Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Vzpomínka hudebníka Karla Mareše na dávné setkání v přepychovém hotelu:

S režisérem Milošem Formanem jsme připravovali film Hoří, má panenko. Tenkrát jsem si usmyslel, že ke všem těm fajnovostem, které chtěli hasiči na bále mít, musí patřit něco, co je momentálně ve světě nejžádanější, a to byli Beatles a jejich Hard Days Night. A hrála to pak vrchlabská dechovka. V Londýně jsme dostali povolení skladbu použít a nebylo to drahé. Když jsme film dokončili, tady byl skoro zakázán, ale my jsme s ním přece jenom jeli na festival do francouzského Cannes, protože zahraniční producenti - tuším Carlo Ponti či Claude Berri - na tom měli zájem. Miloše Formana jako režiséra ubytovali v nejdražším hotelu v Antibes. Byl to spíše malý Vatikán u moře, utopený v palmách a levandulových keřích, se zlatými vraty a livrejovanými sluhy. Tisíc a jedna noc. Hotel Du Cap. V našem skromnějším hotelu nám řekli, že máme telefon. Volal Miloš: "Volové, přijďte se ke mně vykoupat, mám tady bazén." Tak jsme se tam přesunuli, prošli prověrkou diskrétních vrátných, minuli několik šáhů a amerických milionářů a ocitli se u bazénu vysoko nad mořem. Tam na dece se vyvaloval Miloš a kouřil svůj doutník. "Tak, srabi, lehněte si tady. Teď vám něco řeknu: Tohle je království nebeské, tady jsou samí svatí. Všichni se uctívají, nikdo nikoho neobtěžuje, nefotí a neosloví. Proč vám to povídám, volové? Protože deset metrů za mnou sedí Beatles. Tak tam hned nečumte." Tak jsme na ně jen tajně jukali. Samozřejmě jsem je poznal, ale co mi nešlo do hlavy, bylo to, že taky byli jen na dekách a ne na lehátkách. To asi byl vliv toho Tibetu... Lennon seděl jak sfinga a celé skupince dominoval. Kouřil svůj čtyřicet centimetrů dlouhý doutník, svoje brejličky na nose, modré plavky a pohled upřený někam do dáli. Byl tam George Harrison a Ringo Starr. Byly s nimi dvě dívky, manželky. Obě měly indiánské čelenky na hlavách. Náš spolek - kameraman Miroslav Ondříček, novinář Jiří Janoušek, Miloš Forman a já - se náramně bavil. Fóry jely jeden za druhým a ty jejich ženy dávaly najevo, že by rády věděly, o co jde. Oni je totiž jejich pánové dost ignorovali. Celá ta jejich skupinka působila trochu jako sousoší - jako Beatles u bazénu. Sem tam se zvedl Ringo a šel se ponořit do vody. Když jsem se s ním na schůdkách míjel, napadlo mě, že bych ho mohl oslovit. Ale netroufl jsem si. Miloš je tyran. Jirka Janoušek to nevzdal a vyjel na Miloše s nápadem: "Hele, já do něj na schodech trochu šťouchnu, řeknu sorry a začnu s ním kecat." To Miloše nadzvedlo: "Až to uděláš, tak po tobě skočím, potopím ti hlavu pod vodu, a když se budeš bránit, tak zavolám na Ringa: Pojď mi pomoct utopit jednoho českýho č..., kterej se neumí chovat." To stačilo a šli jsme na lehký oběd. Byla to taková hacienda, dependance hotelu. Třicetimetrový stůl uprostřed s několika poschodími. Tam desítky mís s různými pochoutkami - masa, ryby, raci, úhoři, závitky, dezerty, saláty... Vedle mě stojící produkční, Američanka Helene Scottová, se mě zeptala: "Charlesi, víš, co je to?" Zakroutil jsem hlavou a ona řekla: "Já taky ne." Dál jsme se ovšem tvářili, jakože nic jiného v životě nejíme, a tak jsme splynuli s milionářskou klientelou. Všichni jsme byli v košilích či koupacích pláštích, jak předepisovala etiketa, jenom John Lennon byl nahej - tedy ve svých modrých plavčičkách, ale se zapáleným doutníkem v puse. Bylo to chování a výraz někoho, kdo se nenechá nikým a ničím potupit a ovlivnit. Skoro to vypadalo tak, že ta tabule je kvůli němu. Zároveň s festivalem se konala takzvaná revoluce v Paříži, pařížské jaro se tomu začalo říkat. Študáci se v metropoli mydlili s policajtama, stavěli barikády, vymlátili stovky výloh, zapálili desítky aut. Zničili tím dění na filmovém festivalu, nerozdávaly se ceny a my jsme s tím naším snímkem dopadli tak, jak neslavně to dopadlo na hasičském bále... Ale kdybych tenkrát u toho bazénu mohl, tak bych Lennonovi řekl: "Johne, Brouci, mám vás rád."