Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




"Dokonce i ty slzy: já, mně, moje"
(I, me, mine, 1969)

V pětašedesáté minutě filmu vysublimuje z davu; nenápadný muž v rovnošatu národů Judeje kolem zlomu letopočtu, s červeným šátkem kolem hlavy. Jeho replika není ani v titulcích: řekne "Hallo!" a nepronese ji ani tak k hlavnímu hrdinovi filmu, jako spíš k divákům, kteří ovšem mají pramalou šanci poznat, o koho opravdu jde. A přitom nebýt něj, filmu by nebylo, protože jej - a další - zaplatil a produkoval. Tím záběrem proplul George Harrison a v Monty Pythonově životu Briana asi nejlépe tak naplnil literu epiteta 'tichý' nebo 'nenápadný' Beatle, která mu byla přišita už mnohem více než twenty years ago today.
V nekrologu se sluší v kostce připomenout 'život a dílo', o významu nemluvě. Zvláště v případě osobnosti, jejíž význam pro populární hudbu po příchodu rock'n'rollu byl krusiální (byť to mnohdy vypadalo, že ony impulsy vycházely z pomyslného druhého sledu, ze stínu Harrisonových tehdejších spoluhráčů). Vytkněme před závorku samotné členství ve Fab Four a vypíchněme to podstatné, co je v cause Harrison a Beatles třeba: dělný doprovod a střídmá, leč elegantní sóla na prvních albech, chutné indické koření, které nejlépe reprezentuje trojice zapomněnek mezi všemi těmi Seržanty, Mroži a Luciemi na obloze s démanty (Love you to - Within you, without you - Inner light), dvojí excelentní zápis na Abbey Road (Something a Here comes the sun) a žalostiplná elegie za rozpoložené Beatles I, me, mine, poslední píseň, nad níž se 1.4.1970 sešly alespoň tři čtvrtiny skupiny. K tomu jako do postupky přiložme triumfální výstup ze stínu dvojice Lennon-McCartney, monument All things must pass - takto první trojalbum v historii populární hudby -, či třeba lahodný návrat po několikaletém hiátu, album Cloud nine (1987), které předznamenalo dobový revival protagonistů, a vlastně i hudby šedesátých let.
A pak je třeba mluvit o Harrisonovi jako o dobrém duchu různých hudebních společenství a událostí. Zase namátkou: na jedné straně tuto roli symbolizuje jím zorganizovaný Koncert pro Bangladéš (1971), první akce svého druhu s charitativním podtextem v historii rockové hudby. Na druhé rozverná historka, kterak se Harrison s přáteli od kytar nakvartýrovali stylem 'jsem strýc Baloun, mám vás všechny rád a budu u vás bydlet' domů k Dylanům a jen tak mimochodem z toho vzniklo album Traveling Wilburys, 'supergroup s lidskou tváří'. Kouzelná písnička Handle with care, jež je otvírá, je překrásná - a je Harrisonova.
Na jaře loňského roku, kdy jsem poprvé v životě přišel do styku s All things must pass, zformulovall jsem si uhranutí deskou a jejím tvůrcem do předsmažené maximy pro Volby rocku, rubrika Zahraniční skladba roku. Mělo to vypadat asi takhle: 'ale pak si poslechnete What is life z All things must pass a nebude o čem mluvit.' Jiný epitaf vymyslet nedovedu. Skrze ty slzy - já, mně, moje.

(-rdd- Rock&Pop)

(P.S.: pokud zde čtenář hledal nějaká data a skutečnosti, související s úmrtím George Harrisona, omlouvám se, ale soudím, že mu domácí denní tisk v tomto ohledu posloužil měrou dostatečnou)

(Rock and pop)