Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2019




Seznam článků

Jak jsi dal dohromady tu litanii v písni God?

Jakou litanii?

Ten verš „nevěřím v kouzla“, kterým píseň začíná.

No, jako spoustu jiných slov, prostě mi tak přišly na jazyk. Tak nějak to vzniklo. God je slepená z asi tří písní. Měl jsem nápad: „Bůh je pojem, kterým poměřujeme svou bolest.“ Když máš nějakou takovou větu, stačí si sednout a zazpívat první nápěv, který tě napadne. Nápěv je jednoduchý: (zpívá) „Bůh je pojem – pam – pam – pam“, protože tenhle druh hudby mám rád. A pak už to jelo samo: (zpívá) „Nevěřím v kouzla“ - a v hlavě mi to prostě pokračovalo. A pak I-ťing a bible, první tři nebo čtyři se jednoduše najednou vynořily, prostě jen tak.

Kdy ti došlo, že se dostáváš k verši „Nevěřím v Beatles“?

Nevím, kdy jsem si uvědomil, že vedle sebe skládám všechny ty věci, kterým nevěřím. Pokračoval jsem pořád dál, bylo to, jako když sepisuješ seznam adresátů vánočních přání – kde skončím? U Churchilla? A na koho jsem ještě zapomněl? Nějak takhle jsem pokračoval a myslel jsem si, že už bych měl přestat... Hodlal jsem vynechat mezeru a říct, doplňte si sami, v koho ještě nevěříte. Trochu se mi to vymklo z ruky. Ale Beatles byli to poslední, protože to je tak, jako když už nevěřím v mýty, a Beatles jsou mýtus. Nevěřím v něj. Sen je pryč. Nemluvím jen o tom, že Beatles už jsou pryč, mluvím o generačním pocitu. Sen je za náma a já se musím vrátit zpátky do takzvaný reality.

Kdy sis uvědomil, že se God stane nejhranější písní v rozhlase?

Tohle jsem nevěděl. Začali hrát Look at me, protože je jednoduchá, a nejspíš si mysleli, že to je něco jako Beatles. Takže nevím, ale jestli to má být tahle, tak je to ona. God a Working class hero jsou možná ty nejlepší nápady nebo pocity na desce.

Proč mluvíš v písni God o Dylanovi jako o Zimmermanovi a nepoužíváš jména Dylan?

Protože Dylan je nesmysl, jmenuje se Zimmerman. Nevěřím na Dylana – stejně jako ze stejnýho důvodu nevěřím ani na Toma Jonese. Jmenuje se Zimmerman. Já se taky nejmenuju John Beatle, jsem John Lennon. Prostě proto.

Proč jsi na konec přidal My mummy's dead?

Protože tak se to stalo. Všechny ty písně prostě vzešly ze mě. Nesedl jsem si s tím, že „teď napíšu o své matce,“ ani že napíšu o tomhle, o tamtom nebo o čemkoli jiným. Všechny prostě přišly, stejně jako ty nejlepší věci od kohokoli jinýho. Vznikly taky proto, že jsem měl čas. Když jseš na dovolený nebo na terapii, máš spoustu času – jako v Indii, kde jsem moh hodně psát a napsal jsem poslední várku svých nejlepších písní. I'm so tired a Yer blues jsou opravdu pořádně realistický. Jsou o mně a mě vždycky zarážela ta... ne, jak je to správný slovo? legrace...? ironie? - že jsem je psal v blízkosti guru, když jsem tolik hodin denně meditoval, a psal jsem „Jsem tak unavený“ (I'm so tired)...

Songy bolesti.

Písně takový bolesti, jako je Yer blues, to jsem měl v úmyslu. Chtěl jsem to vyjádřit jazykem blues, protože...

Y: Cold turkey taky.

J: Cold turkey. Byl jsem v Maharishiho táboře a psal jsem: „Chci zemřít...“

Mělo být Yer blues také parodií na anglická blues?

Ne – no možná trochu, protože já taky trochu jsem... my všichni si uvědomujem sami sebe. A Beatles byli až moc sebevědomý, když parodovali Američany. Vím, že jsme přinesli svůj vlastní styl, ale taky svým způsobem pořád parodujem americkou hudbu. Je to zajímavý, protože dřív vypadaly všechny skupiny v Anglii jako Elvis a jeho doprovodná kapela. A Beatles se vědomě nechtěli pohybovat jako Elvis. Byl to náš záměr, protože se nám to zdálo hloupý a nesmyslný. A pak se objevil Mick Jagger a zase vyhrabal ty pitomosti jako kroucení zadkem a tak. Takže lidi začali říkat: „Beatles jsou passé, protože se nehýbají.“ Ale my jsme to dělali s rozumem – když jsme byli mladší, tak jsme se hýbali, poskakovali jsme a dělali všechno, co oni dělají teď. Třeba jsme chodili na pódium se záchodovýma prkýnkama a močili jsme tam a kadili. Takový pitomosti jsme vyváděli v Hamburku. A rozbíjeli jsme věci. Není to nic, co by vymyslel Pete Townshend, spíš to člověk vyvádí, když hraje šest nebo sedm hodin v kuse. Když už ho nenapadá nic jinýho, tak to tam rozmlátí a kdekoho napadne. Ale museli jsme se dát do pořádku a nechali jsme toho. O čem jsme to vlastně mluvili – co to bylo? Jo o zpívání – ale o čem? Čím jsme začali?

Že Yer blues bylo úmyslnou parodií...

Jo, jo, takže to náhlý zpívání blues byla sebereflexe. Všichni jsme v hudebních školách poslouchali Sleepy Johna Estese, tak jako každý. Ale zpívat tyhle věci, to bylo něco jinýho. Myslím, že Dylan to dělá dost často. Když si není moc jistý sám sebou, začne se vyjadřovat v dvojsmyslech a snaží se tak držet krok s dobou. Ale Paul říkal: „Nenazývej to Yer blues, řekni to přímo.“ Já jsem z toho byl ale nesvůj a tak zůstalo Yer blues. Myslím ale, že teď už je to minulost, protože všichni už máme takový sebeuvědomění za sebou.

Y: Myslím, že John je trochu nefér vůči své hudbě právě proto, že je to John. Chtěla bych k tomu pár věcí dodat. Mohl by pokračovat dál třeba hodinu, ale myslím, že v jedné věci je to jako s Arthurem Janovem. Řekněme, že se John zamiluje, víš, on se pořád zamilovává do kdečeho – do Maharishiho, a co já vím, do čeho ještě... Prostě si myslím, že se pořád do něčeho zamilovává. Ale řekněme, že se zamiluje do nějaké dívky a napíše píseň. Nezáleželo by nijak zvlášť na tom, do koho se zamiloval, důležitý je jen výsledek, ta píseň samotná.

Chceš říct, že píseň jako Well, well, well má vztah k prvotní terapii.

J: Proč?

Y: Proč?

Ty výkřiky.

J: Ne, ne, ale poslechni si Cold turkey.

Y: Hm, tam opravdu křičí.

J: A poslechni si Twist and shout. Tu zatracenou věc jsem nemoh zpívat, jen jsem ječel. A poslechni si „A-wop-bop-a-loo-wop-a-wop-bam-boom“. Nemotej terapii s muzikou.

Y: Já jsem ječela.

J: A Yoko jenom ječela. Poslechni si Don't worry Kyoko. To je jeden ze zatraceně nejlepších rokenrolů, co kdy kdo nahrál. Poslechni si to a srovnej s Tutti frutti. Poslechni si Don't worry Kyoko, druhou stranu Cold turkey. Na chvíli odbočím, ale kdyby si někdo s trochu rockově zaměřeným mozkem poslechl její nahrávku, pochopil by, co udělala. Je to fantastický. Je to stejně důležitý jako cokoliv jinýho, co jsme kdy udělali, a tak podstatný jako cokoliv, co kdy udělali Stouni nebo Townshend. Poslechni si to a zjistíš, co do toho dává. V Cold turkey jsem se k tomu přiblížil. Jsem její hudbou ovlivněný o tisíc procent víc, než jsem kdy byl Dylanem. Dělá hudbu, jakou jsi v životě neslyšel. A když s ní muzikanti hrajou, jsou jí neuvěřitelně ovlivněný. Nevím, jak moc to hrajou později... Dostali jsme její sestřih z londýnskýho Lycea s patnácti nebo dvaceti muzikanty, který hrajou s ní, od Bonnie a Delaeyho a spoustou dalších. Tuhle jsme tu nahrávku poslouchali a je to ta nejfantastičtější hudba, jakou jsem kdy slyšel. Nejspíš na to úplně zapomněli. Uvažujem teď o tom, že to vydáme. Je to fantastický! Předběhlo to dobu nejmíň o dvacet let. Máme starší nahrávku s Ornettem Colemanem, kterou chceme (na desku) přidat, aby lidi viděli, že Yoko neobjevili Beatles, že už v hudbě pár let něco dělala. Máme nějaký její věci s (Johnem) Cagem a přidáme k tomu Ornette Colemana. Příště vydáme Oldies but goldies s Yoko. No ale zase zpátky ke mně.

Když jsi mluvil o Cold turkey, řekl jsi: „To není píseň, to je deník.“

J: Jo, je to tak.

Y: Všechno.

J: Je to tak. V Lyceu jsem Cold turkey ohlásil slovy: „Zazpívám píseň o bolesti.“ Bolest a křik byly před Janovem. Terapii jsem absolvoval, jak už jsem ti říkal, s ním. A jsem teď asi volnější.

Jsi méně paranoidní?

Ne, ale dokážu cítit svůj vlastní strach, svou bolest. Takže je dokážu zvládnout líp než předtím. To je všechno. Já jsem stejný. Jen je tu jakýsi kanál, už to ve mně nezůstává, prochází to a já můžu trochu lehčeji jít dál.

Jaká byla tvoje zkušenost s heroinem?

Heroin. To nebyla zas tak moc velká legrace. Nikdy jsem si ho nepíchal. Trochu jsme ho šňupali, když jsme procházeli opravdovou bolestí. Chci říct, že jsme prostě už nemohli... lidi k nám byli dost zlí...

Y: Nezapadli jsme do toho moc hluboko.

J: Ne. Ale všichni se k nám chovali dost děsně. Házeli na nás tolik špíny a zvlášť na Yoko. Lidi jako Peter Brown z naší agentury, který přišel a třás mi rukou a jí neřek ani bú. Zažívali jsme to pořád dokola a tolik nás to bolelo, že jsme s tím museli něco dělat. Tak se nám to stalo. Brali jsme háčko kvůli tomu, co nám dělali Beatles a jejich kámoši. Ale dostali jsme se z toho. Nebyla to nějaká dohoda z jejich strany, ale tehdy to tak vyšlo. A já nezapomínám.

Y: Vraťme se k tomu, co říkal o Philu Spectorovi. Chci říct, že John si opravdu produkuje svoje věci sám. Phil je, jak víš, známý jako velmi zručný a zkušený v technických záležitostech, v elektronice, zvuku a tak.

J: Ale neodbočujme od toho, co skutečně udělal; přines s sebou spousty energie a hodně mě toho naučil. Chci s ním znovu pracovat.

Y: Ano, ale on je ve všem tak neoblomný.

J: Já vím, co chci, víš? Když Philovi řeknu: „Chci to a to,“ zařídí to jako tohle (luskne na dokreslení svých slov prsty).

Y: Je v tom hodně Spectorova zvuku...

J: Můžeš ho slyšet na albu.

Hlasy zní tak jak Spector...

J: Ne, on ne... Ne, to jsem byl já. Udělal jsem to, ještě než Phil přišel. Udělal jsem docela... poměrně hodně, než přišel.

Y: A taky ten zvon v Mother. Říkal: „To je kostelní zvon, mám ho spojený s dětstvím.“ Pořád opakoval: „V neděli jsem slýchal kostelní zvony.“

J: Jo, čet jsem článek o nějakým novým zpěvákovi country z Jihu, který napsal něco jako „Neděle je osamělý den.“ Jasně.

Na starších deskách, jako bylo album Seržant Pepper, je verš: „Přijďte se podívat na představení.“ Je to takové osobní...

Paul říkal: „Přijďte se podívat na představení.“ Já ne. Já říkal: „Dneska jsem čet noviny, páni,“ to jsem říkal já. Já jsem Mr. Kite, když dovolíš.

Ty jsi Mr. Kite?

Ne, ne. Napsal jsem to čistě jako básnické cvičení. Sed jsem si a chtěl jsem napsat písničku. Musel jsem psát, protože byl čas na psaní. A musel jsem to napsat rychle, protože jinak bych na tom albu vůbec nebyl (smích). Tak jsem ze sebe musel vypotit pár písní. Nadrásal jsem A day in the life, nebo aspoň svoji část, Mr. Kite a podobně. Byl jsem tehdy hrozně paranoidní, skoro jsem ani nechodil.

Četl jsem takový krátký rozhovor z doby, když jsi hrál na Rock & Roll Revival v Torontu. Říkal jsi tam, že než jsi šel na scénu, tak jsi zvracel...

Jo, to taky jo. Byli jsme nacpaný nějakým svinstvem. Blil jsem celý hodiny, než jsem šel na plac. Málem jsem se poblil i při Cold turkey. V Rolling Stone je zpráva o filmu, který to zachycuje – ještě jsem ho neviděl – a tam se píše, že jsem dělal to a ono. Málem jsem hodil šavli při vystoupení, spoustu těch písniček jsem sotva dokázal zazpívat. Byl jsem pořádně mimo.

Ještě míváš takovou trému, když se máš objevit na veřejnosti?

Vždycky jsem tak nervózní, ale když se to veme kolem a kolem (smích), prostě to musí někudy ven. Myslím, že nebudu moc vystupovat. Nestojí to za ty nervy. Nechci se před lidma moc předvádět.

Co si myslíš o Georgeově albu?

Nevím, myslím, že je to dobrý. (odmlka) Doma bych si takovou hudbu nepustil, ale nerad bych se George dotkl. Chci říct, že nevím, co bych k tomu řek. Myslím, že je lepší než Paulovo.

Co si myslíš o Paulově albu?

Zdá se mi, že je to brak. Myslím, že dokáže udělat lepší, když k tomu bude nucený. Ale tohle první je jen taková nenáročná věc a tak. Ale když poslouchám rádio a slyším vysílat Georgeovy věci, připadají mi vážně dost dobrý. Tak nějak. Ale můj osobní vkus je hodně zvláštní.

Jaký je tvůj osobní vkus?

„Wop bop a loo bop.“ Už víš? Chci říct, že mám rád rokenrol. Já... jiný věci se mi ani moc nelíbí.

Proč rokenrol?

Protože to je hudba, která mě inspirovala, abych se dal na muziku. Koncepčně není nic lepšího než rokenrol. Žádná skupina, ať už Beatles, Dylan nebo Stouni, podle mě nikdy nepřekonala Whole lotta shakin' (Goin'on). Možná jsem jako naši rodiče, je to prostě moje doba. Baštím to a nikdy se toho nevzdám.

Co si myslíš o dnešní rockové scéně?

Nevím, co to je. Budeš muset jmenovat.

Těší tě hitparáda? Posloucháš ji někdy?

Ne, neposlouchám ji, jen když nahrávám nebo se chystám něco uvíst. A těsně před nahráváním si poslechnu pár desek, jen abych věděl, co lidi dělaj, jestli se nějak zlepšili, anebo jestli se něco děje. Zatím se nic moc nestalo. Je tu spousta skvělých kytaristů a muzikantů, ale žádná velká událost. Chci říct, že se mi nelíbí srágory typu Blood, Sweat and Tears – myslím, že to všechno je blbost. Rock je jako jazz, aspoň jak já to vidím. Ale ty pitomci se snaží o superdokonalost, který jsem nikdy nedůvěřoval. Považuju se za avantgardu rocku, protože Yoko mě toho spoustu naučila a já zas naučil plno věcí ji. A myslím, že je to na její desce slyšet.

Co si myslíš o Dylanově albu?

Myslím, že to není nic moc, protože jsem čekal víc. Možná od lidí očekávám příliš moc, ale čekal jsem prostě víc. Od tý doby, co přestal s rockem, už nepatřím k jeho vyznavačům. Líbí se mi Rolling Stone a pár věcí, který udělal potom. Líbí se mi některý věci, co udělal na začátku, ale zbytek už je jako McCartney nebo tak. Není v tom žádný rozdíl – je to mýtus.

Takže si nemyslíš, že je to skutečné „nové ráno“?

Ne, je to jen spousta keců. Možná to je nový ráno pro něj, protože přestal zpívat ve výškách (předvádí) a zpívá takhle dole (předvádí). Myslím, že je to v pořádku, ale nic to není. Neznamená to vůbec nic. Spíš bych bral I hear you knocking od Davea Edmundse, která je teď v Anglii na vrcholu (Top Ten). (Zpívá) „Odešlas a nechalas mě už dávno“ - tohle.

Je zvláštní, že George přichází s krišnovským albem Hare Krishna Gita, zatímco ty s úplným opakem. Jak myslíš, že na to bude George reagovat?

No, já nevím. Nedokážu si představit, co si George myslí. Ale řekl bych, že něco jako, že jsem ztratil směr, nebo něco takovýho. Ale já jsem v týhle poloze doma, a už se od ní moc neodchýlím.

Proberme si to. O Beatles se mluvívalo jako o jediné bytosti tvořené čtyřmi součástmi. Co se to s těmi součástmi stalo?

Vzpomněly si, že bývaly čtyřma individualitama. Víš, my jsme tomu mýtu o Beatles taky věřili. Nevím, jestli tomu ostatní ještě věří, ale byli jsme čtyři kluci – potkal jsem Paula a řek mu: „Chtěl bys se mnou hrát v kapele?“ a pak se přidal George a potom Ringo. Byli jsme jenom kapela, která měla úspěch, velký úspěch – to je všechno. Naše nejlepší věci nikdy nebyly nahraný.

Proč?

Protože jsme byli koncertní muzikanti, bez ohledu na to, co o nás tvrdí Mick (Jagger), v Liverpoolu, Hamburku a v různých tanečních sálech. To, co jsme vyvolali, bylo fantastický. Když jsme hráli čistý rock, nikdo na nás v Británii neměl. Ale jakmile jsme to udělali, elán byl pryč. Brian Epstein nás nacpal do obleků a všechno se to neskutečně rozjelo. Prodali jsme se. Hudba byla mrtvá ještě dřív, než jsme vyrazili na turné po Británii. Cítili jsme se mizerně, protože jsme museli zredukovat hodinu nebo dvě hraní – a svým způsobem jsme za to byli rádi – na dvacet minut a konec a opakovat těch stejných dvacet minut každý večer. Tenkrát hudba Beatles umřela, stejně jako muzikanti. Proto jsme se jako hudebníci nikdy nezlepšili. Tenkrát jsme zabili sami sebe, abychom to dokázali – a to byl konec. George a já jsme víc ochotní to přiznat. Stýskalo se nám po hraní v klubech, protože tenkrát jsme hráli hudbu. Později se z nás stali technicky zdatný studiový muzikanti, což bylo něco jinýho. Protože my jsme schopný, a s jakýmkoli materiálem dokážeme udělat něco, co za to stojí.

Jak se hodnotíš jako kytarista? Jako hudebník?

No, to záleží na tom, jaký druh kytaristy...

Rokenrolový.

To jsem v pohodě. Technicky nejsem moc dobrý, ale dokážu to pořádně rozjet a dát tomu říz. Hrál jsem na doprovodnou kytaru a to je důležitý místo. Dokážu kapelu rozpumpovat.