Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2017




Beatles se rozešli v květnu roku 1970, dva roky před mým narozením. Když jsem někdy v pubertě prvně viděl film Perný den a slyšel hudbu tohoto liverpoolského kvarteta, byl už John Lennon několik let mrtev a Beatles legendou; vnímal jsem je jako něco dávného, černobílého, neživoucího, zbožnělého - jako Mozarta či Shakespeara. O to podivnější pocit jsem prožíval, když se v telefonním sluchátku přesně týden před pražským koncertem ozval hlas tak dobře známý z těch starých desek a filmů: "Hallo, is that Honza? Hi, my name is Paul. Paul McCartney, y'know?" Najednou jsem si vzpomněl na všechno, co tento jedenašedesátiletý zpěvák symbolizuje. A celé to půlhodinové povídání, plné suchého humoru, hravosti a živelnosti, se mi začalo jevit jako něco neskutečného. Bez ohledu na to, že jsem měl vždycky mnohem radši Lennona.

Vysvětlete mně, jak lze žít normální život ve stínu legendy jménem Paul McCartney?
Ale já jsem legenda! Právě mluvíte s legendou, skutečnou legendou! Nejsem si jist, jestli si vůbec uvědomujete, s kým vlastně mluvíte!

Uvědomuji si to velice přesně a jsem také patřičně nervózní.
To taky doufám, že jste pořádně nervózní, protože mluvíte s opravdovou legendou, jakých je zatraceně málo! A taky doufám, že při tom našem telefonním rozhovoru přinejmenším klečíte na kolenou! Člověče, vždyť mluvíte s někým, kdo byl svého času slavnější než Ježíš ... A teď zase chvilku vážně - podívejte, já sám sebe takhle nevidím. Ale netvrdím, že mě takhle nevidí spousta jiných lidí; vím, jak často jsou ze mě lidé nervózní. Stačí však, aby mě trochu poznali a hned se uklidní, protože zjistí, že jsem docela normální chlapík. Věřte mi, že se stačí dostat přes tu bariéru ohromné slávy, která vždycky provázela Beatles a jež dodnes provází i mě. Pak už to jde docela snadno. Uvidíte, že na konci tohohle povídání budete mít pocit, že jste mluvil s docela obyčejným člověkem.

Tak úplně obyčejný člověk zase nejste. Nedávno jste byl britskou královnou pasován na šlechtice, takže mluvím přinejmenším s aristokratem.
Je to docela legrační, nemyslíte? A vlastně je to tak trochu trapné, když se nad tím zamyslíte, protože já nejsem nic víc než docela obyčejný příslušník pracující třídy, nic zajímavého na mně není. Však já se taky za žádného aristokrata nepovažuji, žiji pořád tak, jako jsem žil až dosud. Ale na druhou stranu připouštím, že takovéhle vyznamenání je docela příjemné; minimálně je to obrovská čest. Přirovnal bych to k ceně, jakou dostanete ve škole, když napíšete nejlepší slohovou práci na téma Budoucnost naší královny. Nepíšete to kvůli žádné ceně, ale když už ji pak dostanete, jste na ni patřičně hrdý. A tohle je něco podobného. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem byl připraven, že nade mnou budou někteří lidé z vyšší společnosti ohrnovat nos a říkat: "A co vlastně dokázal? Vždyť složil jen pár písniček!" A měli by vlastně pravdu. Proto se snažím zůstat pořád stejný, i když mě někdo občas osloví jako Sira Paula. Není to špatný pocit. A pokud si ho dokážete užít, je to velmi příjemné. A já si to užít dokáži.

Nakolik myslíte, že vám k tomuto ocenění pomohlo založení Institute for Performing Arts? Co je vlastně podstatou této liverpoolské školy?
Hlavním úkolem bylo něco takového vůbec vytvořit, protože ta původní umělecká škola v Liverpoolu, kam jsem chodil třeba já a George Harrison, zmizela. A naším snem bylo vytvořit podobnou školu, jaká byla ve filmu Sláva od Alana Parkera, jestli ten film znáte. Tak jsme vytvořili místo, kde se dnes mladí lidé učí o show-businessu. A pokud jde o mou osobu, tak když už mám čas, snažím se studentům, kteří se rozhodli věnovat skládání písní, předat něco ze svých zkušeností; myslím, že o tomhle oboru přece jen něco vím. Jenže oni beztak mají pocit, že k nim promlouvá nějaký exponát z muzea, takže mě většinou moc neposlouchají, protože dobře vědí, že psaní písní je velice privátní záležitost, do které nemá nikdo co mluvit.

Neříkejte, že vás mladá generace hudebníků nezbožňuje. Vždyť kolik jen existuje po celém světě revivalových kapel Beatles, dokonce se pořádají mezinárodní soutěže v nejlepší interpretaci vašich písní. Mimochodem, viděl jste některou z těchto kapel?
Slyšel jsem jich jen pár, každopádně je všechny vnímám jako obrovskou poctu Beatles. Vždyť je to přece skvělé, když po všech těch letech, která uplynula od rozpadu Beatles, hrají nějaké mladé kapely naši hudbu!

A také je to pro všechny tyto kapely velmi výnosný byznys ...
Ano, jistě, což je na tom možná dost šílené, že? Na druhou stranu mně vůbec nevadí, že někdo vydělává peníze na tom, že hraje naši hudbu - mně už hudba Beatles vydělala dost. Pro mě je to opravdu jen pocta Beatles, tak to vidím já.

Co z nové hudby vlastně poslouchá bývalý člen Beatles, když tolik současné hudby vychází právě z jeho kapely?
Já taky dodnes vykrádám Beatles, takže mně jsou sympatické všechny kapely, které to dělají. A že jich to dělá hodně! Vím, o čem mluvím, protože poslouchám opravdu spoustu nejrůznějších hudebních stylů. Ale některé to nedělají zas tak špatně. Třeba Coldplay, ty mám rád. Jsem docela zvědav na jejich příští album, protože obě jejich předchozí desky se mi dost líbily. Skvělá kapela jsou taky Radiohead, mám rád i některé písně od Travis. Vlastně musím přiznat, že některé kapely vykrádají Beatles mnohem líp než já.

Ano, říká se přece, že naprostá většina toho podstatného pro hudební vývoj vznikla v šedesátých letech, zejména zásluhou Beatles. Není pro vás o to obtížnější dnes vytvářet jakoukoliv novou hudbu?
Občas to vlastně je docela těžké, ale nejsem si jist, jestli je to těžší než za dob Beatles. Víte, ono i v dobách Beatles bylo těžké psát dobrou hudbu. Každopádně se nelze trápit tím, že jsme jako Beatles napsali spoustu skvělých písní ... Mě zkrátka pořád ještě baví psát nové a nové písně a někdy mám pocit, že se mi dodnes občas podaří napsat nějakou tu dobrou skladbu. A jen doufám, že se mi to bude dařit i nadále. Zrovna teď připravuji novou desku, která by měla vyjít příští rok. A jsem přesvědčen, že na ní bude taky pár opravdu pěkných písniček. Dost možná, že nebudou tak úspěšné, jako byly skladby Beatles, ale to je dáno tím, že Beatles byli skutečně obrovský, obrovský fenomén. Ale dokud mě bude bavit psát nové písničky a lidi je budou chtít poslouchat, nemám důvod s hudbou končit.

Pokud už mluvíme o písních Beatles, pak vaši skladbu Yesterday dodnes natočilo více než dva tisíce muzikantů, což jí jako nejhranější a nejprodávanější písni všech dob vyneslo zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Jste vůbec ještě schopen ji po všech těch letech poslouchat?
A víte, že ano? A dokonce ji mám rok od roku radši. A řeknu vám proč - Yesterday je magická píseň, která mě napadla ve snu. Takových písní bylo víc, ale ve všech ostatních případech se mi zdály jen hudební útržky, pouze skladba Yesterday se mi zjevila ve snu celá. Proto ji mám rád a proto ji má rádo tolik lidí - je v ní velký kus pozitivní magie; uvědomuji si to vždy, když ji zpívám. A zpívám ji rád, protože publikum ji vždycky chce, navíc já si v ní pokaždé nacházím něco nového. Třeba tahle slova: "I'm not half the man I used to be ..." To jsem napsal, když mi bylo jen něco málo přes dvacet. Neměl jsem ještě příliš mnoho životních zkušeností, zkrátka mi to tenkrát jen znělo dobře, tak jsem to napsal. Ale teprve dnes si uvědomuji, co jsem tím vlastně tehdy chtěl říct. Taky dnes podstatně víc vím o nejrůznějších problémech, takže se úplně jinak dívám na slova: "Love was such an easy game to play ..." Tak proto mám tuhle písničku pořád rád.

Yesterday je geniální, i když mírně kontroverzní skladba, která se po rozchodu Beatles stala předmětem vašich sporů s Johnem Lennonem, jež svým způsobem pokračují dodnes. Kupříkladu až donedávna byla na všech deskách Beatles většina písní podepsána coby Lennon-McCartney, ale na vaší poslední koncertní nahrávce Back In The World byly vůbec prvně všechny písně Beatles podepsány jako McCartney-Lennon. Co vás přimělo po všech těch letech prohodit vaše jména?
Jak bych vám to jenom vysvětlil ... Víte, před mnoha a mnoha lety, když jsme se rozhodli podepisovat naše písně jako Lennon-McCartney, jsem se zeptal: "A co kdybychom je podepisovali McCartney-Lennon?" A John Lennon a Brian Epstein řekli: "Ale jo, taky bychom tak někdy mohli udělat." Ale nikdy se tak nestalo! Takže jsem si po mnoha a mnoha letech řekl, že by bylo moc pěkné, kdyby se pod jednou jedinou písní, kterou mělo být Yesterday, o níž John vždycky tvrdil, že s ní nemá vůbec nic společného, konečně objevilo jméno jejího skutečného autora na prvním místě. Nechtěl jsem měnit autorskou značku Lennon-McCartney, nikdy jsem s tímto pořadím jmen neměl problém, ale pak se mě lidé sami začali ptát, proč pod našimi písněmi není napsáno: John Lennon & Paul McCartney. A já si řekl: "Co kdyby pod touhle jedinou písní stálo - Paul McCartney & John Lennon?" Vždyť to je píseň, kterou jsem napsal já, nikoliv John. A tak jsem to nakonec na desce Back In The World udělal - po čtyřiceti letech! A rozpoutal jsem tím opravdové povstání všech fanoušků The Beatles - těch e-mailů, co jsem kvůli tomu dostal! Podívejte, já si vůbec nemyslím, že by někdy z našich desek zmizela značka Lennon-McCartney nebo že by se třeba jen prohodila jména, samozřejmě to i nadále zůstane při starém. Já jen chtěl v případě skladby Yesterday zdůraznit své autorství, protože jsem vám před chvílí vysvětlil, proč je pro mě tahle píseň tak důležitá.

Jakou důležitost oproti tomu přikládáte klasické kompozici s názvem Liverpoolské oratorium, která se setkala s velmi rozdílnými reakcemi?
Spousta písní Beatles se v době svého vydání setkala s různými reakcemi, a přesto jsou dneska považovány za klasiku. Pro mě je komponování pro velký orchestr velmi vzrušující - jednak je to práce s velmi kreativním tělesem, za druhé je naprosto fascinující psát něco, co se naplno rozezní až v okamžiku, kdy to zahraje celý orchestr. Navíc je to vždycky velice příjemná změna proti tomu, co dělám normálně.

Něco na způsob vašich útěků k malířství? Je vůbec zvláštní, kolik muzikantů se věnuje malování - David Bowie, Laurie Andersonová, David Byrne či Joni Mitchellová. Proč si myslíte, že má hudba tak blízko k výtvarnému umění?
Myslím, že mé generaci je spojení hudby a výtvarného umění hodně blízké. Určitě na to měly vliv umělecké školy, ze kterých řada z nás vzešla - vezměte si třeba Johna Lennona nebo Keithe Richardse. Tehdy byla v hudbě, zejména tedy v rockové hudbě, velmi silně obsažena i vizuální stránka věci. Skoro všichni jsme tehdy trávili spoustu času vymýšlením vizuálních koncepcí, vytvářením obalů našich desek a videoklipů, i když se tomu tak v té době ještě neříkalo. Měli jste tenkrát pocit, že umění je tělo, které stojí na dvou nohách - jednou z nich je hudba, tou druhou její výtvarná stránka ... Mimochodem já měl výtvarné umění rád mnohem dřív, než jsem se začal věnovat hudbě.

Dnes vlastníte i nemalou sbírku obrazů belgického surrealisty Reného Magritta. Dokonce se traduje, že jeden z jeho obrazů s velkým zeleným jablkem vás inspiroval k logu společnosti Apple ...
To je pravda. O jeho obrazy a vůbec o celé surrealistické hnutí jsem se začal zajímat už na střední škole, ale až v šedesátých letech jsem mu zcela propadl. A tehdy mě také jeden z mých přátel, který tenkrát vlastnil v Londýně galerii, vzal s sebou do jedné pařížské galerie, kde jsem si koupil svůj první Magrittův obraz; byl docela drahý, ale já měl tehdy dost peněz, a navíc dneska má nesrovnatelně větší cenu. Už dřív jsem sice znal Magritta z knih, ale teprve tehdy jsem se do jeho díla, které kombinovalo neuvěřitelné nápady s výtečným smyslem pro humor, opravdu zamiloval. Začal jsem shánět další a další jeho obrazy, až jsem narazil na plátno, na němž bylo veliké zelené jablko, což byl v té době Magrittův poměrně oblíbený motiv. A když jsme se později rozhodli dát nahrávací společnosti Beatles název Apple, vzpomněl jsem si na tyhle obrazy a navrhl, abychom měli jako logo velké zelené jablko podobné tomu z Magrittových obrazů. Všichni s tím souhlasili, a tak se zelené jablko začalo objevovat na etiketách našich desek. A potom někdo dostal ještě lepší nápad - aby na B-straně našich desek bylo to velké zelené jablko rozkrojené, což byla skutečně skvělá myšlenka. A jen tak pro zajímavost - ten nápad byl můj.

PAUL McCARTNEY se narodil 18. června 1942 v Liverpoolu. Společně s Johnem Lennonem, Georgem Harrisonem a Ringem Starrem vytvořili v šedesátých letech skupinu The Beatles, která se rozpadla Paulovým odchodem 10. května 1970. Všichni členové se vydali na sólovou dráhu, během níž McCartney natočil se svou ženou Lindou několik desítek alb (k nejlepším patří Ram (1971), Band On The Run (1973), Tug Of War (1982), Flaming Pie (1997)), ať již pod svým jménem, nebo s doprovodnou kapelou Wings, a několik slavných duetů, z nichž nejznámější je píseň Say, Say, Say s Michaelem Jacksonem. Po Lindině smrti dnes McCartney žije s bývalou modelkou Heather Millsovou. Z řady jeho dětí je nejúspěšnější dcera Stella, která je uznávanou módní návrhářkou. V dobách The Beatles získali všichni členové Řád Britského impéria, před několika lety byl McCartney navíc povýšen do šlechtického stavu. Dne 6. června jako vůbec první z členů The Beatles zahraje v Praze.

(Jan Dědek - Reflex)