Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Prakticky ve stejnou dobu vydaly svá nová sólová alba dvě z největších legend populární hudby: Mick Jagger a Paul McCartney.
Srovnání nových projektů Jaggera a McCartneyho ukazuje nejen současné tvůrčí rozpoložení obou slavných zpěváků a skladatelů, ale odhaluje také některé paradoxy. Paul a Mick byli už od 60. let každý úplně jiný - ostatně stejně jako jejich mateřské kapely Beatles a Rolling Stones. Zatímco Jagger ztělesňoval rock'n'rollové rebelství a byl pro mnohé rodiče varováním, jak by neměly jejich děti dopadnout, McCartney působil vedle ironického filozofa Lennona jako hodný hošík. Jako autor se nicméně zapsal mezi nejnápaditější melodiky v pop-music minulého století - Jaggerovy hudební kvality byly a jsou spíš ve výrazu, ty autorské se projevují poněkud nezřetelně v dokonale fungující tvůrčí dvojici s "králem kytarových riffů" Keithem Richardsem. Tyto rozdíly přetrvávají, přenášejí se dnes ovšem čistě do hudební roviny - od osmapadesátiletého Jaggera, natožpak o rok staršího McCartneyho už těžko můžeme čekat nějaké divoké excesy. Nová alba ovšem jejich rozdílné povahy odrážejí celkem přesně. Zatímco Beatles ve své době ztělesňovali rockový progres a Rolling Stones většinou spíše strážili tradice, nynější sólová tvorba jejich frontmanů sleduje pravý opak. Jagger využívá zdařile a v hojné míře moderních postupů pop-music, aniž by však jeho pokusy působily "senilně" a připomínaly snahu zastavit čas. McCartney se především spoléhá na svůj skladatelský talent a lehce konzervativní, byť v jeho podání bezesporu důvěryhodné prostředky. Zdá se, že první jmenovaný nejen sleduje dění na hudební scéně pečlivěji, ale zjevně se nechce spokojit s tím, že albem Goddess in the doorway osloví jenom staré fanoušky Rolling Stones. O tom svědčí, že jako exkluzivní hosty k nahrávání pozval významné představitele hned tří generací: svého vrstevníka Petea Townshenda (kytaristu The Who), středněvěkého Bona (zpěváka U2) i relativně stále mladíky Lennyho Kravitze a Wyclefa Jeana. Široké spektrum potenciálních posluchačů tak má pokryto nejen hudebně, ale i "jmenovitě". McCartneyho patnáctipísňová kolekce (šestnácté číslo je "utajené") s názvem Driving rain nezapře svého autora snad ani v jediném taktu, většina aranžmá je dokonce beatlovská jak zákon káže (Jagger se stounovským instrumentacím zjevně programově vyhýbal), a některé momenty dokonce jako by svědčily o tom, že si Paul už nevzpomíná, že některé nápady dříve použil (From a lover to a friend nebo I do). Ani zde nelze mluvit o úplné rezignaci na hledání nových prostředků, některé rytmy i zvuky jsou současné (Spinning on an axis). Ty zdravě konzervativní nicméně převažují, McCartney však neměl tentokrát tak šťastné skladatelské chvilky jako před pár lety u podobně stylově pojatého alba Flaming pie. U nezaměnitelných hudebních hvězd kalibru Jaggera a McCartneyho je vzájemné srovnávání vždy chůzí po tenkém ledě. Pokud se k němu ovšem výjimečně odhodláme, Mickovo "vítězství" protentokrát přeslechneme jen těžko.

(Lidové noviny)