Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

9.10.1940 Liverpool - 8.12.1980 New York City

Bylo pondělí a John Lennon se svou japonskou manželkou Yoko Ono pracovali společně v newyorském nahrávacím studiu Record Plant na nové malé desce. Na titulní straně singlu měla být Lennonova melodie Walking on the thin ice (Procházka po tenkém ledě) a John nebyl dlouho spokojen s výsledným zvukem, a tak spolu s nahrávacími techniky snímek znovu a znovu přemíchával. Bylo skoro půl jedenácté v noci, když si manželé zavolali taxíka a vydali se domů na 72. ulici, kde bydleli v luxusním nájemním domě zvaném Dakota. Před jedenáctou zastavil vůz u chodníku, Yoko vystoupila a vydala se ke vchodu, John šel několik kroků za ní. Když se blížil k průchodu do Dakoty, někdo na něj zavolal: 'Pane Lennone, na okamžik.' Lennon se ohlédl přes rameno a spatřil muže, který oběma rukama svíral automatickou osmatřicítku. (Později byl identifikován jako pětadvacetiletý nezaměstnaný, amatérský kytarista a psychopat jménem Mark David Chapman.) Než se překvapený Lennon stačil vzpamatovat, vypálil muž několik ran a čtyřmi Lennona zasáhl.
Krvácející John Lennon se z posledních sil dopotácel do vrátnice domu, kde omdlel. Yoko objímala hlavu svého manžela, jeden vrátný volal pro ambulanci a druhý se otázal v naprostém šoku Chapmana, který se na celou situaci nezúčastněně díval: "Víte, co jste udělal?"
"Právě jsem zastřelil Johna Lennona," odpověděl tichým ale klidným hlasem vrah.
Britská populární hudba začátku šedesátých let byla z mnoha důvodů (jedním z těch nejpodstatnějších byla nepochybně absence jazykové bariéry) poplatná hudebnímu dění na druhé straně Atlantiku. S nástupem skupiny Beatles ve dvaašedesátém roce však začala doslova invaze rockové hudby do celého světa a podstatná část let šedesátých byla ve sféře populární hudby formována ostrovním hudebním modelem. Samozřejmě, v čele tohoto dění byli Beatles, kterým se dokonale podařilo proměnit do té doby panující hudební ideál. Beatles vrátili světu pop-music především jasné, nápadité melodie, s chytrými aranžemi (zpočátku jednoduchými, postupem času stále komplikovanějšími, ale v žádném případě ne samoúčelnými), dokonalé harmonie, obdivuhodnou vokální sazbu. Podobně, jako se s lety proměňovala hudba Beatles, proměňovaly se i textové obrazy - od nezávazných, klukovsky zamilovaných textů z prvního období činnosti skupiny (na deskách debutovala 5. října 1962 tituly Love me do a P.S. I love you) dospěl soubor lety k zamyšlením na tímto světem, nad jeho nadějemi i obavami, k výraznému humánnímu a myšlenkově obsažnému poselství. Fenomén Beatles zdaleka nebyl jenom odrazem hudební tvorby, ale šlo rovněž o fenomén sociologický - Beatles se stali hrdiny generace, pro kterou hráli a zpívali a která se s nimi ztotožňovala. Také proto, že každý ze členů liverpoolské čtveřice byl výraznou a vyhraněnou osobností; i když po svém a trochu jinak. Není vůbec bez zajímavosti, že plus minus čtvrt století staré nahrávky kvarteta se nestaly jen nostalgickou vzpomínkou generačních souputníků skupiny, ale že stejně sugestivně promlouvají k dnešní, mladé posluchačské generaci.
Dohady o tom, zda se ještě Beatles někdy objeví pohromadě na koncertním pódiu nebo v nahrávacím studiu (skupina ukončila svou činnost v roce 1970), definitivně přervaly střely z Chapmanova revolveru, které tragicky ukončily životní a uměleckou dráhu Johna Lennona, který s Paulem McCartneyem vytvořil nejúspěšnější autorskou dvojici v dějinách populární hudby. A to právě v době, kdy měl po delší odmlce hlavu plnou tvůrčích plánů, na trhu nové album (Double fantasy) a v nahrávacím studiu roztočené další snímky... Kapitola jménem Beatles, alespoň tak, jak jsme ji znali z let šedesátých, se nenávratně uzavřela...
John Lennon přišel na svět v chladné říjnové noci čtyřicátého roku, kdy bitva o Anglii vstupovala do svého třetího měsíce. Noc se právě zvolna proměňovala v den a Liverpool měl za sebou jeden z nejtěžších náletů německých bombardérů. Nenarodil se do rodiny, kterou by mu mohl někdo závidět. Otec Alfred pracoval jako lodní číšník a do života se vydal ze sirotčince, kde byl vychováván od devíti let. Když se John narodil, byl právě kdesi na moři a také matka Julie nebyla právě nejideálnější strážkyní domácího krbu. Tátu spatřil John poprvé v pěti letech, ale to už jeho rodiče spolu nežili a Johna vychovávala jedna z matčiných čtyř sester, teta Mimi. Do konce života jí Lennon nepřestal být dost vděčný za to, že mu pomáhala objevovat svět, že jí nikdy nebyl v ničem na obtíž, a že mu - pokud je to vůbec možné - nahradila rodiče.
Číst a psát se John naučil někdy v pěti letech, v sedmi už sepisoval básničky a kratičké povídky, které doprovázel vlastními ilustracemi. Pro pobavení příbuzenstva a klukovských kamarádů vydával vlastní "ilustrovaný časopis" - a když zrovna nelítal s kluky po tajemných zákoutích dělnického předměstí, seděl někde v koutku a četl. Nejprve bez ladu a skladu, ale brzy objevil svého autora: anglického matematika a spisovatele Lewise Carrolla, jehož fantaskní obrazotvornost vtělená do pohádkových knížek Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem mu učarovala. Pod vlivem Carrollova slovníku a jeho zjitřené fantazie začal vymýšlet nová slova, nezvyklé slovní obraty a situace, kterými obveseloval spolužáky i starší vrstevníky.
Že by se měl stát hudebníkem, o tom nesnil ani v nejmenším, i když teta Mimi občas nadhodila možnost hodin klavíru nebo houslí.
"Nechtěl o tom ani slyšet. Nebyl ochoten se smířit s čímkoli, co předpokládalo pevný režim vyučovacích hodin. Vždycky chtěl všechno umět hned. Nechtěl ztrácet čas žádným učením. Jediné povzbuzení, kterého se v tomto směru Johnovi dostalo, pocházelo od průvodčího autobusu. Posílali jsme tehdy chlapce každý rok na prázdniny k jeho bratrancům do Edinburghu. Bydlel tam u mé sestry. Jednou dostal od strýce na cestu starou vyboulenou foukací harmoniku, na kterou hrál během jízdy. Ostatní cestující v autobuse tím asi přiváděl k šílenství. Jenom průvodčí byl nadšen. Když přijeli do Edinburghu, řekl mu: 'Přijď zítra ráno na autobusovou stanici a já ti dám pořádnou harmoniku.' John nemohl dospat. Čekal na zastávce už od rozednění a opravdu dostal pěkný nástroj. To mu bylo asi deset roků. Ten průvodčí určitě netušil, co tím uvedl do pohybu." (citováno podle knihy Antonína Matznera Beatles, Mladá fronta, 1987).
Ve dvaapadesátém roce ukončil John základní školní docházku a začal navštěvovat střední školu v Quarry Bank; a tady také založil svou první kapelu, jejíž název - Quarrymen - inspirovalo jméno gymnazijního ústavu. John Lennon byl momentálně v zajetí písniček skifflového ražení, s nimiž právě slavil úspěchy populární Lonnie Donegan a ze zámoří dotírala na duši vnímavého chlapce právě se rodící rokenrolová horečka. Hrál už docela obstojně na foukací harmoniku, zkoušel vybrnkávat melodie na stařičkém banju a sen o dráze muzikanta dostával konkrétnější obrysy. Na sklonku prvního roku gymnázia zemřel Lennonův strýc George a Mimi zůstala na třináctiletého kluka sama. Pravda, někdy v té době se v rodině začala častěji objevovat také Johnova matka, ale zpřetrhané rodičovské pouto už se jí navázat nepodařilo... Když teta koupila Johnovi za 17 liber jeho první kytaru, bylo o Lennonově životě rozhodnuto.
V šestapadesátém roce se Lennon seznámil s Paulem McCartneyem, který se po vystoupení Quarrymen k muzikantům přihlásil. Slovo dalo slovo a už za několik dnů se zrodil zárodek budoucího autorského tandemu, který nemá v dějinách populární hudby obdoby.
V osmapadesátém roce srazil Lennonovu matku Julii na silnici automobil - podlehla smrtelnému zranění a osmnáctiletý mladík si teprve nyní uvědomil, že je na světě úplně sám. Těžké deprese a sklony k alkoholismu nedokázala rozptýlit ani teta Mimi, byť se o to snažila sebevíc. Na podzim roku 1957 byl Lennon přijat na liverpoolskou výtvarnou školu, ale jeho kontakty s McCartneyem byly stále těsnější. Za dva roky školu opustil, ale ze studií mu zbyl kamarád výtvarník a basový kytarista Stuart Sutcliffe, který patřil v roce 1959 k sestavě souboru, v němž kromě Lennona hráli ještě Paul McCartney, George Harrison a bubeník Pete Best. Jméno Quarrymen se změnilo nejprve na Johny and the Moondogs, posléze na Silver Beatles. Soubor vystupoval kde se dalo, první stálejší angažmá získal v liverpoolském klubu Casbah a v repertoáru měl kromě slavných rokenrolů ze zpěvníku Elvise Presleyho, Little Richarda či Chucka Berryho už také první autorské příspěvky Lennona a McCartneyho. V létě šedesátého roku získala skupiny možnost vystupovat v několika hamburských klubech (to už pod zkráceným jménem Beatles), kde také soubor opustil Stuart Sutcliffe, který chtěl v Hamburku pokračovat ve studiích malířství.
Po návratu do Liverpoolu hráli Beatles v dnes už neexistujícím klubu Cavern, kde si začali v místním měřítku získávat jméno a věhlas. Na čas se pak znovu vrátili do přístavního Hamburku, zde dostali poprvé šanci navštívit nahrávací studio - v sérii dnes už historických nahrávek doprovodili anglického zpěváka Tonyho Sheridana a při této nahrávací frekvenci si poprvé zazpíval sólově také John Lennon.
V jedenašedesátém roce se Beatles seznámili v Cavern klubu s manažerem Brianem Epsteinem, který jim pomohl roztočit onen pohádkový kolotoč zvaný beatlemánie. Pod jeho dohledem a ve spolupráci s producentem a aranžérem Georgem Martinem (na jeho doporučení Beatles vyměnili bubeníka a na uprázdněné místo nastoupil Ringo Starr) natočila skupina první dvě skladby dvojice Lennon/McCartney - a hned druhá deska s tituly Please please me a Ask me why (1962) katapultovala skupinu do čela britské hitparády. Od tohoto okamžiku až do rozpadu Beatles je možné hovořit o zlaté éře, která přinášela souboru jeden úspěch za druhým. Všimněme si však osobnosti Johna Lennona...
Jako by mu byl kabát kvarteta těsný od samého začátku. V létě dvaašedesátého roku se oženil (v dubnu 1963 se jeho ženě Cynthii narodil syn Julian, dnes kráčející v otcových hudebních šlépějích), ale tolik potřebné zklidnění jeho těkavé duši nepřineslo ani manželství, ani neoddiskutovatelné závratné úspěchy Beatles. S odstupem času se zdá, že dělal vlastně všechno možné, jen aby nebyl svázán s Beatles příliš pevně. Ve čtyřiašedesátém roce vydal knihu sarkastických, ironických a černě humorných polo-povídek, polo-básniček a malůvek In his own write, o rok později se přihlásil s podobně koncipovaným svazkem Spaniard in the works. V sedmašedesátém roce hrál ve filmu režiséra Richarda Lestera Jak jsem vyhrál válku a v témže roce se na jedné londýnské výstavě setkal s avantgardní japonskou výtvarnicí Yoko Ono, která se stala jeho femme fatale. V listopadu 1968 se rozvedl s Cynthií, v březnu 1969 se oženil s Yoko ...
"Vím, že mnozí tenhle můj krok vůbec nepochopili a že měli pocit, jako bych se řítil do záhuby," řekl o tom v polovině sedmdesátých let. "Ale já jsem se řítil do záhuby tím, jak jsem žil a co jsem dělal. Ano, Beatles byli populární, ale popularita není všechno. To Yoko mi podala pomocnou ruku, abych znovu našel sám sebe a abych mohl začít dělat to, co jsem opravdu chtěl. Že Yoko způsobila rozpad Beatles? To je nesmysl, jen ho urychlila. Třeba bych se v tom ještě nějaký ten rok plácal, ale nikam by to nevedlo. A Beatles už stejně v té době patřili minulosti - alespoň pro mne."
V květnu devětašedesátého roku nahrál John Lennon s Yoko Ono v hotelovém pokoji v Montrealu svůj první singl bez Beatles. Byla na něm Lennonova hymnická píseň Give peace a chance (Dejme šanci míru), do té doby nejpolitičtější skladba, kterou Lennon vytvořil. To byli právě manželé Lennonovi na svérázné svatební cestě, která byla především mírovou kampaní, jež do značné míry rozvířila hladinu veřejného mínění. Lennon nedlouho před svou tragickou smrtí k tomuto nezvyklému protestu proti válce řekl: "Když jsme se vzali, věděli jsme, že ať budeme dělat cokoliv, stejně bude naše svatební cesta věcí veřejnou, a tak jsme to vyjádřili tímhle způsobem. Po celý týden jsme seděli v apartmá amsterodamského hotelu Hilton v posteli a mluvili s reportéry. Bylo to fantastické. Dělali jsme na prvních stránkách novin reklamu míru. Jindy se na prvních stránkách dělá reklama válce."
To už měl však John plnou hlavu svého nového projektu, který představil pod hlavičkou Plastic Ono Bandu. Už v září devětašedesátého roku hrál s touto skupinou na velkém rokenrolovém festivalu na stadiónu Varsity v Torontu (živý záznam vyšel na albu Live peace in Toronto 1969) a Lennon prožíval období, "v němž jednotu vlastního přesvědčení a skutků manifestoval spolu s Yoko Ono nejen hudebními a ostatními uměleckými snahami, ale zejména pokračující mírovou kampaní."
Svět byl dosud plný vietnamského válečného dobrodružství, ve východní Nigérii probíhala občanská válka, ohniskem nepokojů na půdě Spojeného království se stávalo Severní Irsko... Na sklonku listopadu vrací John Lennon královně Řád britského impéria, kterým byl jako jeden z Beatles před čtyřmi lety slavnostně dekorován v Buckinghamském paláci.
"Před vánocemi byly ve dvanácti světových velkoměstech instalovány na domech několikametrové bílé poutače s nápisem: 'Válka je pryč! Jestliže si to budete přát. Šťastné vánoce John a Yoko.' Během jejich další cesty se v Montrealu uskutečnilo i půlhodinové setkání s tehdejším kanadským ministerským předsedou Pierrem Trudeauem, během něhož ho John a Yoko seznámili s hlavními myšlenkami své kampaně za světový mír, v jehož rámci hodlali nadcházející rok 1970 vyhlásit 'prvním rokem míru'."
Lennon koncertuje, natáčí desky, ve dvaasedmdesátém roce začíná jeho soukromá 'válka' s americkými úřady, které mu odmítají prodloužit pobytové vízum ve Spojených státech, kde se usadil. Souhlas získává definitvně až v roce 1975... Prochází několika mučivými osobními peripetiemi, čtyřiasedmdesátý rok tráví v Kalifornii - bez Yoko, v depresi a v umělecké beznaději. Až na sklonku roku se znovu vrací do New Yorku, kde se zničehonic objevuje jako host ve finále koncertu Eltona Johna. Tady ho také jeho publikum vidělo naposledy na koncetním pódiu...
Po narození syna Seana (1975) a vydání alba Walls and bridges (Zdi a mosty) se John Lennon nadlouho uzavřel do soukromí. Nevěřil americké předškolní výchově a proto se rozhodl, že bude svého potomka sám zasvěcovat do všeho, co malé dítě potřebuje. Dobrovolně se rozhodl stát se 'mužem v domácnosti'. Prý se do své nové role vžil natolik, že dlouhých pět let si na kytaru ani nevzpomenul, jeho zápisník se neplnil útržky zárodků nových textů a melodií, roztodivnými karikaturami a malůvkami, kterými předtím ozdobil nejeden hotelový servítek či účet.
Na podzim roku 1980 se však objevilo na trhu Lennonovo album Double fantasy (Dvojnásobná fantazie) a vše nasvědčovalo tomu, že se John Lennon znovu vrací na hudební scénu ze svého dobrovolného exilu. Polovinu desky napsala a nazpívala Yoko, druhou si John rezervoval pro sebe. Písničky jako by byly smířlivější, lyričtější, dýchá z nich závan nostalgie i milostné vyznání (Dear Yoko). Jedna z melodií jako by měla symbolický název: Just like starting over (Právě znovu začínám)... Osud však rozhodl jinak. Chystané album Milk and honey (Mléko a med) vyšlo už posmrtně v roce 1984 a Lennon neměl čas svůj "nový začátek" dložit další uměleckou tvorbou.
John Winston Lennon (po sňatku s Yoko Ono používal často jméno John Ono Lennon) byl a je nepochybně jednou z nejvýraznějších osobností dějin populární hudby. Osobností nejednoduchou, rozporuplnou, tápající, věčně nespokojenou, hledající a nacházející. Jeho přínos světové hudební kultuře v širším kontextu je nepopiratelný, neboť nezasáhl jenom vývoj žánru, ale současně i oblast myšlení a chápání světa. Lennonova klíčová úloha v moderní hudební kultuře je všeobecně proklamována a přijímána - a to jako tvůrce, interpreta i revoltujícího novátora. Na jeho výsadním postavení nemůže nic změnit ani "neautorizovaná biografie" skandálního životopisce Alberta Goldmana The lives of John Lennon (Životy J.L., Morrow, New York, 1988), který již předtím neslavně proslul biografiemi Lenny Bruce a Elvise Presleyho. Ve svém objemném dílku Goldman líčí Lennona jako sadistu, alkoholika, bezcharakterního člověka, heroinovou loutku... Všichni recenzenti bez výjimky Goldmanův spis s rozhořčením odmítli jako "senzacechtivý a pokleslý žurnalismum."
Zpráva o Lennonově smrti zasáhla svět jako blesk. Je osudovým paradoxem, že člověk, který ve svých písních a prohlášeních zpíval a vyprávěl o dobru, porozumění, míru a štěstí, zemřel násilnou smrtí. Celou noc z osmého na devátého prosince 1980 a celý následující den stály před jeho domem u newyorského Centrálního parku zástupy lidí, které neuvěřitelná skutečnost šokovala. V uslzeném sychravu plápolaly desetitisíce svíček a lidé si tiše zpívali Lennonovy písně. Také tu, ve které je ukryto jedno z Lennonových poselství: "Všechno co potřebuješ / je láska / Láska je všechno / co potřebuješ."

(Miloš Skalka - Přemožitelé času)