Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Stálice americké bluesové scény vzdaly hold eponymní desce skupiny The Beatles, která je v celém světě známa jako Bílé album.
Deset kousků z tohoto přelomového díla vyrazilo do třetího tisíciletí v slušivém modrém kostýmku, jaký dovede ušít jen kytarový mistr G. E. Smith s kumpány Peterem Reem a Stevem Holleym. Na jejich pevném základě vystavěli jednotliví sólisté opravdový pomník "broučí" muzice CD The blues White album (Telarc/Classic). Bývalý člen populárních Nighthawks a hrdý strážce Hendrixova odkazu Jimmy Thackery se svou současnou formací The Drivers navozuje úvodní skladbou Why don't we do it on the road atmosféru tak hustou, že by se dala krájet. Za "dvanáctku" přestrojené Yer blues s odkazem na Dylanovu Baladu o slabém muži a v podání zázračného multiinstrumentalisty Luckyho Petersona, jenž svůj první singl vydal v pěti letech, pouze zmírňuje kontrast první a třetí písně. Happiness is a warm gun nahrál neworleanský Švéd Andreas Osborne zcela sám, nesmírně něžně a procítěně. Někde hluboko lze najít něhu i v rozpohybované Revolution, o niž se podělili Lucky Peterson, bývalý basista Buddyho Guye Kenny Neal a louisianský Cajun Tab Benoit. První ze zlatých hřebů alba ale zatloukla folkrocková diva 60. let Maria Muldaurová, když svým espritem a krásným hlasem vlila novou mízu do žil obehraného kupletu Ob-la-di ob-la-da.
Proslulý hráč na slide guitar a zvláštní zpěvák Joe Louis Walker si s hitem George Harrisona While my guitar gently weeps poradil na jedničku s hvězdičkou. Ubral na sladkosti a přišel s originálním frázováním. Ringův "majstrštyk" Don't pass me by, jak ho interpretuje Smithův kytarový učeň T-Bone Wolk (pozor, nezaměňovat za slavnějšího TBone Walkera!), si víceméně uchoval původní podobu. Ba i Christ Duarte, velký hudební objev posledních let, odzíval kuriozitu I'm so tired ve shodě se záměrem tvůrců. Společným jmenovatelem všech nahrávek je ohromná hráčská zručnost, například v "instrumentálce" Dear Prudence se legendární "foukací harmonikář" Charlie Musselwhite doslova vznáší na křídlech svého úžasného umění. Historie se však nejlépe chopil kanadský písničkář Colin Linden. V písničce Blackbird nerezignuje na McCartneyho průzračnost, pouze ji obohacuje o pár tmavších odstínů: donovanovskou "akustiku" totiž nahradila steel guitar, jejíž kovový zvuk v sobě nese tolik modra jako večerní obloha.

Hodnocení LN: *****

The blues White album
Telarc/Classic
Čas 51:24

(Michal Bystrov - Lidové noviny)