Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Ve čtrnácti vyhrál Paul McCartney školní výtvarnou soutěž. V barvách vyvedl nedaleký kostel svatého Aldana ve čtvrti, kde bydlel. Za finanční odměnu si koupil stoh knih o umění. Jenže spolužačkám imponovalo víc než jeho obrazy to, že hraje dobře na kytaru a skládá zamilované písničky.
Paul se k malování vrátil až po letech. Nejprve začal nakupovat obrazy. Pak přišla oslava čtyřicátin. Poplácali ho po zádech s frází: Nevěš hlavu, kamaráde, teď teprve život začíná!" Paul McCartney to vzal doslova. Vrhl se na malování.
Dnes přiznává, že mohl začít mnohem dřív nebýt Beatles a hlavně Johna Lennona. Ten studoval malířství na umělecké škole a všichni uznávali jeho talent. Byl zručný kreslíř a duchapřítomný karikaturista, takže nesmělý začátečník Paul by vedle něho neměl šanci. Zůstávalo jen u legračních pokusů. Nakoupil vodovky a ohromnou roli papíru. Barvy vyléval přes sebe a pak rozfoukával. Bylo to skvělé," vzpomíná McCartney v katalogu ke své první výstavě. Už proto, že po pěti minutách začal mít člověk povznesenou náladu, jak mu docházel kyslík!" Umělecký svět ho přitahoval i v době největší slávy Beatles. Přátelili se tehdy s majitelem avantgardní londýnské galerie Indica a Paul tu trávil spoustu času. Dokonce pomáhal instalovat nové výstavy. V tu dobu Paul skicoval návrhy na obal alba Seargant Pepper's Hearts Club Band a prohraboval se stohy snímků pro koláž na vnitřní dvoustranu alba. To Lennon s novou láskou, japonskou umělkyní Yoko Ono, přitahovali pozornost výstředními projekty. Jednou uspořádali veřejný koncert v parku, kde mikrofony snímaly zvuky ze sousedních veřejných toalet. Jindy Yoko vystavovala na své poloviční výstavě" půlky židlí, stolů a umyvadel. Až pak se sešli všichni Beatles a dotvořili legendární obal.
Paula přesto jako výtvarníka nikdo nebral vážně, a koneckonců on sám sebe také ne. S minimalistickým projektem čistě bílého obalu White Album přišel také on. Ovšem zcela prvním samostatným výtvarným projektem se stal obal jeho sólového alba Ram s barevnou koláží fotografií připomínající rodinné album uvnitř. "Na obrazy jsem si netroufl," přiznává. "Bál jsem se, že mě všichni budou brát jen jako malující celebritu. Tak dopadl Tony Curtis i David Bowie. Já jsem nechtěl být další zpěvák, který maluje. Zkuste to jen vyslovit: Obrazy Paula McCartneyho! Co se vám vybaví? Beatles! A to jsem nechtěl. A tak malování zůstávalo pořád zasuté někde na dně mojí mysli." O to častěji Paul McCartney s rodinou navštěvoval slavného malíře, Willema de Kooninga, klienta Lindina otce, prominentního právníka. Paul také obdivoval tchánovu sbírku, kde nechyběl ani Picasso, a rozhodl se vybudovat podobnou.
Pro začátek skoupil v Paříži během jednoho víkendu roku 1965 celou kolekci obrazů surrealisty René Magritta. Na to, aby se postavil před bílé plátno, to ještě nestačilo. Od Lindy pak dostal k Vánocům Magrittův malířský stojan, který ukořistila při výprodeji předmětů z jeho studia. Ale musely ještě přijít oslavy kulatých narozenin. McCartney je považuje za ten největší popud k tomu, aby začal tvořit. "Všichni brali tu větu o začátku života ve čtyřiceti jako hloupou frázi, ale já jsem si řekl, co když je to pravda? Proč to nezkusit? Co bych teď chtěl dělat ze všeho nejvíc? Jednou z těch věcí bylo malování. Ovšem naprosto soukromou. Nejdřív jsem se učil. Používal jsem stejný uhel, štětce a barvy jako Bill de Kooning. Vůbec jsem neměl potřebu něčím se chlubit veřejnosti." Trvalo celých sedmnáct let, než McCartneyho přesvědčili, aby poprvé vystavil své obrazy. Odvahu mu dodalo i to, že mezitím uspěl se ctí na jiném poli - jako autor vážné hudby. Jeho Liverpoolské oratorium se dočkalo stovky repríz ve víc než dvaceti zemích. Výstava se však nekonala v Anglii, ale v Německu, ve stejné zemi, kde se kdysi snažili prorazit i Beatles. Na jaře 1999 ve městě Siegenu byl vystaven průřez celou Paulovou tvorbou. Kritika jej přijala kladně, stejně jako následující knihu reprodukcí, kterou McCartney věnoval s láskou tomu, kdo mě nejvíc podporoval, Lindě. Jeho žena se však už jejího vydání nedočkala, podlehla o dva roky dříve rakovině.

(MF Dnes)