Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

Po letech života mimo dohled všetečných očí tisku si dnes George Harrison klade otázku, zda mu ještě zbyli nějací fanoušci. Zkouškou pravdy bude nové album, které vydal po pěti letech mlčení.
Po pravdě řečeno se se mnou neměl vůbec bavit. Besedy se zástupci tisku totiž nepatří do denního pracovního rozvrhu čtyřiačtyřicetiletého George Harrisona, bývalého člena Beatles, dnes filmového magnáta, statkářského velmože a váženého člena Řádu britského impéria. Vždy platil za nemluvu a kliďase.
Ale tentokrát měl George Harrison pádný důvod, aby se se mnou setkal: po pětileté odmlce vydal totiž nové gramofonové album, které nese název Cloud nine (Mrak číslo devět). Mělo by jít na odbyt. Problém je ale v tom, že pro úspěch každé nahrávky se musí něco udělat, a Harrison rozhodně neproslul ochotou a schopností dělat svým albům reklamu. "Nepropagoval jsem ani svá předchozí dvě alba. A také se jich jen velmi málo prodalo," přiznal. "Lidé v rozhlasových stanicích většinou říkají: 'Vem ho ďas, když se nechce namáhat on sám, proč bychom se namáhali my?' Nerad prosazuji sám sebe, prodejní stránka mě otravuje, ať jde o cokoliv, ale přál bych si, aby tuto desku lidé slyšeli."
Ať už to má jakýkoliv důvod, Harrison stále pociťuje nevolnost, když má nasednout na kolotoč sdělovacích prostředků. Když byl ve svých filmových ateliérech natahován na skřipec při interview se Selinou Scottovou pro televizní stanici CBS - šlo o tříhodinové natáčení, z něhož vznikl patnáctiminutový medailón proložený reklamami, snímky z filmového archívu Beatles a ukázkami z Harrisonova nového videa -, choval se velmi zdrženlivě. Jakmile však nakonec unikl televizní kameře, rychle navrhl, abychom si zašli do baru. Nad pintou černého piva dokázal, že pravdu mají jeho blízcí přátelé, když o něm tvrdí, že v soukromí je sdílný a vtipný a že má smysl pro jemný humor.
Vyrušil nás podsaditý dělník ze studia, který přišel Harrisona požádat o autogram. Harrison reagoval vlídně a osobitě. Pozorně vyslechl mužovo rozvleklé vyprávění o tom, jak ještě jako kluk poznal Beatles na koncertech v Plymouthu a Exeteru. "Bůh vám žehnej," řekl muž, když dostal kýžený autogram. "Bůh žehnej vám," odpověděl Harrison. Pak vzal mužovi papír z ruky a ke svému jménu připojil podpisy Paula McCartneyho, Johna Lennona a Ringa Starra. "Vždy jsem to tak dělával, když jsem ještě patřil k Fabs," poznamenal (Fabs je užívaná zkratka z Fabulous four, Bájná čtyřka, jak fanoušci Beatles nazývali své miláčky). Pod Ringův podpis ještě načrtl známou kudrlinku, aby vypadal autenticky, a humorně řekl: "Příští rok to uvidíme na aukci u Sothebyho."
V rozporu s rozšířeným míněním George Harrison v posledních pěti letech hudebně nelenošil. Nahrál soukromě spoustu magnetofonových pásků ve svém studiu, přispěl do charitativního televizního pořadu a vystoupil i na několika koncertech. "Lidé tvrdí, že jsem za pět let nic neudělal," postěžoval si.
George Harrison si v posledních letech získal v tisku zvláštní pověst. Byl označován za Howarda Hughese rockové hudby, za poustevníka z Henley dřepícího na bobku, za statkáře, který se prohání v porschi po svých lánech stodevadesátikilometrovou rychlostí a zaměstnává třiatřicet zahradníků. Harrison odbyl tyto zprávy jako báchorky vycucané z prstu.
"Před lety řekl Bob Dylan: 'Jakmile promluvím, stávám se svým nepřítelem.' Je to tak. Chtěl jsem jen žít v klidu, a když neříkáte nic, hrozí vám menší nebezpečí, že vaše slova budou překroucena. Všichni přiložili ruku k dílu, aby mě ztvárnili podle svých představ. Ale jak řekl Jeff Lynn, vedoucí skupiny ELO, jsou to jen cáry papíru, které zítra skončí v koši. Mám v sobě něco, co mě nutí, abych hledal ticho a klid. Takový jsem byl už jako chlapec, když jsem vyrůstal na liverpoolském předměstí. Vydával jsem se na míle daleko kolem blátivých břehů řeky Mersey, do polí a lesů. Smrt Johna Lennona mě přesvědčila, že životní styl, pro který jsem se rozhodl já, byl správnější než ten, který si zvolil John. Mít trochu klidu a míru je lepší než žít uprostřed New Yorku, což je, řekněme si to upřímně, blázinec."
Harrison se řídí těmito názory i jako otec syna Dhaniho. Dhani, který žije se svým otcem a jeho druhou manželkou Olivií v henleyském sídle, je pečlivě držen z dosahu zvědavého tisku a fotografů. Tak pečlivě, že jen málokdo ví, jak vypadá. Má to tu výhodu, že se Dhani může chovat jako normální devítiletý chlapec, chodit po ulicích bez obtěžování a bez tělesného strážce v patách.
V roce 1978 zachránil George Harrison skupinu Pythons, která zůstala na holičkách, když se gramofonová společnost EMI rozhodla vycouvat z finanční spoluúčasti na natáčení filmu Brianův život. Pythoni byli už dlouho Harrisonovými přáteli a to spolu s přáním, aby se film dostal na plátna, ho přimělo, aby se svým obchodním manažerem Denisem O'Brienem shromáždil potřebný kapitál sám. Tak se zrodila Harrisonova filmová společnost HandMade Films. Její název vymyslel on sám.
Bilance jedenáctileté činnosti společnosti HandMade films je skvělá. I když je přehnané tvrdit, že Harrison zachránil britský film, jak říkají někteří lidé, rozhodně se zasloužil o to, že potápějící se loď neklesla ke dnu. Záchranná akce ve prospěch Pythons se však mohla Harrisonovi vymstít. "Zadlužili jsme i obchodní budovu v Londýně a můj dům v Henley," zavzpomínal George. Znamená to, zeptal jsem se, že kdyby byl Brianův život neuspěl, byl by George musel opustit své nádherné sídlo v Henley? "Ano, je to velice pravděpodobné. Ale Pythons věděli, co vše jsem dal v sázku, a svou prací to ocenili."
George Harrison nebyl v podnikatelském oboru nováčkem, už v gramofonovém průmyslu poznal, co je to obchodnická dravost, svět filmu ho však šokoval. "Filmový průmysl je zkažená branže," řekl. "Mnohem brutálnější než gramofonový průmysl. Ale s tím se musí vyrovnat můj manažer Denis. Nemohl bych v tomto oboru pracovat, kdybych musel s těmi lidmi jednat osobně. Mnoho biografů na východním pobřeží Spojených států nám nezaplatilo to, co jsme měli dostat za film Time Bandits. Uváděly jej šest nebo devět měsíců a investovaly naše peníze. Je to všechno mafiánský gang, s nímž nic nesvedete."
Harrisonovo postavení v HandMade Films je značně volné, organizačně nespecifikované. Má-li čas a náladu, objeví se na nějakém natáčení nebo večer zhlédne výsledek denní práce na promítání. Občas složí pro film doprovodnou hudbu a ještě vzácněji pohostinsky vystoupí na plátně. Čte některé již schválené scénáře, ale rutinní řízení společnosti přenechává jiným. To ovšem neznamená, že otěže netřímá on. Připouští, že má pravomoc zrušit jakýkoliv projekt, i kdyby šlo o kasovní trhák, jestliže se mu filmový příběh nelíbí. Stačí, aby "dost nahlas zakřičel", řekl. Například zamítl natáčení dokumentárního filmu o Picassovi, poněvadž si vzpomněl na "dokumenty" o Beatles. "Věděl jsem, že Picassova manželka a jeho rodina žijí, a nechtěl jsem, aby je potkalo to, co potkalo nás, aby se o nich promítal dokument, v němž jsou samé nepravdy," zdůvodnil Harrison své rozhodnutí.
George Harrison se vášnivě zajímá o spoustu dalších věcí. Když ho přimějete, aby se o některé z nich rozhovořil, zjistíte, jak je bláhové označovat ho za tichého kliďase. Podrobně mi vyprávěl, jak se s dalšími nadšenci ze skupiny Save Regal (Zachraňte Regal) bil za záchranu památné starobylé budovy biografu Regal v Henley, které hrozilo zbourání, aby na jejím místě vyrostl supermarket obchodní společnosti Waitrose.
Jako rodáku z Liverpoolu mu dělají starosti potíže jeho města - chronická zadluženost, vysoká nezaměstnanost, sociální problémy. Ale není lhostejný ani k těžkostem ostatních britských měst. Miluje Británii natolik, že v ní zůstal i v době, kdy mu daně pohlcovaly devadesát procent jeho honorářů.
Jeho velkým koníčkem se v poslední době stalo zahradničení, a ačkoliv nikdy nezaměstnával třiatřicet zahradníků, jak tvrdí fáma, bere svou vášeň velmi vážně. Má radost z toho, jak se tento koníček šíří, že lidé vracejí přírodě to, co jí vzali.
Harrisonova cesta z činžáku na liverpoolském předměstí do luxusního sídla v Henley vedla přes Fabs; bez nich by se nedomohl bohatství. Ale nepřehrává si nostalgicky nahrávky Beatles a dost dobře nechápe, proč sjou sdělovací prostředky stále posedlé hudební skupinou, která se před sedmnácti lety rozpadla. Své desetileté působení ve skupině komentoval slovy: "Myslím si, že když už jsem měl účinkovat v rockové skupině, mohli to být docela dobře Beatles."
Harrison si není jist, zda mu někteří z jeho bývalých fanoušků zachovali věrnost, ale vyjádřil naději, že bývalí příznivci Beatles dospěli, oženili se, mají děti a chovají se odpovědně. "Doufám, že jim zůstalo v srdci kousek místa i pro nás," řekl. "Ten vazoun, který mě před chvílí požádal o autogram, vypadal jako řidič náklaďáku, ale byla v něm jemnost. Byl bych rád, kdybych si mohl myslet, že bývalí fanoušci Beatles vyrostli v muže podobného typu."
Byly doby, kdy se Harrison vyhýbal každé zmínce o Beatles, alespoň na veřejnosti. Dnes mu to nevadí, i když by bylo nemoudré snažit se omezit rozhovor jen na ně. Ti, kdo to vědí, jsou proto překvapeni, že album Cloud nine zahrnuje i posměšnou písničku Když jsem byl Fab.
Album Cloud nine se asi stane křižovatkou v Harrisonově hudební kariéře, ať už bude mít úspěch, nebo propadne. Jestliže album zabere, bude pravděpodobně Harrison častěji vystupovat na veřejnosti a vydávat další desky. Zapadne-li, mohl by se Mrak číslo devět stát Harrisonovou poslední gramofonovou nahrávkou. To však neznamená, že by Harrison přestal dělat muziku, ale uchýlil by se s ní do soukromí, věnoval by se jí jen pro vlastní potěšení.
Až bude mít za sebou vystupování spjaté s propagací nového alba, vrátí se George Harrison do soukromí: "Asi zalezu do své ulity. Ostatně jde jen o gramofonovou desku. Vrátím se zpátky, abych byl sám sebou, obyčejným člověkem, a nebudu se předvádět a mluvit o věcech, o nichž nic nevím."

(Mark Lewisohn - The Observer magazine)