Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

"Člověk musí děkovat za to, že jsme přežili ten rozklad, že jsme přežili Vietnam a Watergate, všechny ty strašné změny v celém světě," vyprávěl John Lennon v pondělí osmého prosince odpoledne v americkém rozhlase. "V šedesátých letech jsme byli slavní, ale tento svět už je jiný. Celý se změnil. Mám před sebou neznámou budoucnost, ale pořád jsem ještě zde a dokud je život, je i naděje."
Brzy nato, kolem páté, vyšel Lennon z domu Dakota, proslulého bydliště slavných osobností, odkud se celá léta svého newyorského exilu díval se svou ženou Yoko Ono na Central Park a jeho jezera. Před domem mu ještě urostlý, tmavovlasý brýlatý mladík nastavil obal alba Double fantasy, po více než šesti letech zase prvního, pro které si Lennon s Yoko složili nové písničky. Lennon se podepsal a odjel do nahrávacího studia dokončit nahrávky pro další album.
Vrátil se s Yoko ve 22,50 hod. Vystoupili z auta a když vstupovali do vestibulu Dakoty, zastavil je výkřik: "Jste pan Lennon?" Než se mohl bývalý doprovodný kytariska Beatles, vedle Presleyho, Dylana a McCartneyho nejvýznamnější osobnost světové populární hudby posledních dvaceti let, otočit, byl z necelého půlmetru zasažen čtyřmi střelami z revolveru ráže 38. Tři mu roztrhly levou plíci a vyšly hrudí, jedna mu roztříštila kost v rameni a zůstala vězet v krku. Udělal šest kroků k vrátnici, řekl: Střelil na mě" a padl. Rooseveltova nemocnice, kam ho už za pár sekund vezl policejní kamión, je od Dakoty dvě minuty jízdy, ale lékař tam mohl už jen konstatovat smrt způsobenou krvácením a šokem z krvácení. Ta střela, která zasáhla levou podklíční tepnu, asi rozhodla o nejtragičtější události ději rockové hudby.
Střelcem - odhodil pistoli a s mírně zděšeným úsměvem mlčky přihlížel shonu ve vestibulu Dakoty - byl pětadvacetiletý Mark David Chapman, ženatý, syn bankéře, od deseti let fanoušek Beatles, dobrý kytarista, přý příjemný společník s dobrým pracovním posudkem z předchozích zaměstnání: býval údržbářem, tiskárenským výtvarníkem, strážným. Trestní rejstřík měl čisty, proto dostal v říjnu bez problému povolení vlastnit zbraň. Ve čtrnácti utekl z domova, v osmnácti byl obviněn z trestného činu v samoobsluze, ale později zproštěn obvinění. Dvakrát se pokoušel o sebevraždu a byl pak na čas v ústavu v Honolulu. S otcem se neviděl přes rok, s nevlastní matkou ještě nikdy. Známí mluvili o jeho mesiášských sklonech.
Když 23. října opouštěl zaměstnání ve Waikiki, podepsal se do služební knihy jako John Lennon. Půjčil se 2000 dolarů a řekl, že jede do Londýna. V New Yorku byl čtrnáct dní a po Lennonovi se v Dakotě ptal poslední tři dny.
Jako důvod svého činu prohlásil na Lennonovu adresu: "Jeho slovům jsem rozuměl, ale nechápal jsem jejich význam." A ještě: "Nemohl jsem si pomoci. Víc ze mne to udělat nechtělo, ale to méně rozhodlo." Je téměř jisté, že soud mu vyměří menší trest než možných patnáct let vězení. Co bude vypovídat, poučen advokátem, asi těžko vyjeví pravdu.
Mezi mladými lidmi, kteří se okamžitě po neuvěřitelné zprávě začali shromažďovat u Dakoty, zapalovali svíčky i sirky a zpívali písničky Beatles i Lennonovy vlastní, se udál i tento rozhovor:
"Je to jako když zastřelili prezidenta."
"Je to ještě horší."
Lidé nevěděli co dělat. Paul McCartney řekl, že John bude chybět celému světu, ale pak otřesen odejel před novináři i svými spolupracovníky. Ringo Starr to z Baham volal své bývalé ženě, ta se pak sešla s Cynthií, první Johnovou manželkou. Ringo přijel do New Yorku za Yoko. George Harrison zrušil natáčení a někam se ztratil.
(Doposlouchal jsem rozhlasové stanice, dočetl stohy agenturních zpráv, neustále dementovaných, doplňovaných, opravovaných. Pořád to bylo tady. Volal Honza Burian, Zuzana Michnová, jiní, mladí, staří, neznámí. Co jsme chtěli slyšet? Co jsme mohli říct?)
Londýnské Times v nekrologu o 1600 slovech napsaly: "Uvědomíme-li se, co lze očekávat od 80. let, má Lennonova smrt příšerný význam." Daily Telegraph: "Člověka, který žil mírovou filozofií, zničil revolver." A kutě přesně vystihli, co se v nás, kteří s každým hitem Beatles máme v sobě zapsáno nějaké místo, tvář a čas, v těchto dnech dělo, v Daily Mail:
"ZPRÁVA O SMRTI JOHNA LENNONA BYLA, JAKO KDYŽ NAPOSLED ZABOUCHNETE DVEŘE ZA SVÝM VLASTNÍM MLÁDÍM."
Co se dělo v tom nejzraněnějším, v matce Johnova pětiletého syna Seana, v Yoko Ono? Seanovi naposled v nemocnici ukázala otce, vysvětlila, že vrah byl pomatený člověk, oznámila veřejnosti, že John Lennon byl zpopelněn, pohřební obřad nebude a poprosila ty, kdo ho měli rádi, aby na něj v neděli čtrnáctého ve dvě odpoledne kdekoli na deset minut vzpomněli.
V Central Parku se v tu dobu sešlo sto tisíc lidí.
Nucen publicistickým povoláním řadil jsem v duchu vedle Lucky na obloze s démanty a jejích marmeládových nebes, vedle Mrože a Dívky i písničky, obrázky a řeči přiškaredělé, nevyvedené a zamotané, k nimž osudovou schválností patří i většina posledního alba.
I kdyby však těchto řádků bylo mnohem víc, bylo na ně víc času a dokonce i kdyby Johnovy provokace byly ještě zlejší, zase bychom mu měli po větru poslat slovíčka básníkova:
"A odpusťte mu, čím vás zranil. Byla to slova. Platil za ně. A ruce, které sepjali mu, má od nich na kost pořezané."

(Jiří Černý - Melodie)