.“ (směje se)

Y: A pak řekl, že...

J: Ale Eastman tam chodil a řval na všechny... ty víš, co dělá, píše každýmu dopisy, kde vyhrožuje: „Neopovažujte se...“ a přitom na to nemá žádný právo... je to úplný cvok!

Pořád?

J: Jasně, dělá to pořád!

Takže Eastmanovi jste řekli ne. Co udělal Paul?

Čím víc jsme my říkali ne, tím víc on říkal ano. Prostě takhle to šlo. Já nevím. Ještě jsme pořád mluvili, a Eastman se najednou rozzuřil a začal křičet a tak. Nevím, co si Paul v tu chvíli myslel, řek bych, že musel mít srdce až v krku. Myslím, že to bylo tím, že patřil do rodiny.

Y: Říkali dokonce, že se nezúčastní schůzek, kde bude Allen.

J: Eastman se odmítal s Allenem i jen setkat. Vykládal: „Nepůjdu na jednání s takovým nýmandem!“ Co, sakra, Klein udělal! Nikdy neproved ani sebemenší věc! Celá ta nesmyslná záležitost s daní z příjmu se vysvětlila, vyšel z toho očištěný, a dokonce i kdyby nebyl, tak o co sakra všem těmhle zatraceným vlkům a žralokům jde? Jak se opovažujou mu nadávat za to, že je, jaký je. Jak se opovažujou někoho takhle urážet! Jsou to zatracený hajzlové, jsou... Eastman je WASP-Žid, člověče! A to je ten nejhorší druh Žida na světě, a taky ten nejhorší druh bílýho anglosaskýho protestanta... Je to WASP-Žid, dokážeš si to představit?

Y: A dokážeš si představit, co udělali? Jako, že se setkali s Allenem v New Yorku...

J: Odmítli se s ním setkat...

Y: ... pozvali... oni...

J: ... řekl jsem, když se s nikým nesejdete, nebudu s nikým mluvit, ledaže bych přišel s Allenem. Oni na to: „No tak, Johne, chceme se sejít jenom s tebou.“

Y: Správně.

J: Řek jsem: „Nehodlám se s nikým z vás scházet, pokud se mnou nebude Allen!“

Y: Nechceme být v jedné místnosti s...

J: S Allenem.

Y: ... s tím chlapem. Ale šlo o to, co udělal nakonec, když se sešli. Pozvali Allena do Harvard Clubu, dokážeš si to představit? Jen aby ukázali...

J: A když Eastman konečně něco podepisoval, Bůh ví, co to bylo, přinutil nás, abysme všichni přišli. Bylo tam něco, Allen by ti pověděl podrobnosti, kdyby o tom chtěl mluvit. Já musel nabídnout ruku ke smíru, abych získal nějaký Paulův podpis, který konečně zajistil naše postavení. A on mě tenkrát začal opravdu urážet.

Kdo?

Eastman. Věděl, že ta hra skončila.

V Harvard Clubu?

Ne, to byla obdobná záležitost v Londýně. My tři jsme tam museli jít, abysme získali jeho konečný souhlas s Paulovým podpisem, což jsme nakonec dostali, ale on prošel každičkou řádku, předstíral... je to idiot, nemá o ničem ani páru! Žije z copyrightů na nějaký srágory, který se mu podařilo před lety vymámit! A tyhle všechny věci parafoval jen proto, aby nás zdržel, jako nějaký imigrační úředník, fakt nám to dal všechno pěkně sežrat. A já... my tam čekali a mysleli si: „Tak už to podepiš, ty zatracený idiote, ať můžeme vypadnout,“ ale on mě začal urážet.

Y: Hm.

J. Co to říkal? Yoko ho pořádala: „Byl byste tak laskav a přestal urážet mýho manžela?“ Měl s sebou pár svých právníků, takový ty snobský šašky, a vyjel: „Jsi pitomec! Povězte mu, jaká pitomost je uzavírat smlouvu s tímhle chlapem! Povězte mu, jaká je to pitomost!“ A ona odpověděla: „Neříkejte o mém manželovi, že je pitomec.“ Já neříkal nic, jen: „Prostě to podepište a prostě mi dejte podpis, prostě na to přidejte svoje iniciály, Epsteine,“ a myslel jsem si: Už abysme odtud vypadli. A budem to mít v kapse. A taky jsem to udělali! To je neuvěřitelný, člověče! Ten chlap dostával hysterický záchvaty, a přitom čekal, že povede společnost! Allen dokonce Johnu Eastmanovi nabídnul, aby byl právním zástupcem pro smlouvy, který jsme dělali s Northern Songs, ale oni to úmyslně překroutili. Zmršili všechno, co Allen udělal. Všechny smlouvy s Northern Songs šly do háje a tak, ale nám přesto zůstaly všechny ty prachy. Nepodařilo se jim ho zahnat do kouta. Klein nejenže znal naše charaktery a jaký jsou vztahy v kapele, stejně jako znal Creedence Clearwater, ale vyzná se ve svým řemesle, ví, kdo je kdo v kapele a co se musí udělat, aby věci šlapaly! A taky věděl o každým zatraceným papíru a smlouvě, co jsme kdy měli! Rozuměl tomu. A Eastman vynášel soudy a vykládal Paulovi věci postavený na něčem, co nikdy ani neviděl! To byl nářez, to si ani neumíš představit! Nikdo se ale nikdy nedozví, jak to skutečně bylo, protože Allen zná každý detail a pamatuje si všechno, co jsme řekli.

Y: První náznak byl, že věděl, že jsem chodila k Sarah Lawrenceové.

J: Aha, nojo.

Y: Říkal věci jako „kafkovský“ a tak a...

J: Mluvil takovým...

Y: .... hovořil velmi zasvěceným způsobem: „My jsme střední třída, že?“ něco takového...

J: A Allen se zeptal: „Kdo je to Kafka?“ (směje se)

Y: (směje se) Ale podstatné je, že neví, že jsem zběhlou studentkou Sarah Lawrenceové, protože jsem byla unavená a dělalo se mi špatně z toho prostředí střední třídy, a že jsem si vzala dělnického hrdinu. Tak to je, ne? A John Eastman je student práv nebo co, který dochází k Sarah Lawrenceové. Já bych nikdy nechodila s někým z těch namyšlených „jako“ bílých anglosaských protestantů (směje se)...

J: Jo, s naběhlýma žílama na krku...

Y: ... „jako“ WASP, víš – protože kdyby byl opravdový aristokrat – z anglosaské protestantské třídy, nepozval by Allena do Harvard Clubu, snažil by se ho pozvat někam, kde by se to Allenovi líbilo.

J: Idioti z druhý generace. Mezi ty patří.

Y: Je to jedna z těch podlých věcí, které nesnáším.