Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Sobota, tři odpoledne, 28. října 1961. Do obchodu s deskami v centru Liverpoolu přichází kluk - jakýsi Raymond Jones - v džínsách a černé kožené bundě a chce písničku My Bonnie se skupinou Beatles.
Uhlazený vedoucí prodejny, sedmadvacetiletý Brian Epstein, tu lidovku samozřejmě zná, ale Beatles? Náš zákazník, náš pán; a tak volá známým, až zjistí, že Beatles jsou zdejší, právě se vrátili z Hamburku a hrají teď blízko, v klubu Jeskyně.
Nedostudovaný lékař i herec, potomek přistěhovalců z Polska, psychicky labilní, soužící se na všech možných školách kvůli špatnému prospěchu i židovskému původu, se tedy 9. listopadu vydává na jedinou mimořádnou pouť svého nepovedeného života.
V tmavém, špinavém a nevětraném podzemním klubu ho ohlušují kytary a z kamenné klenby na něj kape. Sám má rád klasiku, Sibelia, a nechápe, proč nad tímhle dívky ješí štěstím.
Vždycky dělal, co se má, a všichni se mu smáli. Ti čtyří kluci se při hraní baví mezi sebou, šťouchají, jedí, a všem se to líbí.
Jde za nimi a stává se jejich manažerem. Beatles se uculují: pár podvodníků už poznali, fešáka se smlouvou a s advokátem ještě neměli...

Než poznali Epsteina
Liverpool, 1948: Teprve s pomocí kleští přichází na svět Richard Starkey (7.7.), přezdívaný později podle své záliby v prstenech Ringo Starr. - Uprostřed těžkého náletu zrozen John Winston Lennon (9.10.)
1942: Den po náletu nar. Paul McCartney (18.6.), budoucí nejmilovanější Beatle. Otec se rozpláče, tak ošklivé, zarudlé dítě přece jen nečekal.
1943: Nar. George Harrison (25.2.), jediný Beatle, který prožije mládí s vlastním otcem i matkou.
1955: John, neznající svého otce a vychovávaný matčinou sestrou, zakládá ve škole v Quarrybank skifflovou skupinu Quarrymen. (Dvě kytary, valcha, bicí.)
1956: Paul se seznamuje (15.6.) s Johnem, což později dobarvuje v předmluvě k jeho knize Písání - In his own write: Potkal jsem ho na pouti ve vesnici Wooltonu. Já byl tlustý školák, a když se mi opřel rukou o rameno, poznal jsem, že je opilý. Bylo nám tenkrát dvanáct a přesto, že měl své brouky, stali jsme se přáteli. Teta Mimi, která se o něho starala, mi říkávala, že je chytřejší, než dává najevo, a podobně věci. Napsal do školního časopisu báseň o poustevníkovi, který řekl: "Neb dýchání jest mým žitím, odvážit se přestat dýchat neodvážím." To mě opravdu udivilo. "Má to hloubku?" Nosil brýle, tak to bylo možné. - George a jeho starší bratr Peter mají kvintet Rebels.
1957: John a Paul společně skládají první písničky. Z téměř stovky se dochovalo jen pár, mj. Love me do.
1958: George se přidává ke Quarrymen, poprvé vystupují v klubech. - Ringo pomáhá zakládat skifflovou skupinu Eddieho Claytona.
Liverpool, okolí - 1958: Quarrymen se zprvu zužují na kytarové trio a mění názvy: Johnny and the Moondogs, The Rainbows, The Silver Beatles. (Hříčka se stejně vysloveným beetle - brouk.) John přemluví Stuarta Sutcliffa, spolužáka na liverpoolské obdobě naší UMPRUM, aby se naučil na baskytaru a dal se k nim. Ten první měsíce hraje radši zády k publiku.
Liverpool, Skotsko, Hamburk - 1961-62: Kvintet, už jako Beatles. Za bicími se Thomas Moore jen mihne; Pete Best, syn majitelky klubu Casbah, už přináší své vlastní bubny, končí éra půjčených aparatur a rodičovského ručitelství. - Doprovázejí i sólové zpěváky. V Liverpoolu působí hlavně v Jeskyni. Hamburské kluby Inda, Kaiserkeller a Star s dvanáctihodinovým úvazkem (osm na hraní, čtyři na přestávky) je naučí, co je to mít repertoár. Tamní kamarádka, fotografka Astrid Kirchherrová, jim bere Sutcliffa (baskytary se ujímá Paul), ale vymýšlí jim proslulý účes. - Ringo už je místní hvězdou u Roryho Storma & Hurikánů.

Tři hamburská alba
Liverpool a Hamburk měly jako přístavy společné nejen volnější mravy, ale taky ostřejší hudbu v klubech a tančírnách, téměř nezávislou na televizně-rozhlasovém vkusu metropolí. Vycházelo ovšem ze stejného základu, amerického rock'n'rollu, ale neuhlazovala jej, spíš naopak. Hamburské a liverpoolské skupiny si proto čile vyměňovaly působiště.
Deska, kterou onehdy Epstein neznal, byla prvním ze čtyř singlů, produkovaných Bertem Kaempfertem, na nichž Beatles (s Bestem a bez Sutcliffa) doprovázeli Tonyho Sheridana, který napodoboval Presleyho, jak uměl. Všech osm snímků je i na albu The Beatles in Hamburg, vydaném mnohem později. Poprvé tu zazněla vlastní skladba Beatles, Harrisonova a Lennonova instrumentálka Cry for a shadow, jednou slyšíme i Johna zpívat zrockovanou swingovku Ain't she sweet. (Po našem: Anči sviť.) Zbytek je svěží, průměrný rámusivý rock.
Důležitější než tyto studiové nahrávky je pro poznání raných Beatles živé dvojalbum, vydané v roce 1977, neboli 24 písní, které si jedné noci nahrál ve Star Clubu na magnetofon vedoucí jiné liverpoolské skupiny, Ted Kingsize Taylor and The Dominoes. Náhodou si zrovna tohle nesmazal a ještě větší náhodou zrovna tehdy zaskakoval u bicích za Besta Ringo Starr. Taylor pásek nabízel po letech Epsteinovi, ale ten mu za něj dával jen 20 liber.
Ze svých vlastních příštích hitů tu Beatles zpívají už I saw her standing there a Ask me why, z přejatách např. Twist and shout, Johnův koncertní bonbónek až do konce jejich kariéry, Long tall Sally (černý Little Richard je to prý učil v Hamburku), Matchbox, Roll over Beethoven, Kansas City (už tehdy uměl Paul přiostřit). Legračně zní Besame mucho s Paulem, katastrofálně Ifieldův hit Remember you. Beatles se vydání dvojalba s třinácti nikdy nevydanými skladbami z jejich repertoáru bránili i soudně.
Když snímky v letech 1961 až 1962 vznikaly, neměli ovšem Beatles jako skupina ještě ani singl. "S kytarovými skupinami je konec. Měl byste se radši držet svého krámu v Liverpoolu," řekli Epsteinovi u firmy Decca, když nabízel informativní nahrávky. Vyhodili ho i Pye, Columbia a HMV. Půl roku darmo obcházel londýnské značky.
Ke všemu ještě 10. dubna 1962 umírá v Hamburku na mozkový nádor jedenadvacetiletý Stuart Sutcliffe.
Ale v červnu dostávají Beatles Epsteinův telegram: Gratuluji, chlapci - EMI zve k nahrávání - Zkoušejte prosím nové věci.
George Martin dosud u EMI režíroval hlavně humoristické nahrávky. Beatles ho zaujali; kromě bubeníka. John tedy zatelefonoval Ringovi.
Nadarmo se Pete Best zlobí a v Liverpoolu vztyčují standarty: Pete navždy, Ringo nikdy! A i když k nahrávání prvního singlu Martin i tak pozve stuiového profíka a Ringo většinu ze sedmnácti pokusů jen odchřestí tamburínou, na konečném snímku bubnuje - vzdor opačné legendě - přece jen on.
Na Martinovu povzbudivou výzvu, co že se hochům při kontrolním poslechu nelíbí, odvětí George Harrison: "Tak abych začal, nelíbí se mi vaše kravata." A John Lennon jménem všech odmítne - už bez žertů - Martinův výběr pro singl, Murrayho píseň How do you do it.
Love me do je v britské hitparádě sedmnáctá. Prostému, středně rychlému veselí Lennonovy foukací harmoniky v úvodu, osmitaktovém sóle i dohře, a Georgovy rytmické kytary, odpovídá teenagerovský text: "Tak mě miluj/Víš, že já tě miluju/Zůstanu věrný/Tak mě, prosím, miluj."

Mersey beat
S druhým singlem, Please please me, už mají Beatles v lednu 1983 svůj hit č. 1; v dalších sedmi letech takových budou mít ještě osmnáct. Skladba, kterou odmítli, se ovšem taky stane britskou jedničkou: v podání jiné liverpoolské skupiny, Gerry and The Pacemakers. S liverpoolskými skupinami v čele hitparády jako by se toho roku roztrhl pytel: následují Billy J. Kramer and The Dakotas (s písní Lennona a McCartneyho Do you want to know a secret?) a Searchers. Po místní řece dostává skupinový styl i pojmenování - Mersey beat či Mersey sound.
Na tři sta skupin je v půldruhamiliónovém městě. Presleyovský sólistický typ 50. let tu neletí. "Mersey sound je hlas 80 000 rozpadávajících se baráků a 30 000 nezaměstnaných," píše Daily Worker. Tradičně vysoká zločinnost mládeže klesá a liverpoolský policejní prezident prohlašuje: "Kdybych měl peníze, opatřil bych každému nezletilému v našem městě kytaru."
Beatles, vítězové čtenářské ankety časopisu Mersey Beat, z ledna 1962, se z hrdinů oblastního formátu stávají idoly anglické mládeže. "Lepší takového hrdinu, než ministerského předsedu, který tvrdí, že žil léta mezi horníky, a ve skutečnosti tím chce říci, že ve společnosti jiných lordů střílel sluky na vřesovišti nad uhelnou slojí," konstatuje Challenge, časopis komunistické mládeže.

Beatlemánie
John se žení s Cynthií Powellovou (23.8.1962), Beatles poprvé vystupují v televizi (listopad) a naposled, popáté, na zájezdu v Hamburku (prosinec). Na anglickém turné ještě rozehřívají publikum pro hvězdu Helen Shapirovou (únor 1963), ještě je vyhazují z restaurací kvůli koženým oblekům. Od amerických Everly Brothers částečně přebírají dvojhlasy v kvartách a kvintách a countryové křížení hlasů - a úplně prvenství v anketě New Musical Expressu (duben). Nar. Julian Lennon (8.4.). Při turné s Royem Orbisonem (kveten) poprvé jako hvězdy večera. Poslední, 294. koncert v liverpoolské Jeskyni (3.8.). Dva singlové rekordy: She loves you předběžně objednává 500 000 zájemců, nakonec se prodá 1 800 000 kusů. Televizní program Beatles z Palladia sleduje 27 miliónů diváků, víc než korunovaci (13.10.). Turné ve Švédsku a triumfální návrat na přelidněné letiště. John Lennon během koncertu pro královský dvůr (4.11.): "Mohli by ti, co sedí na laciných místech, tleskat do dlaní? Ti ostatní mohou chřestit svými klenoty." V nejprodávanější britské dvacítce mají Beatles v prosinci sedm desek.

Je to v hudbě? Jéé jéé
Manažer Epstein uměl Beatles obléci a zorganizovat, a přitom jim nevzít klukovství. Nejpodstatněji a nejméně tradičně tu však pracoval Martin: nakonec přece jen na deskách vydával - na singlech bez výjimky - jejich vlastní skladby. On taky zamítnul, poté, co poodsunul George a dlouho váhal mezi znamenitými zpěváky Johnem a Paulem, pojem jediného vedoucího zpěváka.
Beatles vzory měli. Twist and shout, Money, Please mister postman, Devin in her heart a You really got a hold on me znali z detroitských desek; svým zájmem o tuhle černošskou hudbu předešli gusto veřejnosti o čtyři roky. Přebírali od dívčích skupin z atlantického pobřeží, Shirelles (Boys a Baby it's you) a Cookies (Chains). Ono uličnické Zabal to, Beethovene (Roll over Beethoven) měli od Chucka Berryho. John miloval téměř neznámého Arthura Alexandra (Anna). I typické jéé jéé (yeah), ve Francii dokonce označení celého stylu, vzniklo z americko-přístavní výslovnosti yes. Tenhle pramen rock'n'rollu vycházel z černošské městské lidovky, rhythm and blues.
Druhý, countryový, slyšíme třeba hned na Please please me, v ohlasu vokálních harmonií Everly Brothers a jejich hitu Cathy's clown.
Ale úžasné novátorské nápady v melodiích, rytmickém rozvrhu a celé stavbě písní - ty nemohli John a Paul, notoví analfabeti, brát odjinud než od sebe. I chuť, s níž své první album strhli za šestnáct hodin a nákladem 400 liber od spořivé firmy. (První dvě alba nahráli pouze s nástroji, jež používali při vystoupení.) Proto v říjnu 1963 poprvé v historii britského žebříčku vedli Britové nad Američany 12:8. V USA první dva singly Beatles zatím ještě propadly...
Svým třetím americkým singlem, I want to hold your hand, konečně Beatles ovládli zemi swingu i rocku. Firma Capitol investovala do reklamy 50 000 dolarů a rozdala pět miliónů nálepek BEATLES PŘICHÁZEJÍ. Když v únoru 1964 - ještě nervózní z pařížské Olympie, kde je zastínila blondýna bulharského původu Sylvia Vartanová - přistáli v New Yorku, ječelo jim vstříc 10 000 fanoušků. V televizním pořadu Eda Sullivana je sledovaly 73 milióny diváků, rozhlasoví disc jockeyové hlásili čas v beatleminutách a teplotu v beatlestupních, washingtonské Coliseum a newyorská Carnegieho síň byly vyprodány.

Jak nerespektovat milióny
"75 % reklamy, 20 % dlouhých vlasů, 5% zpěvavého skučení a kouzelná atmosféra, za kterou Beatles vděčí spíš Barnumovi než Anglii," reagoval The Herald Tribune. "Především by se měli dát ostříhat," zdálo se Franku Sinatrovi. Jazzový publicista Francis Newton soudil, že Beatles poslouchají osmi až patnáctiletí. "Všichni si mysleli, že Beatles jsou pro puberťáky," vzpomíná Bob Dylan, "že to zase přejde. Ale mně bylo jaské, že mají výdrž. Věděl jsem, že ukazují směr, kudy musí hudba jít..."
Od první tiskové konference na Kennedyho letišti okouzlovali klukovstvím a srážkami s estrádní rutinou. - "Čím si vysvětlujete svůj úspěch?" John: "Kdybychom to věděli, založíme další skupinu a staneme se manažery." - Televizní reportér: "Hledíte do tváří miliónům diváků. Co si právě myslíte?" John: "Chcete to opravdu vědět?" - Jak vůbec mohou při řevu na svých koncertech zpívat, osvětlil Paul: "Když už se neslyšíme, obyčejně přestaneme a jenom otvíráme pusu."
"Když jsem se s nimi setkal poprvé, myslel jsem, že jsem na filmu bratří Marxů. Mají nádherný způsob, jak nerespektovat okolí," nadchl se Walter Shenson tak, že financoval první film s Beatles, černobílý stominutový Perný den.

Superpřirození neherci
Nejdřív mnoho příběhů odmítli. Pak manažer Epstein požádal nejznámějšího liverpoolského scenáristu Aluna Owena. Jezdil s nimi, slyšel jejich rozhovory. Neudělal z nich zpěváky přestrojené za herce, den z jejich kariéry je nechal prožít tak věrohodně, že těžko poznáte, co tam bylo vstřiženo z dokumentárních snímků. Paul zůstal mírně přemoudřelým mládenečkem, John si liboval v humoru téměř surrealistickém, George se skepticky šklebil, Ringo - nejskvělejší - byl obyčejný a jako vždycky dobrácký.
Režisér Richard Lester využil rozkošného souladu beatlovské hudby a chování. Místa, kde děj stojí a není nic než dobrá nálada, vyšla nejlépe: karty v kupé při zpěvu I should have known better nebo pozkouškové vybláznění na hřišti za zvuků Can't buy me love.
Stejnojmenné album A hard day's night, poprvé s výhradně Johnovou a Paulovou hudbou, skládanou poprvé na objednávku, zvoní od titulní písně nejen chlapecky čistým vícehlasem a melodickou nápaditostí (If I fell, And I love her), ale i Georgovou dvanáctistrunnou kytarou Rickenbacker. Nejen svým sólem v Perném dni, ale celkovým zvukem ovlivnil George i americkou skupinu Byrds, a ta zase tamní rock západního pobřeží.
I s přidanými nástroji (producent Martin na piano), včetně smyčců, si album, označované dnes za závěr rock'n'rollového období Beatles, udržuje účinnou jednoduchost. I should have known better se podobá titulní písni tempem, náladou i tóninou G-dur. Things we said today (z druhé strany, jejíž melodie ve filmu nezazněly) stojí vlastně na dvou akordech - coby argument pro řeči o "tříakordových zázracích". Ale tehdy už ani jazzové hvězdy akordy nepočítaly: Ella Fitzgeraldová a Count Basie hbitě natočili Can't buy me love.

Perný rok 1964
Točí se Perný den (2.3.-24.4.), Johnova knížka Písání - In his own write - dostává Foyleovu cenu (23.3.), v singlovém prodeji v USA Beatles na 1.-5. a 16., 44., 49., 69., 78., 84. a 88. místě (31.3.). Turné: Dánsko, Holandsko, Hong Konq, Austrálie, Nový Zéland (květen-červen). Za nemocného Ringa zaskakuje Jimmy Nicol. Provoz na Picadilly uzavřen kvůli premiéře Perného dne (6.7.). Americko-kanadský zájezd s jedenatřiceti koncerty ve 24 městech (srpen-září). Britské turné s černou Mary Wellsovou (říjen-listopad). Druhý vánoční pořad v britské televizi.

Pocta rockovým veteránům
Kdy měli John s Paulem skládat? A protože firma EMI se bála i toho, že jim dojdou nápady, nahrála s Beatles do zásoby staré americké rock'n'rolly, které uměli z hamburských dob. Vydala jich tehdy devět, na albu Beatles for sale (Na prodej) a na páté EP desce; jinak beatlovské EP desky obsahovaly, co už dřív vyšlo jinde.
Autorsky nebo aranžérsky tu defilují polozapomenutý Carl Perkins (Honey don't, Everybody's trying to be my baby, Matchbox), Little Richard (Kansas City, Long tall Sally), Chuck Berry (Rock'n'roll music), Buddy Holly (Words of love), Dr. Feelgood Williams (Slow down).
Že Rock'n'roll music měla větší ohlas než osm originálů, bývá přisuzováno únavě a spěchu, jež prý čtvrté album poznamenaly. Zasmušilejší bylo, i v textech; Beatles už znali a obdivovali Dylana. Jak ovlivnil Johna, je slyšet z I'm a loser. Ale netvoří-li Beatles for sale celek jako A hard day's night, i tak má krásné písně (I'll follow the sun, Eight days a week) a posouvá vývoj skupiny i aranžérsky a instrumentálně. Zvukově je pestřejší než to, co Beatles do té doby natáčeli.
George Harrison - jako autor zatím bez šancí - se na singlu I feel fine znovu převede jako přemýšlivý sólový kytarista: jako jeden z prvních vědomě využívá zpětné vazby (feedback), ostatně celé jeho sólo je novátorské.
Končí rok, charakterizovaný později Frankem Zappou: "Když jste nezněli nebo nevypadali jako Beatles, nesehnali jste angažmá."
"Nedovedu si představit, že bychom i napřesrok udrželi tohle tempo jinak, než že natočíme lepší film než Perný den," prohlásil v prosinci 1964 John Lennon.
Příklad Beatles nepřitahoval totiž pouze tři sta skupin v Liverpoolu; v Manchesteru se vynořili Manfred Mann, z Newcastlu Animals (obojí s výraznými varhanami) a v Londýně především tři skupiny s vynikajícími kytaristy: Rolling Stones (Jones, Richards), Yardbirds (Clapton, Beck) a Who (Townshend). Ve Spojených státech přišli Byrds a Lovin' Spoonful s novými nápady, rockovou skupinu k sobě přibral i Bob Dylan.


Příliš herecká pomoc!
Barevná Pomoc! (Help!) měla stejného režiséra jako Perný den, mnoho gagů (třeba dav uklidňující lva zpěvem Beethovenovy Ódy na radost), pestrých záběrů z rakouských Alp i Bahamských ostrovů, ve velké roli Ringa, pronásledovaného šíleným vědcem, dychtícím po Ringově prstenu, ostatní Beatles téměř pořád v akci, řadu hereckých hvězd; "...byla to velká legrace, ale náš film to nebyl. Byli jsme v něm jakoby hosty," řekl Paul. Dodejme, že nejlepšími, tam, kde jsou jen sami sebou: úděsnými lyžaři, oběťmi přetechnizovaného prostírání nebo karbaníky.
Měřeno překvapivostí, rok 1965 patřil Rolling Stones, podrážděnému protipólu beatlovského humoru. Jenže Beatles neustrnuli, konkurence nové vlny instrumentalistů je hnala dál.

I Ringo byl eso
Na singlu Ticket to ride se vytáhli všichni: John trpkým, vícevrstevným textem o dívce, která už má jízdenku k vyjížďce, ale pořád se jí nechce, George a Paul kytarovými sóly (Paul v závěrech prostředních osmitaktí) a především důrazný a přesný Ringo, jehož neobvyklé dělení čtyřdobého taktu nahrávku osvěžilo.
Jon Hiseman, který později bubnoval se skupinou Coloseum i v Praze, Ringa ocenil: "Tu hudbu jste mohli poslouchat, aniž byste si bubeníka všimli, prostě celistvý zvuk. To byl, podle mě, objev... Ringo vytvořil něco naprosto nového. Skoro nebubnování..." Jack DeJohnette řekl jazzmansky různě: "Vyřiďte Ringovi, že je eso."

Nevědí, co dělají
Americký saxofonista Bud Shank chtěl nahrát Yesterday, vůbec nejhranější beatlesovskou píseň, v osmitaktovém členění, ale nešlo to, skladba je sedmitaktová. "Školený hudebník by to prostě takhle nenapsal. Je to naprosto špatně, ale je to výborné... Hodně úspěchu Beatles je v tom, že nevědí, co dělají."
Yesterday zpíval a na akustickou kytaru hrál jediný z Beatles - Paul. Tehdy si mnoho lidí z oboru uvědomilo, že za autorskou dvojicí Lennon-McCartney se vlastně skrývají individuální písně Johna nebo Paula; vodítkem bývalo nejen, kdo zpívá, ale i drsnější zvuk a složitější texty Johnovy, a melodičtější, často i méně rockové pojetí Paulovo. Doprovod smyčcového kvarteta, který k Yesterday vymyslel producent George Martin, použil později Paul v dalších slavných písních, Eleanor Rigby a She's leaving home.
Yesterday, jako klasická píseň věčného mileneckého smutku nad odplynulým štěstím, ani celé album Help! nebývá odbornou kritikou doceňováno a zřejmě doplácí na ztotožnění s filmem. Pokud mnozí britští recenzenti dodnes litují, že se John a Paul nestali vyslovenými rockery, k čemuž měli předpoklady, právě oni vidí v Help! nešťastný mezník. Že některé písně mají countryový nádech - hlavně druhá strana, i kdyby nezačínala převzatou, na Ringa jak šitou countryovkou o filmové kariéře - jen svědčí o melodické síle autorů, tentokrát včetně Harrisona. Písničkově je Help! silnější a vyrovnanější album než první čtyři. A radost ve zpěvu Beatles je tak všudypřítomná, že i tíživějším textům, jako je titulní, dodává elán.

1965: Film, řád, turné
Svatba Ringa s liverpoolskou kadeřnicí Maureen (11.2.). Začíná filmování v Alpách (13.3.). Ve Wembley na koncertu společně s Rolling Stones jako vítězové čtenářské ankety (11.4.). Mezi mnoha vyznamenanými Řádem britského impéria; Ringo se bál, že je v obálce povolávací rozkaz. Poslanci protestují. John: "Spousta lidí, kteří si stěžují, ho dostali za to, že zabíjeli lidi. My jsme ho dostali za to, že bavíme lidi. Myslím, že si to zasloužíme víc." (12.6.). Začíná turné Francie-Itálie-Španělsko (20.6.). Johnova druhá kniha, A Spaniard in the works (24.6.). Královská premiéra Help! (29.7.). Začátek amerického turné (14.8.). Koncert v Portland Coliseum. O něm v Ginsbergově knize básní Planet News (22.8.). Nar. Zak Starkey, první Ringovo dítě (13.9.). Když se na záchodě buckinghamského paláce ilegálně uklidnili marihuánovou cigaretou, přebírají od královny Řád (16.10.). V Glasgowě začíná britské turné (3.12.).

Jak zněli živě?
"Až si lidé budou chtít připomenout náladu šedesátých let, zahrají si hudbu Beatles," prohlásil nejvýznamnější Američan z opačného hudebního žánru, Aaron Copland.
Vedle řady pirátských desek existuje od roku 1977 i jediné oficiální živé album Beatles: z koncertů na hollywoodském stadiónu, 23.8.1964 (šest snímků) a 30.8.1965 (sedm). Z čeho mohli George Martin a zvukař Geoff Emerick vyrobit na žádost firmy Capitol takové album? Jen z původních třístopých záznamů, nikdy nezamýšlených k vydání. Čistili, přemíchávali stopy a zvukově vyrovnávali doprovod a zpěv Beatles, kteří patrně nemohli slyšet - bez zadních odposlechových reproduktorů - nic než nepřetržitý řev ze 17 000 mladých zdravých plic.
Výsledek je neuvěřitelný. Beatles zpívají své nezvyklé intervaly většinou stejně čistě jako ve studiu; spíš rytmicky se místy hledají. A najednou po letech zjišťujeme, že prapůvodem onoho nadšení, jež někdy přerůstalo v hysterii, o níž jsme toho tolik čítávali, opravdu tenkrát snad byla - hudba...
Drobné i vážnější rozpory mezi Beatles a posluchači, které se poprvé vyskytly v roce 1966, kariéru skupiny neohrozily, napověděly však otázky dne: být lepší - nebo slavnější? Být sami sebou - nebo těmi, jež chce publikum?
Singl o jednodenní výletnici (Day tripper), rhythm'n'bluesový od ostré kytarové předehry, přes chytlavý riff, až k bluesově symbolickému popisu koketující dívky (bere mě jen půl cesty... má jen jediné vystoupení), podnítil sice Otise Reddinga ke skvělé soulové verzi, ale britští discjockeyové tentokrát hráli radši píseň z druhé strany, We can work it out (Můžeme to vyřešit), údajně o vztazích Johna a Paula. Byla melodičtější a optimističtější, stále v ní znělo nezvyklé harmonium a v tradičně beatlovsky nepravidelném středu vpadával vždy vprostřed osmitaktí valčík.

65 verzí Michelle
Když Beatles natáčeli Rubber soul, nikdo na ně - poprvé! - nespěchal. Poprvé vytvářeli album jako celek (ani z něj nic nevydali na singlech), překročili jím dosavadní hranice své hudby - a poprvé narazili. "Některé snímky, You won't see me a Nowhere man, jsou téměř monotónní..." psal Melody Maker. Record Mirror: "Kdyby je nenahráli Beatles, víc než polovina snímků by nestála za vydání." Není ani jisté, zda album pochopili ti kritikové, kteří je chválili.
Změřitelný byl pouze úspěch Michelle: do dvou let Paulovu složitou melodii natočilo 65 interpretů a britští Overlanders vedli se svou verzí hitparádu. Ale i John složil stejně znamenitou milostnou píseň, Girl, s naprosto nesentimentálním textem. ("Řekli jí snad v mládí, že sláva vede ke spokojenosti? Rozuměla, když jí říkali, že aby si muž zasloužil den odpočinku, musí pracovat do úmoru? Bude tomu věřit ještě tehdy, až on zemře?") Svou konkrétní romanci s folkovou melodií Norwegian wood dotáhl John až k černému humoru: po vtipné hostitelce není ráno ani vidu, a John, který ohleduplně spal ve vaně, jí tedy pokoj obkládaný norským dřevem vtipně zapálí. George to ztajemňuje indickým strunným nástrojem sitar.

Člověk Nikdo
Hlubokou něhu objevila pod Johnovým civilním zpěvem v jeho písni In my life až americká písničkářka Judy Collinsová a interpretovala ji prostě, vroucně. Nahrávce Beatles vtiskl producent Martin svým barokním klavírem příjemný nadhled.
Ze všech pěti Johnových písní na albu odráží autorův stav - i absurditu a nevysvětlitelnost okolního světa - pomalá, melodická Člověk Nikdo (Nowhere man): "Je to opravdu Člověk Nikdo, sedí ve své Zemi Nikde a dělá nijaké plány pro Nikoho. Nemá žádné stanovisko, neví kam spěje. Není on trochu jako já a ty?"
Stále více se tu nabízí srovnání nejen hudebních, ale především textařských osobností Johna a Paula, oficiálně vystupujících jako autorská dvojice. U Johna má vrch filozofie, sebezpytování, absurdita, zřejmější literární talent, vytříbenější vkus - a také pohodlnost, podrážděnost, čekání na inspiraci. Vyrovnanější, pracovitější a puntičkářský Paul má bezprostřednější hudební nápady, ale neumí zavrhnout ani ty obyčejnější. Spíš než myslitele prozrazují jeho texty dobrého pozorovatele, mají děj i atmosféru.
Aby srovnání platilo do puntíku, na to jsou si talenty obou Beatles příliš podobné. A kdo by třeba v nejrockovější nahrávce tohoto ne právě typicky rockového alba, v trpce moudré Drive my car (Dělej mi řidiče) logicky tipoval na autora Johna, neuspěje. Váhání mladé herečky mezi vábivou, leč nejistou slávou a jistým, leč obyčejným mladíkem popsal Paul a mistrovsky si pohrál s podtextem "řídit vůz", v černošském blues tradičně erotickým.
Paul taky vymyslel název alba: "Gumová duše" ironizovala britskou posedlost právě módním soulem.
Pod jednu píseň se spolupodepsal i Ringo, dvě rovnocenné ostatním složil George, jehož bzunivý, duane-eddyovský tón ve svižném Think for yourself bývá omylem přisuzován baskytaře. Ve dvou nahrávkách dva nezvyklí příchozí dokázali, že Hammondovy varhany jsou i rytmický nástroj: byl to Ringo (I'm looking through you) a cestovní manažer Mal Evans (You won't see me). "Bylo to naše poslední neprefabrikované album," vzpomíná George Martin.

Déšť pozpátku
Píseň o spisovateli, který chce vydat paperback a klidně kvůli tomu změní obsah i rozměr novely, Paul vymyslel cestou vozem k Johnovi a vložil do ní obdiv ke kontrapunktickému vícehlasu amerických Beach Boys i lásku k dětem, které v závěru zpívají - na málokterém výlisků slyšitelně - francouzské říkadlo Frere Jacques. Bylo dvanáctým singlem Beatles, ale prvním od 30. srpna 1963, který se nedostal do čela žebříčku okamžitě po vydání.
Novátorství desky dotvrzuje druhá strana, Johnův Déšť, s dnes už slavným závěrem. "Beatles v tu chvíli nevěděli přesně, jak dál," vysvětluje George Martin, "tak jsem vzal kus pásku s Johnovým hlasem a pustil ho obráceně. Všem se to zdálo ohromné... znělo to nezvykle východně. Tak jsme to tam nechali."

Hamburk naposled a jinak (1966)
George se žení s modelkou Patricií Boydovou (21.1.). Desetitýdenní nahrávání alba Revolver (duben-červen). Ve Wembley opět jako vítězové čtenářské ankety New Musical Expressu, poslední domácí vystoupení v historii skupiny (1.5.). Při odletu na zahraniční turné jim mává stěží stovka fanoušků. V Anglii beatlemánie pominula... (24.6.) ...ale ne v NSR: obležené hotely, útěky zadními dveřmi, manažer Epstein skáče jako poslední do rozjetého vlaku, policisté se perou s fanoušky, John s policisty. Tzv. bleskové turné: Mnichov-Essen-Hamburk. Z bezpečnostních důvodů si Beatles ani nemohou dovolit podívat se do klubů, kde ještě před třemi a půl roky vystupovali, měli děvčata a kamarády. Astrid Kirchherr-Tempová dává Johnovi datem, zač by od jiných dostala kapitál: svazek dopisů, většinou ilustrovaných, které napsal jejímu zesnulému snoubenci Stuartu Sutcliffovi, někdejšímu členu Beatles. (24.-27.6.) Tokio, hala Budokan; z koncertů existuje pirátské album. (30.6.-2.7.) Manila, největší filipínský stadión. (4.7.) Redakce Melody Makeru se ptá, zda by Beatles mohli přestat koncertovat a pouze točit desky. John: "Takhle, když fanouškové pořád naříkají, že nás nevidí, nemůžeme."
"Publikum bylo každý den jiné, ale my jsme dělali tytéž věci," řekl George na vysvětlenou, proč se Beatles po necelých čtyřech letech světové slávy stáhli na podzim 1966 z koncertních pódií do nahrávacího studia a do svých domovů.
Nikdo nevěděl, že to je navždy.
Světová pop music tehdy žila novátorskými alby. Rolling Stones (Aftermath) ho poprvé zaplnili vlastními písněmi, Bob Dylan (Blonde on blonde) ještě víc zelektrifikoval a zesílil své rockové pojetí folku, Beach Boys (Pet sounds) se, vedeni svým mozkem Brianem Wilsonem, pustili do ještě složitějších vícehlasů a dokonaleji nahraných technických kouzel, a barevností a smyslovostí oslňoval i jednodušší čtyřhlas náhle se vynořivších kalifornských Mamas and papas (If you can believe...).
To Revolver se zdál být jen dalším albem Beatles, s protivnými Georgovými indickými zvuky a dvěma Paulovými jiskřivými písničkami pro singl. Zbytek opět posloužil coby zlatý důl pro jiné: Cilla Blacková vydala lyrický singl For no one (na albu se sólem lesního roku, které George Martin zapsal do not podle Paulova broukání!), Clif Bennett žesťově břeskný Paulův soul Got to get you into my life, Eleanor Rigbyová vznítila i stagnujícího Raye Charlese.

Revolver indické ráže
Jenže právě Revolver předběhl vývoj, zněl stále líp a dnes jej odborníci považují za nejprogresívnější, ne-li nejlepší album, jaké kdy Beatles vydali.
George tu poprvé stojí v jedné řadě s Johnem a Paulem, dokonce je nejnápadnější, počínaje úvodní písní o výběrčím daní (Taxman). Svůj smysl pro nosnou píseň tu ozvláštnil indickými nástroji i melodikou a rytmikou a prohloubil tamním mysticismem, vlastně protiváhou probouzející se drogové módy. George se učil rozpínat svou mysl - a to je cíl tzv. psychedelické hudby - spíš poslechem indických rág a četbou tibetské knihy o smrti než kouřením "trávy". Indická hudba, formálně dost volná a z větší části improvizovaná, sice už dříve díky spolupráci sitáristy Raviho Shankara se západními hudebníky pronikala do jazzu (se saxofonistou Budem Shankem) a vážné hudby (s houslistou Yehudim Menuhinem), ale o její širší popularizaci se zasloužili až George Harrison a Beatles. Anekdotické potíže, jaké setkání dvou kultur provázely, nejsou pro výsledek podstatné. (George se prý v Love you to snažil celý den vybubnovat rytmus na tabla - až najmul indické tablisty a ti to nahráli "z voleje".)

Johnovo plné prázdno
Jako na albu Rubber soul, i na Revolveru má John pět skvělých písní, vizitek jeho inteligence a fantazie. Závěrečná Tomorrow never knows s výzvou "Zapuď své vědomí a vzdej se Prázdu" uzavírá jakousi trilogii (I'm only sleeping, She said she said), kde "vznášet se" není jen opakujícím se slovesem, ale i charakteristikou hudby; experimenty se zpětným chodem nahrávek a vynořujícími se a mizejícími zvuky pokračují. "Ona ve mně vyvolává pocit, že jsem se nikdy nenarodil..." - jak je She said daleko od beatlovských Chci tě držet za ruku! V půvabné rovnováze s hudbou drží John - literárně vynikající téměř vždy - i svého Doktora Roberta, ódu na moderního mastičkáře.

Historie sociální písně
Vedle Žluté ponorky (Yellow submarine), z níž cítíme, jak Beatles měli rádi děti a ještě víc Ringa, měla ze šesti Paulových písní největší odezvu Eleanor Rigbyová, při jejímž smyčcovém aranžmá Martina ovlivnila hudba k filmu 451 stupeň Fahrenheita. Prapůvodní inspirací textu nebyla ovšem lidská osamělost, nýbrž jméno Daisy Hawkinsová. Paul je zahlédl ve výkladu a začal si je zpívat. Pak je změnil na Eleanor Rigbyová, napadla ho první věta a přišel s tím za Johnem. Jméno dalšího osamělého hrdiny písně, McKenzie, našli v telefonním seznamu. "Prostě to byl Otec McKenzie a byl přesně takový, jak jsem si ho představoval," vzpomíná Paul. "Opuštěný a spravoval si ponožky... V dalším verši jsme pomýšleli na nějakého dědu, takového dědu, takového toho, co se hrabe v popelnicích. Ale to už bylo moc, bylo to příliš komplikované. Přemýšleli jsme s Johnem, jestli by to McKenzie nemohl dát s Eleanor Rigbyovou nějak dohromady, ale nenapadlo nás jak."

Každý zvlášť
Po Johnově výroku, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, několik rozhlasových stanic v Georgii a Alabamě pálí za podpory Ku Klux Klanu desky Beatles. Ve Francově Španělsku a v Jihoafrické republice je načas přestávají vysílat. Ale v Chicagu začíná americké turné po čtrnácti městech jako vždy mohutně (12.8.1966). I 25 000 diváků na clevelandském stadiónu pro 80 000 lidí dokáže svým bouřlivým chováním přerušit koncert na půl hodiny. Beatles se pak rychle ztrácejí v hotelu a jako každý večer si pouštějí Dylanovo dvojalbum (15.8.). Candlestick Park, San Francisco: poslední koncert v historii Beatles (29.8.). Každý se rozjíždí za svými zájmy. (Září.) John, ostříhaný a poprvé s brýlemi, je i s rodinou ve Španělsku, coby svobodník Gripweed ve filmu Jak jsem vyhrál válku. "Minulých šest let jsem prostě byl Beatle. Byl to prima život a hodně jsme se nasmáli, ale věčně to trvat nemůže. Snažím se dělat něco jiného... George je teď v Indii, čmuchá tam, kupuje a bere hodiny na sitár. Paul je tak zaměstnaný zdobením svého nového domu v Londýně, že mu moc času nezbývá. Ringo se tu bude asi týden dívat, jak filmuji. Víceméně každý z nás má stejnou starost: co dělat dál." (7.10.) Paul skládá - poprvé oficiálně bez Johna - hudbu k bezvýznamnému britskému filmu Family way (14.10.). John se seznamuje s avantgardní japonskou výtvarnicí, filmovou režisérkou a zpěvačkou Yoko Ono v předvečer její výstavy v londýnské Indica Gallery. Je neoholený, tři noci předtím nespal, drogoval. "Ty dva roky předtím, než jsem poznal Yoko, jsem byl ve strašné depresi. Písně jsem psal ze zoufalství. Zdálo se mi, že můj život nemá smysl," říká o tři roky později. (Listopad.) Beatles znovu pohromadě ve studiu, natáčejí písničky nazdařbůh, aniž by se tušilo, že z toho napřesrok vzejde nejslavnější album světové pop music. (Prosinec.)
Jak se tak mačkají, aby se všichni na fotografii vešli, připomínají sraz abiturientů. Ale vpředu na velkém bubnu jasně čteme: Kapela seržanta Peppera z Klubu osamělých srdcí.
"Je tomu dvacet let, co seržant Pepper učil tuhle kapelu hrát. Nezapadají do dnešní doby, ale určitě vás pobaví. Dovolte tedy, abych vám představil kapelu, kterou posloucháte celá ta léta - seržanta Peppera z Klubu osamělých srdcí."
Mezi dvaašedesáti tvářemi jsou Rita Hayworthová, Marilyn Monroová, Shirley Templová, Mae Westová, Tony Curtis, Marlon Brando, Stan Laurel, Patachon, radikální sanfranciský politik Timothy Leary, boxer Sonny Liston, filozof Karel Marx, písničkář Bob Dylan, spisovatelé Aldous Huxley, H. G. Wells, Oscar Wilde, E. A. Poe, plavecký Tarzan Johnny Weissmüller, fyzik Albert Einstein, šansoniérka Edith Piafová, typolog Carl Jung, tanečník Fred Astaire, pistolník Tom Mix, skladatel Karlheinz Stockhausen.
A přímo nad bubnem stojí osm Beatles: čtyři voskoví z muzea Madame Tussaudové a čtyři živí. Voskoví v uniformních šedých oblecích se sametovými klopami; tak je manažer Epstein vyslal v roce 1963 do světa. A živí ve starobylých, dokonale nestejných stejnokrojích, neklamném znaku květinového roku 1967.

Nastěhovaní ve studiu
Zatímco své první album Beatles udělali za dvanáct hodin a 400 liber, Seržant si během devíti měsíců vyžádal 700 hodin a celkový náklad 40 000 liber. Zhruba tolik, co stojí nahrání osmi alb s londýnskou filharmonií.
Beatles se do studia v Soho takřka nastěhovali, i s opékačem topinek. Podle svého zvyku dodělávali písničky z větší části až tam a nejlepší nápady mívali po půlnoci. Kolem nepřetržítě čekali nejrůznější hudebníci, protože se předem nikdy nevědělo, jaký nástroj si Beatles zrovna zamanou zkusit. "Žádný z nás nepozná," říká Paul, "jak má melodie znít, dokud to nenahrajeme a pak si to neposlechneme." Výrobu to samozřejmě nesmírně prodražilo a prodloužilo.
Pracovní den taky někdy trval dvacet hodin. Studiem proudili muzikanti a technici, jedni přišli přímo z postelí a druzí se do nich chystali, jen Beatles tu byli pořád a zpívali, hádali se, jedli, koukali z okna, četli si horoskopy a zase hráli. Jednou pracovali bez přerušení deset hodin! "Je to strašlivá dřina," prohlásil po dokončení alba hlavní zvukař Geoff Emerick, "ale člověk má potom pocit, že líp už to skutečně udělat nešlo."

Album s kaleidoskopickýma očima
Hluk tančírny, kdosi počítá takt, a už nás kapela seržanta Peppera vítá dechovou hudbou a představuje svého zpěváka Billyho Shearse, který hned zkraje ve své jednoduché písničce žádá, aby mu kamarádi trochu pomohli, plrotože se obává, že by mohl zpívat falešně. (K tomu měl Ringo opravdu sklony... Zpomalená, soulová verze této písně v podání Joa Cockera je příkladem patrně nejodvážnější a take nejvydařenější adaptace beatlovské hudby.)
Z této rozverné nálady - jakoby se v jedné kapele sešli strejdové z převálečných kaváren s beatovými synovci - nás další píseň vyveze výletním člunem až k nejvzdálenějším břehům Johnovy poezie:
"Nakreli se ve člunu na řece s mandarinkami a marmeládovým nebem. Někdo tě volá, jen pomalu odpovídáš; dívka s kaleidoskopickýma očima. Hlavu ti obkružují žluté a zelené celofánové květy. Pohlédni na dívku, která má v očích slunce a zmizí. Lucka na obloze s démanty."
Písnička, která má název po jedné z dětských kreseb Lennonova syna Juliana, zavdala podnět k dohadům, zda počáteční písmena jednotlivých podstatných jemen v názvu - LSD - neznamenají oslavu oné proslulé halucinogenní drogy. Lennon to vždycky popíral.
Měňavý, těkavý ráz celého alba jistě mnoho společného s tehdejším "rozpínáním mysli" měl, Beatles však i tady mnohokrát zrušili užuž vznikající iluzi pohádkového světa a hlukem muzikantů, kohoutím zakokrháním nebo zcela nečekaným závěrem alba (v poslední drážce se "zadrhují" nerozluštitelná slova) vždycky dávají najevo, že tohle je jen deska, nic víc.

Elektrofonika i hřebeny
Na Seržantovi se tradiční zvuky střídají nebo prolínají s elektronickými a konkrétní obrazy s neskutečnými. Zpěvák laškuje s představou, jak mu bude čtyřiašedesát a bude chovat na klíně vnoučata, jinde opěvuje slečnu výběrčí z parkoviště, rozkošnou Ritu. Ale taky složitě filozofuje nad dírou v zemi, i nad lidmi, kteří se skrývají za hradbou iluzí. Slyšíme všelijak technicky zmnohonásobené bicí nástroje a smyčce (i když tehdy byl k dispozici teprve osmistopý záznam), Hammondovy varhany nahrávané různými rychlostmi a dodatečně cloněné elektronickou ozvěnou, Paula bzučícího na hřeben s papírem, trio dvou klarinetů a basklarinetu, řadu indických nástrojů: vedle sitáru a tabla i swaramándalu (citera, na níž se hraje kovovými prstenci), dirubáb (smyčcový nástroj s rezonančními strunami po straně), tamburu (podobná loutně, hraje se na ni tepátkem) a druh stolní harfy.

Píseň jak filmový scénář
Mezi jednotlivými skladbami nejsou žádné přestávky a z celého alba máte i při vší hudební a textové rozmanitosti tak jednolitý pocit, že kdyby bylo možno odstranit i to jediné přerušení při obracení desky, jistě byste to udělali. Kromě toho ale ještě každá píseň - snad s výjimkou úvodní dechovky - má svůj vlastní, na ostatních nezávislý smysl a je uměleckým obrazem.
Třeba She's leaving home - Opouští svůj domov. Podobně jako jiné Paulovy písně, Yesterday a Eleanor Rigby, je doprovázena smyčci a její zpěvná, jemná melodie, psaná jako pro violoncello, by mohla sloužit k zámeckým dýchánkům. Místo toho vstupujeme do dramatického děje ve stylu filmového scénáře:
"Středa, pět hodin ráno, právě začíná den. Ona tiše zavírá dveře své ložnice, zanechává vzkaz, který, jak doufá, řekne víc."
Zpívající vypravěč Paul tichým falzetem opakuje sdělení "Opouští svůj domov", zatímco John vyzpívává reakce dívčiných rodičů; stejně jemně, bez sebenepatrnějšího charakterizačního náznaku:
"Obětovali jsme jí většinu života, koupili jsme jí všechno možné. Nikdy jsem nemysleli na sebe, celý život jsme dřeli."
Podnětem k textu byla několikařádková novinová zpráva, jakých se v "květinovém" roce 1967 tisklo mnoho. Dal se z ní udělat protest song, komické číslo, sociální drama, cokoli. Beatles nám umožňují podívat se na událost z více stran: očima rodičů i nezaujatého vypravěče. O dívce zdánlivě jenom víme, jakým způsobem odešla. Tento klam je klíčem k pojetí celé písně: dívčiny pocity vyjadřuje - zdá se mi - právě ta něžná, cudně radostná hudba. Svým účinem překonává slova. Máme dojem naprostého uvolnění: jako bychom cítili ve vlasech jitřní vlání a rozeběhli se po silnici ještě vlhké ranní rosou.

Nejlepší album všech dob?
Závěrečnou píseň, A day in the life - Den v životě, přirovnávaji kritici k mohutnosti a kráse Posledního soudu, namalovaného v Sixtinské kapli. Vznikla náhodně ze dvou písní (John neměl k té své prostředek, Paul zase začátek) a na její účinnosti se znamenitě podepsal producent Martin. Paul chtěl do studia celou filharmonii, Martin vzal půlku, 41 hudebníků. Paul chtěl, aby se odvazovali, Martin přišel na to, aby nejdřív každý nástroj hrál svůj nejhlubší tón a stoupal pak až ke svému nejvyššímu. Krátce, George Martin skvěle převáděl do hudebního jazyka beatlovské naivistické perličky, z nichž klasická je Paulova žádost, aby "piano neznělo jako piano."
"Myslím, že vrcholná díla současné pop music jsou tou nejzajímavější hudbou, jakou jsem kdy slyšel," prohlásil někdejší Dylanův producent Tom Wilson. "Seržant mě vzrušuje zrovna tak jako kdysi Charlie Parker."
Když Americká akademie gramofonového průmyslu udílela své ceny za rok 1967, dala Seržantovi čtyři: za celek, za technické zpracování, za aktuálnost a za obal. Sedm let poté vyšel Seržant vítězně - napůl s Dylanovým dvojalbem Blonde on blonde - i z hlasování redaktorů New Musical Expressu o nejlepší stovku světových alb celé historie pop music.

"Výbuch" Jahodových polí
Prý Beatles původně Seržanta zamýšleli jako dvojalbum, ale firma EMI, zděšená délkou a náklady natáčení, je přiskřípla. Každopádně singlové písně, natočené ve stejných frekvencích jako Seržant, předběhly svou dobu - a neuspěly. Čtrnáctý singl Beatles se vzpomínkami na místa v Liverpoolu se nedostal na první místo v hitparádě, víc se prodávalo Engelberta Humperdincka, Release me.
Bachovské trubky na Penny Lane znějí mistrovský - i když to nejsou trubky, ale melotron, klávesový elektrický nástroj, v němž jsou zabudovány nahrané pásky se zvuky trubek, smyčců aj. Strawberry fields forever - Nezapomenutelná jahodová pole - jsou čtyřminutovou elektrofonní symfonií, dodnes ve své hutnosti a pádné stručnosti nepřekonanou. Nad základem čtyř různých rytmů slyšíme podivně krásné harmonické přechody a kolísající tóny. Skutečnost je prostá: Beatles písničku natočili dvakrát a nejpovedenější místa z obou snímků chtěli spojit. Jedna z verzí však náhodou byla o něco pomalejší, tedy i nižší. Martinovi i po srovnání rychlostí nepatrný rozdíl přece jen zůstal - a to je onen kosmický zvuk snímku.
Nejméně úspěšný beatlovský singl je možná tím nejzajímavějším, jaký kdy v této hudbě vznikl. Světu taky připomněl, že Beatles - staří 24 až 27 let - jsou pořád ještě kluky, kterým se stýská po rodném, byť začouzeném městě.

Epsteinova nevypršená smlouva
Krátce před vypršením pětileté smlouvy o vedení Beatles se manažer Brian Epstein předávkoval prášky proti únavě a zemřel, osamocen, jak tehdy už býval. Po pět let se s Beatles vídali bezmála denně, ale když přestali koncertovat, jejich styk se značně omezil. Beatles měli své ženy, děti, desky a filmy. Epstein jenom sebe. Hlodal v něm pocit zbytečnosti: kromě Beatles a snad trochu Cilly Blackové mu vlastně nikdy nic naplno nevyšlo. Neúspěch několika liverpoolských zpěváků a skupin, které svého času vedl, přičítal sobě.
Říkalo se také, že neměl kulturní rozhled. Po zhlédnutí Antonioniho Zvětšeniny prý nadšeně telefonoval z Ameriky v domnění, že konečně objevil neznámého talentovaného režiséra pro nový film s Beatles. Alespoň tedy Antonioniho kvality rozpoznal sám; u showbusinessových manažerů to nebývá samozřejmé.
Krátce před smrtí odhadovaly Financial Times jeho jmění na sedm miliónů liber, ale ve skutečnosti po sobě zanechal asi 480 tisíc. V ustavičném pracovním ruchu kolem Beatles nikomu ani nepřišlo, že by Epstein měl skupině chybět.

Kalendář 1967
George se poprvé osobně setkává s indickým jogínem Maharišim Mahešem (Únor). Paul letí do Denveru na 21. narozeniny Jane Asherové, aby jí dal velký diamant, který později ztratila (5.4.). V živém televizním vysílání programu Our world international zpívají Beatles čtyřem stům miliónů lidí ve 24 zemích, že jenom láska je důležitá - All you need is love (25.6.). George se objevuje v centru hippies v San Franciscu (8.8.). Ringův další syn se jmenuje Jason Starkey (19.8.). Na návrh Patti Harrisonové jedou Beatles se spoustou novinářů navštívit do Bangoru v Severním Walesu jogína Maharišiho (26.8.). Brian Epstein nalezen mrtev (27.8.). Premiéra filmu Jak jsem vyhrál válku, s Johnem (18.10.).

Love love love
Po Seržantovi vydali Beatles další dva superhity na singlech: All you need is love - se vstupní citací Maseillaisy, výzvou Láska, láska, láska a závěrečnou, pomalu se vytrácející směsí řevu, zpěvu, swingového šlágru In the mood a irské lidové písně Greensleeves - a Hello goodbye. Z obou zněla úsměvná pohoda a všeobjímající láska. I Beatles světili květinové léto a věřili, že krásnou hudbou lze stvořit krásný svět. A chystali svůj třetí film, který si chtěli sami napsat a režírovat.
Na padesát námětů nebo scénářů dostali autoři v Anglii, USA a na kontinentě zpět, včetně horkého kandidáta, Talendu pro milování od Richarda Condona. Sešlo i z filmové podoby Seržanta. Beatles nakonec svůj třetí celovečerní hraný film nenatočili - už nikdy - a místo něj vyrobili pro televizi barevný, hodinový Kouzelný tajemný zájezd (Magical mystery tour), během něhož prožili podivuhodná dobrodružství, z nichž největší patrně bylo jejich vlastní režírování.

Dělat film není těžké?
Do Cornwallu přijelo okukovat dvanáct aut reportérů. Beatles se všechno teprve učili, kameramani se potili, komparsistky skákaly do vody a velící John s uspokojením pozoroval, jak zmrzlé dívky vyluzují úsměvy. Beatles byli u všeho včetně stříhání. "Je to prima pocit zase pracovat," zářil Paul, který se po Epsteinově smrti rychle vžil do úlohy samozvaného vedoucího. "Dělat film není tak těžké, jak si mnozí lidé myslí. Je to víceméně věc zdravého rozumu."
Kouzelná zájezd je tak trochu filmovým bratrem gramofonového Seržanta: plný fantazie, snů a nejprotichůdnějších lidiček, představovaných nejen Beatly a profesionálními herci, ale i Paulovým mladším bratrem Michaelem, cestovním manažerem Evansem a skupinou Bonzo Dog Band. John se tu mihne jako cestovní agent i jako ulízaný číšník, Paul v jedné scéně hraje toporného plukovníka, který chce celý zájezd ostříhat i jinak srovnat, a Ringo drží ve dvojici s obrovitou tetičkou Jessií alespoň náznak děje.
Při nejpůsobivější z šesti písní, Bláznu na kopci (Fool on the hill), je přes celý obraz jen Paulova silueta v zapadajícím slunci. Veškerá pozornost je zaměřena na text: kdo je ve skutečnosti blázen a kdo normální? V Blue jay way, pojmenované podle ulice v hollywoodských vršcích a vyvažující indické vlivy beatlovskou zpěvností, sedí George ve vířícím mraku, který se neustále proměňuje ve spoustu tvarů a barevných odstínů. Tato i všechny snové části Kouzelného zájezdu jsou inspirovány sanfranciskými světelnými představeními. Nejvíce "rozepjal svou mysl" John, zpívající Já jsem mrož (I am the walrus) ve svém nejsurrealističtějším textu.
Deníky film strhaly. Daily Express: Naprostý nesmysl. Daily Mail: Domýšlivost Beatlů je kolosální. Daily Mirror: Bylo to chaotické. - Jen New Musical Express odporoval: "Porušili samozřejmě mnohé zásady režijní práce, ale to, jak se zdá, filmu jen dodalo jeho příjemnou, vzdušnou a lehkou atmosféru."

Singlové dozvuky Seržanta
Z časového odstupu mi o tehdejší hudbě víc než dvě EP desky (v historii Beatles č. 13 a 14) s fotografickou a kreslenou brožurou, vydané v Anglii, říká stejnojmenné americké album (se zvětšenou brožurou), doplněné o singly z roku 1967. S výjimkou instrumentály Flying, která jakoby ani nebyla od Beatles, je to nejkvalitnější výběr, jaký za dob existence Beatles vznikl. Nese dál duch Seržanta - a to platí i o dalších dvou singlech s Paulovými písněmi na prvních stranách.
Lady Madonna, s mocnými riffy dechové sekce, vedené proslulým britským jazzmanem a majitelem klubu Ronniem Scottem, představuje nadhled, jaký většinou kultivuje Paulovu žánrovou nasáklivost: tentokrát v presleyovském zpěvu a v boogie klavíru a la Fats Domino. (Ten pak ostatně Madonnu nazpíval taky. Krásně!)
Hledači skrytých významů se nedohodli, jestli Hey Jude adresovali Beatles jako povzbuzení Bobu Dylanovi nebo bulvární novinářce Fag-ash Lil, ale není sporu, že lepší první singl na své vlastní značce Apple si Beatles nemohli přát. Byla to melodie probouzející v posluchači touhu být lepší a zažívat samé krásné věci. Odborníci, kteří chtěli z jejich sedmi minut krátit nejmíň polovinu, byli - jako u Beatles obvykle - vedle: za čas se beatlovské nekonečné konce staly kopírovanou novinkou. Zato Johnova Revoluce dělá potíže dodnes: surový zvuk kytar, docílený producentem Martinem na Johnovu žádost, nedávno vyvolal v samotných amerických vydavatelích z Capitolu (!?) obavy, jestli to není chyba nahrávky...


Ponorka potopená omylem
Kreslenému filmu západoněmeckého výtvarníka Heinze Edelmanna, tehdy už světově proslulého autora filmových plakátů, se ve vší tichosti povedlo to, co písni Hey Jude: naráz vyjádřil náladu doby, rozpínavost a barevnost konce šedesátých let.
Kupodivu Žlutá ponorka nechytla ani Beatles (George: To nejsme my. - Ringo: Jenom ilustruje některé naše písničky.), ani divácký průměr. Těžko asi po Beatles chtít, aby jásali nad filmem, s nímž neměli - kromě několika vteřin v obrazu i zvuku na konci - nic společného, do něhož složili jen čtyři nové písně, z nichž Hey bulldog byl vlastně odpad z dřívějšího natáčení, a který přesto postihl podstatu beatlovského humoru a lidskosti líp než Kouzelný zájezd. Album s polovinou Martinových instrumentálek není bez obrazu soběstačné a vyšlo až pět měsíců po letní premiéře. Píseň All together now nás ještě dlouho bude provázet coby znělka televizních kursů angličtiny. Vždycky mi připomene porážku Jabkáčů a jiných příšerek od malovaného Johna, Paula, George a Ringa, jejichž zbraněmi byly láska a hudba.

Jednověté epizody i romány
Ringo coby chlípný mexický zahradník ve filmu Candy po boku Marlona Branda a Richarda Burtona (prosinec 1967). Beatlovská společnost Apple otvírá svůj krám na Baker Street, č. 94 (7.12.). Paul se zasnubuje s Jane Asherovou poté, co u nich žil dva roky (25.12.). Světová premiéra Kouzelného tajemného zájezdu (26.12.). George v Indii studuje deset dní tamní hudbu a skládá pro svoje album Wonderwall (leden 1968). Beatles meditují v Indii. Ringovi se za čtrnáct dní stýská po synovi, Paul jej za pár dní následuje, George a John vydrží do konce (únor-duben). Grapefruit, angažovaní Johnem pro Apple, hrají poprvé veřejně, rovnou v Síni prince Alberta (27.3.). Další beatlovská organizace, Apple Corps Ltd., se usídluje na Savile Row 3, obklopována talenty, grafomany i podvodníky (duben). John a Paul bez úspěchu jednají v New Yorku ohledně filmového oddělení Apple (11.5.). Ringo a George v Cannes na zvláštním promítání Wonderwall (15.5.). Apple otevírají na King's Road už i krejčovství (23.5.). Paul žasne: z televize Jane Asherová mj. říká, že s ním zrušila své zasnoubení (20.7.). Mary Hopkinová, Paulův objev pro Apple, s písní Those were the days vede šest týdnů žebříček (28.9.). Objevem policejní razie v Johnově bytě v Londýně je marihuana, trestem 150 liber (18.10.). Georgova filmová Wonderwall Music, rozpačitý albový start Apple (1.11.). První rozvodové stání Johna a Cynthie (8.11.).
Avšak posluchači čekají od Beatles jediné: další původní album po Seržantovi. Už osmnáct měsíců.
Ostrý předěl mezi Seržantem a novým albem vedli Beatles chytře už od obalu. Je bílý jak mléko. I titul THE BEATLES je na něm pouze plasticky vytlačen. Uvnitř - po vystřihovánkách v Seržantovi - jsou barevné fotoportréty Beatlů a složený plakát se všemi 29 texty tohoto dvojalba.
"Na rozdíl třeba od Rogerse, Harta a Hammersteina," tvrdí o autorském typu Beatles skladatel a producent Phil Spector, "jsou to obrovští zpěváci. Mohou si se svými hlasy dělat všechno." Nic nepotvrzuje jeho slova lépe než bílé dvojalbum.

Procházka historií pop music
Chcete surf jako od Beach Boys? Prosím: Back in the USSR, opěvované dívky jsou z Ukrajiny. Chcete reggae? Ob-la-di ob-la-da. (Okamžitě vyšlo v Anglii na singlech pěti interpretů. Ani deska s Petrem Spáleným nebyla špatná.) Je libo křížovku z textů Beatles? Glass onion. Písničku pro děti? Bungalow Bill. Trochu Dylana? Happiness is a warm gun. Či spíš Toma Paxtona? Blackbird. Satiru o prasátkách v bílých košilkách? Piggies. (Může to být o nás, usoudili novináři po slovech "vždycky si hrají ve špíně".) Country? Rocky Racoon. Country blues? Don't pass me by. Křičené blues? Why don't we do it on the road. Rockový elektrický odvaz a la Electric Flag? Yer blues. A la Who? Helter skelter. Filmovou melodii se smyčci? Goodnight. Menší bláznivinu? Revolution no 1. Torální bláznivinu? Revolution no 9.
Někteří kritikové si dvojalbum vykládají jako parodii. Sotva je jí však tolik, kolik předpokládá třeba recenzent Melody Makeru, když píseň Goodnight charakterizuje jako "úmyslně vyčpělou, parodující všechen ten hudební brak". Takový břitký, víc rozumářský než muzikantský přístup vůbec neodpovídá hravosti Beatles. O nich spíš platí, co jednou v televizi řekl Ilja Hurník: "Jsou případy, kdy skladatel si dojde k sousedovi, aby si s ním pohovořil jeho vlastním jazykem. A já myslím, že na tom není nic špatného."
Bílé dvojalbum poslouchám jako pohádku, kterou napsal klasik ve chvíli oddechu od románů a dramat. Beatles se jím osvobodili od otázek typu: Kam teď, po Seržantovi? Každý už věděl, že se svým talentem mohou, kam je napadne.

I v polovičním obsazení
Právě bílé dvojalbum zároveň ukázalo, jak se talenty jednotlivých členů už neprolínají jako dřív, ale řadí vedle sebe a osamostatňují. Málokdo z posluchačů taky vzhlížel k Beatles jako za časů beatlemánie. Beatles byli ženatí, ostatně stejně nikde nevystupovali. Platila tedy jen kvalita desek.
Od konce roku 1968 se spolu mimo studio téměř neviděli. Každý měl spoustu vlastních zájmů a často v konečné nahrávce někdo chyběl. Na dvacátem singlu - posledním, jímž vedli žebříček, Baladě o Johnovi a Yoko - hráli jen dva, John a Paul. John se v textu vypořádal se svou pověstí, činy i kritiky tak přesvědčivě, že lidé přijali i nebeatlovský typ písně, cosi mezi countryovou Frankie and Johnny a starým rockem. A předtím si na Get back se starou liverpoolskou chutí zahrál čistě rockové kytarové sólo, když Paul zpíval "i s játrama", a jako vždy bez jediného intonačního prohřešku.

Když snílkové obchodují
Beatlovské jablko (apple), rozpůlené v etiketě gramodesky, vypadá k nakousnutí, ale ve skutečnosti už s ním první rok hýbali červi.
Své společnosti, s níž Beatles po Epsteinově smrti spojili celou svoji sociální a uměleckou budoucnost, se zavázali odvádět 80 % honorářů. Paul si ji naivně představoval jako "západní formu komunismu" a "mohutný obchodní a tvůrčí celek po vzoru Britské petrolejářské" zároveň.
Beze všech plánů a s chvályhodným předsevzetím pomáhat všem talentům otevřela Apple své kanceláře a oddělení a zaměstnala mnoho brachů; jejich jedinou kvalifikací často byl liverpoolský původ nebo slovní fantazie. Prototypem byl sedmadvacetiletý řecký přistěhovalec, "Kouzelník Alex" Mardas, samouk, specialista v elektronice. Údajně vynalezl nebo se chystal instalovat telefon se zrakovou i sluchovou pamětí, elektrické pole kolem Paulova domu, desku coby jablíčko z umělé hmoty, znemožňující přehrávání načerno atd. Mardasovo oddělení elektroniky nikdy nevydělalo ani penci.
Ztroskotaly plány na básnická alba Allena Ginsberga, Lawrence Ferlinghettiho a Richarda Brautigana. Po neúspěchu Kouzelného zájezdu v široké distribuci se rozpadly i naděje filmového oddělení.
"Od té doby, co zemřel Brian Epstein," mínil Ringo, "v tom nějak lítáme. Musíme se starat sami o sebe a dělat všechno, co dělal Epstein, i když se nám někdy zdálo, že nedělal nic."
Začali někoho schopného shánět. Šli až za ředitelem britských železnic, ale každý je odmítl; tak už se rozkřikly zvěsti o neudržitelném stavu Apple.
A tehdy se sám nabídl Allen Klein, Američan s pověstí ostrého hocha. Paulův návrh na jeho tchána neprošel.

Kalendář z počátků konce
John a Yoko vydávají u Apple album Unfinished music no 1 - Two virgins (Nedokončená hudba č. 1 - Dva neposkvrnění). Na zadní straně obalu jsou vyfotografováni nazí zezadu, kvůli přední straně je obal téměř všude zakázán. (29.11.1968). Na střeše svého studia v Saville Row Beatles nahrávají a filmují Get back (Vrať se), vlastně materiál k poslednímu albu Let it be (30.1.1969). Proti Paulově vůli najímají manažera Kleina (3.2.). Policejní labradorský pes vyčmuchal u Harrisonových drogy. - Paul se žení s rozvedenou americkou fotografkou Lindou Eastmanovou (12.3.). Čtrnácté Zlaté album Beatles za Žlutou ponorku (14.3.). John se na Gibraltaru žení s Yoko Ono... (20.3.) ...a v amsterdamském hotelu zahajují mezi bílými prostěradly svou "mírovou kampaň" (21.3.). Poté, co hrál a dokonce byl uveden na etiketě singlu Get back, podpisuje Američan Billy Preston smlouvu s Apple (3.4.). Singl Johna a Yoko s nápaditým titulem Give peace a chance - Dejte příležitost míru (7.4.). Druhá Nedokončená hudba Johna a Yoko - Život se lvy (Life with the lions), opět spíš poctivý deník než dobré album. - Ani druhé album z toho dne, Georgovo Electronic sounds, nepřesvědčuje o zamýšlených avantgardních ambicích nové značky Zapple (2.5.). Montreal, opět John a Yoko, bílé hotelové postele, další "mírová kampaň" (26.5.). Beatles naposled společně ve studiu, vzniká album Abbey Road (červenec-srpen). Nar. Mary McCartneyová (28.8.). Mírový festival v Torontu, John po třech letech poprvé na pódiu. V jeho Plastic Ono Bandu také Eric Clapton, Klaus Voorman a budoucí bubeník u Yes Alan White (13.9.). Článek v novinách illinoiské univerzity zahajuje dlouhotrvající pověsti o Paulově smrti (23.9.).
Nový manažer Allen Klein propustil třetinu zaměstnanců Apple, bohužel ty nejschopnější. Činnost společnosti omezil na minimum a horlivě chystal návrat skupiny na pódium. Celosvětové turné by přineslo okamžitý zisk: honorářové nabídky - Beatles na ně už léta nereagovali - vystoupily na dva milióny liber za sérii třinácti koncertů. Zavázal se také koncernu EMI, pod nějž Apple patřila, k výrobě dvou alb plus jednoho dalšího ze starších nahrávek ročně. Pro skupinu vyjednal téměř dvojnásobné zvýšení honoráře za prodané desky.
Kdyby Beatles na všechno přistoupili, nepochybně by finančně získali. A Apple i Klein taky.
Jenomže to celou jejich představu o Apple stavělo na hlavu.
Nepotřebovali víc a víc peněz, ale čas, klid a volnost ke studiové práci. Brian Epstein to pochopil a nikdy nepřipustil, aby je EMI nutila k překotné výrobě desek, natož pak k nechavlně známému vytloukání gramodeskového trhu všelijakými letitými "největšími hity" a podobně.
Jenže Epstein už byl dva roky mrtev a skupina musela vydat nové, své desáté album.

Z nouze Martin dobrý
Třebaže vyšlo jako předposlední, Abbey Road je ve skutečnosti posledním albem, které Beatles spolu natočili.
Jejich předchozí pokus o živé album (nakonec vyšlo pod názvem Let it be) je všechny tak rozladil, že nedokončené nahrávky odložili a znovu se obrátili na producenta Martina, aby s nimi udělal album jako "zastara".
George Martin měl od roku 1965, kdy odešel ze zaměstnání u EMI, své nahrávací studio AIR. Znamenalo pro něj víc než Beatles, z jejichž desek neměl, jak říká, nikdy víc, než byl jeho normální producentský plat. Nabídku však přijal a ve spolupráci především s Paulem dovedl nápady Beatles až ke tvaru, srovnatelnému se Seržantem a s Revolverem.
Abbey Road - nazvané podle ulice a studia, kde Beatles album nahrávali a odkud je i jejich titulní fotografie na zebrovitém přechodu - je zvukově méně náročné, ale ještě dokonaleji nahrané než Seržant; zvukařem byl opět Geoff Emerick. Přestože písničky opět nemají společné téma, vyznívají jako jednolitý, "seržantovský" hudební proud, zvuková báseň o dvou dílech-stranách, většinou bez mezidrážek, vnitřně ještě svázanější než Seržant. "Snažil jsem se udělat z pop music jakousi symfonii," vzpomíná Martin. "Snažil jsem se dostat z Paula něco, co bychom použili jako kontrapunkt, nebo něco, co by navazovalo na dřívější části." Takové náznaky jsou: třeba melodika Golden slumbers navazuje na You never give me your money.
Možná však, že úplně jiný Paulův hudební svět ochránil album před přílišnou symfoničností a rozjařil je neočekávanými blbůstkami typu závěrečné Majesty, trvající pouze dvacet vteřin.

John v mrožích stopách
John, nejsyrovější beatlovský rocker a nevelký stoupenec studiových hejblátek, se ani z takto pojatého alba nevytratil. (Pamatujme také, že tehdy málokoho vůbec napadlo pochybovat o nerozbornosti autorské dvojice Lennon-McCartney.) Hned v úvodní písni Come together navázal na vyzývavost svého Mrože. Způsobem zpěvu nezůstal nic dlužen názvu, který je mileneckou výzvou, aby oběma bylo nejhorčeji naráz. (Překlad v brožuře supraphonského, jinak vcelku brilantního vydání, nenalezl obdobu anglické mnohovýznamnosti.) Johnovo je i zdánlivě mccartneyovské Because s trojhlasem, jehož kouzlo občas připomene pražský C & K Vocal svou verzí a capella. V dvoudílném r'n'bluesovém I want you (She's so heavy) si hraje i sólovou kytaru. A je také autorem tří po sobě jdoucích písní Sun king, Mean Mr. Mustard a Polythene Pam, v nichž přidává do galerie svých textových podivínů i Olezlého pana Onuci a Igelitovou Pam.
Ringo s trochou Georgovy pomoci složil svou druhou píseň, Octopus's garden, s náladou i efekty podobnými Žluté ponorce.
Dvě Georgovy melodie patří k nejkrásnějším. Something složil při dotáčení bílého dvojalba, ale neměl ještě text; posléze si vypomohl, snad nevědomky, písní Something in the way she moves, kterou předtím pro Apple nahrál americký písničkář James Taylor. George svou rozjímavou melodii vyzdobil kytarovými ornamenty a působivými akordickými změnami. Objevila se pak v mnoha verzích. George měl při nahrávání na mysli Raye Charlese...
Manažer Klein ji správně, ale přece jen až měsíc po vydání alba vybral i na singl. Její neúspěch v hitparádě (5. místo) tedy rozhodně nebyl způsoben tím, že jedinkrát v historii dvaadvaceti singlů Beatles nebyli autory John a Paul.

Ani Ankovka nevyčnívala
Jednoho slunného dne se prý George na zahradě u Erika Claptona cítil krásně jako za školou a píseň Here comes the sun (Slunce je tu) mu přišla sama od sebe. Jemný claptonovský styl prochází i jinými nahrávkami, právě tak jako trojhlasy a lákavá setkání akustické kytary se sólovým zpěvem. Krásný příklad, co lze udělat z jednoho riffu!
Jak musel být v té době George plný melodií, když už byly - jak dnes víme - hotovy písně jako I'd have you any time a My sweet lord, které po roce vydal v sólovém trojalbu All things must pass.
Paul se na Abbey Road drží - jako celou svou kariéru - oblíbených žánrů, aniž by mu to ubíralo na působivosti nebo to vybočovalo z charakteru alba. V popěvku o Maxwellově stříbrném kladívku vkládá černý humor do téměř kabaretní formy a dětského hlasu, a stejně dobře do toho zapadá i Moogův syntezátor, tehdy novátorský klávesový kybernet, který si pořídil George jako jeden z prvních ve Velké Británii. Zase tedy lása ke třicátým létům jako naposled v Honey pie - ale zas trochu jinak.
Oh! Darling je vyznání rockového pamětníka. Ale zatímco skupiny Moonglows, Paragons a Shells už pamatovali jen sběratelé, jejich pomalé rocky s houkavými sbory tu v Paulově přetlumočení žijí právě tak, jako slavnější styly Chucka Berryho nebo Fatse Domina; zároveň připomínají Paula Anku i to, že také on se učil u rockerů z první poloviny 50. let. Z dnešního pohledu má Abbey Road jako album jedinou vadu: že na jeho objevy (především v použití syntezátoru) už Beatles nikdy nenavázali.

Lennonovské variace 1969
Lennonovi zavření a obviněni z přechovávání marihuany (září 1969). PŘEHRÁVEJTE NAHLAS poučuje etiketa Johnova singlu Cold turkey (Studený krocan), správně tvrdého rocku s Plastic Ono Bandem
(24.10.). The wedding album je už třetím zvukovým památníčkem Johna a Yoko, tentokrát svatebním, čili opožděným o osm měsíců. Vložená brožura s novinovými výstřižky o Johnovi, většinou rozhořčenými, dokumentuje meze britské snášenlivosti i Johnovu bezmeznou víru ve smysluplnost vyčerpávající výpovědi o sobě samém (14.11.). Na protest proti britské vojenské účasti v Africe a proti neúspěchu Studeného krocana v hitparádě (13. místo) John "s úctou" královně vrací v kusu papíru Řád britského impéria. Rozčílí královniny věrné ještě víc, než když jej dostal (25.11.). George na koncertech s americkou soul-rockovou dvojicí Delaney & Bonnie (prosinec). The Plastic Ono Band - Live peace in Toronto 1969, albový záznam z koncertu pro 25 000 posluchačů na Varsity Stadium. Na šesti rock'n'rollech z první strany se současný John mírových prostěradel, pytlů a prorockých hřív náhle rozžívá jak zamlada, s nabuzenými rockery z Plastic Ono Bandu (12.12.). Na jam session v Lyceu John, Yoko a George společně s Delaneym a Bonnií zpívají Happy Christmas (War is over), kolébavou melodii, málo odlišnou od lidové písně Stewball; na desce ji John vydá až za rok v USA a za dva v Anglii (15.12.). Manažera Kleina inspiroval k textu jeho vánočních pohlednic dokonce biblický žalm: "Nojó, byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, protože největší parchant v tom údolí jsem já."
V roce 1970 ještě ukáže, jak to myslel.
Vizitkou Kleinova pojetí desky je Let it be, jedenácté album Beatles.
Zamýšleli je a natáčeli živě. Přesněji: ve studiu na střeše, s náhodným publikem, původně téměř bez playbacků. "Nechci žádné produkční fígle, chci z toho mít poctivé album. Žádné dodělávané hlasy, musí to být živé," přikazoval John. Ale protože i jemu záleželo na kvalitě nahrávky, točila se každá písnička sice najednou, jenže taky třeba stokrát. Původní producent George Martin byl brzy vystřídán svým asistentem Glynem Johnsem. Ani on s tím nic nesvedl a otrávení i unavení Beatles radši znovu zavolali Martina a za dva měsíce s ním natočili studiové Abbey Road, zatímco 35 hodin pásků hudby pro Let it be dál leželo v regálech.

Na pospas super-producentovi
Až přišel Klein, povolal z Ameriky snad nejslavnějšího rockového super-producenta Phila Spectora a ten po nadlidské práci většinu nahrávek obohatil - a odlidštil. Žádný Beatle se ve studiu ani neukázal, jako by se jich to netýkalo. Klein pak dal na obal, nezatížen výtvarným smyslem, čtyři čtvercové obličeje barevných Beatles, dovnitř zasunul 179 stránek brožury plné fotografií, a to vše za cenu, jakou historie gramofonových desek do té doby nezažila, tři libry. "Kdyby před rokem někdo přišel za Beatles s nápadem vydat nové a drahé album se třemi starými a dvěmi útržkovitými písněmi," konstatoval New Musical Express, "opovržlivě by se usmáli."
A tak patnáct měsíců po natáčení vyšlo poslední album Beatles, ve skutečnosti předposlední, ani zdaleka ne živé, a také ne studiové ve smyslu beatlovského hračičkářství a novátorství.
"Na žádné desce s Beatles bych nepoužil ženský sbor," komentoval Paul spectrovské aranžmá své písně Long and winding road, která vyšla v USA jako singl a vedla žebříček. Spector dodnes tvrdí, že Beatles jeho konečné úpravy schválili, oni to popírají.

Písničky to přežily
Kdo na koho si však může s čistým svědomím stěžovat? Klein měl dát do pořádku beatlovské hospodaření, tedy vydělávat. Proto si objednal od Spectora takové album, které se bude prodávat. Oba uspěli. Beatles v té době nedělali nic, jen se nakonec divili, případně občas hádali. Filmový dokument z natáčení, celovečerní Let it be, zaznamenává spor Paula s Georgem. Začalo to už při natáčení Seržanta, kdy George jednou odešel ze studia, ale zase se vrátil. V jedné části Let it be říká Paul svému mladšímu příteli: "Já tě zřejmě pořád nějak otravuju." A George vybuchuje: "Tak dobře, buď budu hrát všechno jak chceš, anebo když nechceš, nebudu hrát vůbec."
Přes to všechno se dá Let it be dodnes poslouchat. Nejen Paulova titulní píseň, s gospelovou náladou i klavírem, důstojný poslední, 22. singl Beatles, ale i I've got a feeling, kde se John s Paulem po verzích střídají, One after 909, vzniklá ještě v liverpoolských středoškolských letech, a rozhodně Johnova indicky zabarvená Across the universe, pro niž kdysi nezbylo místo na Seržantovi. "Slova se jako nekonečný déšť řinou do kelímku, chvilku se sunou, uplývají, mizí do prostoru," zpívá se v opožděně vydané perličce z psychedelického období.
Při dostatku fantazie a dobré vůle si člověk i z kousíčku liverpoolské lidovky Maggie Mae představí, jak asi mělo "živé" album vypadat. V době, kdy vyšlo, už bylo na všechno pozdě, alespoň pod firmou Beatles...

Začíná rok 1970
Londýnská výstava Johnových litografií je po dvou dnech přerušena, osm obrázků podezříváno z obscénnosti, posléze vráceno a výstava putuje světem (14.1.1970). V jednom dni John složil i nahrál singlovou píseň Instant karma a s producentem Spectorem poprvé zkusil novou techniku pro natáčení hlasu, založenou na mocné ozvěně; výsledkem je kosmicky třpytivý zvuk. Hutný zvuk piana dosáhl Spector svým oblíbeným způsobem, s několika nástroji najednou: na jeden koncertní klavír hrál John, na druhý čtyřručně George Harrison a bubeník Alan White, na elektrický hrál baskytarista Klaus Voorman (6.2.). John odmítá účast na dalším mírovém festivalu v Torontu, protože pořadatelé zrušili bezplatný vstup (21.3.). Ringo nadšeně, statečně, místy falešně zpívá, obklopen nejdražšími hudebníky světa a úpravami od Quincyho Jonese, Maurice Gibba aj., na sólovém albu Sentimental journey swingové evergreeny. "Dělal jsem to pro svou mámu," omlouvá se ustrnuvším Beatles (3.4.). V Kouzelném Christianovi hraje Ringo velkou roli adoptivního syna nejbohatšího muže na světě (Peter Sellers), dalšími partnery mu jsou Raquel Welchová a David Hemmings (duben). Na premiéře filmu Let it be není ani jediný Beatle (květen).

Paul není mrtev, Beatles ano
Lidé se čím dál tím víc ptali: Opustí John Beatles? Nakonec se odhodlal Paul. New Musical Express uveřejnil 18. dubna 1970 otázky, které si Paul položil sám sobě v příloze svého prvního sólového alba McCartney. Většinou se týkaly alba, ale také v nich jasně stálo:
"Plánujete nějaké nové album nebo singl s Beatles?" - "Ne."
"Myslíte, že někdy v budoucnu zase obnoví spolupráci skladatelská dvojice Lennon-McCartney?" - "Ne."
Třebaže nikdo z Beatles nebyl situací ve skupině a v Apple nadšen, Paulovo rozhodnutí je zastihlo nepřipravené. George ani Ringo neřekli nic, Johnův sarkasmus nikdy nezněl smutněji: "Ano, Paul mi volal kvůli tomu, že odchází od Beatles. Dobře, že dal o sobě vědět; teď vím, že není mrtev."
Nevypočítávejme data a obsah soudních stání Paul McCartney versus Beatles, stejně se nic nezměnilo. V Paulově výroku "Neopustil jsem Beatles, Beatles opustili sebe" je větší pravda, než v nesporném faktu, že Paul vydal své sólové album vlastně až jako poslední ze čtyř.
Poslední kapitolu Beatles příště načneme, avšak nedokončíme. Protože má mj. dvě otázky: 1. Co z jejich desek znovu vydat? 2. Dají se Beatles ještě někdy dohromady?
Stalo se někdy dřív, aby se milióny nejrůznějších lidí z celého světa zabývaly myšlenkou, jak dát znovu dohromady pár kamarádů, kteří se rozešli?
Vlna pověstí o nové spolupráci Beatles dosáhla prvního vrcholu zjara 1974. Počítací stroj vyhodnotil jako nejméně pravděpodobnou možnost, že skupina obnoví stálou spolupráci (20:1), jako nejpravděpodobnější pak tu, že Beatles budou pravidelně vzájemně hostovat na svých sólových albech (4:6). O veliké víře, že Beatles ještě někdy natočí "alespoň" jedno album společně, svědčil kurs 2:1.

Milión za šest vteřin
Druhý, těžko překonatelný vrchol se dostavil o dva roky později. Neslýchaná honorářová lákadla, hrnoucí se na Beatles ze všech stran, překonal americký pořadatel Bill Sargent. Za jediný plánovaný koncert v San Franciscu, kde by všichni čtyři společně vystupovali nejméně dvacet minut, jim nabídl 50 miliónů dolarů a podíl ze zisku z lístků, televizního přenosu, živé desky aj., tedy odhadem celkovou částku 200 miliónů dolarů.
Ringo "nebyl nadšen", John nebyl k nalezení, Paul se nevyjádřil a George řekl: "S Johnem bych se dal do kapely kdykoli, ale s Paulem ne. V tom není nic osobního, ale názor na hudbu."
Málokdo věří, jak ukazují nové a nové ankety - v znovuzrození Beatles. A dojde-li k tomu někdy, pak nejspíš někde před pár kamarády, na chvilku, zadarmo.

Hlas odborníků
Z ankety odborníků, kterou v roce 1974 uspořádal londýnský New Musical Express, vzešlo pořadí nejlepších alb v historii světové pop music:
1.-2. Beatles: Sgt. Pepper, Bob Dylan: Blonde on blonde
3. Beach Boys: Pet sounds
4.-5. Beatles: Revolver, Bob Dylan: Highway 61 revisited
6. Jimi Hendrix: Electric ladyland
7. Jimi Hendrix: Are you experienced
8. Beatles: Abbey Road
Beatles měli v této historické stovce ještě tato alba:
15. Rubber soul, 33. A hard day's night, 39. White double, 66. With the Beatles

Řeč statistik
Jak uvádí nové vydání Knihy Zlatých desek, od června 1962 do prosince 1970 vydělali Beatles na deskách, zájezdech, filmech a jiných podnicích 17 006 659 liber. (Nevíme, kolik dostali po zdanění.)
Hrubé údaje o prodeji desek, získané přepočtem alba na šest singlů a EP na dva singly, říkají: Beatles 575 miliónů kusů, Bing Crosby 400, Elvis Presley 350, Mantovani 270, Herb Alpert 240, Elton John 235, Rolling Stones 145 atd.
Nejprodávanější beatlovská alba: Abbey Road 9 miliónů, Sgt. Pepper 7, White double 6,5, americké Meet the Beatles 5,5. Ze singlů I want to hold your hand 12, Hey Jude 7,5, Can't buy me love 6, She loves you 5.
Nejnahrávanější skladbou všech dob je Yesterday s 1186 verzemi do konce roku 1972, před Carmichaelovým Stardustem (1100) a Handyho Saint Louis blues (1000).

Jedenáctkrát Grammy
Grammy neboli gramofónek, výroční cenu americké Národní akademie nahrávacího umění a věd (NARAS), udělovanou v mnoha kategoriích, získávali Beatles takto:
1964: Nejlepší noví umělci, Nejlepší výkon pěvecké skupiny (A hard day's night)
1966: Nejlepší mužská pěvecká interpretace v současné populární hudbě (Paul McCartney v Eleanor Rigby)
1967: Album roku, nejlepší obal, nejlepší současná rocková nahrávka a nejlépe sejmutá nahrávka (Sgt. Pepper)
1969: Nejlépe sejmutá nahrávka (Abbey Road)
1970: Nejlepší původní filmová nebo televizní hudba (Let it be)

Volba fanoušků
Časopis amerických fanoušků Survey vyhlásil v roce 1976 anketu o nejpopulárnější písně Beatles: 1. Sgt. Pepper/A day in the life, 2. Hey Jude, 3. Yesterday, 4. Let it be, 5. Help!, 6. All my loving, 7. The long and winding road, 8. She loves you, 9. If I fell, 10. And I love her, 11. Eleanor Rigby, 12. Back in the U.S.S.R., 13. Lady Madonna, 14. A hard day's night, 15. I am the walrus.
V roce 1971 disc jockey H. Smith zjišťoval u lidí nejméně oblíbené písně Beatles: 1. Revolution 9, 2. Mr. Moonlight, 3. You know my name, 4. Helter skelter, 5. Do you want to know a secret.

Než si koupíte desku
Desky Beatles jsou většinou stejně drahé jako když vyšly poprvé, ne-li dražší. I přesto, že vyšly nedávno v mohutných reedicích. V roce 1976 se všech 23 znovu vydaných cinglů (včetně Yesterday, které předtím nikdy v Anglii samostatně nevyšlo) dostalo mezi nejprodávanějších 87, o vánocích 1978 se podobně úspěšně prodala kolekce všech původních alb. Ale ani vlastníci obou kolekcí nemají ještě všechny nahrávky Beatles, chybí jim pár skladeb vydaných jen na EP deskách.
Při kupování desek je důležité, kde byly vydány. Nejlépe znějící Magical mystery tour je z NSR, nejhorší Help! americké apod. Rozdíly jsou i v obalech, sestavě písní a názvech alb. Jen v USA vyšlo 28 beatlovských alb, kromě výběrů, a 49 singlů. Většinou jsou horší než britské, alba už jen svou minutáží: jednotlivé strany jsou i třináctiminutové, tedy proti zvyklostem o polovinu kratší!
Vzácné, byť četné jsou desky pirátské, a prakticky nesehnatelné desky fanouškovského klubu, které pro jeho členy Beatles připravovali vždycky o vánocích.
V neposlední řadě se pod jménem Beatles občas skrývá leccos, s čím John, Paul, George a Ringo nemají nic společného: desky, revue, muzikály i filmy.

Vybraná bibliografie
Z více než stovky publikací o Beatles, vydaných od roku 1964, většinou v Americe, vybírám - vedle dvou, které vyšly u nás - ty, které mne zaujaly samy o sobě, nebo byly zajímavě recenzovány.

THE TRUE STORY OF THE BEATLES (1964, B. Shepherd) - Z prvních, příhodami nabitých knížek jediná lepší.

LOVE ME DO: THE BEATLES' PROGRESS (1964, M. Braun) - Především skvělé reportáže z amerických zájezdů. Lennon knihu považuje za pravdivější než jedinou biografii, kterou Beatles autorizovali.

A HARD DAY'S NIGHT (1964, J. Burke) - Novela podle filmového scénáře.

A CELLARFUL OF NOISE (1964, B. Epstein)

DEAR BEATLES (1964, uspoř. B. Adler)

LOVE LETTERS TO THE BEATLES (1964, usp. B. Adler) - Dva výbory perliček nechtěného humoru z fanouškovské korespondence.

DIE BEATLES: FABELWESEN UNSERER ZEIT (1965, Ch. Ehrhardt)

COMMUNISM, HYPNOTISM, AND THE BEATLES (1965, Rev. D. A. Noebel) - Aneb Beatles coby komunistické spiknutí proti Západu.

HELP! (1965, A. Hine) - Další znovelizovaný scénář.

THE PENGUIN JOHN LENNON (1966, J. Lennon) - Obě Johnovy dříve vydané knížky v jedné.

POPLACH KOLEM BEATLES (1965, M. a J. Černí; Panton)

THE LENNON PLAY: IN HIS OWN WRITE (1968, Lennon, A. Kennedy, V. Spinetti) - Hra podle Lennonových knih.

THE BEATLES: THE AUTHORIZED BIOGRAPHY (1968, H. Davies) - Nejdůkladnější zpráva o Beatles. Reedice z roku 1978 nabízí v přidané kapitole překvapivé pohledy na některé problémy.

THE BEATLES (1968, A. Scaduto) - Životopisec Dylana a Micka Jaggera podnětně uvažuje i zde.

THE BEATLES: A STUDY IN SEX, DRUGS, AND REVOLUTION (1968, D. A. Noebel) - Pan páter si nedá pokoj, dokonce to vidí v širších souvislostech.

BEALES V PÍSNÍCH A OBRAZECH, The Beatles Illustrated Lyrics (1969, usp. A. Aldridge; Panton) - Kromě jiných předností je to vlastně jediná dosud u nás vydaná barvitá kniha o tom, co v hudbě byla šedesátá léta.

THE BEATLES GET BACK (1970, J. Cott a D. Dalton) - Původně jako brožura k albu Let it be. Též 278 výborných fotografií.

LENNON REMEMBERS (1971, J. Wenner) - Rozhovory z časopisu Rolling Stone.

THE BEATLES ILLUSTRATED LYRICS 2 (1971, A. Aldridge)

APPLE TO THE CORE: THE UNMAKING OF THE BEATLES (1972, P. McCabe a R. D. Schonfeld). - Jak Beatles doobchodovali ...

THE LONGEST COCKTAIL PARTY (1972, R. DiLello) - Další, nerozporný pohled na nešťastné podnikatele.

OUT OF HIS HEAD: THE SOUND OF PHIL SPECTOR (1975, W. Mellers) - Úvahy britského hudebního vědce, glosované v Melodii č. 9/74.

THE PAUL McCARTNEY STORY (1974, G. Tremlett)

THE BEATLES: AN ILLUSTRATED RECORD (1975 a 1978, R. Carr a T. Tyler) - Úplný, kritický přehled desek Beatles s fotografiemi obalů.

THE MAN WHO GAVE THE BEATLES AWAY (1975, A. Williams a W. Marshall) - Předepsteinovský manažer vzpomíná, podle Lennona přesně, podle McCartneyho matně.

THE BEATLES: THE FABULOUS STORY OF JOHN, PAUL, GEORGE AND RINGO (1975, R. Burt a J. Pascall) - Výběr ze sešitového vydání The story of pop, s barevnými fotografiemi a čtivým komentářem.

THE JOHN LENNON STORY (1975, G. Tremlett)

THE BEATLES LYRICS ILLUSTRATED (1975) - Písňové texty, 100 černobílých fotografií a předmluva R. Brautigana.

ALL TOGETHER NOW (1976, H. Castleman a W. Podrazik) - Diskografie Beatles a firmy Apple.

JOHN LENNON: ONE DAY AT A TIME (1976, A. Fewcett)

A HARD DAY'S NIGHT (1977) - Původní scénář i jeho konečná podoba, rozhovor s režisérem a závěry z filmu.

MERSEY BEAT: THE BEGINNINGS OF THE BEATLES (1978) - Citáty z liverpoolského časopisu z 60. let, včetně nepublikovaných prací Lennonových.

BEATLES IN THEIR OWN WORDS (1978, usp. Miles) - Názory Beatles na všechno, i nemožné.

THE BEATLES FOREVER (1978, N. Schaffner) - Čtyřiadvacetiletý (!!) newyorský autor zatím nejlépe zpřehlednil nejdůležitější informace a přidal své drobné objevy.

(Jiří Černý - Melodie)