Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

"John a Paul připomínali svatého Jana a Pavla - byli to mistři, kteří přinášeli radost miliónům, které všichni velebili, kteří se stali nesmrtelnými jako Beatles a kteří se nikdy nevytratí z našich vzpomínek."
Leonard Bernstein, dirigent a skladatel

Pochybená dvojčata. To byl prý úplně první název, který si pro sebe vymysleli John Lennon a Paul McCartney, když se spolu jako kluci setkali na pouti. Už tehdy je hrozně lákala muzika a když dali dohromady skupinu, přetrumfnuly staré jméno názvy jiné, znělejší. The Quarrymen, podle školy, kterou Lennon navštěvoval, Johnny and the Moondogs. Silver Beatles.
Beatles. Ale jejich duší, srdcem, tepajícím pod povrchem, byla stále ta Pochybená dvojčata. Voda a oheň. Paul přišel do studia a zanotoval: Michelle, ma belle... a John dodal: I love you, I love you, I love you. Také společně psané We can work it out je prozrazuje. Optimistický Paul: To zvládnem, to zvládnem. A dvojče říká totéž, i když svými slovy: Život je moc krátký, tak není čas na hádky a rvačky, můj příteli.
Ale byly i skladby, které psali oba přátelé zvlášť - poznáme docela snadno, který z nich. Třeba Norwegian wood a Yesterday. Nejen že si je obě sami zazpívají, ale Paul odmítal "Norské dřevo" hrát a John by takový "slaďák" nikdy nenapsal. (Lépe řečeno tehdy.) A na druhé straně je tu Help! Paul přinesl hlavní melodii a verš When I was younger than today... John briskně dodal druhý hlas. Zázrak byl na světě, kouzlo fungovalo.
Zpočátku byla všechno ohromná legrace a prostě patřili k sobě. John, Paul, George, Ringo. Ale čas přinesl i rozpory, urážky, znechucení. "Parník s názvem Beatles vezl náklad a ten smetla vlna z paluby do moře. John si vytvářel prostor na odchod pro sebe a pro Yoko. Byl jsem jeho nejlepším přítelem, byli jsme si velmi blízcí, a proto mě velmi ranilo, když tak náhle Beatles opustil." (Paul)
Ale byl to Paul, kdo v dubnu 1970 oznámil, že z osobních, hudebních a obchodních příčin přestává vystupovat se skupinou Beatles. O měsíc později se koná premiéra filmu Let it be a ani jemu, ani ostatním Beatles nestojí za to se na ni přijet podívat. Mají své vlastní plány.
Zatímco John už jen pokračoval v projektech, které se rodily z napětí mezi ním a démonickou Japonkou Yoko Ono, Paul na tak rychlý odchod připraven nebyl. Musel začít úplně od začátku. Hrál ve vysokoškolských klubech bez jediného vylepeného plakátu. První dvě elpíčka vydal krátce za sebou, ale ani jedno z nich nezaznamenalo pronikavý úspěch. Jen z druhého, nazvaného Ram, si Amerika oblíbila hit Uncle Albert. Ale Paul se nevzdal. Ještě před koncem roku 1971 vydal třetí album, spolu se svou novou skupinou Wings. Vyjel na evropské turné, kde hrál dokonce až ve Finsku. Ale to opravdové, životadárné nadšení stále nepřicházelo. Na tuhle dobu jakoby opravdu platil pozdější Johnův výrok: "The long and winding road byla Paulova labutí píseň ..."
Tehdy se ještě nezdálo zcela nemožným svést všechny Beatles dohromady a přesvědčit je, aby to spolu ještě zkusili, a tak se všechny neúspěchy halasně přičítaly na vrub rozdělení geniální dvojice. Paul - vyprávěč příběhů, John - filozof. Dohromady skvělé, ale zvlášť - trochu silná káva na jedné straně, přeslazená na druhé.
Ale pak přišel zlom. Band on the run - tahle deska postavila Paula definitivně na nohy. Na ní se objevilo to, co Mick Jagger shrnul do jediné věty: "Wings jsou to nejlepší, co přišlo po Beatles."
John tehdy vydává album Mind games. Když se mu (a Yoko) o dva roky později konečně narodí dlouho očekávaný syn Sean, stahuje se do soukromí, "peče chleba a pere plínky," zatímco Yoko svědomitě každé ráno odjíždí hájit rodinné zájmy Lennonových do luxusní kanceláře.
"Beatles byla opravdu dobrá kapela, to dnes už můžu říct bez obav, protože jsem později hrál s mnoha jinými muzikanty. Ale nikdy už to nebylo ono, nevyčarovali jsme žádné králíky z klobouku, tak jako Beatles vždycky. Sešli jsme se, zahráli nějakou starou odrhovačku - a už lítaly jiskry. To je něco, co se nedá koupit za žádné peníze." (Paul)
Přesto je už Paul spokojen se svými Wings. Kmenovým spoluhráčem v nich zůstává Danny Laine, jinak se složení mění. Nejhvězdnější sestava se sešla k nahrávání desky Back to the egg: Bonham a John Paul Jones od Led Zeppelin, Townshend a Kenny Jones od Who, Gilmour z Pink Floyd... "Nejtěžší na kapele je dobrá sestava. To je stejné jako u fotbalového mužstva. Jedenáct hvězd ještě nedělá mužstvo. Není problém dát dohromady pár dobrých hudebníků. Ale kapelu, kde spolu budou opravdu všichni vycházet, není jednoduché - stejně jako v manželství." (Paul)
Manželství? I tady se Paulovi daří. Sice světu nepředhazuje senzace, jako John s Yoko (občas také John proti Yoko a naopak), je uzavřený mnohem víc do sebe, do rodiny. S fotografkou Lindou je Paul už přes dvacet let a na své ovčí farmě u skotského mysu Kyntire spolu vychovali několik dětí. Linda utrácí spoustu času studiem hudby, chce být Paulovi platná i profesionálně. Na koncertech hraje na klávesy a zpívá. Na cestu s sebou berou i své děti. Proto dávají přednost pronajatým vilám. Žádné hotely, ani vybrané restaurace. Jsou totiž všichni vegetariáni a vozí s sebou vlastního kuchaře. K drastickému rozhodnutí skoncovat s masem dospěl Paul už dávno, doma na farmě. "Jednou jsme právě jedli jehněčí kýtu, když jsem se podíval z okna a tam stál beránek. Najednou jsem úplně pochopil, co to mám před sebou na talíři..."
S Johnem se McCartneyovi přestali stýkat už dávno. Paul se u něj a u Yoko několikrát stavil s kytarou, ale dostalo se mu vlídného upozornění, že příště má předem zavolat. A kromě toho: copak už Paul zapomněl na tu špičku, co si dovolil na desce Ram? "Příliš mnoho lidí dává lekce," zpívá se v písničce Too many people. A John dobře ví, že je to narážka na něj. A co to Paul řekl tuhle ve společnosti? "Rozumím tomu, že s ní chce být, ale to s ní musí být pořád?" Yoko je uražená a John na legendární Imagine zařazuje jedovatý rýpanec: How do you sleep - Jak se ti spí? "Ti troubové měli pravdu, když říkali, že jsi hotovej, jediný, co jsi kdy udělal, bylo Yesterday (Včera), od té doby, co jsi odešel, je to jen Another day (Jeden den z mnoha)..." Celou diskusi uzavírá Paul až o pět let později ve skladbě Silly love songs. Copak to nejsou právě ty hloupé zamilované písničky, které chceme všichni slyšet? Copak jde vůbec o něco jiného?
Paul vyprávěl, John filozofoval a napadal. Ale měl pro Paula i slova chávly, přestože zásadně v minulém čase. "Paul byl jeden z nejvýznamnějších basistů vůbec. Většina věcí, co dnes frčí, je přesně okopírovaná z jeho období u Beatles. Je hrozně sebevědomá, ale kdykoliv šlo o jeho hraní na basu, byl vždycky trochu stydlivej. Myslím si, že Paul a Ringo se vyrovnají kterémukoliv rockovému muzikantovi. Nikdo z nás neuměl číst noty. A nikdo je neuměl psát. Ale jako ryzí hudebníci, bytosti inspirovaný k tomu, aby dělaly kravál, jsou dobří."
Krátce po tom, co Playboy vytiskl tahle Johnova slova, přepadli novináři Paula s mikrofony a zprávou, že John se stal obětí atentátu šíleného mladíka. Paul už to věděl, Yoko mu volala. Nejdřív Julianovi, Johnovu synovi z prvního manželství, pak tetě, která Johna vychovala, do třetice Paulovi. "Je to zlý," bylo jediné, co do lačně nastavených mikrofonů řekl, a zklamaní lovci senzací mu to ve svých plátcích jaksepatří osladili.
O Johnovi a jeho mírových aktivitách se vždycky hodně mluvilo a psalo, i když šlo někdy o vyložené nesmysly. Paul zůstával opět ve stínu, i když ani jeho zásluhy nejsou zanedbatelné. "Vraťte Irsko Irům!" žádal ve stejnojmenné skladbě, když na ulici irského města Londonderry zůstalo po tzv. krvavé neděli třináct mrtvých těl. Dvě desky věnoval problémům soužití bílé rasy s barevnými: Tug of war a Pipes of peace. Album Back in USSR natočil speciálně pro Sovětský svaz a pro oběti fotbalových katastrof zpíval You'll never be alone a Ferry cross the Mersey. A samozřejmě nechyběl ani na koncertu Live Aid, který organizoval Bob Geldof na pomoc hladovějícím africkým dětem.
Rolling Wings, poškleboval se John dvěma slavným kapelám, které se během sedmdesátých let ne a ne rozpadnout. "Kdo je bude poslouchat za dvacet let? Sesmolit desku jenom proto, že se to ode mne očekává - to musí být otrava..."
Mýlil se. Nebyly to desky, které Paula nudily. Zato koncertování, nekonečné měsíce na cestě místo rajského klidu na osamělé farmě. Tohle Paula netáhlo. Až loni na podzim začalo v norském Oslu jeho mamutí turné, první po více než deseti letech. V ceně lístků (vyšší než je obvyklé) byl obsažen i stostránkový barevný program. Celý koncert zahajuje fanfára, jaká nemá obdoby - úvodní akord Perného dne. A na plátně se odvíjí zkrácený příběh Beatles právě od onoho roku, kdy tahle písnička zvedla na nohy milióny kluků a holek. Autorem dokumentu o tom, kam svět dospěl až ke dnešním dnům, je Richard Lester, z jehož dílny kdysi vyšel i Perný den a Help, oba hrané filmy Beatles, stejně jako Jak jsem vyhrál válku s Johnem v hlavní roli. Během koncertu zní slavné beatlesovské evergreeny, i pozdější Paulovy "pecky". Mezi nimi také skladby z nejnovější desky Flowers in the dirt. Potlesk, křik, nadšení. Ohňostroj. Trička, placky, plakáty, desky. To vše na prodej. Na závěr Hey Jude a vzpomínka na Abbey Road.
Cestou z koncertu si snad každý listuje pozoruhodnou brožurou. Na jedné straně se určitě zarazí. Chcete vědět tu úžasnou věc o mně a o Johnovi? No přece, že jsem to byl já a John. Stačí těchhle několik slov, jako vystřižených z Johnova "mrožího" humoru, aby Paul dokázal, že v něm stále ještě žije polovina starých dobrých Pochybených dvojčat.

(Marcela Titzlová - Filip)