Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Příliš herecká pomoc!
Barevná Pomoc! (Help!) měla stejného režiséra jako Perný den, mnoho gagů (třeba dav uklidňující lva zpěvem Beethovenovy Ódy na radost), pestrých záběrů z rakouských Alp i Bahamských ostrovů, ve velké roli Ringa, pronásledovaného šíleným vědcem, dychtícím po Ringově prstenu, ostatní Beatles téměř pořád v akci, řadu hereckých hvězd; "...byla to velká legrace, ale náš film to nebyl. Byli jsme v něm jakoby hosty," řekl Paul. Dodejme, že nejlepšími, tam, kde jsou jen sami sebou: úděsnými lyžaři, oběťmi přetechnizovaného prostírání nebo karbaníky.
Měřeno překvapivostí, rok 1965 patřil Rolling Stones, podrážděnému protipólu beatlovského humoru. Jenže Beatles neustrnuli, konkurence nové vlny instrumentalistů je hnala dál.

I Ringo byl eso
Na singlu Ticket to ride se vytáhli všichni: John trpkým, vícevrstevným textem o dívce, která už má jízdenku k vyjížďce, ale pořád se jí nechce, George a Paul kytarovými sóly (Paul v závěrech prostředních osmitaktí) a především důrazný a přesný Ringo, jehož neobvyklé dělení čtyřdobého taktu nahrávku osvěžilo.
Jon Hiseman, který později bubnoval se skupinou Coloseum i v Praze, Ringa ocenil: "Tu hudbu jste mohli poslouchat, aniž byste si bubeníka všimli, prostě celistvý zvuk. To byl, podle mě, objev... Ringo vytvořil něco naprosto nového. Skoro nebubnování..." Jack DeJohnette řekl jazzmansky různě: "Vyřiďte Ringovi, že je eso."

Nevědí, co dělají
Americký saxofonista Bud Shank chtěl nahrát Yesterday, vůbec nejhranější beatlesovskou píseň, v osmitaktovém členění, ale nešlo to, skladba je sedmitaktová. "Školený hudebník by to prostě takhle nenapsal. Je to naprosto špatně, ale je to výborné... Hodně úspěchu Beatles je v tom, že nevědí, co dělají."
Yesterday zpíval a na akustickou kytaru hrál jediný z Beatles - Paul. Tehdy si mnoho lidí z oboru uvědomilo, že za autorskou dvojicí Lennon-McCartney se vlastně skrývají individuální písně Johna nebo Paula; vodítkem bývalo nejen, kdo zpívá, ale i drsnější zvuk a složitější texty Johnovy, a melodičtější, často i méně rockové pojetí Paulovo. Doprovod smyčcového kvarteta, který k Yesterday vymyslel producent George Martin, použil později Paul v dalších slavných písních, Eleanor Rigby a She's leaving home.
Yesterday, jako klasická píseň věčného mileneckého smutku nad odplynulým štěstím, ani celé album Help! nebývá odbornou kritikou doceňováno a zřejmě doplácí na ztotožnění s filmem. Pokud mnozí britští recenzenti dodnes litují, že se John a Paul nestali vyslovenými rockery, k čemuž měli předpoklady, právě oni vidí v Help! nešťastný mezník. Že některé písně mají countryový nádech - hlavně druhá strana, i kdyby nezačínala převzatou, na Ringa jak šitou countryovkou o filmové kariéře - jen svědčí o melodické síle autorů, tentokrát včetně Harrisona. Písničkově je Help! silnější a vyrovnanější album než první čtyři. A radost ve zpěvu Beatles je tak všudypřítomná, že i tíživějším textům, jako je titulní, dodává elán.

1965: Film, řád, turné
Svatba Ringa s liverpoolskou kadeřnicí Maureen (11.2.). Začíná filmování v Alpách (13.3.). Ve Wembley na koncertu společně s Rolling Stones jako vítězové čtenářské ankety (11.4.). Mezi mnoha vyznamenanými Řádem britského impéria; Ringo se bál, že je v obálce povolávací rozkaz. Poslanci protestují. John: "Spousta lidí, kteří si stěžují, ho dostali za to, že zabíjeli lidi. My jsme ho dostali za to, že bavíme lidi. Myslím, že si to zasloužíme víc." (12.6.). Začíná turné Francie-Itálie-Španělsko (20.6.). Johnova druhá kniha, A Spaniard in the works (24.6.). Královská premiéra Help! (29.7.). Začátek amerického turné (14.8.). Koncert v Portland Coliseum. O něm v Ginsbergově knize básní Planet News (22.8.). Nar. Zak Starkey, první Ringovo dítě (13.9.). Když se na záchodě buckinghamského paláce ilegálně uklidnili marihuánovou cigaretou, přebírají od královny Řád (16.10.). V Glasgowě začíná britské turné (3.12.).

Jak zněli živě?
"Až si lidé budou chtít připomenout náladu šedesátých let, zahrají si hudbu Beatles," prohlásil nejvýznamnější Američan z opačného hudebního žánru, Aaron Copland.
Vedle řady pirátských desek existuje od roku 1977 i jediné oficiální živé album Beatles: z koncertů na hollywoodském stadiónu, 23.8.1964 (šest snímků) a 30.8.1965 (sedm). Z čeho mohli George Martin a zvukař Geoff Emerick vyrobit na žádost firmy Capitol takové album? Jen z původních třístopých záznamů, nikdy nezamýšlených k vydání. Čistili, přemíchávali stopy a zvukově vyrovnávali doprovod a zpěv Beatles, kteří patrně nemohli slyšet - bez zadních odposlechových reproduktorů - nic než nepřetržitý řev ze 17 000 mladých zdravých plic.
Výsledek je neuvěřitelný. Beatles zpívají své nezvyklé intervaly většinou stejně čistě jako ve studiu; spíš rytmicky se místy hledají. A najednou po letech zjišťujeme, že prapůvodem onoho nadšení, jež někdy přerůstalo v hysterii, o níž jsme toho tolik čítávali, opravdu tenkrát snad byla - hudba...
Drobné i vážnější rozpory mezi Beatles a posluchači, které se poprvé vyskytly v roce 1966, kariéru skupiny neohrozily, napověděly však otázky dne: být lepší - nebo slavnější? Být sami sebou - nebo těmi, jež chce publikum?
Singl o jednodenní výletnici (Day tripper), rhythm'n'bluesový od ostré kytarové předehry, přes chytlavý riff, až k bluesově symbolickému popisu koketující dívky (bere mě jen půl cesty... má jen jediné vystoupení), podnítil sice Otise Reddinga ke skvělé soulové verzi, ale britští discjockeyové tentokrát hráli radši píseň z druhé strany, We can work it out (Můžeme to vyřešit), údajně o vztazích Johna a Paula. Byla melodičtější a optimističtější, stále v ní znělo nezvyklé harmonium a v tradičně beatlovsky nepravidelném středu vpadával vždy vprostřed osmitaktí valčík.

65 verzí Michelle
Když Beatles natáčeli Rubber soul, nikdo na ně - poprvé! - nespěchal. Poprvé vytvářeli album jako celek (ani z něj nic nevydali na singlech), překročili jím dosavadní hranice své hudby - a poprvé narazili. "Některé snímky, You won't see me a Nowhere man, jsou téměř monotónní..." psal Melody Maker. Record Mirror: "Kdyby je nenahráli Beatles, víc než polovina snímků by nestála za vydání." Není ani jisté, zda album pochopili ti kritikové, kteří je chválili.
Změřitelný byl pouze úspěch Michelle: do dvou let Paulovu složitou melodii natočilo 65 interpretů a britští Overlanders vedli se svou verzí hitparádu. Ale i John složil stejně znamenitou milostnou píseň, Girl, s naprosto nesentimentálním textem. ("Řekli jí snad v mládí, že sláva vede ke spokojenosti? Rozuměla, když jí říkali, že aby si muž zasloužil den odpočinku, musí pracovat do úmoru? Bude tomu věřit ještě tehdy, až on zemře?") Svou konkrétní romanci s folkovou melodií Norwegian wood dotáhl John až k černému humoru: po vtipné hostitelce není ráno ani vidu, a John, který ohleduplně spal ve vaně, jí tedy pokoj obkládaný norským dřevem vtipně zapálí. George to ztajemňuje indickým strunným nástrojem sitar.

Člověk Nikdo
Hlubokou něhu objevila pod Johnovým civilním zpěvem v jeho písni In my life až americká písničkářka Judy Collinsová a interpretovala ji prostě, vroucně. Nahrávce Beatles vtiskl producent Martin svým barokním klavírem příjemný nadhled.
Ze všech pěti Johnových písní na albu odráží autorův stav - i absurditu a nevysvětlitelnost okolního světa - pomalá, melodická Člověk Nikdo (Nowhere man): "Je to opravdu Člověk Nikdo, sedí ve své Zemi Nikde a dělá nijaké plány pro Nikoho. Nemá žádné stanovisko, neví kam spěje. Není on trochu jako já a ty?"
Stále více se tu nabízí srovnání nejen hudebních, ale především textařských osobností Johna a Paula, oficiálně vystupujících jako autorská dvojice. U Johna má vrch filozofie, sebezpytování, absurdita, zřejmější literární talent, vytříbenější vkus - a také pohodlnost, podrážděnost, čekání na inspiraci. Vyrovnanější, pracovitější a puntičkářský Paul má bezprostřednější hudební nápady, ale neumí zavrhnout ani ty obyčejnější. Spíš než myslitele prozrazují jeho texty dobrého pozorovatele, mají děj i atmosféru.
Aby srovnání platilo do puntíku, na to jsou si talenty obou Beatles příliš podobné. A kdo by třeba v nejrockovější nahrávce tohoto ne právě typicky rockového alba, v trpce moudré Drive my car (Dělej mi řidiče) logicky tipoval na autora Johna, neuspěje. Váhání mladé herečky mezi vábivou, leč nejistou slávou a jistým, leč obyčejným mladíkem popsal Paul a mistrovsky si pohrál s podtextem "řídit vůz", v černošském blues tradičně erotickým.
Paul taky vymyslel název alba: "Gumová duše" ironizovala britskou posedlost právě módním soulem.
Pod jednu píseň se spolupodepsal i Ringo, dvě rovnocenné ostatním složil George, jehož bzunivý, duane-eddyovský tón ve svižném Think for yourself bývá omylem přisuzován baskytaře. Ve dvou nahrávkách dva nezvyklí příchozí dokázali, že Hammondovy varhany jsou i rytmický nástroj: byl to Ringo (I'm looking through you) a cestovní manažer Mal Evans (You won't see me). "Bylo to naše poslední neprefabrikované album," vzpomíná George Martin.

Déšť pozpátku
Píseň o spisovateli, který chce vydat paperback a klidně kvůli tomu změní obsah i rozměr novely, Paul vymyslel cestou vozem k Johnovi a vložil do ní obdiv ke kontrapunktickému vícehlasu amerických Beach Boys i lásku k dětem, které v závěru zpívají - na málokterém výlisků slyšitelně - francouzské říkadlo Frere Jacques. Bylo dvanáctým singlem Beatles, ale prvním od 30. srpna 1963, který se nedostal do čela žebříčku okamžitě po vydání.
Novátorství desky dotvrzuje druhá strana, Johnův Déšť, s dnes už slavným závěrem. "Beatles v tu chvíli nevěděli přesně, jak dál," vysvětluje George Martin, "tak jsem vzal kus pásku s Johnovým hlasem a pustil ho obráceně. Všem se to zdálo ohromné... znělo to nezvykle východně. Tak jsme to tam nechali."

Hamburk naposled a jinak (1966)
George se žení s modelkou Patricií Boydovou (21.1.). Desetitýdenní nahrávání alba Revolver (duben-červen). Ve Wembley opět jako vítězové čtenářské ankety New Musical Expressu, poslední domácí vystoupení v historii skupiny (1.5.). Při odletu na zahraniční turné jim mává stěží stovka fanoušků. V Anglii beatlemánie pominula... (24.6.) ...ale ne v NSR: obležené hotely, útěky zadními dveřmi, manažer Epstein skáče jako poslední do rozjetého vlaku, policisté se perou s fanoušky, John s policisty. Tzv. bleskové turné: Mnichov-Essen-Hamburk. Z bezpečnostních důvodů si Beatles ani nemohou dovolit podívat se do klubů, kde ještě před třemi a půl roky vystupovali, měli děvčata a kamarády. Astrid Kirchherr-Tempová dává Johnovi datem, zač by od jiných dostala kapitál: svazek dopisů, většinou ilustrovaných, které napsal jejímu zesnulému snoubenci Stuartu Sutcliffovi, někdejšímu členu Beatles. (24.-27.6.) Tokio, hala Budokan; z koncertů existuje pirátské album. (30.6.-2.7.) Manila, největší filipínský stadión. (4.7.) Redakce Melody Makeru se ptá, zda by Beatles mohli přestat koncertovat a pouze točit desky. John: "Takhle, když fanouškové pořád naříkají, že nás nevidí, nemůžeme."
"Publikum bylo každý den jiné, ale my jsme dělali tytéž věci," řekl George na vysvětlenou, proč se Beatles po necelých čtyřech letech světové slávy stáhli na podzim 1966 z koncertních pódií do nahrávacího studia a do svých domovů.
Nikdo nevěděl, že to je navždy.
Světová pop music tehdy žila novátorskými alby. Rolling Stones (Aftermath) ho poprvé zaplnili vlastními písněmi, Bob Dylan (Blonde on blonde) ještě víc zelektrifikoval a zesílil své rockové pojetí folku, Beach Boys (Pet sounds) se, vedeni svým mozkem Brianem Wilsonem, pustili do ještě složitějších vícehlasů a dokonaleji nahraných technických kouzel, a barevností a smyslovostí oslňoval i jednodušší čtyřhlas náhle se vynořivších kalifornských Mamas and papas (If you can believe...).
To Revolver se zdál být jen dalším albem Beatles, s protivnými Georgovými indickými zvuky a dvěma Paulovými jiskřivými písničkami pro singl. Zbytek opět posloužil coby zlatý důl pro jiné: Cilla Blacková vydala lyrický singl For no one (na albu se sólem lesního roku, které George Martin zapsal do not podle Paulova broukání!), Clif Bennett žesťově břeskný Paulův soul Got to get you into my life, Eleanor Rigbyová vznítila i stagnujícího Raye Charlese.

Revolver indické ráže
Jenže právě Revolver předběhl vývoj, zněl stále líp a dnes jej odborníci považují za nejprogresívnější, ne-li nejlepší album, jaké kdy Beatles vydali.
George tu poprvé stojí v jedné řadě s Johnem a Paulem, dokonce je nejnápadnější, počínaje úvodní písní o výběrčím daní (Taxman). Svůj smysl pro nosnou píseň tu ozvláštnil indickými nástroji i melodikou a rytmikou a prohloubil tamním mysticismem, vlastně protiváhou probouzející se drogové módy. George se učil rozpínat svou mysl - a to je cíl tzv. psychedelické hudby - spíš poslechem indických rág a četbou tibetské knihy o smrti než kouřením "trávy". Indická hudba, formálně dost volná a z větší části improvizovaná, sice už dříve díky spolupráci sitáristy Raviho Shankara se západními hudebníky pronikala do jazzu (se saxofonistou Budem Shankem) a vážné hudby (s houslistou Yehudim Menuhinem), ale o její širší popularizaci se zasloužili až George Harrison a Beatles. Anekdotické potíže, jaké setkání dvou kultur provázely, nejsou pro výsledek podstatné. (George se prý v Love you to snažil celý den vybubnovat rytmus na tabla - až najmul indické tablisty a ti to nahráli "z voleje".)

Johnovo plné prázdno
Jako na albu Rubber soul, i na Revolveru má John pět skvělých písní, vizitek jeho inteligence a fantazie. Závěrečná Tomorrow never knows s výzvou "Zapuď své vědomí a vzdej se Prázdu" uzavírá jakousi trilogii (I'm only sleeping, She said she said), kde "vznášet se" není jen opakujícím se slovesem, ale i charakteristikou hudby; experimenty se zpětným chodem nahrávek a vynořujícími se a mizejícími zvuky pokračují. "Ona ve mně vyvolává pocit, že jsem se nikdy nenarodil..." - jak je She said daleko od beatlovských Chci tě držet za ruku! V půvabné rovnováze s hudbou drží John - literárně vynikající téměř vždy - i svého Doktora Roberta, ódu na moderního mastičkáře.

Historie sociální písně
Vedle Žluté ponorky (Yellow submarine), z níž cítíme, jak Beatles měli rádi děti a ještě víc Ringa, měla ze šesti Paulových písní největší odezvu Eleanor Rigbyová, při jejímž smyčcovém aranžmá Martina ovlivnila hudba k filmu 451 stupeň Fahrenheita. Prapůvodní inspirací textu nebyla ovšem lidská osamělost, nýbrž jméno Daisy Hawkinsová. Paul je zahlédl ve výkladu a začal si je zpívat. Pak je změnil na Eleanor Rigbyová, napadla ho první věta a přišel s tím za Johnem. Jméno dalšího osamělého hrdiny písně, McKenzie, našli v telefonním seznamu. "Prostě to byl Otec McKenzie a byl přesně takový, jak jsem si ho představoval," vzpomíná Paul. "Opuštěný a spravoval si ponožky... V dalším verši jsme pomýšleli na nějakého dědu, takového dědu, takového toho, co se hrabe v popelnicích. Ale to už bylo moc, bylo to příliš komplikované. Přemýšleli jsme s Johnem, jestli by to McKenzie nemohl dát s Eleanor Rigbyovou nějak dohromady, ale nenapadlo nás jak."

Každý zvlášť
Po Johnově výroku, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, několik rozhlasových stanic v Georgii a Alabamě pálí za podpory Ku Klux Klanu desky Beatles. Ve Francově Španělsku a v Jihoafrické republice je načas přestávají vysílat. Ale v Chicagu začíná americké turné po čtrnácti městech jako vždy mohutně (12.8.1966). I 25 000 diváků na clevelandském stadiónu pro 80 000 lidí dokáže svým bouřlivým chováním přerušit koncert na půl hodiny. Beatles se pak rychle ztrácejí v hotelu a jako každý večer si pouštějí Dylanovo dvojalbum (15.8.). Candlestick Park, San Francisco: poslední koncert v historii Beatles (29.8.). Každý se rozjíždí za svými zájmy. (Září.) John, ostříhaný a poprvé s brýlemi, je i s rodinou ve Španělsku, coby svobodník Gripweed ve filmu Jak jsem vyhrál válku. "Minulých šest let jsem prostě byl Beatle. Byl to prima život a hodně jsme se nasmáli, ale věčně to trvat nemůže. Snažím se dělat něco jiného... George je teď v Indii, čmuchá tam, kupuje a bere hodiny na sitár. Paul je tak zaměstnaný zdobením svého nového domu v Londýně, že mu moc času nezbývá. Ringo se tu bude asi týden dívat, jak filmuji. Víceméně každý z nás má stejnou starost: co dělat dál." (7.10.) Paul skládá - poprvé oficiálně bez Johna - hudbu k bezvýznamnému britskému filmu Family way (14.10.). John se seznamuje s avantgardní japonskou výtvarnicí, filmovou režisérkou a zpěvačkou Yoko Ono v předvečer její výstavy v londýnské Indica Gallery. Je neoholený, tři noci předtím nespal, drogoval. "Ty dva roky předtím, než jsem poznal Yoko, jsem byl ve strašné depresi. Písně jsem psal ze zoufalství. Zdálo se mi, že můj život nemá smysl," říká o tři roky později. (Listopad.) Beatles znovu pohromadě ve studiu, natáčejí písničky nazdařbůh, aniž by se tušilo, že z toho napřesrok vzejde nejslavnější album světové pop music. (Prosinec.)
Jak se tak mačkají, aby se všichni na fotografii vešli, připomínají sraz abiturientů. Ale vpředu na velkém bubnu jasně čteme: Kapela seržanta Peppera z Klubu osamělých srdcí.
"Je tomu dvacet let, co seržant Pepper učil tuhle kapelu hrát. Nezapadají do dnešní doby, ale určitě vás pobaví. Dovolte tedy, abych vám představil kapelu, kterou posloucháte celá ta léta - seržanta Peppera z Klubu osamělých srdcí."
Mezi dvaašedesáti tvářemi jsou Rita Hayworthová, Marilyn Monroová, Shirley Templová, Mae Westová, Tony Curtis, Marlon Brando, Stan Laurel, Patachon, radikální sanfranciský politik Timothy Leary, boxer Sonny Liston, filozof Karel Marx, písničkář Bob Dylan, spisovatelé Aldous Huxley, H. G. Wells, Oscar Wilde, E. A. Poe, plavecký Tarzan Johnny Weissmüller, fyzik Albert Einstein, šansoniérka Edith Piafová, typolog Carl Jung, tanečník Fred Astaire, pistolník Tom Mix, skladatel Karlheinz Stockhausen.
A přímo nad bubnem stojí osm Beatles: čtyři voskoví z muzea Madame Tussaudové a čtyři živí. Voskoví v uniformních šedých oblecích se sametovými klopami; tak je manažer Epstein vyslal v roce 1963 do světa. A živí ve starobylých, dokonale nestejných stejnokrojích, neklamném znaku květinového roku 1967.

Nastěhovaní ve studiu
Zatímco své první album Beatles udělali za dvanáct hodin a 400 liber, Seržant si během devíti měsíců vyžádal 700 hodin a celkový náklad 40 000 liber. Zhruba tolik, co stojí nahrání osmi alb s londýnskou filharmonií.
Beatles se do studia v Soho takřka nastěhovali, i s opékačem topinek. Podle svého zvyku dodělávali písničky z větší části až tam a nejlepší nápady mívali po půlnoci. Kolem nepřetržítě čekali nejrůznější hudebníci, protože se předem nikdy nevědělo, jaký nástroj si Beatles zrovna zamanou zkusit. "Žádný z nás nepozná," říká Paul, "jak má melodie znít, dokud to nenahrajeme a pak si to neposlechneme." Výrobu to samozřejmě nesmírně prodražilo a prodloužilo.
Pracovní den taky někdy trval dvacet hodin. Studiem proudili muzikanti a technici, jedni přišli přímo z postelí a druzí se do nich chystali, jen Beatles tu byli pořád a zpívali, hádali se, jedli, koukali z okna, četli si horoskopy a zase hráli. Jednou pracovali bez přerušení deset hodin! "Je to strašlivá dřina," prohlásil po dokončení alba hlavní zvukař Geoff Emerick, "ale člověk má potom pocit, že líp už to skutečně udělat nešlo."

Album s kaleidoskopickýma očima
Hluk tančírny, kdosi počítá takt, a už nás kapela seržanta Peppera vítá dechovou hudbou a představuje svého zpěváka Billyho Shearse, který hned zkraje ve své jednoduché písničce žádá, aby mu kamarádi trochu pomohli, plrotože se obává, že by mohl zpívat falešně. (K tomu měl Ringo opravdu sklony... Zpomalená, soulová verze této písně v podání Joa Cockera je příkladem patrně nejodvážnější a take nejvydařenější adaptace beatlovské hudby.)
Z této rozverné nálady - jakoby se v jedné kapele sešli strejdové z převálečných kaváren s beatovými synovci - nás další píseň vyveze výletním člunem až k nejvzdálenějším břehům Johnovy poezie:
"Nakreli se ve člunu na řece s mandarinkami a marmeládovým nebem. Někdo tě volá, jen pomalu odpovídáš; dívka s kaleidoskopickýma očima. Hlavu ti obkružují žluté a zelené celofánové květy. Pohlédni na dívku, která má v očích slunce a zmizí. Lucka na obloze s démanty."
Písnička, která má název po jedné z dětských kreseb Lennonova syna Juliana, zavdala podnět k dohadům, zda počáteční písmena jednotlivých podstatných jemen v názvu - LSD - neznamenají oslavu oné proslulé halucinogenní drogy. Lennon to vždycky popíral.
Měňavý, těkavý ráz celého alba jistě mnoho společného s tehdejším "rozpínáním mysli" měl, Beatles však i tady mnohokrát zrušili užuž vznikající iluzi pohádkového světa a hlukem muzikantů, kohoutím zakokrháním nebo zcela nečekaným závěrem alba (v poslední drážce se "zadrhují" nerozluštitelná slova) vždycky dávají najevo, že tohle je jen deska, nic víc.

Elektrofonika i hřebeny
Na Seržantovi se tradiční zvuky střídají nebo prolínají s elektronickými a konkrétní obrazy s neskutečnými. Zpěvák laškuje s představou, jak mu bude čtyřiašedesát a bude chovat na klíně vnoučata, jinde opěvuje slečnu výběrčí z parkoviště, rozkošnou Ritu. Ale taky složitě filozofuje nad dírou v zemi, i nad lidmi, kteří se skrývají za hradbou iluzí. Slyšíme všelijak technicky zmnohonásobené bicí nástroje a smyčce (i když tehdy byl k dispozici teprve osmistopý záznam), Hammondovy varhany nahrávané různými rychlostmi a dodatečně cloněné elektronickou ozvěnou, Paula bzučícího na hřeben s papírem, trio dvou klarinetů a basklarinetu, řadu indických nástrojů: vedle sitáru a tabla i swaramándalu (citera, na níž se hraje kovovými prstenci), dirubáb (smyčcový nástroj s rezonančními strunami po straně), tamburu (podobná loutně, hraje se na ni tepátkem) a druh stolní harfy.

Píseň jak filmový scénář
Mezi jednotlivými skladbami nejsou žádné přestávky a z celého alba máte i při vší hudební a textové rozmanitosti tak jednolitý pocit, že kdyby bylo možno odstranit i to jediné přerušení při obracení desky, jistě byste to udělali. Kromě toho ale ještě každá píseň - snad s výjimkou úvodní dechovky - má svůj vlastní, na ostatních nezávislý smysl a je uměleckým obrazem.
Třeba She's leaving home - Opouští svůj domov. Podobně jako jiné Paulovy písně, Yesterday a Eleanor Rigby, je doprovázena smyčci a její zpěvná, jemná melodie, psaná jako pro violoncello, by mohla sloužit k zámeckým dýchánkům. Místo toho vstupujeme do dramatického děje ve stylu filmového scénáře:
"Středa, pět hodin ráno, právě začíná den. Ona tiše zavírá dveře své ložnice, zanechává vzkaz, který, jak doufá, řekne víc."
Zpívající vypravěč Paul tichým falzetem opakuje sdělení "Opouští svůj domov", zatímco John vyzpívává reakce dívčiných rodičů; stejně jemně, bez sebenepatrnějšího charakterizačního náznaku:
"Obětovali jsme jí většinu života, koupili jsme jí všechno možné. Nikdy jsem nemysleli na sebe, celý život jsme dřeli."
Podnětem k textu byla několikařádková novinová zpráva, jakých se v "květinovém" roce 1967 tisklo mnoho. Dal se z ní udělat protest song, komické číslo, sociální drama, cokoli. Beatles nám umožňují podívat se na událost z více stran: očima rodičů i nezaujatého vypravěče. O dívce zdánlivě jenom víme, jakým způsobem odešla. Tento klam je klíčem k pojetí celé písně: dívčiny pocity vyjadřuje - zdá se mi - právě ta něžná, cudně radostná hudba. Svým účinem překonává slova. Máme dojem naprostého uvolnění: jako bychom cítili ve vlasech jitřní vlání a rozeběhli se po silnici ještě vlhké ranní rosou.

Nejlepší album všech dob?
Závěrečnou píseň, A day in the life - Den v životě, přirovnávaji kritici k mohutnosti a kráse Posledního soudu, namalovaného v Sixtinské kapli. Vznikla náhodně ze dvou písní (John neměl k té své prostředek, Paul zase začátek) a na její účinnosti se znamenitě podepsal producent Martin. Paul chtěl do studia celou filharmonii, Martin vzal půlku, 41 hudebníků. Paul chtěl, aby se odvazovali, Martin přišel na to, aby nejdřív každý nástroj hrál svůj nejhlubší tón a stoupal pak až ke svému nejvyššímu. Krátce, George Martin skvěle převáděl do hudebního jazyka beatlovské naivistické perličky, z nichž klasická je Paulova žádost, aby "piano neznělo jako piano."
"Myslím, že vrcholná díla současné pop music jsou tou nejzajímavější hudbou, jakou jsem kdy slyšel," prohlásil někdejší Dylanův producent Tom Wilson. "Seržant mě vzrušuje zrovna tak jako kdysi Charlie Parker."
Když Americká akademie gramofonového průmyslu udílela své ceny za rok 1967, dala Seržantovi čtyři: za celek, za technické zpracování, za aktuálnost a za obal. Sedm let poté vyšel Seržant vítězně - napůl s Dylanovým dvojalbem Blonde on blonde - i z hlasování redaktorů New Musical Expressu o nejlepší stovku světových alb celé historie pop music.

"Výbuch" Jahodových polí
Prý Beatles původně Seržanta zamýšleli jako dvojalbum, ale firma EMI, zděšená délkou a náklady natáčení, je přiskřípla. Každopádně singlové písně, natočené ve stejných frekvencích jako Seržant, předběhly svou dobu - a neuspěly. Čtrnáctý singl Beatles se vzpomínkami na místa v Liverpoolu se nedostal na první místo v hitparádě, víc se prodávalo Engelberta Humperdincka, Release me.
Bachovské trubky na Penny Lane znějí mistrovský - i když to nejsou trubky, ale melotron, klávesový elektrický nástroj, v němž jsou zabudovány nahrané pásky se zvuky trubek, smyčců aj. Strawberry fields forever - Nezapomenutelná jahodová pole - jsou čtyřminutovou elektrofonní symfonií, dodnes ve své hutnosti a pádné stručnosti nepřekonanou. Nad základem čtyř různých rytmů slyšíme podivně krásné harmonické přechody a kolísající tóny. Skutečnost je prostá: Beatles písničku natočili dvakrát a nejpovedenější místa z obou snímků chtěli spojit. Jedna z verzí však náhodou byla o něco pomalejší, tedy i nižší. Martinovi i po srovnání rychlostí nepatrný rozdíl přece jen zůstal - a to je onen kosmický zvuk snímku.
Nejméně úspěšný beatlovský singl je možná tím nejzajímavějším, jaký kdy v této hudbě vznikl. Světu taky připomněl, že Beatles - staří 24 až 27 let - jsou pořád ještě kluky, kterým se stýská po rodném, byť začouzeném městě.

Epsteinova nevypršená smlouva
Krátce před vypršením pětileté smlouvy o vedení Beatles se manažer Brian Epstein předávkoval prášky proti únavě a zemřel, osamocen, jak tehdy už býval. Po pět let se s Beatles vídali bezmála denně, ale když přestali koncertovat, jejich styk se značně omezil. Beatles měli své ženy, děti, desky a filmy. Epstein jenom sebe. Hlodal v něm pocit zbytečnosti: kromě Beatles a snad trochu Cilly Blackové mu vlastně nikdy nic naplno nevyšlo. Neúspěch několika liverpoolských zpěváků a skupin, které svého času vedl, přičítal sobě.
Říkalo se také, že neměl kulturní rozhled. Po zhlédnutí Antonioniho Zvětšeniny prý nadšeně telefonoval z Ameriky v domnění, že konečně objevil neznámého talentovaného režiséra pro nový film s Beatles. Alespoň tedy Antonioniho kvality rozpoznal sám; u showbusinessových manažerů to nebývá samozřejmé.
Krátce před smrtí odhadovaly Financial Times jeho jmění na sedm miliónů liber, ale ve skutečnosti po sobě zanechal asi 480 tisíc. V ustavičném pracovním ruchu kolem Beatles nikomu ani nepřišlo, že by Epstein měl skupině chybět.

Kalendář 1967
George se poprvé osobně setkává s indickým jogínem Maharišim Mahešem (Únor). Paul letí do Denveru na 21. narozeniny Jane Asherové, aby jí dal velký diamant, který později ztratila (5.4.). V živém televizním vysílání programu Our world international zpívají Beatles čtyřem stům miliónů lidí ve 24 zemích, že jenom láska je důležitá - All you need is love (25.6.). George se objevuje v centru hippies v San Franciscu (8.8.). Ringův další syn se jmenuje Jason Starkey (19.8.). Na návrh Patti Harrisonové jedou Beatles se spoustou novinářů navštívit do Bangoru v Severním Walesu jogína Maharišiho (26.8.). Brian Epstein nalezen mrtev (27.8.). Premiéra filmu Jak jsem vyhrál válku, s Johnem (18.10.).

Love love love
Po Seržantovi vydali Beatles další dva superhity na singlech: All you need is love - se vstupní citací Maseillaisy, výzvou Láska, láska, láska a závěrečnou, pomalu se vytrácející směsí řevu, zpěvu, swingového šlágru In the mood a irské lidové písně Greensleeves - a Hello goodbye. Z obou zněla úsměvná pohoda a všeobjímající láska. I Beatles světili květinové léto a věřili, že krásnou hudbou lze stvořit krásný svět. A chystali svůj třetí film, který si chtěli sami napsat a režírovat.
Na padesát námětů nebo scénářů dostali autoři v Anglii, USA a na kontinentě zpět, včetně horkého kandidáta, Talendu pro milování od Richarda Condona. Sešlo i z filmové podoby Seržanta. Beatles nakonec svůj třetí celovečerní hraný film nenatočili - už nikdy - a místo něj vyrobili pro televizi barevný, hodinový Kouzelný tajemný zájezd (Magical mystery tour), během něhož prožili podivuhodná dobrodružství, z nichž největší patrně bylo jejich vlastní režírování.

Dělat film není těžké?
Do Cornwallu přijelo okukovat dvanáct aut reportérů. Beatles se všechno teprve učili, kameramani se potili, komparsistky skákaly do vody a velící John s uspokojením pozoroval, jak zmrzlé dívky vyluzují úsměvy. Beatles byli u všeho včetně stříhání. "Je to prima pocit zase pracovat," zářil Paul, který se po Epsteinově smrti rychle vžil do úlohy samozvaného vedoucího. "Dělat film není tak těžké, jak si mnozí lidé myslí. Je to víceméně věc zdravého rozumu."
Kouzelná zájezd je tak trochu filmovým bratrem gramofonového Seržanta: plný fantazie, snů a nejprotichůdnějších lidiček, představovaných nejen Beatly a profesionálními herci, ale i Paulovým mladším bratrem Michaelem, cestovním manažerem Evansem a skupinou Bonzo Dog Band. John se tu mihne jako cestovní agent i jako ulízaný číšník, Paul v jedné scéně hraje toporného plukovníka, který chce celý zájezd ostříhat i jinak srovnat, a Ringo drží ve dvojici s obrovitou tetičkou Jessií alespoň náznak děje.
Při nejpůsobivější z šesti písní, Bláznu na kopci (Fool on the hill), je přes celý obraz jen Paulova silueta v zapadajícím slunci. Veškerá pozornost je zaměřena na text: kdo je ve skutečnosti blázen a kdo normální? V Blue jay way, pojmenované podle ulice v hollywoodských vršcích a vyvažující indické vlivy beatlovskou zpěvností, sedí George ve vířícím mraku, který se neustále proměňuje ve spoustu tvarů a barevných odstínů. Tato i všechny snové části Kouzelného zájezdu jsou inspirovány sanfranciskými světelnými představeními. Nejvíce "rozepjal svou mysl" John, zpívající Já jsem mrož (I am the walrus) ve svém nejsurrealističtějším textu.
Deníky film strhaly. Daily Express: Naprostý nesmysl. Daily Mail: Domýšlivost Beatlů je kolosální. Daily Mirror: Bylo to chaotické. - Jen New Musical Express odporoval: "Porušili samozřejmě mnohé zásady režijní práce, ale to, jak se zdá, filmu jen dodalo jeho příjemnou, vzdušnou a lehkou atmosféru."

Singlové dozvuky Seržanta
Z časového odstupu mi o tehdejší hudbě víc než dvě EP desky (v historii Beatles č. 13 a 14) s fotografickou a kreslenou brožurou, vydané v Anglii, říká stejnojmenné americké album (se zvětšenou brožurou), doplněné o singly z roku 1967. S výjimkou instrumentály Flying, která jakoby ani nebyla od Beatles, je to nejkvalitnější výběr, jaký za dob existence Beatles vznikl. Nese dál duch Seržanta - a to platí i o dalších dvou singlech s Paulovými písněmi na prvních stranách.
Lady Madonna, s mocnými riffy dechové sekce, vedené proslulým britským jazzmanem a majitelem klubu Ronniem Scottem, představuje nadhled, jaký většinou kultivuje Paulovu žánrovou nasáklivost: tentokrát v presleyovském zpěvu a v boogie klavíru a la Fats Domino. (Ten pak ostatně Madonnu nazpíval taky. Krásně!)
Hledači skrytých významů se nedohodli, jestli Hey Jude adresovali Beatles jako povzbuzení Bobu Dylanovi nebo bulvární novinářce Fag-ash Lil, ale není sporu, že lepší první singl na své vlastní značce Apple si Beatles nemohli přát. Byla to melodie probouzející v posluchači touhu být lepší a zažívat samé krásné věci. Odborníci, kteří chtěli z jejich sedmi minut krátit nejmíň polovinu, byli - jako u Beatles obvykle - vedle: za čas se beatlovské nekonečné konce staly kopírovanou novinkou. Zato Johnova Revoluce dělá potíže dodnes: surový zvuk kytar, docílený producentem Martinem na Johnovu žádost, nedávno vyvolal v samotných amerických vydavatelích z Capitolu (!?) obavy, jestli to není chyba nahrávky...