Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

Motto:
"Najednou je vám třicet, a přitom toho ještě máte tolik udělat."
John Lennon

"Je to poslední velký originál."
David Bowie o Lennonovi

Po rozchodu Beatles se nejvíc čekalo od toho, s nímž byla vždy největší potíž: od Johna Lennona. Byl z nich nejbystřejší, nejotevřenější, nejnesmiřitelnější. Každý jeho výrok, kresba, mikropovídka - všechno spoluvytvářelo představu o vtipném a energickém vůdci mladé generace. (Jímž nikdy nechtěl být.) Drátěné obroučky jeho brýlí, jaké ještě v Perném dni charakterizovaly staříky, se staly módou a Lennon idolem světové populární hudby, po Bobu Dylanovi teprve druhým, kterého davy ctily pro jeho mozek a ne hrdlo či ještě spodnější partie.
Intelektuálové a umělci ho počítali mezi sebe ještě dřív, než poznal Yoko Ono. Imponovala jim jeho mnohostrannost. Jeho skladatelství se jaksi rozumělo samo sebou, o tom se téměř nemluvilo. A o jeho hraní na doprovodnou kytaru, případně klavír a harmoniku, vůbec ne.

Příležitost pro mír - a rock
"Kupodivu si pamatuju spíš tu dobu, než se Beatles stali pojmem," tvrdí Lennon. "Hamburk, Jeskyni. To, co jsme tehdy hráli, to nebyla jen zábava nebo jak tomu sakra říkají. Tenkrát jsme opravdu hráli hudbu."
"Tenkrát" hráli rock. Jen rock. Po něm a po živých vystoupeních se Lennonovi stýskalo i při všech jeho mírových akcích, včetně různých "bed-in", tiskových konferencí v hotelových pokojích, kde John a Yoko Lennonovi v posteli a s květinami v rukou popisovali novinářům vidinu láskyplného světa. V Torontu po desetidenním mírovém podřimování složil Give peace a chance - Dejme příležitost míru -, písničku, která pak i jako pouhé heslo překonala dosah všech ostatních Lennonových akcí, jejichž happeningový charakter milovníky umění jistě neroztrpčil, ale fašizující elementy taky ne.
Pod písní byl ještě spolupodepsán Paul McCartney, společného však s ní neměl nic. Lennon si do pokoje objednal osmistopý magentofon a písničku tam nahrál i s tleskáním každého, kdo prošel; na desce tedy jsou zpěvačka Petula Clarková, radikál Timothy Leary, rabínové, ošetřovatelky, kdokoli. Z této přímo klasické happeningové situace - nahodilé, neplánované - se však Lennonův rockový pud nakonec zase propracoval k hudbě, k nápadu založit skupinu, jíž bychom v Čechách říkali KMČ: kdo má čas. Nazval ji

Plastic Ono Band
Mohl si do ní zvát místo dokonalých studiových profesionálů, které neměl rád a při nahrávání s Beatles je trpěl jen kvůli McCartneymu, kamarády a samorosty dle svého gusta. S nimi se pak dala nahrát ta Lennonova skladba, která se pro Beatles nehodila, ať už podle soudu Lennonova nebo McCartneyho.
I když se Beatles rozpadli až za rok, vznik Plastic Ono Bandu v dubnu 1969 byl pořádným hřebíkem do jejich rakve.
Lennon byl ve svém živlu. Na pódium obecního domu v Chelsee umístil skupinu plastikových robotů, kteří propagovali Dejme příležitost míru, první desku Plastic Ono Bandu. I když v hitparádách uspěla jen středně, demonstranti v různých částech světa si ji skutečně zpívali a když jednou Lennon v televizních zprávách slyšel, jak jeho píseň zpívá ve Washingtonu tisícihlavý zástup demonstrantů proti válce, řekl, že je to největší zážitek v jeho životě.
Plastic Ono Band zůstával dlouho jen nápadem, konceptem. (Když se o něm psává jako o konceptuální skupině, kdekdo hned hledá spojení s konceptuálním výtvarnictvím, poukáže na roboty v Chelsea atd., ale tak komplikované to zase není - a Lennon sám ostatně taky ne.) Zhmotnil se teprve 13. září 1969 před 25 000 diváky pod širým nebem v Torontu. Lenon přemluvil baskytaristu Klause Voormanna, bubeníka Alana Whita (dnes u Yes) a na poslední chvíli i Erika Claptona, aby s ním a s Yoko vystoupili.
Staré rock'n'rollové skladby promísili novějšími Lennonovými. "Víte, budeme hrát jen to, co známe, protože jsme nikdy předtím spolu nehráli," oznámil publiku Lennon a měl pravdu. Ulétlo mu totiž letadlo, takže málem nestihl ani koncert, natož pak zkoušku. Lennon byl nervózní, při Dejme příležitost míru zapomínal text. Lidé však vybuchli nadšením při pouhém zaslechnutí jeho liverpoolského přízvuku.
Záznamem těch prostých radostí ze syrového rocku je první strana čtvrtého Lennonova sólového alba, The Plastic Ono Band - Live peace in Toronto 1969.

Páté a nejlepší
"Každý, kdo je pro mír," řekl v té době Lennon, "bude označovat nový rok jako první po míru, PM. Všechny naše kalendáře a dopisy budeme takhle značit." Nebyl však sám, kdo v ovzduší velkých festivalů popletl mír, rock, skutečnost a možnosti dohromady. Šéfredaktor kalifornského časopisu Rolling Stone, zkušený Jann Wenner, mínil: "Pětihodinová schůzka Johna Lennona s Richardem Nixonem by byla důležitějším setkáním na nejvyšší úrovni než jakákoli ženevská konference za účasti USA a SSSR."
Všechno to mělo tak krátký dech, že můžeme před oněmi iluzemi dát přednost tomu, co z Lennonovy práce opět přežilo zkoušku času: deskám. Singl Make love not war (Miluj, neválči) ve stylu reggae, ani další "rodinně pamětníkové" album Johna a Yoko s jednou stranou šeptanou a druhou chechtanou, nebyly nikdy ani natočeny, ale koncem roku 1970, vlastně 01 PM, vyšlo album John Lennon/Plastic Ono Band, páté a podle mínění většiny odborníků nejlepší, jaké kdy Lennon natočil. S McCartneyho albem Band on the run to jsou nejvýznamnější počiny celé desetileté kariéry čtyř bývalých Beatles.
Přestože ke spolupráci na produkci alba Lennon pozval "čaroděje" Phila Spectora, celek zní jednoduše, skoro jako by šlo o informativní autorský pásek pro aranžéra. Ráz každého snímku udává Lennon, buď kytarou, nebo pianem, doprovázený v podstatě jen bicími Ringa Starra a baskytarou Klause Voormanna; něco klávesových nástrojů sem tam přidali Billy Preston i sám Spector.
V textech je Lennon krutě upřímný jako vždy, jenže tentokrát především vůči sobě. Počínaje dětstvím, které najednou vypadá úplně jinak, než jak je pro Daviesovu beatlesovskou autorizovanou biografii líčila Lennonova teta Mimi.

"Věřím jenom v sebe"
"Matko, tys měla mě, ale já tebe nikdy," začíná Lennon své album. "Já tě chtěl, ale ty mě ne."
Tedy ne "celý den šťastný" u tety a o víkendech s odvazářskou maminkou, které to slušelo a kluci mu ji záviděli.
Ve druhé písni, Hold on (Vydrž), povzbuzuje Lennon sám sebe a poprvé se tu ozývá bezmála nietzschovské poznání samoty jako zdroje síly, které je nejdůsledněji rozvedeno ve skladbě God (Bůh), v dlouhém výčtu, skoro návodu, na koho nevěřit: na Hitlera, Ježíše, Dylana, Kennedyho, Beatles aj. "Věřím jenom v sebe a v Yoko," zpívá Lennon a víc než slovům samotným věříme - jako u Lennona téměř vždy - spíš jeho takřka neomylnému vkusu, s nímž si volí pěvecký projev pro každou příležitost: tedy nepatetický, klidný, podporovaný countryovým klavírem.
Z písní opěvujících Yoko - hlavně Love a Look at me - vyzařuje zamilování, jaké v té chvíli hory přenáší. Yoko je pro Lennona vykoupením ze všech druhů nepochopení a odmítnutí: matkou, učiteli, Beatles, společností. "Láska jsi ty, ty a já, láska je vědět, že můžeme být." Nic než pár podobných slov a nejprostší klavír, melodie na několika tónech. Love (Láska) se nedomáhá našeho sentimentu po způsobu kýče, nenabízí nic z tradiční "krásy". Je pouze úžasně pravá, hodnověrná.
Tenhle pocit autenticity, převažující nad ostatními při poslechu Lennonova pátého alba, je - aniž bychom si to třeba uvědomili - možná rozhodující při posuzování současných autorských výpovědí vůbec. Neboť, koneckonců, zvukově dokonalé a hudebně bezchybné album natočí dnes kdekdo.

Konzervatoř Arthura Janova
Pátému albu Lennon někdy říká Sgt. Lennon. Další přezdívku, Primální album, vysvětlí jen léčení, jemuž se Lennon v době natáčení desky podrobil v Primálním institutu Arthura Janova v Los Angeles.
Janov ve své knížce Primální výkřik, kterou svého času Lennonovi poslal, soudí, že člověk by měl v sobě oživit prazákladní zkušenosti z dob dětství, které byly kdysi zapomenuty, vymazány a nahrazeny spoustou zábran, za nimiž se ztratilo člověkovo skutečné já. Oživením těchto zkušeností, včetně primálního výkřiku novorozeněte, má pacient vymýtit prapůvod svých neuróz a konečně poznat své skutečné potřeby a pocity.
Z hlediska hlasové techniky mohl Lennon, ostatně zdatně ječíci už v dobách Beatles, ke svým "primálním výkřikům" dojít jistě i jinak. (Jako americké černošky, Joe Cocker a další.) Ale pokud jde o výraz, nebo i o texty, Janovovy teorie ho ovlivnily zcela nepochybně. Lennonovo volání po matce a otci v závěru Matky je vlastně obměnou terapeutické pasáže z knihy Primální výkřik. V dylanovsky přednášeném Hrdinovi dělnické třídy (Working class hero) jsou verše: "Sotva ses narodil, vnutili ti pocit, že jsi malý a na nic ti nedali čas, dokud ta bolest nebyla tak veliká, že už jsi necítil vůbec nic..." A snahu odhodit i poslední zbytky beatlovské pološarže chytrého klauna vidíme v textu: "Teď jsem se znovu narodil... byl jsem mrož, ale teď jsem John."
Proti umělecké síle alba Plastic Ono Band působí Lennonovy vzpomínky v předlouhých rozhovorech v Rolling Stone (30 000 slov) silácky. "Člověk musel naprosto ponížit sebe sama, aby byl tím, čím byli Beatles, a právě to se mi hnusilo." Podobné formulace právě svou zjitřeností ukazovaly, že Lennon se přece jen od minulosti neosvobodil tak, jak by rád. Další album Imagine (Představ si) to v říjnu 1971 potvrdilo.

Bělostné představy
Po singlovém pokusu navázat na masový účin i použitelnost Dejme příležitost míru v písni Ať vládne lid (Power to the people), v níž spojení říznosti pochodu a rock'n'rollu dodnes zůstává ne úplně probádaným dědictvím, zapůsobilo Imagine jako očekávaný čin, hodný nejnadanějšího Beatla. Melody Maker je označil za světové album roku, recenzent New Musical Expressu psal: "Nemám vůbec žádné připomínky."
Lennon v té době chodil v bílém, hrál na bílé piano, na černobílých fotografiích vypadali s Yoko - s jejími tvrdými, havranními vlasy - jako nejčistší grafika, a bělavé byly i jeho představy o světě a většinou i zvuk Imagine, kde Phil Spector polovinu nahrávek proložil smyčcovou vznešeností. Lennon v sobě probudil - poprvé a zatím naposled - melodika a Spector byl rázem doma: dařilo se mu autorské nápady zvýraznit vším, nač sáhl, včetně saxofonu Kinga Curtise. (Studiových hráčů zde bylo na tucet.)
"Představ si, že nejsou žádné hranice... že není koho zabíjet a proč umírat," slyšíme z titulní písně. Yoko, v té době už vydávající svá vlastní sólová alba, jsou opět věnována něžná vyznání, Oh my love a Oh Yoko!, a nepřímo asi i Jealous guy.

Jenomže...
Ve Vietnamu stále umírali lidé a i Joan Baezová, ve srovnání s Lennonem puncovaná idealistka, označila zjara celou svou protiválečnou činnost jako "krach, protože válka pořád pokračuje".
Nevznikne-li ani za této situace podezření, že Lennonův bělostný sen koketuje s trestuhodnou naivitou, znovu je to tím, že v tvůrci nad roztěkaným Janovovým pacientem a nedovzdělaným mudrcem totálně vítězí muzikant. Od Lennona posluchač dokonce přijme i trapnost, jíž v mnoha ohledech je How do you sleep (Jak se ti spí). Lennon útočí proti Paulu McCartneymu už fotografií vloženou do obalu, to ještě vtipně: drží na ní za uši prase, jako předtím držel McCartney na obalu svého alba Ram za rohy berana. V písničce už jen chrlí výtky: tak oni ti lemplové měli pravdu, když říkali, že jsi umřel; žiješ s klakou, která ti říká, že jsi král; jediné, co jsi udělal, bylo včera (Yesterday) atd.
Jenomže...
Bohaté aranžmá zní naléhavě jak velká mše, George Harrison svou klouzavou hrou žahá jako nikdy předtím (a proklamuje tím své místo v nešťastném sporu) a John zpívá, jako kdyby zaříkal bratra, aby si nepouštěl plyn.
Sedmé album, které John Lennon vydal po roce života mezi newyorskými umělci, radikály a radikálními umělci, je téměř z poloviny zpívaným úvodníkem o světě na počátku 70. let, především o Americe. Už obal dvoudesky Some time in New York City připomíná titulní stránku The New York Times. Zdánlivě samoúčelné datum založení pomyslných Lennonových novin - 1984 - je známý titul Orwellovy apokalyptické novely. A k čemu a jak se to svět může ještě dvanáct let blížit, popisují písňové texty, upravené jako články, a fotografie. Na nejvýrazněji umístěné fotomontáži jsou v družném tanečku dva naháči, prezident Nixon a předseda Mao.

Přesvědčování přesvědčených
Na první, studiové desce nepřesvědčují manželé Lennonovi o ničem, o čem by jejich publikum už nebylo přesvědčeno: o nespravedlnosti v Severním Irsku (The luck of the Irish; Sunday bloody sunday), v postavení žen (Woman is the nigger of the world), v americkém soudnictví (Angela; John Sinclair). Jejich pohled je většinou tak černobílý, jak asi byly politické debaty mezi umělci v newyorských bistrech. Na desce ovšem zvolání "Vy anglánská prasata, co vás poslali zkolonizovat Sever" vypadá ještě siláčtěji a složitosti irské otázky nepřiměřeněji. Písně nejsou sto působit silou uměleckého obrazu a jako agitka se snadno ocitají na křehkém ledě: zatímco např. Attica state předpokládá okamžitý účin veršů jako "Rockefeller spustil kohoutek", průzkum amerického veřejného mínění bohužel ukázal, že tři čtvrtiny obyvatel s krvavým potlačením vzpoury vězňů souhlasilo.
V americkém albovém žebříčku se Some time in N. Y. C. nedostalo nad 48. místo. Nezískalo si ani dosavadní Lennonovy přívržence: časopis Rolling Stone je nazval "uměleckou sebevraždou". Ohlas anglických posluchačů byl ještě zamítavější, možná právě o to, oč se jim zdál Lennon ve svém bohémském exilu vzdálenější irským problémům.
Kdo anglicky nerozumí, uslyší možná dvojalbum úplně jinak.

Rock'n'roll bez tlumočníka
Tak hned vstupní píseň o ženě, která má mnohde ve světě stále ještě úlohu negra, zazní mohutně, s monumentálními smyčcovými podehrávkami, hutným, takřka bigbandovým rockem a Lennonovým žalobným, usvědčujícím zpěvem. V tradičně proměnlivé sestavě Plastic Ono Bandu je tentokrát kromě Lennona a Yoko Ono pouze Jim Keltner na bicí a percussion, zato jsou zde Invisible strings ("neviditelné smyčce", jak je vidět i z fotografií, na kterých není nic vidět) a Elephant's memory, newyorská skupina, která taky dvakrát zazněla ve filmu Půlnoční kovboj. I když se ostatní nahrávky celistvému účinu té první nevyrovnají, jsou v nich místa s hybným, šťavnatým rockem, zvláště sóla saxofonisty Stana Bronsteina, kytaristy Wayna Gabriela a pianisty Adama Ippolita. Ten dokáže ve We're all water a New York City rockovat tak, že by zpozorněl Jerry Lee Lewis.
Yoko Ono nejenže složila tři prosté, zpěvné a textově nejvkusnější písničky (Lennon dvě, dalších pět společně), ale odlišila je i hlasově. Kdyby pod jejími nespoutanými improvizacemi ve We're all water nebo ve čtvrthodinové Don't worry Kyoko na druhé, živé desce byla podepsána nějaká zavedená undergroundová čarodějka, třeba Nico, podzemí by ještě dlouho mělo o čem mluvit.
Druhá deska dvojalba, původně zamýšlená jako samostatná pod názvem Live jam, je z jedné strany záznamem části koncertu Plastic Ono Bandu v londýnském Lyceu z prosince 1969 (mj. George Harrison, Eric Clapton, Alan White, Keith Moon, Billy Preston, Klaus Voorman), z druhé podobným happeningem z června 1971, kdy v newyorské Fillmore east vystupovali Lennonovi s Frankem Zappou a jeho Mothers of invention. Dodnes se jejich drsný, poctivý rock'n'roll dobře poslouchá. Tehdy se tím celkové zklamání z dvojalba, z nedostatku hlubšího myšlení, nových podnětů (i "novinový" obal už měli předtím Jethro Tull) a proporčního smyslu, odvrátit nedalo.

Hry mysli
Na výzvu americkým přistěhovaleckých úřadů, aby opustil zemi, odpověděl Lennon v březnu 1973: "Právě jsme oslavili čtvrté výročí svatby a nehodláme spát odděleně. V míru a lásce, John a Yoko." Lennonovo vstupní vízum však prošlo v únoru 1972. Yoko si vysoudila svou osmiletou dceru Kyoko z prvního manželství, ale otec Anthony Cox s ní uletěl. Na pověsti o vztazích mezi sebou a Johnem Yoko říkala: "Máme spoustu citových problémů." K tomu všemu spíš jakoby mimochodem manažer Klein žaloval Johna, a John, Paul a George žalovali Kleina.
Lennon se nechal potřetí za své kariéry ostříhat na ježka a poprvé produkoval své album samostatně, bez Phila Spectora i bez Yoko Ono. Profilem její tváře spojil na obalu horizont krajiny s oblaky, album pojmenoval Hry mysli (Mind games) a melodickým, převážně lyrickým pojetím písniček je naráz oddělil od politických proklamací předchozího dvojalba. Lennonovi se vrátila i jeho hravost. Spolu s Yoko vyhlašují v průvodním textu zřízení nového státu, Nutopie, v němž není "žádné území, žádné hranice, žádné pasy, pouze lidé". Zákony jsou pouze kosmické, každý občan Nutopie je vyslancem svého státu a občanem může být každý, kdo si je vědom existence Nutopie. John Ono Lennon a Yoko Ono Lennonová - coby dva vyslanci - zároveň žádali o diplomatickou imunitu a přijetí Nutopie a jejího lidu do OSN.
Na desce je i hymna Nutopie: tři vteřiny ticha.
Od kultivovaného řazení metafor v titulní písni se Lennon dostává k dravějším hříčkám v Tight A$, kde dolar čtěme jako zdvojené S a správný název jako Sevřený zadek; v Bring on the lucle (Freda people) zastupuje zase slečna Freda v závorce výzvu Free the people - dej lidem svobodu.

Hra U. F. Ono Bandu
V mírně přejmenované Lennonově studiové skupině hráli Ken Ascher na klávesové nástroje, kytarista David Spinozza, steelkytarové eso Sneaky Pete, univerzální jazzový saxofonista Michael Brecker a v rytmice se "starým" Keltnerem baskytarista Gordon Edwards. Nedosáhli pevné údernosti prvních sestav Plastic Ono Bandu, ostatně měli také jiný, širší úkol: tu pomalou bluesovku s hospodským pianem a klouzavou kytarou (Aisumansen), tam doprovod k holčenčímu sboru včetně kytar skoro havajských (You are here), jinde však odvazový rock na způsob rychlejšího beatlovského Come together (Only people), nebo zase rock spíš do Nashvillu za časů Carla Perkinse (Tight A$). Vše zvládli profesionálně, stejně jako Lennon hudbu, texty a aranžmá. Považoval taky Hry mysli za lepší album než Představ si.
Snad je líp zazpívané, svěžejším hlasem a pružněji - ale lepší není. Trochu mu chybí lennonovská posedlost námětem a trochu mi připadá jak výběr dobrých, nicméně zbylých nahrávek z natáčení Představ si. Což mi nebrání, abych si třeba titulní píseň nepouštěl znovu a znovu neobdivoval její plný zvuk s dominantou varhan a basového bubnu.

Boj s vládou a s číšníky
Začátkem roku 1974 požádal Lennon královnu o prominutí zbytku pětiletého trestu za drogy, aby mohl případně vycestovat z USA. Přesídlil v té době do Los Angeles a na věčné téma obnovy Beatles řekl: "Myslím, že teď je možné cokoli, a když se to stane, jsem si jist, že všichni uděláme něco báječného." Sám však naopak neudělal za šest měsíců ani písničku. Putoval se svou novou čínskou sekretářkou May Pang a kalifornskými přáteli od baru k baru. Ze slavného klubu Troubadour ho museli vyvést po rvačce a urážce vystupujících Smothers Brothers. Mezitím Yoko v New Yorku dál rozvíjela svou sólovou kariéru; její loňské koncerty i alba měly úspěch.
V červenci dostal Lennon od amerického ministerstva spravedlnosti příkaz opustit zemi do šedesáti dnů. Nixonova administrativa se Lennonova vlivu na mladé lidi tak bála, že nechávala nahrávat i jeho telefony. Zatím nepomáhala ani přímluva newyorského starosty, ani dopisy tisíců posluchačů, ani petice umělců, mezi nimiž se podepsali i Leonard Bernstein, Bob Dylan, Fred Astaire, Jack Lemmon, Henry Miller, Kurt Vonnegut, Saul Bellow a Lawrence Ferlinghetti.
S podzimem se Lennon vrátil do New Yorku a v jediném týdnu napsal deset písniček. Za šest týdnů měl nahrané celé album, Stěny a mosty (Walls and bridges).

Radost z muzikantů
Když album v Americe vycházelo, písnička z něj (Jakkoli přečkáš tu noc - Whatever gets you thru the night) už vedla singlový prodej. Album ji následovalo. A výborná nálada toho singlu, podnícená i řízným tenorsaxofonem Bobbyho Keyese a dvojhlasem i pianem Lennonova nového kamaráda Eltona Johna, jakoby určila ráz celého alba. Od první písně Going down on love s memphiskými žesti (Lennon je pojmenoval Little big horns) až ke zkratce poslední, jediné převzaté skladby Ya ya, kde Lennon rockuje na klavír a jeho jedenáctiletý Julian ho na bicích úpěnlivě honí, ze všeho je slyšet radost muzikantů, kteří album natáčeli, i Lennonovo puzení vyzpívat se a vyhrát z přebytků nápadů.
Postavení Stěn a mostů mezi Lennonovými alby je jistě zvláštní. Autorským pojetím připomíná víc beatlovské desky než Lennonova nejlepší alba, celkovým zvukem, ostatně chvílemi americkým, se dokonce blíží k Paulu McCartneymu a jeho pobeatlovské éře. V textech je nepochybně zdrženlivější a uhlazenější než byl v té době autorův život. Vztah ke dvěma silným ženským osobnostem se do písní promítá spíš skrze noty než slova.
Angličtí kritikové však Stěnám a mostům ukřivdili, tvrdíce, že jsou anonymní, že by je mohl nahrát kdokoli. Kdokoli ne - jen člověk s Lennonovými hudebními pudy. V těch načas nalezl svou Nutopii, říši dobra. V elektrické kytaře Jesseho Eda Davisa, který s druhým, jímavě opileckým hlasem Harryho Nilsona krásně probarvil countryrockovou Old dirt road, a vyšil si nejlepší jmenovku v Nobody loves you. Ve smyčcích, které dokázal nejen zironizovat coby The Philharmanic orchestrange, ale zabudovat jako ortelný zvuk do Steel and glass, svého soudu nad manažerem Kleinem. V nádherně podivínské harmonii Bless you, které kupodivu nepřevzali do svého repertoáru jazzoví zpěváci.
Nejméně polovina písní z alba je silných. Zajímavé a výtečně nahrané a zazpívané jsou všechny. Škoda, že už víc než pět let John Lennon žádné jiné nesložil a nenahrál.

Hudba o hudbě
V době, kdy album starých rock'n'rollů vydával David Bowie (Pin ups), Band (Moondog matinée) i Bryan Ferry (These foolish things), natočil svůj ROCK'N'ROLL i Lennon a vedle klasického repertoáru pionýrů, jakými byli Fats Domino (Ain't that shame), Chuck Berry (Sweet little sixteen, You can't catch me), Gene Vincent (Be-bop-a-lula), Buddy Holly (Peggy Sue), Sam Cooke, Little Richard aj. si vybral i klasického rockového producenta, od něhož se po neúspěchu dvojalba Some time in N. Y. C. odvrátil, Phila Spectora. Tomu se něco povedlo a něco ne, asi jako později s Leonardem Cohenem. Hlavně mu občas zněl třicetičlenný orchestr tak falešně, že se to nedalo ukrýt za "styl". Lennon se Spectorových konečných úprav zděsil, schválil jen čtyři snímky z původního natáčení (říjen až prosinec 1973) a deset natočil znova s partou ze Stěn a mostů. Některé jsou lepší (Stand by me, Rip it up), ale žádný tak dobrý jako rock'n'rolly z dob Beatles nebo Plastic Ono Bandu.
Je to všechno taková pietní, přesná reportáž o rock'n'rollu. Navíc psaná stříbrným perem tetelivě bzučivého zvuku. Zpráva o tom, co rock'n'roll byl.

Vše pro dítě
V aféře Watergate se provalila i "péče" Nixonových úředníků o Lennona a po soudním stání a přesvědčivé svědecké výpovědi Normana Mailera dostal londýnský hudebník konečně 7. října 1975 zelenou kartu - oprávnění k pobytu v USA. Za dva dny nato mu Yoko, od malička americká občanka, porodila Seana Ono Lennona. ("Rozchod se neosvědčil," byl jediný Lennonův komentář k jeho návratu domů koncem předchozího roku.) Po letech trápení s úřady, se sebou samými, po několika samovolných potratech, začali Lennonovi žít klidně.
"Bez nějakého velkého rozhodování jsme se v podstatě rozhodli," řekl John v říjnu 1977 na tiskovce v Tokiu, "být s naším dítětem jak to jen půjde, dokud nedostaneme pocit, že si můžeme dopřát mimo svou rodinu čas na jiné věci."
Jsme u konce Lennonova hudebního putování? Tomu nevěřím. Ve čtyřiceti - oslaví to 9. října - ještě pokušení nekončí.

(Jiří Černý - Melodie)