Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2018




Yoko Ono (křestní jméno znamená 'dítě oceánu') se narodila 18. února 1933 v Tokiu ve vysoce postavené rodině: rodina její matky byla zaměstnaná v bankovnictví, její otec se vzdal klavírní kariéry a pracoval v bance v Tokiu, později v pobočkách v San Francisco a New Yorku. Yoko byla prvorozenou ze tří dětí. Její dvě sestry dostaly jména Eisuke a Isoko. Otec byl tak zaměstnán, že ji neviděl do doby, kdy začínala chodit a mluvit. Japonsko opustil šest týdnů před jejím narozením, když odlétal do San Francisco.

Rodina se sešla až v roce 1935 v Kalifornii. V pěti letech se Yoko vrátila do Japonska s matkou a bratrem Keisuke, který se narodil v prosinci 1936. V té době Japonsko napadlo Čínu a ve Spojených státech stoupalo protijaponské cítění. Yoko navštěvovala školku a první stupeň školy v Japonsku. Její matka ji poslala do stejné školy, kterou navštěvovala kdysi sama, ale později si uvědomila, že to pro Yoko nebylo dobře. Yoko začala chodit do Gakushuin ('šlechtické' školy), která v té době přijímala pouze příbuzné císařské rodiny a vládnoucí vrstvy.
V roce 1940 si Yoko uvědomila, že se musí odtrhnout od dosavadní výchovy. Její aristokratická rodina byla celkem liberální a měla vztah k umění, ale pro Yoko byli příliš úzkoprsí. "Byla to klaustrofobie. Kdybych neodešla, duševně bych ustrnula. Vzpomínám si, že jsem navštěvovala koncerty, které jsem po několika minutách opouštěla a ptala jsem se sama sebe: Proč to dělám? Věděla jsem, že chci něco jiného." Yoko se cítila osamělá. Aby se nemusela s nikým stýkat, měla v pokoji nainstalován zvonek. Služebná nesměla vstoupit do její místnosti, ani když ji Yoko o to požádala. Musela klečet na chodbě a ptát se, co si malá Yoko přeje. "Když mi přinášela čaj, mohla vstoupit, ale jinak ne. Žádala jsem ji o čaj pouze tehdy, když jsem chtěla s někým mluvit. Myslím, že jsem v té době začala snít." Yoko snila o osvobození a o způsobu, jak žít dál.
Jedné noci v roce 1945 se Yoko choulila ke své matce spolu s dvěma sourozenci v podzemním krytu, zatímco na Tokio padaly americké bomby z dosud největšího počtu amerických letadel B29. Při náletu zemřelo 83000 lidí, čtvrtina města byla zničena. Matka se třemi dětmi za pomoci souseda odjela z hořícího města na venkov. Ale zemědělci na venkově hladověli a nebyli nadšeni představou dalších hladových krků, které se valily z měst. Otec Yoko navíc podle všech zpráv zemřel v Hanoji, takže se o rodinu nemohl postarat. Rodina se snížila na úroveň potulných pastevců dobytka, kteří chodí s několika svými věcmi naloženými na dvoukoláku po vesnicích.
"Měla jsem malé sourozence a musela jsem jim sehnat jídlo. Nemohla jsem spát, když jsme utíkali. A víte, co jsem si zamilovala? Nebe. Cokoli se stane, nebe je modré. Když padaly bomby, bydlela jsem na vesnici, kde žili stejní lidé jako my, ale uráželi vás a nechtěli vám dát najíst. Prošla jsem obdobím, kdy jsem byla doslova kost a kůže a žebrala jsem o jídlo. Je to dlouhý příběh, moc dlouhý na povídání."
Otec Yoko válku nakonec přežil a setkal se s Yoko ve Scarsdale v New Yorku v roce 1952. Yoko si v letech dospívání vedla deník. Bydlela ve Scarsdale a navštěvovala blízkou vysokou školu Sarah Lawrence, kde pokračovala v psaní deníku, protože nemohla nalézt své místo v novém prostředí. "Když jsem napsala báseň, řekli o ní, že je moc dlouhá, jako nějaká povídka. A povídka že vypadá jako báseň. Cítila jsem, že se nehodím do průměru."
Ranné hudební zkušenosti měly silný vliv na následující práci Yoko. Jako dítě navštěvovala v Japonsku prestižní hudební školu, ze které vzešlo mnoho japonských skladatelů. Učila se hře na klavír a kompozici, jako čtyřletá měla svůj první veřejný koncert. Všechny zvuky, které za den slyšela, překládala do not. Když navštěvovala vysokou školu, uslyšela zpěv ptáka a rozhodla se přeložit to do not. Poznala, že je to nemožné, ale složila své první dílo: Secret piece (1955). Její hudební vzdělání zahrnovalo také zpěv v opeře a zpívání v němčině. V padesátých letech se začala Yoko stále více prosazovat na hudební scéně.
V New Yorku se seznámila s několika avantgardními skladateli, jako byl Arnold Schönberg a Anton Von Webern, a začala se stýkat s Julliardovým studentem Toshi Ichiyanagim, který sdílel její nadšení pro nové umělce, jako byl její vzor John Cage. V roce 1956 se za Ichiyanagiho provdala proti přání rodičů a odstěhovala se do New Yorku. Získala podnájem podkroví v Chambers Street na Manhattanu a věnovala se umění. Objevila stejně smýšlející lidi, jakou byla ona sama. Lidi, kteří nemohli zapsat na papír melodie, které se jim honili v hlavách. "Do not nemůžete zapsat komplikovanější zvuky. Když si přehrajete to, co jste zapsali, je to naprosto jiné. Chtěla jsem ovládnout zvuky a slyšet zpěv ptáků v lese a podobné věci. Myslím, že všichni takoví umělci se sešli v New Yorku. Zasahovali do různých oblastí, proto jsme se spojili."
Začátkem šedesátých let se podkrovní byt Yoko Ono stal místem schůzek, na kterých se hovořilo o různých tématech: hudba, přednes poezie a další směry. Vždy bylo pozvané obecenstvo, které účastníky nezřídka povzbuzovalo. V roce 1962 se Yoko vrátila do Japonska. V brožuře k výstavě obrazů v Tokiu se objevila její kresba. Zároveň se rozvedla a uzavřela manželství s americkým jazzovým a filmovým producentem Anthony Coxem, který ji na začátku šedesátých let finančně podporoval. V roce 1964 se Yoko vrátila zpět do New Yorku.
Uprostřed šedesátých let byla Yoko Ono známou postavou undergroundového umění. Skládala hudební kompozice, které předváděla se skupinou umělců, kteří působili pod názvem Fluxus, vydala knihu básní Grapefruit ("Přitluč hřebík doprostřed sklenice. Pošli střepy na libovolnou adresu.") a točila filmy. Michael Bracewell řekl o hnutí Fluxus v roce 1996: "Cílem Fluxus bylo nastolit tvořivý zmatek použitím absurdních nebo humorných esencí. Hnutí mělo pochopení k domácí tvorbě, mělo poskytnout domov právě pro takovéto umělce jako byla třeba Yoko Ono, která vyhledávala koncepční nebo minimalistická sdělení a překonávala hranice umění a bytí. V díle Wall piece for orchestra (1962) klečela na pódiu a opakovaně mlátila hlavou do podlahy. Humor Fluxus měl vlastní hloubku."
Umění Yoko bylo často vystaveno kritickému výsměchu. Když vystupovala v Japonsku v roce 1962, jeden americký kritik řekl, že kradla myšlenky z Johna Cage. V roce 1963 se Yoko narodila první dcera, která dostala jméno Kyoko. V roce 1966 navštívila Yoko Londýn, aby se zúčastnila přednášky o destruktivním umění (DIAS). Předvedla své slavné dílo Cut piece, ve kterém klečela na pódiu a zvala diváky, aby si ustřihli nůžkami kus jejích šatů. Její vystoupení mělo úspěch a Yoko dostala nabídku na uspořádání vlastní výstavy v londýnské galerii Indica. 9. listopadu 1966, den před otevřením výstavu, se setkala s Johnem Lennonem.
Později oba připustili, že se vzájemně přitahovali, ale nikdy to nebylo zamilované, až do jara 1968, ačkoli Lennon financoval její akci Half-a-wind (Yoko Ono plus me), která byla zahájena v říjnu 1967 a na které byly vystaveny všední předměty jako hrnky a stoly natřené na bílo a rozpůlené. Yoko zůstala v Londýně, kde produkovala a režírovala film Bottoms, který zachycoval 365 nahých zadků, inscenovala akci Wrapping event, kdy zabalila lvy pod Nelsonovou sochou na Trafalgar Square do bílé látky, a vystoupila na koncertě Ornette Colemana v Royal Albert Hall. V květnu 1968 John Lennon pozval Yoko do svého domu a oba přes noc natočili album Unfinished music No. 1: Two virgins, které vyšlo v listopadu. Album obsahuje koláž zvuků a mluveného slova, na obalu jsou zachyceni oba umělci nazí.
Yoko a John uspořádali několik vystoupení, nahrávání a dalších veřejných akcí, které se setkávaly s nepochopením nebo výsměchem. Na protest proti rozsudkům podle oblečení vystupovali na veřejnosti schováni v pytlích. Začali provozovat bed-in ve prospěch míru, první se konal v rámci svatební cesty v amsterodamském hotelu Hilton v březnu 1969. Zvědaví novináři nalezli pár v pyžamech rozhodnutý mluvit o světovém míru. Další bed-in se uskutečnil v květnu 1969 v Montrealu a jeho výsledkem byla nahrávka písně Give peace a chance. John Lennon a Yoko Ono nepřetržítě létali mezi Británii a New Yorkem.
John s Yoko natočili několik společných filmových experimentů, které byly poprvé předvedeny v březnu 1969 na univerzitě v Cambridge. Vystupování s Yoko Johna osvobozovalo od zahnívajících pout Beatles a nadšeně ji podporoval. "Je fantastická. Dělá hudbu, jakou jste ještě nikdy neslyšeli." V roce 1970 vydali svá první sólová alba Yoko Ono/Plastic Ono Band a John Lennon/Plastic Ono Band. Alba obsahovala komerční nahrávky s porovnáním s dalšími experimentálními nahrávkami Unfinished music No. 2: Life with the lions a The wedding album. "Musíte si uvědomit, že John byl umělec, ještě než se stal rockovou hvězdou. Studoval umění. Byli jsme rozdílní umělci. Přesun jednoho do sféry druhého byl velmi vzrušující. Ale on byl velmi nekonvenční. Měl cítění. Do New Yorku by se vydal i beze mne, protože by to cítil. Vždycky říkal, ať bych se narodil v New Yorku nebo na vesnici, byl bych velký avantgardní umělec."
Když John a Yoko strávili líbánky týdenním bed-in v Amsterodamu (o dva měsíce později to zopakovali v Montrealu), John řekl novinářům, že když jeho manželství je na titulních stranách novin, tak proč to nevyužít a neudělat reklamu míru. Yoko Ono náhle zjistila, že jsou obviňováni z rozpadu Beatles a lidé je nenávidí, i když v té době vedli kampaň proti všem formám násilí. "Nazývali mne Dračí paní a napadali mě, celá společnost, ale hlavně fanoušci Beatles. Muselo být pro ně velmi bolestivé, vidět stát svého hrdinu vedle té osoby, která je nejen žena, ale navíc Japonka. Myslím, že síla tisku je neuvěřitelná, a v těch dnech jsem byla snadným terčem a obětním beránkem. Psali o mě velmi nevybíravě."
V roce 1971 měla Yoko Ono retrospektivní výstavu This is not here v newyorském muzeu Everson. V prosinci představila Yoko imaginární výstavu v newyorském MoMa: návštěvníci byli při návštěvě galerie natáčeni kamerou. Vedení muzea muselo nainstalovat velkou tabuli s vysvětlením povahy výstavy. Sourozenecká alba Yoko Ono/Plastic Ono Band a John Lennon/Plastic Ono Band byla vydána v roce 1970 s podobným uměleckým cílem: zmást kupující. Začátkem sedmdesátých let spolupracovali John Lennon a Yoko Ono na společných dílech v rámci směru Fluxus. Byli politicky aktivní, což nechávali znát také na svých albech, např. Sometime in New York City (1972).
Yoko a John prošli během svých začátků mnohými zkouškami. Lennon byl ostře kritizován britskou veřejností za rozvod s Cynthií. Yoko získala do vlastní péče svou dceru Kyoko z manželství s Coxem, ale přišla o ni, když ji Cox unesl. Yoko a John se nakonec přestěhovali do New Yorku, kde Lennon začal okamžitě legálně bojovat o trvalý pobyt v USA. Bitva trvala celých pět let, během kterých se s Yoko rozešli a vzápětí usmířili.
Na podzim 1973 se Yoko Ono a John Lennon rozešli. "Yoko a já jsme selhali. Byli jsme spolu sedm let, ale nebylo to normální manželství, kdy muž odchází každý den do práce. Bylo to umělecké manželství. Byli jsme spolu skoro dvacet hodin denně. To bylo příčinou toho, že to skončilo." Yoko Ono přiznává: "John a já jsme byli zároveň umělci a manželé. On něco napsal a já jsem řekla, že je to hezké, ale že mám také něco. Náš rozchod nebyl překvapující. Ukázalo se, že to byla ta nejlepší věc, která se nám mohla přihodit." Odloučen od Yoko byl asi rok a půl. Ve stejný čas se americká vláda snažila Johna vykázat pro jeho politické aktivity.
Před narozením Seana Taro Ono Lennona na Johnovy narozeniny v roce 1975 prodělala Yoko Ono několik potratů. "V roce 1975 nikdo z nás nevěřil, že bychom mohli ještě mít dítě. John se rozhodl na dva nebo tři roky být mužem v domácnosti." Johnovo zmizení z hudební scény bylo hodně komentováno v tisku. Pro Johna to byla úleva, poprvé po patnácti letech nebyl svázán nahrávací smlouvou. Během pěti let se John Lennon stal dokonalým mužem v domácnosti. Svůj vlastní nedostatek rodičovské výchovy se snažil nahradit svému synovi, kterého chtěl vidět vyrůstat. Yoko se mezitím věnovala obchodu. Snažila se používat svou intuici. V roce 1980 skončilo klidné období jejich životů a na trhu se objevilo společné album Double fantasy. V prosinci byl John Lennon před svým domem zastřelen. Život Yoko Ono se změnil. "Doma byl John velmi jemný a citlivý manžel. Myslím, že byl neuvěřitelně tvůrčí. Pro Seana byl skvělý tatínek a pro mě byl velkou oporou. Všichni si přejí, aby byl tady. Nikdo nepomyslí na to, jaké to je, být vdovou. Je to těžké."
"Opravdová svoboda je svoboda ducha, nemůžete být špatný, protože být špatný znamená, že někoho nenávidíte. Když odešel John, byla jsem smutná. Byla to ta nejhorší doba, protože jsem si myslela, že bychom spolu mohli dobře žít. Ale pak jsem si uvědomila, že to stravuje mé těla a začala jsem se bránit záporným myšlenkám. Myslím, že pravidla hry jsou jasná: jestli neodpustíte, nebude odpuštěno vám."
Koncem osmdesátých let začala Yoko znovu vystavovat své práce z poslední dekády, např. bronzové sošky na výstavě The Bronze age. Začátkem devadesátých let se soustředila na výstavy uměleckých děl a koncepční fotografii. V roce 1990 byla v Riverside Studios v Londýně nainstalována její výstava kreseb a fotografií In facing. Pět týdnů se promítalo tucet filmů Yoko a Johna. V osmdesátých letech vydala sólová alba Season of glass, It's alright (I see rainbows) a Starpeace, v roce 1992 vyšel komplet šesti CD nazvaný Onobox. V roce 1994 vydala Yoko Ono zvukovou koláž Georgia stone, která obsahovala ukázky z Lennonových rozhovorů. Koláž vyšla na albu k památce Johna Cage A chance operation. O rok později navázala kontakt s Paulem McCartneym, který vyústil v projekt The Beatles Anthology. Vyprodukovala kompozici Hiroshima sky is always blue. Experimentální dílo bylo zamýšleno k 50. výročí svržení atomové bomby na Hirošimu v roce 1945. Téhož roku vyšlo kritikou opěvované album Rising. Na podporu alba podnikla Yoko dvě koncertní turné. Na jednom z nich ji doprovázela Seanova skupina IMA. Složila dva nekomerční muzikály: podle Rona Destro muzikál Hiroshima a vlastní muzikál New York Rock.
V roce 1997 otevřela Yoko velkou retrospektivní výstavu Have you seen the horizon lately? v MoMa, Oxfordu a dalších evropských městech. Vystaveno bylo 70 prací, z nichž nejstarší pocházely ze začátku šedesátých let a poslední z let devadesátých. Svět obešla také výstava Lennonových litografií. V říjnu 2000 byla v Japan Society Gallery v New Yorku otevřena výstava Yoko Ono YES. O rok později vychází její nové album Blueprint for a sunrise, které bylo nadšeně přijato kritikou.
"Nemyslím, že by mě lidé měli následovat. Ale jestli z mého díla získají nějakou energii a inspiraci, budu velmi šťastná. Chtěla bych říct: Učte se z mých chyb. To je všechno."
11. prosince 2003 otevřela Yoko Ono osobně výstavu svých prací na pražské Kampě. Neustále střeží odkaz svého manžela Johna Lennona, nejproslulejší je Imagine Peace Tower nedaleko islandského Rejkjavíku. Aktivně vystavuje své práce i dílo Johna Lennona. Uznání se dostala i její hudební tvorba, když remixy jejích písní pronikly až na první příčky tanečních hitparád. Nepřestává se také angažovat v charitativních činnostech, bojuje zejména za chudé a hladovějící, vystupuje proti všem válečným konfliktům, každé dva roky udílí také svou vlastní cenu LennonOno Grant for peace.

Ocenění a nominace:
1982 cena Grammy za album roku Double fantasy
1987 cena Helen Caldicottové za propagaci míru
1997 čestný doktorát na umělecké škole v Chicago
2001 cena Grammy za produkování filmu Gimme some truth - The making of John Lennon's Imagine album
2001 čestný doktorát práv na liverpoolské univerzitě za umělecký přínos a založení stipendijního fondu Johna Lennona v roce 1991
2001 cena za nejlepší výstavu YES od Americké společnosti uměleckých kritiků
2002 Skowheganova cena za použití rozmanitých prostředků v umění
2005 cena za celoživotní dílo od newyorské Japan Society
2009 Zlatý lev za celoživotní dílo na bienále v Benátkách