Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Ve dnech 22.-28.10. 2002 podnikla cestovní agentura Agentura 21 zájezd do Velké Británie. Cesta do Londýna a Liverpoolu byla pod názvem Po stopách legendárních Beatles uspořádána pro Celorepublikový klub beatlemaniaků.

Autobus vyjížděl v odpoledních hodinách v úterý 22. října z Ostravy přes Brno, Prahu, Plzeň a České Budějovice směrem na Rakousko, jehož hranice jsme překročili o půlnoci a pokračovali pod vrcholky Alp. Za úsvitu jsme přejeli hranice do Lichtenštejnska a po několika minutách jsme se ocitli ve Švýcarsku. Před polednem středečního dne jsme brázdili zalesněnou francouzskou krajinou, abychom se ve večerních hodinách ubytovali několik desítek kilometrů od Calais. Po zaslouženém odpočinku jsme následujícího rána opět nasedli do autobusu a pokračovali v jízdě k pobřeží. Štěstí nám bohužel nepřálo, Eurotunel nás nechtěl přijmout, po nezbytném výslechu od britských celníků a po dlouhém čekání jsme se teprve před polednem vylodili na britských ostrovech. Bez zbytečného zdržování zamířil autobus směrem na Londýn a ve 13.00 hodin jsme se procházeli po Greenwichi. Celá výprava si prohlédla areál známé hvězdárny, kde se nachází nultý poledník, a bez další zastávky nás odvezl autobus přímo do centra Londýna, abychom si užili trochu pamětihodností. Po krátkém, ale vyčerpávajícím kolečku po nejznámějších místech britské metropole jsme se vydali hledat nejznámější přechod na světě, který se nachází před nahrávacími studii EMI v Abbey Road. Možná si dovedete představit čtyřicetičlennou výpravu, z nichž každý si přeje být vyfotografován sám na přechodu, na kterém mají absolutní přednost pěší. Po chvíli přecházení se již ozývalo troubení automobilů, jejichž řidičům docházela trpělivost. Nicméně touha turistů byla uspokojena a další se vyfotografovali před samotným studiem EMI. Po šesté hodině odpolední se autobus pomalu sunul dopravní zácpou směrem z Londýna, abychom se ve večerních hodinách stačili ubytovat v Coventry. Ještě před usnutím nám byla nabídnuta noční prohlídka městečka Stratford n. Avonou, ve kterém se narodil William Shakespeare. Nabídku jsme odmítnout nemohli, a tak se skupinka těch nejnezničitelnějších vydala na cestu, ze které jsme se vrátili zcela znaveni až po půlnoci.

Páteční budíček byl naštěstí posunut na pozdější hodinu, a tak jsme si alespoň trochu stačili odpočinout a načerpat síly na nejočekávanější událost, cíl této cesty: Liverpool. Do mekky merseybeatu jsme přibyli hodinu po poledni, porozhlédli se po přístavu, a ve 14.00 na nás už čekal barevný autobus, který nás měl odvézt na Magical mystery tour - dvouhodinovou prohlídku liverpoolských památek na členy skupiny Beatles. Mikrofonu se ujal mladý liverpudlián Neil, který na nás zpočátku působil příjemným dojmem, ale postupně se stával čím dál otravnějším, a na konci jízdy by ho většina výpravy určitě vyhodila za jízdy z okna autobusu. První zastávkou kouzelného zájezdu byl tzv. Ringoland, čtvrť, se kterou je spjato jméno bubeníka Ringo Starra. V této čtvrti se narodil, o kousek dál chodil do školy, a o ulici dál se rodina Starkeyových později přestěhovala. Nechyběla ani restaurace Impress, která je zvěčněna na obalu Ringova prvního sólového alba. Protože si lidé z okolí údajně stěžují na chování turistů, nebylo nám umožněno vystoupit z autobusu a zvěčnit se na těchto místech. Tohoto štěstí nám bylo dopřáno až o kousek dále, na známé ulici Penny Lane. Autobus pak s námi projel celou ulicí po křižovatku známou z písně a zastavil kousek od domu na Arnold Grove, který obývala rodina Harrisonových. Při další cestě jsme přibrzdili u domu, ve kterém bydlel manažer Brian Epstein, a po dalších minutách u kostelu ve Wooltonu, na jehož zahradě se Paul McCartney poprvé setkal s Johnem Lennonem. V ulici pod kostelem nám bylo povoleno opět opustit autobus, abychom si mohli sáhnout na vrata sirotčince Armády spásy, Johnova bájná Jahodová pole, Strawberry field. Kousek dál pak autobus přibrzdil u Mendipsu, domu, ve kterém vyrůstal u své tetičky Mimi John Lennon. Dům je zčásti obestavěn lešením, protože prochází rekonstrukcí, aby mohl být příští rok zpřístupněn veřejnosti stejně jako je nyní dům McCartneyových v klidné uličce Forthlin Road nedaleko odtud. Při zpáteční cestě do centra Liverpoolu ještě autobus přibrzdil u dvou škol, se kterými jsou spjaty osudy legendární čtveřice, a po nezbytné Neilově reklamě jsme autobus opustili na rohu ulice Mathew Street. Konečně jsme na vlastní oči spatřili ona pro každého fanouška Beatles téměř posvátná místa, kterými je klub Cavern, zeď slávy Cavern pubu a samotný pub, pasáž Cavern Walks, obchody se suvenýry Beatles atd. Před šestou hodinou jsme se ubytovali nedaleko Albertových doků na břehu řeky Mersey, povečeřeli a vyrazili na večerní prohlídku města. Při bloudění centrem Liverpoolu jsme se snažili najít místa známá z knih o Beatles, bohužel většina z nich už neexistuje. Nenašli jsme ani hudebniny Hessy's, ani obchod s gramodeskami, který v šedesátých letech vedl Brian Epstein. Centrum města působí dnes velmi moderně a je upraveno jako pěší zóna, ale občas se mezi skleněnými a ocelovými domy objeví původní typicky cihlová výstavba. Vnější nesoulad mnohdy časově velmi rozdílných budov působí poněkud chaoticky a nevkusně. Ale tak mi to přišlo v celé Británii. Samozřejmě jsme nevynechali ani klub Cavern, kde jsme si poseděli u sklenice piva Guinness, ale nemohl jsem pustit svou fantazii na uzdu, protože do uší se mi opírala současná techno hudba. Proto jsme se po chvíli zvedli a raději odešli spát.

V sobotu jsme stávali opravdu dlouho. Po snídani jsme v devět hodin vyšli do přístavu, abychom si užili také trochu místní atmosféry. Od Atlantiku vál po řece Mersey silný vítr, a tak jsme se občas museli pevně opřít, aby nás neodvál s sebou. V 10.00 se všichni zájemci sešli před vchodem do Albertových doků, aby navštívili tamní muzeum Beatles Story. Ještě před vstupem do expozice nás ohromila nabídka suvenýrů, desek, triček a knih Beatles. Pak jsme se vydali na výlet do minulosti a procházeli cestou skupiny Beatles, která vedla od rozbombardovaného Liverpoolu přes klub Cavern, pajzly Hamburku až do Londýna, Spojených států a celého světa, a skončila rozchodem. Zlatým hřebem celé výstavy jsou originální zlaté brýle, které nosil John Lennon, a které muzeu věnoval jeden fanoušek. Zaujala mě replika klubu Cavern, filmové ukázky řádění fanynek začátkem šedesátých let a roztesknilo opuštěné bílé piano, u kterého kdysi John hrál svou píseň Imagine. Celá expozice dějin Beatles je skvěle zpracována, původní dokumenty a předměty doplňují videoukázky a patřičná zvuková kulisa. Nechybějí ani voskové figuríny, které však nejsou tak povedené jako jiné exponáty. Není divu, že v objektu celého muzea je přísně zakázáno fotografovat, natáčet a pořizovat zvukové nahrávky. Po prohlídce a nezbytném zakoupení suvenýrů se dala dohromady patnáctičlenná skupina, která měla zájem o prohlídku domku na Forthlin Road 20. Obětavá tlumočnice vše zařídila a tak nás ve 12.30 hodin odvážel mikrobus směrem z centra. Ve dveřích bývalého domku rodiny McCartneyových nás uvítal téměř dvojník dnešního Paula. Usměvavý a hovorný muž nám nechal 35 minut na volný pohyb domem, o každé věci a místnosti nám řekl něco zajímavého, a ukázal nám fotografie pořízené koncem padesátých a začátkem šedesátých let v tomto domě. Konečně jsme měli možnost si sáhnout na věci, které kdysi Paul skutečně používal a dotýkal se jich. Ne všechen nábytek v domě je však původní, ale dům je vybaven přesně podle vzpomínek a fotografií. I hrnky nad původním dřezem visí stejně jako na fotografii s Paulem. Jen okap, po kterém se Paul šplhal domů, je poněkolikáté natřený. Nejkrásnějším momentem se pro mě stalo posezení na Paulově posteli v jeho pokojíčku, když všichni ostatní odešli do přízemí. Zjevně potěšený 'Paul' se pak nechal s každým, kdo měl zájem, zvěčnit před vstupem do domu. V domě samotném bylo samozřejmě zakázáno fotografovat, aby se uchovalo kouzlo, které se zde nachází. Pro jistotu nám byly odebrány batohy a fotoaparáty. Není od věci poznamenat, že tato návštěva byla pro mnohé nejsilnějším zážitkem celého zájezdu do Británie. Svědčí o tom i to, že při odchodu se někteří padesátníci pohnutím rozplakali. Protože bylo slunečné odpoledne, rozhodli jsme se načerpat atmosféru míst, kde se procházel Paul s Johnem, a na zpáteční cestu jsme se vydali pěšky. Prošli jsme celou čtvrť, navštívili Menlove Avenue, Strawberry field, kostel ve Wooltonu s tamním hřbitovem, kde je pohřbena Eleanor Rigby, a sešli až na křižovatku Penny Lane, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že je tu v písni zmiňované holičství. Protože čas byl neúprosný, stopli jsme si černého britského taxíka a svezli se dolů k Ringolandu. Obešli jsme všechny pamětihodnosti, kterých se dotkla Ringova ruka nebo noha, a spěchali zpět do centra, abychom stihli otevřené obchody. Všude avizovaný obchod Beatles Shop byl pro nás ale velkým zklamáním. Raději jsme se přesunuli do protějšího mnohem lépe zásobeného obchodu se suvenýry Beatles v pasáži Cavern Walks. Při cestě do přístavu jsem se nezapomněl zvěčnit s Eleanor Rigby, jejíž nostalgická socha se nachází na jedné lavičce v centru, a pak už jsme spěchali na večeři, protože jsme od snídaně nic nepozřeli. S naplněným žaludkem jsme se vydali na večerní pouť centrem města, ale byla zima a začalo pršet, byli jsme také unaveni, takže jsme brzy ulehli do postele.

Po brzkém odjezdu o páté hodině ranní jsme se cestou z Liverpoolu zastavili na místním letišti, které je pojmenováno po slavném rodákovi Johnu Lennonovi, jehož plastika se nachází v letištní hale. K fotografování vyběhli opravdu jen ti skalní. Ostatní dali přednost teplu autobusu. Po pěti hodinách cesty Británií jsme vystoupili na známém místě v centru Londýna a výprava se rozpadla na několik skupin. Jedna se vydala pátrat více či méně úspěšně po pamětihodnostech Beatles v Londýně, další vyrazila na prohlídku muzea voskových figurín madame Thussaud. U figurín Beatles a Johna Lennona bylo opět plno. Pak jsme si prohlédli ještě nějaké londýnské památky včetně Buckinghamského paláce, nakoupili suvenýry a nasedli do autobusu. Po dvou hodinách spánku jsme se ve 21.00 ocitli v tunelu pod kanálem La Manche a uháněli nocí skrz Francii. V pondělí ráno jsme překročili hranice do Švýcarska a Rakouska, abychom ve 21.00 hodin stanuli na české půdě. Patnáct minut před půlnocí jsme se vysoukali z autobusu u stanice metra Opatov, abychom stihli poslední vůz metra. Stěží jsme však mohli chodit, protože dlouhá cesta se podepsala na našich oteklých nohách. Byli jsme ale šťastní a plní dojmů, jejichž úplné vstřebání nám mělo trvat ještě několik dalších dnů.

Cesta začínala s velkým napětím, kdy všichni přítomní byli plni očekávání. To bylo znát i první noc, kdy se málokomu chtělo spát. Každý byl odpočatý a těšil se na to, až uvidí bahnitý břeh řeky Mersey. Trvalo však několik dní, než jsme stanuli u vytouženého veletoku. Ale to jsme už neměli sílu prožívat naplno splnění vysněného cíle. Každý byl unaven z nekonečně dlouhé cesty autobusem a nedostatku kvalitního odpočinku. Proto jsme krásy Liverpoolu, po němž každý roky toužil a většina možná ani netušila, že se jejich sen jednou splní, vnímali jen tak mimochodem. Vstřebávali jsme atmosféru města volnými póry a zpracování zážitků ukládali jaksi napotom. Už v Británii mnohé začaly trápit obavy ze zpáteční cesty, kdy se mělo opakovat více než třicetihodinové putování celou Evropou. Každý se děsil toho, že se v pozdních nočních či už ranních hodinách nedostane domů a bude nucen zůstat v temnu města.

Organizátorům zájezdu však patří největší pochvala. Nejen za to, že nabídli zájezd za opravdu symbolickou cenu, na které nemohla cestovní agentura vydělat, ale i za celkový přístup. Klimatizovaný autobus s videem je dnes už samozřejmostí, ale dostatek různorodého občerstvení po celou dobu konání zájezdu zvykem není. Dokonce i v místech ubytování byla možnost zakoupit za nízké ceny potraviny, nápoje či teplé jídlo přímo v autobusu. Na výběr bylo mnoho nápojů: od minerálek přes čaj a kávu po nekončící zásobu piva v plechovkách. Pití doplňoval sortiment různých tyčinek, sušenek, polévek, těstovin a párků. Myslím, že snad každý se cítil dobře v tomto téměř domácím prostředí. I když se v dešti část autobusu změnila na kvalitní sprchu zdarma. Samozřejmostí byl též individuální přístup k potřebám každého účastníka. K dispozici byla také průvodkyně po Londýně a překladatelka v jedné osobě. Na každém byla vidět snaha zpříjemnit dlouhou a náročnou cestu i samotný pobyt. Poděkování patří také oběma řidičům, kteří byli patřičně opatrní, a cestu zvládli bez větších problémů (i když mnozí z cestujících by uvítali vyšší rychlost).

Účastníci zájezdu pocházeli ze všech věkových kategorií. Od čtrnáctiletých po padesátníky. Všechny spojovala jedna společná vlastnost - láska k Beatles a hudbě šedesátých let. Jen občas se vyskytly problémy s nedodržováním domluvených termínů, ale naštěstí se nikdo neztratil a nakonec se mohlo s větším či menším zpožděním pokračovat.

Noclehy byly zajištěny v hotelích Formule 1. Kdo je zná, ví, o čem je řeč. V každé zemi stejný pokoj, stejná postel, stejné zrcadlo, stejné samočistící WC a sprcha. Komfort to není, ale pro běžné turistické účely je naprosto vyhovující. Navíc je ubytování v tomto zařízení velmi levné. K pokoji samozřejmě patří i snídaně, ale nepředstavujte si žádné hody. Veka nebo bageta, máslo, marmeláda a čaj, káva nebo džus. V Británii navíc kukuřičné lupínky. Množství neomezené.

Pokud by se měl podobný zájezd někdy v budoucnu opakovat, doporučuji organizátorům zvolit rychlejší (i když dražší) cestu přes Německo, příp. leteckou dopravu (to už by se ale cena pohybovala opravdu někde jinde). Zároveň jim přeji, aby jim zůstala trpělivost a ona nádherná vlastnost, která dovede udělat z autobusu šestidenní domov pro čtyřicet lidí.

Hodnocení: 9/10