Řekli jsme si minule, že nástup Beatles začal skoro nevinně. Nejstarší vnuk majitele prodejní sítě NEMS (North end music stores) Brian Epstein, který v rodinném obchodním domě na jedné z liverpoolských tříd vedl oddělení s gramofonovými deskami, se stále častěji začal setkávat s otázkou: "Máte nějakou desku s Beatles?" Epstein zprvu nechápavě kroutil hlavou, ale zájem posluchačů byl takový, že jej nebylo možné jen tak přehlédnout. Epstein se tedy rozhodl, že si o jemu neznámém souboru něco zjistí. Měl k tomu příležitost v místním klubu Cavern, tedy v Jeskyni.
"Vstoupil jsem tam poprvé v životě," rekapituloval Epstein později své dojmy, "a najednou jsem vědě, že nic takového už v životě nespatřím. Když na malinké pódium přišli Beatles, jako by sálem projel elektrický šok. Nestáli, dupali, tleskali a mávali. Ti čtyři na pódiu se chovali naprosto nenuceně, vedle zpěvu vtipkovali, povídali si s publikem - a já jsem pochopil, že jsem svědkem Zázraku. Ta muzika působila jako droga."
24. ledna 1962 podepsali Beatles s Brianem Epsteinem smlouvu, která novopečenému manažerovi s mimořádným instinktem zaručovala pětadvacet procent z veškerých případných honorářů skupiny. V té době již dovážel z Hamburku gramofonové desky Polydoru, které šly - navzdory nepůvodnímu repertoáru - velmi rychle na odbyt. Přeskočme nyní peripetie s obstaráním nahrávací smlouvy a povězme si, že pro gramofonovou firmu Parlophone natáčeli Beatles svůj první singl 11. září 1962 a že vyšel 5. října. Byly na něm písničky Love me do a P.S. I love you, v obou případech patřil sólový vokál Paulu McCartneymu. Sestava souboru - Paul McCartney (1942, basová kytara), John Lennon (1940, doprovodná kytara), Geore Harrison (1943, sólová kytara) a Richard Starkey alias Ringo Starr (1940, bicí) - je dnes natolik známá, že by ji zřejmě bez problémů vyjmenoval i ten, kdo se jinak o populární hudbu příliš nezajímá. Pro potřeby tohoto seriálu také není důležité, jak se sestava skupiny od "hamburského období" proměnila, neboť opravdová éra Beatles se prakticky datuje až od této "klasické" sestavy.
První malá deska, která se vyšplhala na sedmnáctou příčku nejprodávanějších singlů v Británii, znamenala svým způsobem rovněž zrození autorské dvojice John Lennon-Paul McCartney, jednoho z nejúspěšnějších tandemů v celé historii populární hudby. Už na prvních nahrávkách spolupracoval s Beatles aranžér a producent George Martin, pod jehož uměleckým a režijním vedením vznikaly vlastně všechny nejvýznamnější nahrávky souboru. Na sklonku téhož roku se na trhu objevil druhý singl souboru s tituly Please please me a Ask me why, který znamenal definitivní průlom Beatles na absolutní hitparádovou špičku. Soubor si výsadní postavení ještě utvrdil debutovým albem Please please me (1963), které vzniklo během jednoho jediného dne.
V roce 1963 se Beatles poprvé objevili i na špičce zámořské hitparády (nahrávka I want to hold your hand) a od té doby je možné hovořit o jejich celosvětové popularitě. Mnozí z dobových kritiků (ostatně podobně tomu bylo v době nástupu klasického rokenrolu) nepochopili, že spolu s Beatles vstoupil na hudební scénu nový, převratný fenomén, a ve svých článcích často považovali vzedmutou vlnu zájmu o tvorbu Beatles a dalších skupin podobného zaměření za pouhopouhou módu s jepičím životem.
Už ve třiašedesátém roce zvítězili Beatles ve všech čtenářských anketách britského hudebního tisku a jejich hudba se valila světem jako smršť. Hráli a zpívali v Olympii, do té doby vyhrazené prakticky jen pro hvězdy francouzského šansonu, respektive americké stálice typu Franka Sinatry či Binga Crosbyho, podnikli dvě triumfální turné po Spojených státech, projeli západoevropské země a vydali se i k protinožcům. Všude s neuvěřitelným ohlasem.
Na jaře čtyřiapadesátého roku s nimi natočil režisér Richard Lester vtipný hudební snímek Perný den, na který o rok později navázal snímek stejného režiséra Help! Kolotoč se točil na plné obrátky, singlové snímky byly pravidelně střídány dlouhohrajícími deskami a skeptici, kteří souboru prorokovali krátkodobost, se začínali chytat za nos. Přitom však Beatles nevysílali za přízní svých posluchačů písně vycházející z jedné neměnné šablony, ale po poměrně jednoduchých popěvcích z dob začátků se v jejich skladbách začala stále výrazněji uplatňovat nejen melodická, ale i harmonická bohatost - ruku v ruce s instrumentální propracovaností a komplikovanější vokální sazbou.
Ještě na sklonku roku 1965 přebírají členové skupiny Řád britského impéria, který má být oceněním jejich zásluh o propagaci britské hudební kultury v zahraničí.
Zhruba od poloviny šedesátých let začínají Beatles zcela programově a nenahodile experimentovat, jako by jim byl vymezený hudební prostor příliš těsný. Samozřejmě, i na albech z této doby jsou nahrávky s výraznými hitovými ambicemi, ale začíná přibývat těch, které jak v hudební, tak verbální složce prolamují vžitou představu o tvorbě souboru.
Odborníci se shodují v tom, že umělecké ambice Beatles vyvrcholily albech Sgt. Pepper's lonely hearts club band (u nás se pro tuto LP vžil název Klub osamělých srdcí seržanta Pepře), které začalo vznikat na konci roku 1966 a k diskofilům se dostalo na jaře následujícího roku. Máme-li věřit encyklopedickým údajům, pak album "spolykalo" sedm set hodin studiové práce a náklady se pohybovaly kolem čtyřiceti tisíc liber. Mimochodem, zájemce o detailní zachycení tvorby Beatles a jejich doby odkazuji na práci Antonína Matznera Beatles - Výpověď o jedné generaci (Mladá fronta, 1987); autor publikace poznamenává v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby (Supraphon, 1986) na téma Klubu osamělých srdcí následující: "Svými vysokými uměleckými aspiracemi - mimořádně hudebně a textově kvalitní repertoár, stylistická a výrazová jednota při nezvykle širokém rejstříku nálad, vzájemná korespondence jednotlivých titulů dané symetrickým tóninovým uspořádáním s propojením skladeb, z nichž titulní se v závěru vrací v obměněné repríze - představovalo album jeden z klíčových mezníků v dosavadním vývoji světové populární hudby."
Následující období již nebylo pro Beatles tak úspěšné, a to jak po stánce umělecké, tak z hlediska personálních vztahů. Zkrátka, zdálo se, že na jednu skupinu je v souboru až příliš mnoho různých názorů na další tvorbu. Napětí mezi vůdčími osobnostmi skupiny způsobovalo jakousi tvůrčí nepohodu. Byla možná způsobena i předčasnou smrtí Briana Epsteina (1967) a nepříliš šťastnou volbou jeho nástupce Allana Kleina.
V létě roku 1968 uvedli Beatles na trh jednu z nejznámějších písní celé své nahrávací kariéry Hey Jude a současně tím představili vlastní gramofonovou firmu Apple (Jablko). Na toto téma napsali američtí autoři Peter McCabe a Robert D. Schonfeld v knize Od Jablka k ohryzku následující: "... Každý člen skupiny byl úplně jiný. Z jiného těsta, jiných názorů a představ. Životních i hudebních. Tak dlouhou dobu je mohl uddržet pohromadě jenom mistrný diplomat, člověk s konkrétním plánem a jasnozřivou předvídavostí. Jmenoval se Brian Epstein. Pod jeho ochrannými křídly dosáhli Beatles maximum, po jeho smrti spělo všechno k rychlému konci ... Pod dohledem pečlivého hospodáře snášela slípka jedno zlaté vejce za druhým. Přišel nový hospodář a měl podobný plán. Ale uspěl jenom zčásti. Vejce už nikdy nebyla stejná. Vypadala podobně, ale jako by jejich skořápka byla umělá. A taková už zůstala napořád."
V dubnu roku 1970 přinesl týdeník Mew Musical Express prohlášení Paula McCartneyho o tom, že hodlá Beatles opustit. Nedlouho poté vyšlo album Let it be a na světové premiéře filmu už se neobjevil ani jeden ze členů čtveřice. Kapitola zvaná Beatles se uzavřela. Nicméně, Beatles jsou jedním z nejvýraznějších fenoménů celé historie populární hudby - a jde o fenomém hudební i sociologický. Stali se hrdiny generace, pro kterou hráli a zpívali. I když - plus minus čtvrt století staré snímky liverpoolského kvarteta nejsou jen nostalgickou vzpomínkou generačních souputníků skupiny, ale stejně sugestivně promlouvají i k dnešní posluchačské generaci.
(Miloš Skalka - Květy)